Ílias

ZPĚV IX.

Poselství

Tak tam trójský lid byl na stráži — achajské mužstvo

zděšenost krušila zlá, jež provází přehrozný útěk.

Nesnesitelný bol všem vůdcům pronikal srdce.

Jako když rybnou tůň dvé větrů rozvlní někdy,

Zefyros totiž a Borrés, jež vanou ze země thrécké,

kdykoliv přikvapí náhle, a tmavá vlna se zdvíhá,

valem, a množství řas z vod mořských na souši vrhá,

takto i Danaů duch byl hrůzou pobouřen v prsou.

Velkým Átreův syn v svých prsou proniknut bolem,

héroldům zvučných hlasů dal rozkazy, táborem chodě,

svolat Danay v sněm — jen jménem, každého zvláště,

bez křiku — vládyka sám byl také obzvláště činný.

Truchliví sedali k schůzi.

                                                       Tu vládyka achajských vojů,

vstávaje, ronil slzy jak pramen ztemnělé vody,

který se strmých skal svou temnou vylévá vodu.

Vládyka vzdychal z hloubi a mluvil k Argeiům takto:

„Poslyšte, přátelé milí, vy Danaů vůdci a rádci,

Kronovec, velký Zeus, v svou těžkou mě zapletl šalbu —

ukrutník — vždyť mi už dřív přec přislíbil, přikývnuv hlavou,

já že se vrátím z války, až hrazené Ílion zbořím;

teď si však záhubný klam zas vymysliv, dává mi pokyn,

abych se bez slávy vrátil, když množství lidu jsem ztratil.

Tak se to mocnému Diu as nejspíš zlíbilo v srdci,

který tolika měst již pobořil vysoké hradby,

ale i zboří ještě, vždyť moc má největší ze všech.

Pročež nyní se tím, jak poradím, spravujme všichni:

Prchněm na lodích domů a do milé otcovské země,

Ília širokých tříd již beztoho dobýti nelze!“

Pravil, i umlkli všichni, a mrtvé nastalo ticho…

Achajci dlouhý čas pak mlčeli, truchliví v srdci —

po chvíli Týdeův syn k nim promluvil, bojovník statný:

„Nejdřív, Átreův synu, tvé bláhové radě se opru,

jakož na sněmu, vládce, jsem oprávněn — ty se však nezlob!

Před tím mužnosti mé ses dotekl před Danaovci:

praviťs, že zbabělý jsem — prý bez síly — ale to všecko

vidí Achajci všichni, i mladí muži i starci.

Tobě však jedno jen z dvou dal Zeus, syn lstivého Krona:

žezlem, pravda, ti dal být uctíván nad jiné všecky,

mužnosti — té ti však nedal, jež věru je největší přednost.

Bláhový, ty snad myslíš, že achajští synové vskutku

též tak zbabělí jsou, tak bez síly, jako jsi pravil?

Jestli však tolik tvůj duch jest roztoužen odejít domů,

jdi jen — cesta je volná — tvé lodi jsou poblíže moře,

které připluly kdys, tak četné, z Mykény s tebou —

lid však kadeří dlouhých tu zůstane, ostatní vojsko,

až bychom přec hrad trójský tu zbořili — ale ať třeba

prchnou s koráby domů a do milé otcovské země,

já však bojovat budu, a Sthenelos, až bychom našli

konec trójskému městu — vždyť s božskou vůlí jsme přišli!“

Řekl, a danajský lid k těm slovům hlasitě jásal,

s podivem slyše tu řeč, již mluvil statný ten jezdec.

Potom jezdec Nestór zas povstav, promluvil takto:

„Ovšemže, Týdeův synu, jsi ve válce nad jiné silný,

z druhů stejného věku i v radě ses osvědčil prvním —

žádný z Danaů všech tvé slovo ti pohanět nesmí,

ani ti vyvracet něco, leč hlavní jsi neřekl věci —

ovšem, dosud jsi mlád — mým synem mohl bys býti,

nejmladším po rodě svém — však přec tak rozumně mluvíš

ve středu achajských králů, vždyť promluvil’s patřičné slovo.

Pročež zase teď já, jenž věkem starší jsem tebe,

povím a proberu všecko, a zajisté nižádné z knížat

nezhrdne poradou mou — též sám náš přemocný vladař.

Bratrstva, práva i krbu se zříká takový člověk,

který by domácí svár měl v oblibě, nad jiné hrozný.

Teď už je černá noc — nuž poslechněm! Ať si však každý

připraví k večeři jídlo, pak každá ať skupina strážců

za zeď hradby si lehne, kde zející příkop se táhne.

Mládeži taký úkol bych navrhl.

                                                                 Ty ale potom,

vladaři, věci se chop, vždyť králem’s nejvznešenějším!

Připrav hostinu kmetům — toť slušno je, neslušno není;

vždyť tvůj stan jest vína ti pln, jež danajské lodi

po širé hladině mořské ti vozí z Thrékie denně,

všeho máš dost, čím hostí se host, vždyť mnohých jsi vládcem.

Když se jich množství sejde, tu můžeš řídit se oním,

nejlepší radu kdo dá, vždyť všem jest Achaiům třeba

vzácné rady a moudré — jest nepřítel poblíže lodí,

pále tu množství ohňů — kdo mohl by zplesati nad tím? —

neboť dnešní noc buď rozdrtí vojsko neb spasí.“

Oni ho slyšeli rádi a ochotně poslušni byli.

Potom veškeří strážci i se zbrojí s pospěchem vyšli:

vedeni od Thrasyméda, jenž pocházel z Nestora vládce,

jiní od Askalafa a Jalmena, od Afarea,

jiní od Déipyra a chrabrého Molova syna,

slavného od Lykoméda, jenž z Kreionta vládce se zrodil,

sedm to vůdců stráží, a s každým kráčelo po stu

statných zároveň junů, a dlouhá drželi kopí.

Jdouce pak, usedli tam, kdež příkopu střed byl a hradby,

tam pak vznítili oheň, a oddíly strojily jídlo.

Zatím Átreuv syn již přiváděl achajské kmety

ve svůj stan, kdež lahodný kvas jim předložit kázal.

Oni tu zdvíhali ruce a se stolu brali si jídla,

když pak žízeň a hlad již nadobro zahnali všichni,

nejprve moudrý kmet jim počal rozkládat návrh,

Nestór, který už dřív měl ze všech nejlepší rady.

Tento, muž moudré mysli, se ujal slova a pravil:

„Slavný Átreův synu, ty mocný vládyko mužstva,

u tebe řeč svou začnu, i dokončím, neboť jsi věru

mnohých národů pánem, a Kronovec propůjčil tobě

žezla i královských práv, bys lidem prospěšně radil,

proto bys ty měl zvlášť jak mínění říci, tak slyšet,

také dovolit jiným, když někoho pobádá srdce,

aby tu mluvil v náš prospěch, pak rozhodneš, co má mít platnost.

Pročež řeknu to tak, jak nejlíp zdá se mi v srdci,

sotva si lepší kdo věc z vás vymyslí, nežli je tato,

již mám na mysli já — už dávno a také i nyní:

Pořád od doby té, cos dívčinu, potomku Diův,

Achillu, přes jeho hněv, dal ze stanu násilně vyvést —

nikterak s naší vůlí — vždyť já jsem tě snažně a vroucně

odvrátit od toho hleděl — ty hrdé však povoliv mysli,

rekovi největšímu, jejž poctili bohové sami,

poskvrnil’s čest — vždyť jeho máš dar —

                                                         …