Waverley

Kapitola XIII
Lépe využitý den než předešlý

Baron z Bradwardinu na hbitém koni, dobře ovládaném ve vojenském sedle s dlouhou čabrakou stejné barvy jako jeho oděv, nebyl právě špatným představitelem staré školy. Měl světlý vyšívaný plášť, skvostně pruhovanou vestu, brigadýrskou paruku a na ní zlatem premovaný třírohý klobouček; provázeli ho dva sluhové na pěkných koních, ozbrojení pistolemi v sedlových pouzdrech.

Takto vystrojen jel zvolna přes kopce, doliny, napodiv všem chalupám po cestě, až „hluboko v travnatém úvale“ dostihli Davida Gellatleyho, jak vedl dva veliké lovecké chrty v čele půl tuctu psů a asi právě tolika bosých a prostovlasých kluků; aby dosáhli toho vyznamenání a směli se zúčastnit lovu, lichotili se k jeho sluchu sladkým oslovením pan Gelatley, ač dřív snad každý z nich na něho pokřikoval bláznivý Davie. Ale lichotit lidem, kterým byl svěřen nějaký úřad, k tomu má leckdo blízko a nedělají to jen bosí vesničani v Tully-Veolanu; bylo to zvykem před šedesáti lety, je to zvykem nyní a bude za šest set let, potrvá-li ještě ta podivuhodná směs hlupství a taškářství, které se říká svět.

Tihle kluci^[50] měli uloženo tlouci do křoví a dělali to tak zdárně, že po půlhodince slídění vyplašili srnce a potom ho uštvali a skolili; potom se přihnal baron na bílém koni jako hrabě Percy za dávných dob a velkomyslně stáhl a vykuchal zabitou zvěř (poznamenal, že francouzští lovci tomu říkají faire la curée) vlastním baronským couteau de chasse (tesákem). Po tomto obřadu vedl pak hosta domů krásnou oklikou, odkud byl širý rozhled na dědiny i samoty; o každé z nich vyprávěl Bradwardine nějaký dějinný nebo rodopisný příběh jazykem roztodivným jednak z předpojatosti, jednak z puntičkářství, ale často také prozrazujícím úctyhodný zdravý rozum a poctivé smýšlení a leckdy poskytujícím zajímavé, ne-li cenné poučení.

Jisto je, že se ta projížďka oběma pánům líbila, protože si v řeči oba padli do noty, ač jinak se povahou i zvyky v mnohém rozcházeli. Edward měl, jak jsme už čtenáři sdělili, vřelé cítění, bujné a romantické myšlení i čtenářské záliby a silně tíhl k poezii. Pan Bradwardine byl ve všem všudy jeho pravý opak a nemálo si zakládal na tom, že si životem vykračuje se stejně tuhou, škrobenou, stoickou důstojností, s jakou se každý večer prochází po tullyveolanské terase, kde po celé hodiny – pravý to obraz starého Hardyknuta –

„Důstojně kráčel po hradbách na východ,
důstojně kráčel na západ.“

Co se literatury týče, čítal ovšem klasické básníky, „Epithalamium“ od Georgia Buchanana a v neděli „Žalmy“ Arthura Johnstona; dále „Deliciae Poetarum Scotorum“, díla sira Davida Lindsayho, Barbourova „Bruce“ a „Walace“ od Slepého Harryho, „Šlechetného pastýře“ a „Třešni a trnku“. Tak se tedy věnoval múzám, ale po pravdě řečeno mnohem milejší by mu bývalo, kdyby se mu ty zbožné a moudré sentence i historické děje, obsažené v těch dílech, byly předkládaly v prosté prozaické podobě. Občas se neudržel a projevil pohrdání nad „marným a neužitečným veršotepectvím“, ve kterém prý „v jeho době vynikal jediný Allan Ramsay, parukář“.^[51]

Ale ačkoli se v této věci s Edwardem – baronovými slovy řečeno – toto coelo^[52] rozcházeli, setkávali se zato na neutrální půdě historie, o kterou měli oba zájem. Baron si ovšem zatěžoval paměť pouhými fakty, chladnými, suchými, ostrými obrysy, jak je kreslí dějiny. Edward naopak rád koloroval a zaokrouhloval kresbu barvami vřelé a živé obraznosti, která ozařuje a oživuje herce a mluvčí v dramatě zašlých dob. A přec i při těch protichůdných zálibách se navzájem výborně bavili. Podrobné líčení a znamenitá paměť pana Bradwardina dodávaly Waverleymu čerstvé náměty, jakými se v duchu rád obíral, a byly mu zdrojem nových událostí a postav. Toto potěšení baronovi oplácel napjatou pozorností, které si váží každý vyprávěč; tím více si jí vážil baron, neboť lahodila jeho sebevědomí; a občas i vlastním vyprávěním, které pana Bradwardina zajímalo hlavně proto, že potvrzovalo nebo objasňovalo některý jeho oblíbený příběh. Krom toho vyprávěl pan Bradwardine rád o příhodách z mládí, kdy pobýval v táborech a v cizích zemích, a věděl leccos zajímavého o vojevůdcích, pod kterými sloužil, a o bojích, jejichž byl svědkem.

Oba dva se vraceli do Tully-Veolanu v znamenité shodě. Waverley dychtil prozkoumat důkladněji tohoto zvláštního a zajímavého muže, obdařeného pamětí, v níž měl uložen roztodivný rejstřík starých i novějších historek; Bradwardinovi zas připadal Edward jako puer (či spíše iuvenis) bonae spei et magnae indolis^[53], mladík, který je prost oné svévolné roztěkanosti, nedůtklivé a opovržlivé k řečem a radám starších; z toho mu předvídal velké věci v jeho zdárném postupu i životní dráze. Doma nebyl žádný jiný host kromě pana Rubricka a ten svým duchovenským a učeneckým vzděláním hodil se velmi dobře k baronovi a jeho hostu.

Krátce po obědě navrhl baron, snad aby dokázal, že střídmost v pití nepěstuje jen teoreticky, aby si zašli za Rosou do jejího příbytku, neboli, jak pravil, do jejího troisième étage^[54]. A tak Waverley ho prováděli několika dlouhými prapodivnými chodbami, jaké staří stavitelé vymýšleli asi jen proto, aby jimi obyvatele domu mátli, a když je měli za sebou, pustil se pan Bradwardine vzhůru po úzkém, příkrém točitém schodišti a bral to po dvou schodech, aby své dceři ohlásil návštěvu pana Rubricka a Waverleyho, kteří šli pomalu za ním.

Šplhali se po této kolmé vývrtce, div se jim z toho hlava nezatočila, a tak se dostali na chodbičku pokrytou rohožemi, která sloužila za předsíň k Rosině svatyni, a tudy prošli do jejího salónku. Byl to malý, útulný pokoj, obrácený na jih, s pěknými čalouny; krom toho jej zdobily dva obrazy, na jednom byla její matka přestrojená za pastýřku v krinolíně, na druhém byl baron, když mu bylo deset, v modrém kabátě s vyšívanou vestou, s premovaným kloboukem na síťkové paruce a s lukem v ruce. Edward se musil usmát tomu úboru a zvláštní podobě mezi kulatou, hladkou, růžolící zvědavou tváří na obraze a tou hubenou, zarostlou,…