Ílias

Aineiův souboj s Achilleem

                                                                             Achilleus zatím

s Hektorem, z Priama rodem, si ze všech nejvíce žádal

srazit se v boj, vždyť prahl, by obzvlášť jeho se krví

v zápase nasytil Arés, ten štítonoš, bojovník statný.

Apollón, buditel boje, však popudil Aineia k půtce

naproti Achillu přímo a vdechl mu odvahu mužnou,

maje hlas Lykáona, jenž syn byl Priama vládce.

Jeho si podobu vzav, syn Diův, Apollón, pravil:

„Aineie, slavný rádce nás Trójanů, kde jsou tvé chlouby,

kterými trójským králům ses chlubíval, při víně sedě,

ty že chceš s Péléovcem se pustit v urputný zápas!?“

Aineiás na tuto řeč zas toto mu v odpověď pravil:

„Pročpak, Priamův synu, mě vybízíš, ačkoli nechci,

abych se s Achillem v boj teď vydával, hrdinou chrabrým?

Však bych se Achillu já, dnes po prvé, rychlému reku,

nestavěl v boj, vždyť kopím mě svým již jedenkrát zahnal,

s Ídy, když dobytek náš svým útokem přepadl náhle,

potom Lyrnéssos zbořil a Pédasos — mne ale spasil

Kronovec Zeus, jenž dodal mi sil, dal kolenům hbitost,

sic bych pod rukou jeho i Athény jistě byl padl,

která kráčela před ním a hrdinu k vítězství vedla,

velíc, by bronzovým kopím i Lelegy hubil i Tróy.

Pročež není jen tak, když člověk s Achillem válčí:

stále mu některý bůh jest po boku, chráně ho zhouby;

hrot mu i jinak jde k cíli a ve svém nestane letu,

dokavad lidským tělem by neprojel.

                                                                    Kdyby však volně

bůh dal rozhodnout bitvu, tu věru mu nebude snadno

zvítězit, byť se i chlubil, že naskrz celý je z kovu.“

Na to mu Apollón vládce, syn Diův, odvětil takto:

„K bohům žijícím věčně ty také s prosbou se obrať,

hrdino, neboť ty též máš původ z Diovy dcery,

z Afrodíty, však on — jen z nižší je bohyně zrozen.

Máť tvá pochází z Dia — a ona jen z mořského starce.

Chutě jen nezlomný hrot nes kupředu — nijak se nedej

děsivým slovem jeho ni hrozbami od boje zvrátit!“

Řekl a nadbytek sil v něm vznítil, vladaři lidu:

vykročil z první řady, jsa oděn v jiskřivý krunýř.

Héře však bělostných loktů syn Anchísův neušel statný,

kterak vojínů shlukem se naproti Achillu béře;

pročež svolala bohy a v jejich pravila středu:

„Oba teď, Poseidóne i Athéno, uvažte sami,

bedlivě na mysli své, jak dále si počínat máme:

Aineiás vyšel tamhle, jsa oděn v jiskřivý krunýř,

naproti Péléovci — a poslal ho Apollón Foibos.

Nuže, teď my zas hleďme jej nazpátek odvrátit z boje,

z těchto zde míst, neb některý z nás nechť Achillu stane

po bok a sílu mu dá, ať nijak potřeben není

ničeho ve své mysli a zví, jak nejlepší z bohů

milují jej, však bezmocni jsou, kdož dávnou už dobu

od Tróů odvrátit válku a líté vraždění hledí!

S Olympu všichni jsme sem přec sestoupli, chtějíce míti

účast tohoto boje, by nic ho tu nestihlo zlého,

dnes — však v pozdější čas nechť utrpí, cokoliv Osud

nití mu upředl v den, v němž máť jej zrodila na svět.

Nezví-li o věci té syn Péleův vnuknutím božím,

pojme ho strach, když některý bůh s ním v boji se utká,

neboť hrozná je věc, když bohové zřejmě se zjeví.“

Zemětřas Poseidáón jí na to zas odvětil takto:

„Jen se tak nedurdi, Héro — toť nerozum! — Nač je to třeba?

Nechtěl bych — alespoň já — nás druhé sváděti bohy,

bychom se pouštěli v boj — jsmeť mnohem silnější nad ně.

Z příčiny té radš pojďme a tuhle si sedněme všichni,

na hlídku, stranou stezky — boj mužů starostí bude.

Kdyby však Apollón Foibos neb Arés bojovat počal,

buď že by Achillu bránil, neb nechtěl nechat ho válčit,

ihned potom i nám spor zápasu rozvinut bude

naproti nim — pak myslím, že zakrátko zahnáni z boje,

odejdou na Olymp nazpět a do schůze ostatních bohů,

zdoláni rukou naší a velkou převahou síly.“

Poseidón tmavých vlasů šel napřed po těchto slovech

na násyp Hérákléův, jenž s dvojí byl nasypán strany,

vysoký, který Pallas i Trójané stavěli kdysi,

aby se zachránit mohl a vyhnout obludě mořské,

kdyby se za rekem v pláň snad pustila od kraje břehu.

Tam tedy Poseidáón i druzí si bohové sedli,

neprůzračnou mhou však dříve si pokryli plece.

Na čele Kallikolóny zas bohové trójští si sedli

s Areém, zhoubcem měst, též s tebou, zářící Foibe.

Oni tak s obou stran tam sedíce, v úvahu brali

záměry své, však začíti boj — jak jedni, tak druzí —

bohové váhali přec — Zeus ve výši seděl a velel.

Vojskem se celá pláň jen hemžila, třpytíc se kovem

mužů i jejich koní. I duněla pod kroky země

vojínů kvapících v boj.

                                           Dvé reků se nad jiné předních

scházelo do středu šikův, a po boji dychtili oba,

Aineiás z Anchísa rodem, i Achilleus, hrdina slavný.

První Aineiás byl, jenž přišel s hrozivou tváří,

těžkou kývaje přilbou, a nastavil k ochraně prsou

velký útočný štít, svým bronzovým mávaje dřevcem.

Vyrazil s druhé strany zas Achilleus, podoben lvovi,

lupiči, jejž dav mužů se snaží života zbavit,

shluklých, veškera ves — lev nejdřív nedbaje na ně,

kráčí, ale když kdos jej z bojovných jinochů raní,

kopím, tu otevře tlamu a shrbí se, pěna kol zubů

vstává, a mužný se duch v něm svírá, v útrobách jeho,

ohonem s obou stran své mohutné boky a žebra

šlehá zprava i zleva a sám se tak pobízí k boji.

Vztekem žene se přímo, žár ve zraku, zdali by mohl

zardousit někoho z nich neb zhynout v popředí vřavy —

podobně mužným duchem a hněvem byl Achilleus nutkán,

Aineiu, chrabrému reku, se naproti postavit k boji.

Když tak na sebe jdouce, již docela nablízku byli,

slavný Achilleus rychlý jej první oslovil takto:

„Copak že’s takový kus teď vykročil, daleko z řady?

Či by tě vlastní duch snad pobízel bojovat se mnou?

Trójanů, statných jezdců, si troufáš státi se vládcem,

jako je Priamos sám? — Ó kdybys mě třeba i zabil,

proto ti Priamos přec té hodnosti do rukou nedá!

Vždyť přec syny má sám — jest rozumný — není přec blázen!

Či ti snad trójský národ dal úděl nad jiné vzácný,

krásnou štěpnici plodnou a ornici, abys je pěstil,

kdybys mě života zbavil?

              …