Knihy

Umývá dlažbu chladný liják zimní. / Jsi mdlá již, duše? — Co ti zbývá, zdřímni! / V bezlistých stromech ostrý vítr sténá, / i ty jej cítíš. Co tvůj úděl? — Změna! / Lampami třese, zní to ostrým hlasem / jak výsměch. Vzpomínáš si? — Ano, časem! / V kamnech to úpí, lomcuje to vraty. / Ty sníš a dumáš. — Počítáš? — Své ztráty! / Ta práce nevděčná se nevyplatí, / je lépe zhasnout. Vím již, co chceš. — Spáti!

Když dokola se všecko tříští / v té zoufalé o život hře, / mé dílo vstříc jde době příští / na osamělé, jedné kře; / já na ní stojím, já s ní pluji, / ať sporné větry, jak chtí, dují, / ať kol to praská, vře a mře. / Vím, o mne též proud otírá se, / tu nechuť, závist, všední dým, / ryk jízlivosti v hadím hlase, / poušť, kam jen oko pohroužím. / Jdu, vydrží kra rány tyto? / Mně námahy mé není líto, / já přec jen žil – víc netoužím!

Miloval jsem. Nech mne spát! / Všecku rozkoš možnou sál jsem / z rozpoutaných ženy vnad, / pil jsem znova a vždy rád, / miloval jsem! / Nechci bez viny tu stát, / tam, kde sladkou vinou vzplál jsem, / zloupil lásky vinohrad. / Jestliže své srdce dal jsem, / chtěl jsem ženy za to brát. / Kdo je oběť, kdo je kat? / Miloval jsem!

Ó nádhero tvých nahých, štíhlých oudů! / Ó nekonečno touhy ve tvém oku! / Ó sílo vášně v úbělu tvých boků! / Ó luzné sítě v tvojich vlasů proudu! / Zpěv Sirén, andělů hlas, trouba soudu, / sen sfingy spící tři tisíce roků, / vše na mne křičí z úbělu tvých boků, / a vše mne láká v ráj tvých štíhlých oudů. / Zavírám oči, tma se na mne řítí, / z tvé šíje hvězda touto nocí svítí, / mně zdá se, že jsem objal v tobě Krásu. / Ó mystérium! Ohni políbení! / Křte plamenných slz, bezdno zapom…

Je chvíle ta, kdy ve vod hlubině / zas všecky hvězdy svorně spějí, / kdy nahé ženy mužů na klíně / se jako lyry chvějí, / kdy v skalách stříbrem zvoní prameny / a slavíkům se z hrdel plameny / ve truchlých písních lejí. / Sám stojím v snění na pokraji vod, / hvězd záře kmitá hustým sítím, / vesmírem bez hrází, sám malý bod, / já nevím, kam se řítím, / jen vím, že v duši ptáků nápěvy, / dech květin, vody ruch, žen záchvěvy… / vše objímám a cítím! / V aleji, která stmělý park střeží, / co a…

Za trochu lásky šel bych světa kraj / šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý / šel v lednu, ale v duši věčný máj / šel vichřicí, však slyšel zpívat kosy / šel pouští a měl v srdci perly rosy / za trochu lásky šel bych světa kraj. / Jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí. / Ne, bože, více štěstí! / Jen klid, jen klid, jen klid! / Železnou rozbils pěstí, / co mohlo plát a kvésti, / mou myšlenku i cit. / Já více nechci štěstí, / jen klid! jen klid! jen klid!

Hlas zvonů táhne nad závějí, / kdes v dálce tiše zaniká; / dnes všecky struny v srdci znějí, / neb mladost se jich dotýká. / Jak strom jen pohne haluzemi, / hned střásá ledné křišťály, / rampouchy ze střech visí k zemi / jak varhan velké píšťaly. / Zem jak by liliemi zkvětla, / kam sníh pad, tam se zachytil; / bůh úsměv v tvářích, v oknech světla, / a v nebi hvězdy rozsvítil. / A staré písně v duši znějí / a s nimi jdou sny jesliček / kol hlavy mé, jak ve závěji / hlas tratících se rolniček…

V tvém oku jindy zamlklém a snivém, / když šťastna spočíváš v mém objetí, / sta tisíc šotků tryskne v tanci divém / a na všecky se strany rozletí. / Ten ukazuje úběl mi tvé šíje, / ten vlnu ňader divě zvířených, / ten sladký bok, ten nožku, jež se kryje / jak víla cudná v sterých závojích. / Ten docela i moji ruku chytá / a vede po stopách mne štěstí blíž, / co jiný, polibky jenž naše sčítá, / mi šepce v sluch, že vše mi odpouštíš.

Tak mám tebe plnou duši, / že víc nemá svlačec rosy, / když jej ze sna slunce vzruší / zrána padnouc do rákosí; / a má duše stále prosí: / Smiluj se! Vždyť lásky v tobě / více, nežli píseň tuší! / Zvon, když rozhoupá se v plese, / nemá v ňadrech tolik zvuků / a pták písní tolik v lese, / srdce nemá tolik tluků / jak ty, když svou bílou ruku / na čelo dáš v požehnání, / co se blaha na mne snese! / Jako ve snách stále žiji, / kam jen hnu se, hudbu slyším, / jednu sladkou melodii, / od květin až k h…

Tvé tělo mramorové, socha světlá, / kde jedna barva sedmi tóny zpívá, / od skrání perleťových k šíji splývá, / jak lekníny by rybníka hlaď zkvětla. / A dál se hrnou celé proudy světla, / žhnou v prsů poupatech, z nichž každé dívá / se udivené z košilky, jež schvívá / se níž, jak mha by z plné luny slétla. / Co přijde dál, jak samý úběl ryzí, / je orgie a triumf jarních sněhů, / je hymna, jejíž sloka v hvězdách mizí. / V těch hvězdách letních nocí mlčenlivých, / v nichž na rtech ret…

Dva mniši žili v klášteře / ve samotě a důvěře. / Tak lety k sobě přilnuli, / že od sebe se nehnuli. / Byl první vzruch a var a čin / a druhý duma, dým a stín. / Prvnímu sotva stačil svět, / byl druhý mroucí hrobu květ. / Tak byli ve všem protivy, / ten dumný a ten zářivý! / Když první setřás‘ s víček sen, / děl: „Bohu dík! Zas nový den! / Zas k nové práci síla, vzruch / a za vším láska, za vším Bůh!“ / Děl druhý: „Nové břímě zas, / jež nést mám hrobu na pospas.“ / Děl první: „Co lze lásky dát…

Je na dně duší lidských skryta hudba, / jež zvoní tam a hovoří a zpívá, / nechť léta zmlklá, ozve se přec časem, / zvlášť za večerů tiché letní noci, / když rozdechne nám všecky struny srdce / ten mistr tónů, vesmíru bůh, láska? / Já často ptal se srdce: Co jest láska? / A všehomírem v odvet zněla hudba, / až zachvělo se tajným plesem srdce: / Jeť láska pták, jenž v kleci světa zpívá, / rád za dne tichý, rozpěje se v noci, / vždy jásá, nechť i zoufá sobě časem. / Je láska poklad ne…

Jak ze strnisek dnes to fičí! / To přišlo přes noc obratem. / Jak jdu, na kmeni podťatém / zřím Jeseň sedět, tvář si líčí. / Dav havranů nad parkem křičí, / plá ocún nivy brokátem, / na mezích v listí navátém / schne žebříček i hadí mlíčí. / Kouř modrý stoupá z pastvisek, / kde otrhaní hoši snědí / se krčí kolem ohnisek. / U božích muk Smrt v mlze sedí, / si vínek splítá z vlhkých třtin / a z krvorudých jeřabin.