Sophiina volba

12

Po onom dlouhém monologu jsem musel Sophii - už pozdě k ránu - uložit do postele, říkali jsme tenkrát do hajan. Udivovalo mě, že po takovém množství alkoholu, který spořádala, zůstala celý večer koherentní; ale když v baru ve čtyři hodiny zavírali, viděl jsem, že má dost. Vzal jsem všecko rázně do rukou, takže tu míli nebo kolik do Růžového paláce jsme dojeli taxíkem; cestou mi pospávala na rameni. Nahoru jsem ji musel dostrkat, což se mi nakonec podařilo, přestože se pod ní nohy nebezpečně podlamovaly. Když jsem ji, tak jak byla v šatech, šetrně složil na postel, viděl jsem jen, jak okamžitě celá bledá usnula jako v mdlobách. Sám jsem byl také opilý a vyčerpaný. Přikryl jsem ji přikrývkou. Pak jsem šel dolů do svého pokoje, svlékl se, stačil vklouznout pod deku a okamžitě jsem usnul tupým spánkem idiota.

Probudil jsem se pozdě ráno, slunce mi oslnivě svítilo do tváře, venku v javorech a platanech štěbetali ptáci a z dálky do pokoje doléhaly hlasy výrostků - to všechno filtrováno rozbolavělou lebkou a pulzujícím vědomím té nejhorší kocoviny, jakou jsem zažil snad za poslední dva roky. Není třeba podotýkat, že pivo spolykané v dostatečných dávkách člověka může taky patřičně poničit na těle i na duchu. Náhle jako by mi všechny vjemy mnohonásobně zintenzivněly: zmuchlané prostěradlo pod nahými zády mi připadalo jako kukuřičné strniště, ze štěbetání vrabců venku jsem slyšel skřehotání pterodaktylů, nákladní auto, které najelo do výmolu ve vozovce, dělalo takový rámus, že mi to připadalo, jako když se zavírá pekelná brána. Všechny mé nervové uzliny se jenjen tetelily. A ještě něco: hořel jsem chlípností, hozen napospas té posedlosti, kterou způsobuje "mrouskací kocovina". Již za normálních okolností jsem byl obětí nenaplněné žádosti - čehož si čtenář je jistě vědom -‚ ale v těchto naštěstí ne zvlášť častých chvílích, kdy mě s ranní kocovinou posedla nezřízená touha, stával se ze mě bohem naprosto zapomenutý tvor, s kterým mávaly genitálie, tvor schopný znesvětit pětiletá dítka obojího pohlaví, ochotný kopulovat s kterýmkoli obratlovcem, jemuž v žilách tepe teplá krev. Tuhle imperativní horečnou žádost nemohla však ukojit ani žádná postpubertální samoobsluha. Byla to žádost krajně zdrcující a plynula přímo s jakýchsi nepotlačitelných rozplozovacích pudů a ruční manipulace ji nemohly utišit. Myslím, že nijak nenadsadím, když tohle bláznění (nic jiného to nebylo) nazvu prvobytným šílenstvím: "Píchal bych slamník," říkali jsme v případě takové posedlosti, když jsem sloužil u námořní pěchoty. Ale najednou jsem se s mužným sebezapřením, které mi lichotilo, vzpamatoval a vyskočil z postele, protože jsem si vzpomněl na Jones Beach a na Sophii v pokoji nade mnou.

Vystrčil jsem hlavu do chodby a zavolal nahoru. Zaslechl jsem tlumené tóny Bacha. Sophiina reakce za zavřenými dveřmi sice nebyla zřetelná, ale působila čiperně, takže jsem se stáhl do pokoje a věnoval se ranní očistě. Byla sobota. Předchozího večera mi Sophie, zřejmě v návalu sympatií (možná to bylo z opilosti), slíbila, že se mnou, ještě než se odstěhuje do svého nového bytu u Fort Greene Parku, stráví v Yettině paláci celý víkend. Také nadšeně svolila, že si spolu uděláme výlet na Jones Beach. Nikdy jsem tam nebyl, ale věděl jsem, že to je přímořská pláž, která nebývá tak přelidněná jako Coney Island. Když jsem se teď mydlil pod vlažnými čůrky vody v růžové atmosféře své plesnivé kovové rakvičky, která mi sloužila coby sprchovací kout, začínal jsem vážně uvažovat o Sophii a nejbližší budoucnosti. Víc než kdy jindy jsem si uvědomoval tragikomický charakter své lásky k Sophii. Měl jsem zároveň dostatek smyslu pro humor, abych si uvědomil, jakou směšně absurdní situaci její existence v mém životě vyvolala a v jakých mučivých distorzích jej začínala utvářet. Přečetl jsem dostatek romantické literatury, abych věděl, že mé marné bolestné toužení by mohlo být v tom celkovém zoufalství až komickým příkladem toho, čemu se zde říká "nešťastná láska".

Jenže on to ve skutečnosti nebyl tak docela jenom žert. Totiž trýznivá bolest, kterou mi ta jednostranná láska způsobovala, byla stejně krutá jako objev, že mě stihla nevyléčitelná choroba. Jediným lékem na tu chorobu byla její opětovaná láska - a taková láska mi připadala stejně vzdálená jako lék proti rakovině. Někdy (a přesně tak tomu bylo v tomto okamžiku) jsem byl schopen ji hlasitě proklínat: "Sophie, ty potvoro jedna!", protože bych býval byl skoro raději, kdyby mnou pohrdala a nenáviděla mě, než když mi prokazovala cosi lásce blízkého, podle čeho se sice dalo říct, že ke mně skutečně nějaký bližší vztah má nebo že mě má docela ráda, ale pravá láska to nikdy nebyla. V hlavě mi dosud znělo všechno to, s čím se mi svěřila minulé noci, se všemi hrůznými vizemi Nathana a jeho brutality i zoufalé něhy a zvrácené erotiky a závanů smrti. "Krucihergot, Sophie!" pronášel jsem pomalu polohlasem, zatímco jsem se mydlil v rozkroku. "Teď Nathan z tvého života zmizel, je fuč, nadobro. Ta ničivá smrtící síla je pryč, je s ní konec, je kaput! Takže miluj mě, Sophie. Miluj mě. Miluj mě. Miluj život!"

Otíral jsem se ručníkem a úplně věcně uvažoval o možných praktických námitkách, které by vůči mně coby svému nápadníku mohla Sophie mít, samozřejmě za předpokladu, že bych se k ní přes všechny ty citové přehrady dostal a nějak přec jen její lásku získal. Ty její možné námitky byly ošemetné. Byl jsem především o dost let mladší (a boubel, který mi zářil vedle nosu a který jsem zrovna zahlédl v zrcadle, tu skutečnost jen zdůrazňoval), ale to byla maličkost, protože vzhledem k řadě historických precedentů to mohlo být docela v pořádku nebo aspoň přijatelné. Musel jsem však uvažovat o druhé okolnosti, totiž že jsem nebyl ani zdaleka tak solventní jako Nathan. O Sophii se rozhodně nedalo říct, že by byla chtivá, ale měla ráda bohatý americký život; sebezapření zřejmě nepatřilo mezi její základní vlastnosti a já si se slyšitelným povzdechem pomyslel, jak pro nás pro oba seženu proboha živobytí. A hned v tom okamžiku jsem jako v podivné reakci na tu myšlenku sáhl do skrýše ve skříňce na léky a vytáhl z ní sejf. Ke katastrofálnímu úděsu jsem zjistil, že všechny moje dolary jsou do posledního pryč. Někdo mě vybral!

V tom víru černého rozrušení, které se člověka po takové krádeži zmocní - vztek, zoufalství, zuřivost, nenávist, všechno na hlavu celého lidstva -‚ přichází podezření. Nemohl jsem si pomoct a neukázat v duchu obviňujícím prstem na Morrise Finka, který se potloukal všude po domě a mohl ke mně do pokoje, a ten slizký pocit, jaký jsem při tom nepodloženém podezření prožíval, výrazně posilovala skutečnost, že jsem toho domovnického krtka jaksi vzdáleně začínal mít v oblibě. Fink pro mě pár drobností udělal, což jenom komplikovalo můj pocit nedůvěry, již jsem v tu chvíli vůči němu cítil. A samozřejmě že jsem se o svém podezření nemohl zmínit před Sophií, která zprávu o krádeži přijala s upřímným smutkem.

"Ne, Stingo, chudáčku! No ne!" Vstala z postele, na které četla, opřena o polštář, francouzský překlad románu Slunce také vychází. "Stingo! Kdo by mohl tobě něco takového udělat?" V květovaném hedvábném župánku se mi vrhla upřímně kolem krku. Byl jsem tak rozrušen, že jsem ani nebyl s to reagovat na příjemný pocit dotyku jejích přitisknuvších se prsů. "Stingo! Tebe že okradli? To je strašné!"

Cítil jsem, jak se mi chvějí rty, bylo to až trapné, protože jsem měl pláč na krajíčku. "Jsou fuč!" řekl jsem. "Všechno je pryč! Něco přes tři sta dolarů, všechno, co jsem měl, abych nemusel do chudobince! Jak jenom proboha napíšu svou knížku? Poslední cent, co jsem měl, leda…" Pak mě něco napadlo, popadl jsem náprsní tašku a otevřel. "Mám ještě čtyřicet dolarů - čtyřicet dolarů, co jsem si naštěstí vzal včera večer s sebou. Sophie, to je úplná katastrofa!" Napůl vědomě jsem napodobil Nathana: "Ojoj, já mám córes!"

Sophie měla záhadnou schopnost krotit divoké vášně, dokonce i Nathanovy, když se tak zoufale neovládal. Byla to až jakási zvláštní čarodějná moc, jejíž podstatu jsem nikdy neuhádl, a měla cosi společného s jejím evropanstvím a s čímsi tajemně a neodolatelně mateřským. "Ale jdi!" řekla vždy tónem hraného pokárání, a člověk zjihl a nakonec se začal usmívat. Moje zoufalství sice v tom okamžiku něco takového jako úsměv vylučovalo, ale Sophii se snadno podařilo zmírnit aspoň moje šílení. "Stingo," říkala a pohrávala si přitom s mou košilí v ramenou, "taková věc je hrozná! Ale nesmíš vyvádět, jako kdyby na tebe spadla atomová bomba. Takovej velkej chlapec a vypadáš, jako bys měl na krajíčku. Co to je, tři sta dolarů? Až z tebe bude za chvíli slavný spisovatel, budeš tři sta dolarů vydělávat týdně! Je to sice velká ztráta, mais, chéri, ce n'est pas tragique, s tím nic nenaděláš, takže teď momentálně na to musíš zapomenout a jedem na Jones Beach, jak jsme říkali! Allons-y!"

Její slova mi pomohla a brzy jsem se uklidnil. Ta ztráta sice pro mě byla katastrofální, ale uvědomil jsem si, stejně jako ona, že nic nezměním, a tak jsem se rozhodl, že se upokojím a budu se aspoň snažit radovat ze zbytku toho víkendu se Sophií. Podívat se tváří v tvář obludné budoucnosti, na to bude dost času v pondělí. Začal jsem se na náš výlet na pláž těšit s eskapistickou euforií člověka, který uniká daním a snaží se v Rio de Janeiru zapomenout na svou minulost.

Překvapen vlastními umravnělými námitkami, snažil jsem se zabránit Sophii, aby nacpala do plážové kabely poloplnou láhev whisky. Ale nedala si říct a vesele prohlásila, že to je "pro kocoura", míníc tím kocovinu, zřejmě výraz, který pochytila od Nathana. "Kocovinu nemáš jenom ty, Stingo," dodala. Nevím, ale možná že právě v tom okamžiku jsem si začal dělat kvůli jejímu pití vážné starosti. Myslím, že do té doby jsem její žízeň pokládal za dočasné vykolejení, útěk k okamžité útěše, kterou potřebovala jedině vzhledem k Nathanovu odchodu. Teď jsem si tím však už nebyl zdaleka jist; a tak když jsme spolu ujížděli hrkavou podzemní drahou, lomcovaly mnou pochybnosti i starosti. Brzy jsme vystupovali. Autobus na Jones Beach odjížděl ze špinavé konečné stanice na Nostrand Avenue, hemžící se vzpurnými Brooklyňany, bojujícími tvrdě o místo, aby se dostali na slunce. Do autobusu jsme se Sophií nastupovali poslední; vůz stál v nějakém tunelu, který připomínal obrovitou hrobku, a uvnitř byl těžký vzduch a skoro tma a naprosté ticho, přestože byl nacpán urputnou a vlnící se masou lidských těl. To ticho působilo podivným, zarážejícím způsobem - přece takovýmhle davem lidí by se mělo ozývat aspoň nějaké neurčité mručení, vzdychání, prostě nějaká známka života, myslel jsem si, když jsme pomalu postupovali dozadu -‚ až jsme nakonec našli dvě místa s rozervanými potahy a polámanými pery.

V tu chvíli se autobus s trhnutím rozjel do slunečního světla a já si mohl prohlédnout naše spolucestující. Všechno to byly děti, židovské děti kolem třinácti let, a všechny byly hluchoněmé. Aspoň jsem předpokládal, že to byly židovské děti, protože jeden chlapec nesl na tyči ceduli s ručně napsaným nápisem: BETH ISRAEL - škola pro hluchoněmé. Dvě mateřsky vypadající ženy s mohutným poprsím a povzbudivými úsměvy na tvářích procházely uličkami a jejich kmitající prsty dětem cosi sdělovaly, jako by dirigovaly němý chór. Tu a tam se mihla jako ptačí křídlo dětská ručka a prsty hbitě odpověděly. Až kdesi hluboko v bezedných kanálech své kocoviny jsem se zachvěl. Padl na mě strašný pocit čehosi osudového. Moje poničené nervy spolu s pohledem na ty nemohoucí andělíčky a pach špatného spalování, který se linul z motoru - to všechno se spojilo v bolestivou fantasmagorii úzkosti. A mou paniku nezmírnil ani Sophiin hlas, ani nahořklá příchuť toho, co říkala. Začala upíjet z láhve a popadla ji povídavost. Její slova na Nathanovu adresu mě až zarazila, protože z nich zněla nezakrytá zloba. Nemohl jsem tomu novému tónu uvěřit a přičítal jsem jej působení whisky. V hukotu motoru a modravém oparu uhlovodíků jsem ji poslouchal s nepříjemným údivem a hrozně jsem toužil, abychom už byli na čisté pláži.

"Když jsem ti včera v noci," začala, "když jsem ti včera v noci, Stingo, řekla, co se stalo v Connecticutu, uvědomila jsem si poprvé jedno. Uvědomila jsem si, že jsem ráda, že mě nechal. Víš, opravdu, upřímně ráda. Já na něm byla naprosto závislá, chápej, a to nebylo zdravé. Bez něho jsem se neodvážila podniknout jediný krok. Nebyla jsem s to udělat to nejbezvýznamnější décision, aniž jsem nejdřív nepomyslela na Nathana. Hm, já vím, že mu tolik dlužím, vykonal pro mě hrozně moc - to já vím -, ale to ode mě nebylo normální, když jsem dělala jen takové malé kotě na hraní. Na hraní a do postele…"

"Ale říkalas přece, že bral drogy," skočil jsem jí do řeči. Najednou jsem z nějakého podivného důvodu potřeboval říct něco na jeho obranu. "Totiž, není snad pravda, že se k tobě choval tak strašlivě, jenom když se dostal do těch svých nálad po drogách?"

"Drogy!" přerušila mě zostra. "Ano, bral drogy, ale proboha, copak to musí být omluva? To se tím má pořád omlouvat? Už mě unavujou lidi, co věčně říkají, že musíme takového člověka litovat, a když je nadrogovaný, že už to samo o sobě omlouvá jeho chování. ‚Kurva, to je kravál'," vykřikla přesně v Nathanově stylu. "Vždyť mě skoro zabil. Třískal mě. Ublížil mi! Proč bych měla mít takového člověka ráda? Uvědomuješ si, že mi udělal něco, o čem jsem se včera nezmínila? Když mě kopl, zlomil mi žebro! Žebro! Musel mě odvést k doktorovi - zaplaťpámbu ne k Larrymu -‚ musel mě odvést k doktorovi a ten mě zrentgenoval a šest týdnů jsem musela nosit kompresní obvaz. A pro toho doktora jsme si museli vymyslet, že jsem uklouzla, upadla a zlomila si žebro na chodníku. Víš, Stingo, já jsem ráda, že jsem se takového člověka zbavila! Takový krutý člověk, tak… tak malhonnete. Jsem šťastná, že už s ním nebudu," prohlásila a utřela si přitom mokré rty, "já jsem z toho, jestli chceš něco vědět, celá pryč! Já už Nathana nepotřebuju. Vždyť jsem ještě mladá, mám slušné zaměstnání, jsem sexy, nějakého chlapa si najdu snadno. Cha! Možná že si vezmu Seymoura Katze! To by Nathana překvapilo, kdybych si vzala toho chiropraktika, zrovna jeho, protože kvůli němu mě křivě nařkl, že prý jsem si s ním začala. A ti jeho přátelé! Nathanovi přátelé!"

Otočil jsem se a podíval se na ni. V očích jí žhnulo hněvem; začala mluvit ječivým hlasem a už jsem ji chtěl okřiknout, když jsem si uvědomil, že ji tu nemůže poslouchat nikdo jiný než já. "Ty jeho přátele jsem skutečně nemohla vystát. Ano, jeho bratra Larryho jsem měla moc ráda. Larryho. Larry mi bude chybět a taky jsem měla moc ráda Mortyho Habera. Ale ti jeho ostatní přátelé. Ta židovská mládež s tou jejich psychoanalýzou, pořád se patlali ve svých bolestech, pořád si dělali problémy kvůli svým titěrným geniálním mozečkům a svým psychoanalytikům a vůbec. Však tys je slyšel, Stingo. Ty víš, co myslím. Slyšels někdy něco tak směšného? ‚Můj psychoanalytik tohle, můj psychoanalytik tamhleto…' Je to nechutné, člověk by si skutečně myslel, že něco vytrpěli, a zatím jsou to velice spokojení američtí Židé a každý má svého pana doktora XY a tomu platí desítky dolarů za hodinu, aby se jim vrtal v těch jejich ubohých malých židovských dušičkách! Aáá!" Celá se zachvěla a odvrátila se na druhou stranu.

Cosi v Sophiině rozhorlení a v té její hořkosti spolu s jejím pitím - všechno to pro mě bylo nové - mou nervozitu jen zvyšovalo, až jsem to skoro nemohl vydržet. Zatímco mluvila a mluvila, matně jsem si uvědomil, že se se mnou udály jisté tělesné změny: především mě silně pálila žáha, potil jsem se jako topič a jakýsi okamžitý neurastenický stupor způsobil, že ten můj mužský sirotek mi v kalhotách ztuhl jako kámen. A tu naši korbu si zřejmě pronajal ďábel. Kolíbala se a kodrcala pustou zástavbou rodinných domků Queensu a Nassau, škubavě měnila rychlosti, vydávala odporné výpary, prostě mně se zdálo, že ta stará herka se stane naším doživotním vězením. Jako v transu jsem naslouchal Sophiinu hlasu, který se nesl nad antickou němohrou dětí jako árie. Škoda, že jsem se nemohl citově připravit, abych mohl přijmout břemeno poselství obsaženého v jejím příběhu. "Židi!" křičela. "Je to skutečně pravda, nakonec jsou všichni stejní, sous la peau, pod kůží, chápeš. Tatínek měl pravdu, když říkal, že v životě nepoznal Žida, který by byl s to dát něco jen tak, aniž by za to zároveň něco nežádal. Quid pro quo, říkával. A víš, Nathan - Nathan byl na tohle dokonalý příklad! Ano, hodně mi pomohl, dostal mě na nohy, ale co? Myslíš, že to udělal z lásky, z laskavostí? Ne, Stingo, to jen aby mě mohl zneužívat, mít mě do postele, mlátit mě, prostě potřeboval něco, co by mohl vlastnit! Nic jiného, nějaký předmět. Víš, to bylo od Nathana přece něco tak typicky židovského - on mi svou lásku nedával, on si mě za ni kupoval, jako všichni Židi. Není divu, že lidé v Evropě Židy tak nenáviděli za to, že si mysleli, když zaplatí trochu peněz, když ucvrknou Geld, že můžou mít všecko, co se jim zamane. Myslí si, že si můžou koupit i lásku!" Chytila mě za rukáv a benzinovými výpary mě ovanula vůně whisky. "Židi! Panebože, jak já je nenávidím! Já ti toho, Stingo, tolik nalhala. Všecko, co jsem ti napovídala o Krakově, byla lež. Po celé své dětství, celý svůj život jsem skutečně Židy nenáviděla. A zasloužili si to, tu nenávist. Nenávidím je, špinavé, židovské cochons!"

"Prosím tě, Sophie, prosím tě," mírnil jsem ji. Věděl jsem, že je rozrušená, věděl jsem, že to všecko vůbec nemyslí vážně, a věděl jsem taky, že Nathanovo židovství pro ni je prostě daleko snazším terčem než sám Nathan, do kterého byla zřejmě pořád bláznivě zamilovaná. Ten nepěkný výbuch mi byl nepříjemný, i když jsem myslím pochopil, z čeho pramení. Nicméně, moc sugesce je veliká a ta její žlučovitá zloba se dotkla nějakých mých atavistických sklonů, a když se autobus kolébal na asfaltové parkoviště u Jones Beach, uvažoval jsem s podobnou zlobou o té krádeži, která mě právě stihla.

A o Morrisu Finkovi. Fink! Zatracený Židák, pomyslel jsem si, marně se přitom pokoušeje říhnout.

Ti malí hluchoněmí vystupovali s námi, šlapali nám přitom na nohy a úplně nás do svého průvodu motýlí gestikulace pohltili. Nemohli jsme se z jejich dosahu vymanit, tvořili nám při tom našem pochodu po pláži přízračně němé komonstvo. Nebe, v Brooklynu ještě tak jasné, se zatáhlo; obzor se zbarvil temnou barvou olova a příboj se líně vzdouval olejnatými vlnami. Na pláži se jen tu a tam bělal nějaký naháč; vzduch byl dusný a stojatý. Zmocňovala se mě nesnesitelná úzkost a deprese, a přesto se všechny mé nervy chvěly jako v plameni. V uších mi zněla zoufalými tóny ozvěna neskonale smutného úryvku z Pašijí sv. Matouše, který vyplakalo to ráno Sophiino rádio, a čistě náhodou, ale zároveň v jakési vhodné antifoně jsem si vybavil slova jednoho textu ze 17. století, který jsem nedávno četl: "… jelikož Smrt musí být Lucina života, a dokonce i pohané mohli pochybovat, zda takto žíti neznamená umříti…" Potil jsem se zamotán v lepkavém kokonu své úzkosti, trápily mě starosti kvůli té krádeži a mému téměř naprostému ožebračení, dělal jsem si hlavu kvůli svému románu a jak jej vůbec kdy dokončím a zda bych měl vůči Morrisu Finkovi vznést obvinění. Jako by zareagovaly na nějaký neslyšný signál, hluchoněmé děti náhle zmizely a rozprchly se jako malí pobřežní ptáci, najednou byly pryč. Vlekli jsme se se Sophií po břehu úplně sami a nad námi visela obloha temná jako krtčí kůže.

"Nathan měl všecko, co je na Židech špatného," poznamenala Sophie, "ani za nehet toho, co je na nich dobré."

"Co je na Židech vůbec dobré?" zeptal jsem se zavilým hlasem. "Z té mé skříňky na léky mi ukradl peníze Židák Morris Fink. To vím jistě! Parchant židovská, chtivá a chamtivá peněz!"

Dva antisemité na letním výletě.

O hodinu později jsem si spočítal, že Sophie prolila hrdlem jen o něco méně než celou půlpintu whisky; pořádala ji jako nějaká nýtařka v polském baru v Gary v Indianě. A přesto to nebylo na celkové pohybové koordinaci nijak viditelně znát. Jen jazyk jako by jí ujížděl, ne že by mluvila nezřetelněji, ale hovořila jedním proudem bez přestání, někdy o překot, a podobně jako minulé noci jsem poslouchal a pozoroval v údivu, jak ten mocný katalyzátor stálé nálady v ní odbourává přirozené zábrany. Ztráta Nathana na ni zřejmě musela mít mezi jiným také až jakýsi zvráceně erotický vliv, protože začala meditovat o svých dávno zašlých láskách.

"Než mě poslali do tábora," řekla, "měla jsem ve Varšavě milence. O několik let mladšího. Ještě mu nebylo dvacet. Jmenoval se Josef. Nevím proč, ale nikdy jsem o něm Nathanovi nevykládala." Odmlčela se, kousla se do rtu a pak dodala. "Ano, vlastně vím. Věděla jsem, jak je žárlivý, šíleně žárlivý, a hrozně by mě nenáviděl a určitě by mě potrestal i za to, že jsem měla milence v minulosti. Dovedl být příšerně žárlivý, takže jsem se mu o Josefovi nikdy ani slovem nezmínila. Představ si, nenávidět někoho, kdo byl něčí milenec už dávno v minulosti. A ještě k tomu je mrtvý."

"Mrtvý?" opakoval jsem. "Jak zemřel?"

Ale jako by mě neslyšela. Jen se překulila na dece. V plátěné plážové tašce k mému velkému překvapení a ještě větší radosti s sebou přivezla čtyři plechovky piva. Dokonce mě ani nemrzelo, že mi je zapomněla dát dřív. Samozřejmě že pivo už bylo úplně zteplalé, ale nemohlo mi to být víc jedno (taky jsem hrozně potřeboval něco "pro kocoura"), a Sophie jednu otevřela, až pěna vyšplíchla, a podala mi ji. Přivezla s sebou jakési těžko popsatelné sendviče, ale těch jsme se žádný nedotkl. Leželi jsme v kouzelné izolaci, v jakési skryté slepé uličce mezi dvěma vysokými dunami lehce porostlými ostřicí. Měli jsme ze svého místa výhled na moře - šplouchalo monotónně po písčitém břehu a mělo zvláštní nehezky šedavě zelenou barvu, trochu jako olej do motorů, ale nás nikdo vidět nemohl, leda rackové, kteří nám s třepotáním křídel kroužili v bezvětří nad hlavou. Vlhkost v ovzduší kolem nás se dala téměř hmatat jako lehký opar; za šedivými mraky, které se na obloze pomalu převalovaly a přeskupovaly, visel bledavý kotouč slunce. Svým způsobem působila ta přímořská krajina velice melancholicky, a původně jsem ani nechtěl, abychom tam zůstávali dlouho, ale blahodárný nápoj značky Schlitz můj dřívější pocit hrůzy utišil, aspoň na tu dobu. Jenom moje erotické vzrušení mě neopouštělo, naopak, bylo to se mnou čím dál horší díky Sophii v jejích bílých lastexových plavkách a naší dokonalé izolaci v písčitém koutku, jehož tajemná atmosféra na mě působila až horečně. Byl jsem v tu chvíli tak zoufalou a bezmocnou obětí pustého priapismu - prvního záchvatu od oné osudné noci s Leslií Lapidusovou -‚ že okamžitá prchavá představa, že se snad dám vykastrovat, nebyla nesmyslná. Z ostýchavosti jsem urputně ležel na břiše, v těch hrozných plavkách zelené barvy zvratků, které jsem fasoval ještě v armádě, a trpělivě jsem hrál jako obvykle svou roli zpovědníka. A opět jsem vystrčil své antény, které mi hlásily, že mi nekyne žádná spása a že mi Sophie nechce sdělit vůbec nic příznivě dvojsmyslného.

"Ale byl ještě jeden důvod, proč jsem nechtěla Nathanovi o Josefovi říct," pokračovala. "Byla bych mu to neřekla, ani kdyby nežárlil."

"Jak to myslíš?" zeptal jsem se.

"Chci říct, že by ničemu z toho všeho o Josefovi stejně nevěřil - ničemu. Zas se to týkalo Židů."

"Tomu nerozumím, Sophie."

"Hm, je to složitá záležitost."

"Pokus se mi to vysvětlit."

"Totiž ono se to taky dotýkalo těch lží, co jsem napovídala Nathanovi o tatínkovi," řekla. "Jela jsem v tom - řekne se to tak? - až po uši."

Zhluboka jsem se nadechl. "Podívej, Sophie, mateš mě. Nějak mě z toho vyveď. Prosím tě."

"Tak dobře. Podívej, Stingo. Pokud šlo o Židy, nechtěl Nathan věřit ničemu dobrému, co jsem řekla o Polácích. Nedokázala jsem ho přesvědčit, že byli taky slušní Poláci, kteří pro záchranu Židů riskovali život. Můj otec…" na chvíli se odmlčela; jako by se jí v hrdle cosi zadrhlo, ale pak přece jen po dlouhém váhání řekla: "Můj otec. Kruci panebože, už jsem ti ale povídala, jak to bylo - Nathanovi jsem o něm lhala stejně jako tobě. Ale tobě jsem nakonec řekla pravdu, jenže Nathanovi jsem ji říct nemohla, protože… nemohla jsem mu ji říct proto, že… protože jsem byla zbabělá. Nakonec jsem totiž viděla, že otec je hrozná zrůda a že tu pravdu o něm nesmím vyjevit, přestože to, co byl a co dělal, moje chyba nebyla. A já neměla důvod, proč bych se měla cítit provinilá." Znovu zaváhala. "Strašlivě mě to ničilo. Lhala jsem Nathanovi o tatínkovi a on tomu odmítal věřit. Pak mi bylo také jasné, že nebudu nikdy s to povědět mu o Josefovi. A to byl dobrý člověk a statečný. A to byla pravda. Pamatuju se na jedno Nathanovo oblíbené rčení, které mi připadalo hrozně americké: ‚Risk je zisk.' Jenomže já nemohla vyhrát nic."

"A co bylo s tím Josefem?" připomněl jsem jí trochu netrpělivě.

"Bydleli jsem ve Varšavě ve vybombardovaném pospravovaném domě. Dalo se tam žít. Ale jen taktak. Byla to hrůza. Nedovedeš si představit, jak byla Varšava během okupace strašná. Tak málo jídla, někdy jen trocha vody, a v zimě jako v lednici. Pracovala jsem v továrně, kde se vyráběl dehtový papír. Dělala jsem deset jedenáct hodin denně. Od toho papíru mi krvácely ruce. Věčně. Vlastně jsem ani nepracovala pro peníze, spíš abych měla pracovní legitimaci. Pracovní legitimace člověka chránila: nemohli mě poslat do Německa do pracovního tábora. Měla jsem v tom domě ve čtvrtém patře takový titěrný byteček a Josef bydlel se svou nevlastní sestrou dole. Ta nevlastní sestra se jmenovala Wanda, byla o něco starší než já. Oba pracovali v ilegalitě, říkalo se jim Zemská armáda. Hrozně ráda bych ti Josefa vylíčila, jenže to nedovedu, chybějí mi slova. Měla jsem ho moc ráda. Ale o nějaký milostný příběh ve skutečnosti nešlo. Byl mladší, svalnatý chlap, energický a nervní. Na Poláka byl až moc snědý, tmavovlasý. Je zvláštní, že jsme se spolu moc často nemilovali. Přestože jsme spali v jedné posteli. Říkal, že si musí šetřit energii na boj. Neměl po formální stránce nijak zvláštní vzdělání. Bylo to s ním jako se mnou - válka mu všechny šance na vzdělání překazila. Ale hodně četl, byl velice chytrý. Nebyl ani komunista, byl anarchista. Uctíval památku Bakunina a byl naprostý ateista, což bylo taky divné, protože tou dobou já byla pořád ještě věřící katolička a někdy jsem se musela až divit, jak jsem se mohla zamilovat do takového mladíčka, který nevěří v Boha. Ale dohodli jsme se, že spolu o náboženství mluvit nebudeme, a taky jsme nemluvili.

Josef byl vlastně vra…" Odmlčela se, potom si slova rozmyslela a řekla: "Prostě zabíjel. Zabíjel. Dělal to pro odboj. Zabíjel Poláky, kteří udávali Židy - kteří prozrazovali, kde se po celé Varšavě Židé schovávají, ne Židé z ghetta, naturellement, ale takříkajíc lepší Židé - assimilés, mnozí byli intelektuálové. Bylo dost lidí, kteří udávali Židy nacistům, někdy za odměnu, někdy jen tak pro nic za nic. A Josef byl v odboji právě ten, kdo ty zrádce likvidoval. Škrtil je strunou z piana. Nějak se s nimi vždycky seznámil a pak je uškrtil. Vždycky když někoho zabil, zvracel. Zlikvidoval asi šest sedm lidí. Josef a Wanda a já jsme měli ve vedlejším domě přítelkyni a tu jsme měli moc rádi - velice krásnou dívku Irenu, bylo jí tak pětatřicet, hrozně krásná. Před válkou vyučovala. Je to zvláštní, učila americkou literaturu a pamatuju se, že se specializovala na jednoho básníka, jmenoval se Hart Crane. Znáš ho, Stingo? Taky pracovala v odboji, totiž aspoň jsme si to mysleli - ale za nějakou dobu jsme se tajně dověděli, že dělá pro obě strany a že už taky udala spoustu Židů. Takže ji Josef musel zabít. Přestože ji předtím měl tak rád. Jednou v noci ji uškrtil strunou od piana a celý druhý den zůstal u mě v pokoji a koukal oknem do prázdna a neříkal ani slovo."

Sophie zmlkla. Položil jsem tvář do písku, myslel na Harta Cranea a cítil jsem, jak se po těle chvěju v rytmickém šplouchání příboje a vzdouvajících se teskných vln, nad kterými zakřičel racek. Ty, požehnaná, vedle mne a sirény svým zpěvem kradmo vplétají nás v kolo dne…

"Jak zemřel?" zeptal jsem se znovu.

"Když zlikvidoval Irenu, nacisti na něho přišli. Asi o týden později. Nacisti měli svoje hrdlořezy z Ukrajiny a ti odbývali to zabíjení. Přišli jednou odpoledne, když jsem byla pryč, a podřízli Josefovi hrdlo. Když jsem se vrátila, Wanda ho už našla. Vykrvácel na schodech…"

Dlouhé minuty nikdo z nás nepromluvil. Věděl jsem, že každé slovo, co říká, je čistá pravda, a zmocnilo se mě zoufalství. Hluboce se mě to dotklo - hryzalo mě svědomí, a přestože logicky uvažující část mé bytosti mi našeptávala, že si nesmím klást vinu za nějaké kosmické okolnosti, které jinak naložily se mnou a jinak s Josefem, nemohl jsem si pomoct a musel jsem si s odporem vzpomenout na svou nedávnou životní dráhu. Co dělal milý Stingo, když Josef (a Sophie a Wanda) prožívali taková nevýslovná muka ve varšavské Gehenně? Poslouchal Glena Millera, chlastal pivo, jezdil po putykách a honil si péro. Panebože, jaký to byl nesrovnatelně jiný svět! Mlčeli jsme nekonečně dlouho, já s hlavou pořád zabořenou v písku, když vtom jsem ucítil, že mi Sophie zajela prsty pod plavky a lehce mi jimi přejela po té zvlášť citlivé partii, kde stehna přecházejí v hýždě. Byl to překvapivý a prudce erotický pocit; maně se mi z hloubi hrdla vydral jakýsi chraptivý zvuk. Prsty se stáhly.

"Stingo, pojď, svlékneme se," navrhla najednou.

"Co jsi říkala?" zeptal jsem se tupě.

"Abychom se svlékli. Do naha."

Čtenáři, na okamžik si něco představ. Představ si, že jsi žil neurčitou, ale dost dlouhou dobu s vědomím, že lékaři u tebe mají podezření na nějakou smrtelnou chorobu. Jednou ráno ale zazvoní telefon, volá doktor a říká: "Nemusíte si dělat žádné starosti, všechno to byl falešný poplach." Nebo si představ tohle. Stihly tě vážné finanční pohromy, které tě uvrhly do takové bídy a nouze, že uvažuješ o východisku v sebevraždě. A znovu zasáhne spásonosný telefon a tentokrát se dovíš, že jsi vyhrál v státní loterii milion dolarů. Nepřeháním (znovu připomínám, že jsem do té doby ještě v životě neviděl nahou ženu), když řeknu, že žádné podobné zvěsti by byly ve mně nemohly vyvolat takovou směs ohromení a čistě živelného štěstí, jaké mě zalilo při Sophiině něžně proneseném návrhu. Spolu s vyloženě smyslným dotykem jejích prstů to na mě tak zapůsobilo, že jsem jenom lapal po vzduchu. Myslím, že jsem se dostal do stavu, kterému se v medicíně říká hyperventilace, a na okamžik jsem si myslel, že snad omdlím.

A když jsem zvedl oči, viděl jsem, jak se vylupuje ze své lastexové Krásy Kalifornie, takže sotva pár decimetrů před sebou jsem viděl to, co jsem si troufal spatřit teprve na prahu středního věku: tělo mladé ženy, smetanově bílé, s kyprými prsy a dráždivě hnědými čepičkami bradavek, hladký ovál břicha s mrkajícím okem pupku a (utiš se, srdce, myslel jsem si tehdy) souměrný trojúhelník chloupků téměř zlatě medové barvy. Díky svému obecnému vzdělání - deset let umně retušovaných fotografií kalendářových krásek a o lidském těle zatemněno - jsem téměř zapomněl, že jsou ženy obdařeny touto předností, a civěl jsem, jako bych spatřil zázrak, ale vtom se již Sophie otočila a skotačivě běžela k moři. "Dělej, Stingo," volala na mě, "shoď to ze sebe a pojď do vody!" Zvedl jsem se a pozoroval ji jako v transu. Míním to naprosto vážně, ale žádný panický asketický rytíř posedlý svatým grálem by byl nemohl hledět na cíl svého svatého putování s pusou víc otevřenou a s větším obdivem, než jsem zíral já, když jsem prvně uviděl ten Sophiin poskakující zadeček - tak kouzelně se podobající perníkovému srdci z pouti obrácenému špičkou vzhůru. Pak skočila do náruče potemnělého oceánu.

Všechno mě natolik vyvedlo z míry, že jsem za ní nešel ani do vody. Seběhlo se to tak rychle, že mi z toho v hlavě jen vířilo, a stál jsem jako vrostlý nohama do písku. Ta proměna nálady - úděsná kronika Varšavy a vzápětí málem jedním dechem tahle nevázaná hravost. Co to mělo proboha znamenat? Byl jsem nesmírně vzrušený, ale zároveň beznadějně zmatený, protože dosud se mi nic podobného nepřihodilo, a neměl jsem ponětí, jak se mám v následujících okamžicích chovat. Tak jsem ze sebe jaksi pokradmu - přestože jsme tam byli úplně sami - stáhl plavky a zůstal stát pod těmi převalujícími se šedivými mraky, zoufale se předváděje se svým mužným stavem před zraky andělů nebeských. Nalil jsem do sebe poslední pivo, celý omámený směsicí nejistého očekávání a radosti. Díval jsem se, jak Sophie plave. Plavala dobře a s jakýmsi uvolněným potěšením; jen jsem doufal, že není až příliš uvolněná, a chvíli jsem starostlivě přemýšlel, jak to plavání půjde dohromady se vší tou whisky. Bylo parné dusno, ale mě rozrazila zima, jako bych měl malárii.

"Jé, Stingo," řekla mi se smíchem, když se vrátila, "tu bandes."

"Tu… co?"

"Tobě stojí."

Viděla to ihned. Jelikož jsem totiž nevěděl, co si mám počít, a snažil se vyhnout společenské neomalenosti, rozložil jsem se na dece v jakési nonšalantní pozici - nebo aspoň nonšalantní, pokud mi to dovoloval můj záchvat zimnice - tak, aby se ta inkriminovaná část mého těla schovala za loktem; jenže pokus to byl neúspěšný, protože vyklouzl přesně v okamžiku, kdy se Sophie svezla vedle mě a kdy jsme se skutáleli jeden druhému do náručí jako dva delfíni. Úplně jsem se později vzdal, když jsem se pokoušel vybavit si vzrušivá muka toho objetí. Když jsem ji líbal, vydával jsem ze sebe cosi podobného ržání poníků, ale líbání bylo taky vše, nač jsem se zmohl; svíral jsem ji kolem pasu jako šílenec a bál jsem se ji vůbec pohladit, ze strachu, aby se snad pod dotykem mých hrubých prstů nerozplynula. Při dotyku jejího hrudníku jsem měl pocit čehosi nesmírně křehkého. Musel jsem si vzpomenout, jak ji Nathan kopl, ale také na její předchozí hladovění. Moje zimničná třasavka nepominula; uvědomoval jsem si jen nasládlou chuť whisky a teplý pocit vzlínajících jazyků. "Stingo, ty se tak třeseš," zašeptala mi, když se na okamžik odtáhla a přerušila mou hladovou hru jazyka. "Uklidni se!" Ale já jsem si uvědomoval, že trapně sliním - což bylo další ponížení, které mi tanulo na mysli, když se naše vlhké rty tiskly k sobě. Nedovedl jsem pochopit, proč mám najednou tak vlhkou pusu, a tahle starost mi zabránila, abych odvážněji propátral krajinu prsů a zadečku nebo dokonce, panebože, ty nejintimnější partie, které mě tak silně vzrušovaly v mých snech. Jako by se mě zmocnilo bezejmenné ďábelské ochrnutí. Bylo to, jako kdyby se do jednoho hrozivého mraku nad Long Islandem natlačilo deset tisíc učitelů z presbyteriánské nedělní školy a v jejich přísné přítomnosti jako by mi všechny prsty strnuly. Vteřiny plynuly jako minuty, minuty jako hodiny a já se k ničemu neměl. A pak první krok učinila sama Sophie, jako by chtěla ukončit má muka anebo možná jen proto, aby se prostě něco začalo dít.

"Ty máš pěkný šlong, Stingo," řekla a uchopila jej do rukou, jemně, ale pevně, znalecky.

"Díky," zahučel jsem. Zalila mě vlna nevíry (ona mě skutečně za to bere, uvažoval jsem), ale přesto jsem se snažil zachovat si savoir-faire. "Proč mu říkáš šlong: Dole na Jihu mu říkáme jinak." Hlas se mi nepřirozeně třásl.

"Nathan mu tak říká," odpověděla. "A jak mu říkáte na Jihu?"

"Někdy mu říkáme pinďa," zašeptal jsem. "Místy trošku výš na Jihu mu říkají voháňka nebo taky utahovák. Nebo šroubovák."

"Nathan říkal, že je to jeho ohnivák. Nebo taky puc."

"Ten můj se ti líbí?" řekl jsem sotva slyšitelně.

"Je roztomilej."

Už si nevzpomínám, co vlastně ukončilo tenhle neskutečný dialog, možná že to ani nebyla žádná konkrétní příčina. Samozřejmě by se bylo předpokládalo, aby mi složila poklonu poněkud vzletnějšími slovy - "fantastický", "une merveille", stačilo by i "fajn", téměř všecko jiné než "roztomilý" - a možná právě moje následující zaražené mlčení ji přimělo, že za něj vzala a pumpovala s úsilím, v němž se spojovala zručnost kurtizány a děvečky. Bylo to překrásné, poslouchal jsem, jak dýchá a vzdychá, a taky jsem zavzdychal, a když mi zašeptala: "Lehni si na záda, Stingo, chlapečku můj," bleskly mi hlavou výjevy jejího neukojitelného orálního milování s Nathanem, které mi tak upřímně líčila. Ale bylo toho všeho příliš mnoho, nemohl jsem to už vydržet - to božské a tak fantasticky prováděné tření (panebože, pomyslel jsem si, řekla mi "chlapečku můj") jako by se náhle proměnilo v rozkaz vstoupit s ní do ráje: lítostivě jsem zabečel jako beran, kterého právě porážejí, pevně jsem stiskl víčka a uvolněnými stavidly jsem nechal vytrysknout pulzující proud. A pak jsem umřel. Samozřejmě že v tom okamžiku bylo nemístné se smát, ale Sophie se rozesmála.

Když několik minut nato vycítila moje zoufalství, řekla: "Nebuď smutný, Stingo. To se někdy stává, já vím." Ležel jsem tam celý pomačkaný jako mokrý papírový pytlík, s očima pevně zavřenýma, naprosto neschopen dobrat se hloubek svého neúspěchu. Ejaculatio praecox (Psychologie 4 B, Dukeova univerzita). Celá četa potměšilých šotků jako by výsměšně ten výraz v temných hlubinách mého zoufalství vykřikovala pořád dokola. Cítil jsem, že už nikdy nebudu s to otevřít oči a pohlédnout na svět - že budu jako měkkýš uvězněný v blátě, ten nejnižší živočich v moři.

Když jsem znovu uslyšel její smích, podíval jsem se na ni zpod přivřených víček. "Koukej, Stingo," říkala před mým nevěřícím zrakem, "tohle je výborné na pleť." A pozoroval jsem, jak si ta bláznivá Polka hltla z láhve whisky a druhou rukou - tou, kterou mi připravila taková muka i takovou slast zároveň - si můj nešťastný exsudát jemně vtírá do pokožky.

"Nathan vždycky říkal, že to v sobě má plno báječných vitamínů," prohlásila. Z nějakého důvodu můj pohled utkvěl na jejím tetování; v tom okamžiku to bylo něco naprosto nevhodného. "Netvař se tak tragique, Stingo. Vždyť není konec světa, každému chlapci se to někdy stane, zvlášť když je mladý. Par example, když jsme se spolu ve Varšavě chtěli poprvé milovat s Josefem, udělal úplně totéž. Taky byl ještě panic."

"Jaks poznala, že jsem panic?" zeptal jsem se jí se smutným povzdychnutím.

"To já prostě poznám, Stingo. Věděla jsem, že to s tou Leslií nebylo k ničemu. Kdyžs říkal, žes ji dostal do postele, jenom sis vymýšlel. Chudáčku Stingo - tedy abych byla upřímná, já jsem to úplně jistě nevěděla. Jen jsem se domýšlela. Ale měla jsem pravdu, že?"

"Měla," zahučel jsem. "Čistou jako padlý sníh."

"Josef se ti v mnoha ohledech podobal - byl čestný, přímý, víš, měl v sobě cosi, co z něho dělalo v jistém smyslu malého chlapce. Jde to těžko popsat. Možná právě proto tě mám tak ráda, Stingo, že mi tolik připomínáš Josefa. Třeba bych si ho byla i vzala, kdyby ho nacisti nezavraždili. Víš, nikdy jsme nezjistili, kdo ho nacistům udal, když zabil Irenu. Byla to úplná záhada, ale někdo to prostě říct musel. Chodívali jsme spolu ve třech na pikniky. Bylo to během války hrozně těžké - tak málo jídla -‚ ale párkrát jsme přece jen vyrazili v létě ven a přesně takhle jsme si rozprostřeli deku…"

Bylo to ohromující. Po té vzplanuvší sexualitě, s níž se předvedla sotva před několika okamžiky, po našem střetnutí - které bylo přes všechen zmatek a pokažený závěr vrcholným a nejsilnějším zážitkem svého druhu, jaký jsem zakusil -‚ jí ihned vzápětí jela pusa ve vzpomínání jako někomu, kdo upadl do denního snění, a vypadala, jako by se jí to naše zázračné sblížení nedotklo o nic víc, než kdybychom spolu na tanečním parketu tančili nevinný twostep. Nebylo to snad částečně nějak zvráceně způsobeno tím pitím? Měla v tu chvíli již trochu skelné oči, ale pusa jí opravdu jela, jako by dražila tabák. A ať už to bylo čímkoli, její náhlá bezstarostnost ve mně vyvolala krajní nepokoj. Ještě před chvílí si klidně rozmazávala moje bláznivě vytrysknuvší spermatozoa po tváři, jako by se natírala nočním krémem Tekuté stříbro, a teď přitom vůbec nepovídá o mně (a to mi prosím řekla "chlapečku můj"), a dokonce ani o nás dvou, ale o nějakém svém milenci, který už leží leta pod drnem. Zapomněla, že sotva před několika minutami byla ve stavu téměř mě zasvětit do tajů orálního koitu, do oné svátosti, na kterou jsem se žádostivě těšil už od čtrnácti let? Mohou snad ženy vypínat své vášně, jako když otáčejí vypínačem? A Josef? Ten zájem, s nímž se svým milencem obírala, mě doháněl k šílenství a nemohl jsem se smířit s myšlenkou - snažil jsem se ji zapudit do nejzazších koutů mysli -‚ že ten překotný projev vášně, kterým mě na několik vzrušených chvil tak štědře zahrnula, byl jen výsledkem přenesené identity; že jsem byl jen okamžitou náhražkou Josefa, tělo z masa a krve, které mělo vyplnit její efemérní fantazii: Kromě toho jsem si však též všiml, že začínala být trochu nekoherentní; intonace jejího hlasu zněla trochu nadneseně a těžce a její rty se pohybovaly podivně nepřirozeně, jako by byly otupeny novokainem. Její jakoby očarovaný vzhled mě víc než znepokojoval. Vzal jsem jí láhev s několika zbývajícími hlty whisky z ruky.

"Dělá se mi z toho špatně, Stingo, hrozně špatně, když si pomyslím, jak to všechno mohlo vypadat jinak. Kdyby byl Josef nezemřel. Tolik mi na něm záleželo. Daleko víc než na Nathanovi, skutečně. Josef se mnou nikdy tak špatně nenakládal jako Nathan. Kdo ví? Možná že bychom se byli vzali, a kdybychom byli manželé, život by byl úplně jiný. Třeba jenom jedno, par example - ta jeho nevlastní sestra Wanda. Byla bych ho dostala z jejího špatného vlivu a to by bylo něco úžasného. Kde je ta láhev, Stingo?" Už když hovořila, vylil jsem za zády, aby to neviděla, zbytky whisky do písku. "Tu láhev. Ale zpátky k té Wandě, ta byla kveč, nic jiného než kveč!" (Výraz kveč se mi hrozně líbil. Nathan, zas se tu objevil Nathan!) "Že Josefa zabili, za to mohla ona. Ano, přiznávám - il fallait que… Totiž vím, že bylo nutné, aby někdo udávání Židů mstil, ale proč měl být pokaždé tím vrahem Josef? Proč? A na to měla nejsilnější vliv právě Wanda, kveč. Pravda, v odboji zastávala vedoucí funkci, ale copak je to fér, když z vlastního bratra udělá jediného zabijáka v celé naší čtvrti? Copak to bylo fér, no řekni! Pokaždé, když někoho zabil, zvracel, Stingo. Zvracel! Napůl se z toho vždycky pomátl."

Zatajil jsem dech: v obličeji zpopelavěla a zoufalými trhanými pohyby kolem sebe hmatala po láhvi a něco si pro sebe kňučela. "Sophie," řekl jsem jí, "Sophie, whisky už není."

Byla však ponořená do sebe, myšlenkami kdesi ve svých vzpomínkách, pláč zřejmě na krajíčku, a jako by už vůbec neslyšela. Najednou jsem si poprvé v životě uvědomil význam výrazu "slovanská melancholie": po obličeji se jí rozlil smutek jako černé stíny zalehnuvší zasněžené pole! "Zatracená potvora, ta Wanda! Ta to všechno způsobila. Všecko. Že Josef zemřel a já šla do Osvětimi a všecko!" Rozvzlykala se a slzy jí vyrývaly do tváří ohyzdné čáry. Stál jsem tam nešťastný a úplně bezradný. A přestože Eros už prchl, vztáhl jsem po ní ruku, vzal ji do náruče a přitiskl k sobě. Položila mi hlavu na prsa. "Kristepane, Stingo, já jsem tak strašně nešťastná!" sténala. "Kde je Nathan? Kde je Josef? Kde jsou všichni? Stingo, Stingo, já bych chtěla umřít!"

"Ššš, Sophie," tišil jsem ji a hladil ji po nahém rameni, "všechno bude zase v pořádku." (Jenže asi sotva!)

Alkohol, vyčerpání, smutek, čiré vlhké horko - to všechno na ni dolehlo a ona mi usnula v náručí. Sám jsem byl přepitý pivem a unavený, takže jsem usnul taky, přitisknut k jejímu tělu jako k záchrannému pásu. Zdály se mi nesmyslné propletené sny, všechny ty zvláštní sny, které se mi opakovaly celý život - sny ve snech, o absurdních pronásledováních, honbě za nějakou záhadnou cenou do neznámých míst: vzhůru po příkrých hranatých schodech, v loďkách špinavými kanály, vychýlenými kuželkářskými drahami a labyrintem železničních dep (tam jsem spatřil svého zbožňovaného profesora z Dukeovy univerzity, vystrojeného do tvídového obleku, stál u řídicího panelu trakce rychle jedoucí pustě zejícími a křiklavě osvětlenými suterénními prostory a hlubokými sklepy a tunely. Také nějakou podivnou hrůznou stokou. Cíl mi byl jako vždycky záhadou, i když jako bych nějak matně tušil, že jde o ztraceného psa. Když jsem se pak s trhnutím probudil, rázem jsem si uvědomil, že Sophie se nějak z mého náručí vymanila a zmizela. Vykřikl jsem, ale výkřik se mi zadrhl v hrdle a zazněl pouze jako přidušený sten. Srdce se mi poplašeně rozbušilo. Rychle jsem se snažil navléct plavky, vylezl jsem o kousek výš na vedlejší dunu, abych se mohl rozhlédnout po pláži - ale na celé té smutné ploše písku jsem neviděl nic, vůbec nic. Zmizela.

Šel jsem se podívat na duny - jen pustá pláň zarostlá ostřicí. Nikde nikdo, ani na nejbližším úseku pláže, kde jsem spatřil jen neurčité obrysy nějaké podsadité, obtloustlé postavy, která se pohybovala mým směrem. Rozběhl jsem se k ní a postupně jsem v ní rozeznal osmahlého zavalitého naháče, který žvýkal párek. Zplihlé vlasy, vprostřed rozčísnuté na pěšinku, měl připlácnuté k hlavě; tupě se na mě šklebil.

"Neviděl jste tady někde náhodou… takovou plavovlásku, opravdu fantastickou, zářivě plavou…" rozkoktal jsem se.

S úsměvem přikyvoval.

"Kde?" zeptal jsem se s ulehčením.

"No hablo inglés," odpověděl.

Tu krátkou rozmluvu mám dodnes vrytu v paměti - možná o to živěji, že v tom okamžiku, kdy mi odpověděl, jsem přes jeho chlupaté rameno zahlédl Sophii, její hlavu ne větší než zlatou tečku daleko na petrolejově zelených vlnách. Bez rozmýšlení jsem skočil za ní. Jsem docela dobrý plavec, ale toho dne jsem podal přímo olympijský výkon, bušil jsem rukama do špinavé mořské pláně a jen jsem si uvědomoval, jakou sílu dodává svalům mých rukou a nohou strach a zoufalství a žene mě vpřed s takovou divokostí, že bych byl v sobě něco podobného nikdy nehledal. Mírně se pohupujícím mořem jsem postupoval kupředu: nicméně mě udivovalo, kam až doplavala, a když jsem se na okamžik zastavil a šlapal vodu, jen abych se orientoval a podíval se, kde přesně je, zjistil jsem k svému velkému zděšení, že urputně brázdí oceán dál a dál, snad někam do Venezuely. Zavolal jsem na ni, jednou, podruhé, ale plavala pořád kupředu. "Sophie, vrať se!" křičel jsem, ale jako bych zapřísahal vzduch.

Zhluboka jsem se nadýchl, pomodlil se v duchu krátkou modlitbičku k někdejšímu křesťanskému pánubohu - první po mnoha letech - a znovu jsem herojsky krauloval na jih za tou vzdalující se kšticí žlutých vlasů. Pak jsem náhle zpozoroval, že dramaticky získávám na rychlosti, zrakem rozostřeným slanou vodou jsem viděl, že se přede mnou Sophiina hlava zvětšuje a že se ke mně přibližuje. Uvědomil jsem si, že přestala plavat a za několik vteřin jsem ji držel za ramena. Byla ponořená ve vodě téměř po oči, ale ještě zdaleka se netopila, v očích však měla divoký výraz kočky zahnané do kouta, polykala vodu a byla zřejmě krajně vyčerpaná. "Nech mě! Nech mě!" vykřikovala zajíkavě a odstrkovala mě zesláblou rukou. Ale vrhl jsem se po ní, popadl ji zezadu s hysterickou rozhodností kolem pasu a zakřičel: "Mlčíš!" Byl bych se rozplakal úlevou, když jsem vzápětí ucítil, že v mém náručí neklade žádný odpor, který jsem původně očekával, ale spolehla se na mě a nechala mě plavat ke břehu, vydávajíc jen tiché vzlyky, které mi s vodou bublaly přes tváře do ucha.

Když jsem ji vytáhl na břeh, padla na všechny čtyři a jedním proudem ze sebe vyprázdnila do písku půl galonu mořské vody. Zajíkajíc se a prskajíc, natáhla se pak těsně při břehu s obličejem do písku a jako stižená epileptickým záchvatem, začala se neovladatelně třást v křečovitém návalu žalu, jaký jsem u žádné jiné lidské bytosti v životě neviděl. "Panebože," sténala, "pročs mě nenechal umřít? Pročs mě nenechal utopit? Já jsem přece tak špatná - tak hrozně špatná! Pročs mě nenechal utopit?"

Stál jsem tam nad její nahou postavou úplně bezradný. Osamělý chodec po pláži, kterého jsem předtím oslovil, postával opodál a hleděl na nás. Všiml jsem si, že má na rtech šmouhu od kečupu; snažil se mi cosi radit smutnou, sotva slyšitelnou španělštinou. Náhle jsem se sesunul na zem k Sophii, uvědomuje si, jak jsem sám rozrušený, a pohladil jsem ji zesláblou rukou po zádech. Ten dotyk si dodnes dovedu vybavit: skeletální křivka její páteře s každým obratlem zřetelně hmatatelným se po celé délce hadovitě svíjela a vlnila v křeči zajíkavého dechu. Začalo mrholit, teplým mlhavým oparem, který se mi na tvářích srážel v kapičky vody. Položil jsem jí hlavu na rameno. Pak mi řekla: "Měl jsi mě nechat utopit, Stingo. Nikdo v sobě nemá tolik špatnosti. Nikdo. Nikdo není tak špatný!"

Ale nakonec si dala říct, oblékla se a jeli jsme zpátky do Brooklynu a do Růžového paláce. Po kávě trochu vystřízlivěla a zbytek odpoledne a začátek večera prospala. Když se probudila, byla pořád ještě hodně rozjitřená - vzpomínka na osamělé plavání do prázdna ji zřejmě nervově úplně vyčerpala‚ ale i tak se zdála relativně vyrovnaná, aspoň na člověka, který dospěl téměř na samý kraj. Pokud šlo o fyzickou újmu, zřejmě neměla žádné větší potíže, přestože zahlcení slanou vodou vyvolalo škytavku a způsobilo, že po hodiny jí z hrdla vybuchovalo mohutné, dámy nehodné škytání.

A pak - Bůh sám ví nejlíp, do jakých hloubek své minulosti mě už dříve vzala. Ale zůstavila mě s nezodpovězenými otázkami. Možná si uvědomovala, že pro ni není návratu do přítomnosti, leda kdyby se dovedla konečně donutit a vyjevit všechno, co přede mnou ještě skrývala a co možná dokonce (kdo ví?) skrývala i před sebou. A tak mi během zbytku toho deštivého víkendu pověděla ještě hodně o tom údobí stráveném v pekle. (Hodně a hodně, ale ne všecko. Jedna skutečnost v ní zůstávala stále pohřbená, zasutá v říši nevyslovitelného.) Ale já jsem nakonec začínal rozeznávat obrysy té "špatnosti", která se jí nemilosrdně táhla v patách z Varšavy do Osvětimi a odtamtud až do těch příjemných měšťanských ulic Brooklynu a pronásledovala ji jako démon.