Kapitola LXVII
„Krátké námluvy věstí v manželství štěstí“
Když se Edward probral z vytržení nad těmi skvělými zprávami, navrhl, že to půjde okamžitě oznámit baronovi do úžlabiny. Ale opatrný správce právem namítl, že kdyby se baron znenadání objevil na veřejnosti, jeho pachtýři a vesničané by ze samé radosti dělali výtržnosti a popudili tím „nynější vrchnost“, před kterou měl správce neomezenou úctu. Vyzval Waverleyho, aby šel do Janetiny chýše a pod rouškou noci přivedl barona na Malý Veolan, kde se zas jednou může vyspat v pohodlné posteli. On, správce, půjde zatím ke kapitánu Fosterovi a ukáže mu baronův ochranný list a požádá ho o dovolení, aby směl barona nechat tu noc u sebe; ráno už bude mít připravené koně, kteří ho odvezou na Duchran spolu s panem Stanleym; „tuším, že si to jméno prozatím ponecháte,“ pravil správce.
„Zajisté, pane Macwheeble; ale nepřijdete večer také do úžlabiny pozdravit svého pána?“
„Rád bych z celého srdce; a děkuju Vaší Milosti, že mi připomněla mou svatou povinnost. Ale vrátím se od kapitána až po západu slunce a v těchto neblahých hodinách má úžlabina špatnou pověst – stará Janet Gellatleyová je tak trochu strašidelná. Náš pán těm řečem nikdy nevěřil, jenže on byl vždycky moc zbrklý a kurážný a nebál se ani člověka, ani čerta – a taky se mu to nevyplatilo. Pokud vím, sir George Mackenyie říká, že žádný duchovní nemůže pochybovat o tom, že jsou na světě čarodějnice, protože Písmo praví: Nedáš jim živu býti; a nemůže o tom pochybovat žádný skotský právník, protože naše zákony je trestají smrtí. A tak obojí, Písmo i zákony, svědčí o tom, že čarodějnice jsou. Když už Jeho Milost nevěří knize Leviticus, měl by aspoň věřit zákoníku – ale ať si dělá, co chce, Duncanu Macwheeblovi je to jedno. Ale navečer k nám starou Janet pozvu; takovéhle lidi je lepší nezlehčovat – Davieho budeme potřebovat na otáčení rožně, protože nařídím Eppii, aby Vašim Milostem upekla k večeři tučnou husu.“
Schylovalo se už k západu, když Waverley pospíchal k chýši; musil uznat, že si pověra vybrala pro své fantastické přízraky vhodné místo i případný předmět. Odpovídalo to přesně Spenserovu líčení:
„Tam v chmurném, pustém žlebu uzřela
z proutí a rákosí chatrně sbitou chýš,
jen drnem obloženou docela,
v ní žila čarodějka dlouho již.
V cárech a chtěné nouzi proto spíš
raději v samotě tu živoříc se skrývá
vzdálena lidí, aby měla skrýš,
kde chystala by tato vědma divá
svá kouzla zlověstná a uhrančivá.“
Vcházeje do chýše, vzpomínal na tyto verše. Chudák Janet, shrbená stářím, s očima krvavýma od kouře z rašeliny, belhala po chýši s březovým koštětem v ruce, broukala si pro sebe a zametala krb a podlahu, než přijdou hosté. Waverleyho kroky ji polekaly, zdvihla hlavu a celá se roztřásla, jak byla napjata strachem o pánovu bezpečnost. Waverleymu dalo hodně práce, než jí vysvětlil, že baronově osobě už žádné nebezpečí nehrozí; a když tuto radostnou zprávu konečně pochopila, zase tomu nechtěla věřit, že svůj majetek zpátky nedostane. „Patřilo by se,“ řekla, „aby ho zas dostal zpátky; nikdo přece nebude tak chamtivý, aby mu bral majetek, když dostal milost; ten Inch-Grabbit, už kvůli němu bych chtěla být čarodějnicí, kdybych se nebála, že mě čert vezme za slovo.“ Waverley jí dal peníze a slíbil odměnu za věrnost. „Nejlepší odměna, pane, pro mě bude, až se můj starý pán a slečna Rose vrátí a dostanou zpátky, co jim patří.“
Waverley se s Janet rozloučil a za chvíli stanul před baronovým Patmem. Slabě zahvízdal a veterán hned pátravě vykoukl, jako když starý jezevec vystrčí hlavu z díry. „Přišel jste trochu brzy, milý hochu,“ řekl a slézal dolů; „pochybuji, že červenokabátníci už odtroubili večerku, a do té doby nejsme jisti.“
„Dobré zprávy se nemají odkládat.“ A překypuje radostí oznámil mu tu šťastnou novinu. Staroch se chvíli zbožně odmlčel a pak zvolal: „Chválabohu! – Zas uvidím svou dceru.“
„A už se s ní doufám nikdy nerozloučíte,“ řekl Waverley.
„Dá Bůh, že ne, ledaže bych pro ni sháněl živobytí. Neboť s mým jměním je to chatrné. Ale co záleží na světském jmění?“
„A kdyby se naskytl způsob,“ pravil Waverley skromně, „jak zajistit osud slečny Bradwardinové a vrátit jí urozenost, ke které je zrozena, měl byste něco proti tomu, drahý barone? Vždyť jednoho z vašich přátel by to učinilo nejšťastnějším mužem na světě!“ Baron se obrátil a velmi vážně na něho pohlédl. „Ano,“ pokračoval Edward, „nepřestanu být psancem, dokud mi nedovolíte, abych vás doprovázel na Duchran a –“
Baron sbíral všechnu svou důstojnost, aby náležitě odpověděl na něco, co by za jiných okolností přijímal jako návrh spojenecké smlouvy mezi rodem Bradwardinů a Waverleyů. Ale marně se namáhal; otec zvítězil nad baronem; rodová a stavovská pýcha byla tatam. V radostném úžasu se mu zachvěla tvář a on, přemožen přirozenými city, objal Waverleyho kolem krku a zavzlykal: „Můj synu, můj synu! Kdybych celý svět prohledal, vybral bych si vás.“ Waverley ho také vřele objal a chvilku oba mlčeli. Konečně promluvil Edward. „Ale co slečna Bradwardinová?“
„Ta si nikdy nic jiného nepřála než její starý otec; ostatně jste švarný mladík poctivých zásad, vysokého rodu; ne, nikdy nechtěla nic jiného než já, ani v dobách největšího blaha nemohl jsem si pro ni přát vhodnějšího ženicha než synovce mého znamenitého přítele sira Everarda. Ale doufám, mladý muži, že nejednáte ukvapeně. Doufám, že jste získal souhlas svých přátel a příbuzných, zvláště pak svého strýce, který je in loco parentis[192]? Toho musíme být pamětlivi.“ Edward ho ujistil, že sir Everard bude lichotivým přijetím té nabídky nemálo poctěn a že mu dal bezvýhradné svolení; na důkaz toho podal baronovi dopis plukovníka Talbota. Baron jej velmi pozorně přečetl. „Čest a urozenost si sir Everard vždycky cenil výš než bohatství,“ pravil; „a opravdu v žádném případě se nekořil té, která sluje Diva Pecunia. A přece bych rád, když se z Malcolma vyklubal takový otcovrah, lépe ho nazvat nemohu, když chce odcizit rodový majetek – přece bych rád,“ (tu…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.