Kříž u potoka

Domů?

Mělať skutečně ještě „doma“ v stavení osiřelém, kde stála prázdná kolébka dítěte odstrčeného, kde ji očekávalo záští muže na mysli chorého a ji stíhat nepřestávalo pohrdání švakrovo?

„Staň se tu se mnou co staň, vytrvám, vytrvám,“ zoufale si opakovala, houštinou kupředu se potácejíc.

I zdálo se jí, že slyší za sebou v klokotání potoka chechtot Józin a Ambrožův smích, porážku jí věštící.

Přišlo to na Štěpána skutečně v onen večer a již to od něho neodstoupilo. Bujná Potockých krev v něm se vzbouřivší již se neztišila. Zakrátko si nebyl co do chování a vzezření skorem již podoben, propadl kletbě rodinné, nezkrocené své povaze, každému pudu slepě se oddávající, k vyššímu netíhnoucí, a přetrhnuv a odhodiv v pomatenosti vášnivé všecky uzdy, nemohl se již navrátit do starých kolejí, scházelať mu k tomu mravní síla. Tak to bylo u něho, tak u předků, to ten krutý osud jim souzený, jemuž, jak se domnívali, uniknouti nemohli. Baže nemohli, nepoznávajíce příčiny svých chyb a nechtějíce ji poznati, i musila se ovšem kletba přenésti od pokolení na pokolení v stejných poměrech vychované, tytéž příklady na očích mající, dle týchže zásad se spravující.

Štěpán přihnal se za Evičkou ještě zběsilejší, než byl již v hospodě. Chlubilť se Mařičce, kterak ho žena poslouchá, i slíbil jí, že bude k rozkazu jeho okamžitě zcela jinak hledět; zatím odešla bez něho, aniž mu odchod svůj opověděla. Mařička vidouc, kterak to v něm víří, ovšem si netroufala vysmát se mu, ale on si byl přec vědom své porážky a opět měl o příčinu více na ženu se hněvat a si stěžovat, že v očích jiných ho snižuje, což on ovšem již déle trpět nehodlal, jak svatosvatě se zapřisáhal.

Evička tvářila se, jako by neslyšela, co mu hněv a vášeň na jazyk přivádějí. Jediným slovem na jeho nájezdy neodpovídala, děkujíc bohu, že není dítě svědkem výstupu toho, bylo by se musilo otce soptícího zděsit. Domlouvala mu pouze, aby si šel odpočinout, zítra že jí vše poví a vyloží, co proti ní má, a pak že si zajisté porozumějí. Ale právě mírností tou jen tím více ho popouzela, vždyť porovnávaje svoje chování s jejím opět cítil, že je nad ním. Kdyby se s ním byla pustila do hádky, spíše by ho byla asi pro dnes ukrotila, a kdyby mu byla ukřivdila nějakým ostrým slovíčkem, snad by jí byl dokonce prominul, pomysliv si: jsme vyrovnáni, poznal jsem, že nejsi lepší mne. Ale Evička netušivši, co vlastně zavdalo nejhlavnější k jeho hněvu podnět, nedomyslila se ovšem, že on si od ní nikterakž nežádá dalších důkazů šlechetnosti, velkomyslnosti, oddanosti, nýbrž že chce, aby k němu se sklonila, s ním naroveň, ba pod něho se postavila, a když se toho u ní dočkat nemohl, odebral se na lůžko v plném planoucím hněvu.

Druhý den nebohá Evička se tvářila, jako by se nebylo nejmenšího přihodilo; chtěla zapomenout a nepřála si ničeho vroucněji, než aby zapomněl i on. Ale opět se nemohla uchopit nešťastnějšího prostředku, dopálila ho svou vlídnou tváří a jemnými slovy opět tak velice, že počal znovu tropit a vyčítat. …