7
"Takže teď už, Stingo, chápeš," řekla mi Sophie toho prvního dne v parku, "jak mi Nathan zachránil život. Bylo to fantastické! Já, tehdy tak hrozně nemocná, omdlím, skácím se, a vtom přijde on - jak vy mu říkáte? - princ Charming, ten ze Šípkové Růženky, a zachrání mi život. A víš, bylo to tak snadné, jako nějaké čarování, jako by měl kouzelnou hůlku a mávl s ní nade mnou, a já potom byla za chvilku úplně uzdravená."
"Jak dlouho to trvalo?" zeptal jsem se. "Mezi tou dobou…"
"Myslíš po tom dni, co mě našel? Hm, chvilku, skoro to nebylo nic. Dva tři týdny, tak nějak. Allez! Jdeš pryč!" Hodila kamínkem po největší a nejútočnější labuti, která se odvážila až na náš piknikový plácek u jezera. "Jdeš pryč! Tuhle nenávidím, co říkáš? Un vrai gonif. Pojď sem, Tadeuszi." Pomlaskávala na svého pošramoceného oblíbence a lákala ho na zbytky sladkého rohlíku. Vyvrženec, celý rozcuchaný a se ztraceným pohledem křivých očí, se kolébal kupředu a při jejích slovech klofal zobákem po drobtech. Poslouchal jsem Sophii napjatě, i když jsem v blízké budoucnosti očekával jiné důležité události. Mé nadcházející dostaveníčko s božskou dívkou Lapidusovou způsobilo, že jsem se zmítal mezi vytržením a obavami, a snad právě proto jsem se pokoušel potlačit obě citové krajnosti a vypil několik plechovek piva, čímž jsem překročil vlastní zákaz pití alkoholu ve dne nebo během pracovní doby. Ale potřeboval jsem něco, čím bych utlumil své monumentální očekávání a čím bych dokázal zpomalit pádící tep v žilách.
Podíval jsem se na hodinky a s dusivým napětím jsem zjistil, že mě od té chvíle, kdy zaklepu na dveře u Leslie, dělí pouhých šest hodin. Do dálky nad oceán uplývaly mraky jako smetanové chuchvalce hrající duhovými barvami disneyovské výroby, a grošovaly světlem a stínem naši malou travnatou výspu, na níž Sophie hovořila o Nathanovi, já poslouchal a ze vzdálených brooklynských tříd sem dunivě doléhala s úpornou vytrvalostí dopravní vřava, tlumeně, jako nějaká neškodná slavnostní kanonáda. "Nathanův bratr se jmenuje Larry," pokračovala. "Je to báječný člověk a Nathan ho zbožňuje. Hned druhý den mě za Larrym zavedl do jeho ordinace ve Forest Hills. Larry mě dlouho prohlížel a pamatuju si, že během prohlídky pořád říkal: ‚Myslím, že Nathan musí mít pravdu - je to pozoruhodné, jaký ten chlap má v medicíně instinkt.' Ale Larry to nevěděl naprosto určitě. Prostě se domníval, že Nathan musí mít s tou nedostatečností, kterou jsem podle něho trpěla, pravdu. Byla jsem tehdy tak strašně bledá. Když jsem mu vylíčila všechny příznaky, domníval se, že to nemůže být nic jiného. Ale samozřejmě, Nathan musí mít pravdu. A tak mi smluvil s jedním svým přítelem schůzku, byl to spécialiste v Kolumbijské nemocnici, presbyteriánské. To je doktor na nedostatečnost - ne…"
"Lékař specialista na nedostatečnost způsobenou špatnou stravou," doplnil jsem podle vlastního odhadu.
"Ano, přesně tak. Ten doktor se jmenoval Warren Hatfield a studoval před válkou s Larrym medicínu. Prostě ještě ten den jsme jeli spolu s Nathanem za dr. Hatfieldem do New Yorku. Nathan si půjčil od Larryho vůz a zavezl mě přes most do Kolumbijské nemocnice. Já se ti, Stingo, na tu cestu s Nathanem do nemocnice moc dobře pamatuju. Larryho vůz je décapotable - víš, má sundávací střechu - a já jsem si celý život, ještě co jsem jako malá vyrůstala v Polsce, přála jet v takovém autě, jak jsem to viděla v biografu. Taková pošetilá touha, ano, jet v otevřeném autě, ale stalo se to, byl nádherný letní den a já jela s Nathanem, slunce se schylovalo k západu a já měla vítr ve vlasech. Bylo to tak podivné. Byla jsem pořád ještě nemocná, ale cítila jsem se tak dobře! Totiž jako bych věděla, že mi určitě bude dobře. A všechno díky Nathanovi.
Pamatuju se, bylo časné odpoledne. Nikdy jsem předtím ještě na Manhattanu nebyla, leda podzemní drahou večer nebo v noci, a teď jsem poprvé viděla za denního světla z auta řeku a ty neuvěřitelné manhattanské mrakodrapy a na jasném nebi aeroplány. Bylo to tak majestátní, tak nádherné a vzrušující, myslela jsem, že se rozpláču. Po očku jsem se dívala po Nathanovi: mluvil hrozně rychle. O Larrym a všech těch báječných věcech, co vykonal jako doktor. A pak hovořil o medicíně a prý teď že by se vsadil o cokoli, že má pravdu s těmi mými potížemi a jak že se to dá vyléčit a tak dále. Ani nevím, jak bych měla vylíčit ten svůj pocit, když jsme jeli po Broadwayi a já se na něho dívala. Myslím, že byste tomu řekli - jak? - ohromení, ano, to je to pravé slovo. Ohromení nad tím, že tenhle kouzelný, jemný a přátelský muž se tu prostě najednou objevil a že je tak starostlivý a vážně mu záleží na tom, abych se uzdravila. Byl to můj zachránce, Stingo, přesně tak, a já jsem nikdy předtím žádného zachránce neměla.
A samozřejmě měl pravdu, víš. V Kolumbijské, tedy v té nemocnici, jsem zůstala tři dny a dr. Hatfield mi udělal všechny testy a ty prokázaly, že se Nathan nemýlil. Mám hluboký nedostatek železa. Jistě, chybí mi prý ještě pár dalších věcí, ale ty nejsou tak důležité. Hlavně jde o železo. A po všechny tři dny, co jsem tam byla v té nemocnici, mě chodil Nathan denně navštěvovat."
"A jak ti z toho všeho bylo?" zeptal jsem se.
"Z čeho?"
"Víš, nechci být moc vlezlý," pokračoval jsem, "ale tys mi vylíčila jedno z nejdivnějších a nejkrásnějších seznámení, která jsou jako smršť; v životě jsem nic takového neslyšel. Nakonec, když se to tak vezme, vždyť se ani pořádně neznáte. Ty skutečně přece Nathana ještě neznáš, nevíš, jaké ho vedou motivy, vedle toho, že ho tak zřetelně k sobě přitahuješ, abych řekl aspoň tohle." Odmlčel jsem se a pak pomalu pokračoval: "Podívej, Sophie, znovu ti to povídám, zaraz mě, jestli začínám být trochu moc osobní, ale vždycky jsem uvažoval, co se to vlastně v ženské mysli odehraje, když se objeví takový fantasticky podmanivý a přitažlivý chlap a - hm, abych použil zas ten stejný výraz, úplně ti vezme půdu pod nohama."
Chvíli mlčela s roztomile zamyšlenou tváří. Pak řekla: "Víš, po pravdě řečeno, byla jsem strašně zmat…
Zdeňka K. –
Velmi silný příběh, který když jednou přečtete, jeho jádro vám z paměti nezmizí. Tištěnou knihu jsem četla snad před 20 lety, teď jsem si ji chtěla přečíst znovu, tak jsem si ji tentokrát sehnala tady jako e-knihu.
Dana Nosková –
Neuvěřitelně drsný příběh plný v podstatě nemožných ale přesto nutných rozhodnutí, které by nikdo z nás nepřál snad ani největšímu nepříteli.
Mirek Václavík –
Kniha je velice pěkně psaná, ze začátku mi chvli trvalo, než mě chytla, děj na rozjezd možná trochu nudný, ale později nabere vysoké obrátky a knihu nejde jen tak odložit. Určitě doporučuji k přečtení. Tuto knihu jsem měl na střední škole jako povinnou četbu, ale znáte to – jako mladý jsem ji nedocenil a smysl jejího příběhu mi trochu unikal. Teď už jsem přeci jen trochu jinde a jsem rád, že jsem se k ni vrátil. Doporučuji všem!
Petra Trpalová –
Z téhle knihy mi nejvíce utkvěl ten klíčový okamžik, kdy se na rampě při selekci Sophie musí rozhodnout, které ze svých dvou dětí si vybere – a zachrání mu život (aspoň v tu chvíli) a které „pošle“ na smrt. Tahle představa je pro mě jakožto matku dvou dětí děsná. Ale kniha je napsaná skvěle.