Waverley

Kapitola XVII
Skrýše horalského lupiče

Všichni zachovávali mlčení; přerušovala je jenom jednotvárně broukaná gaelská píseň, kterou tiše předříkával kormidelník, a pleskání vesel, která se ponořovala jakoby do taktu s písní. Jak se blížili k světlu, jeho záře se stále víc šířila, řeřavěla a šlehala na všechny strany. Byl to zřejmě velký oheň, ale zda je rozdělán na ostrově nebo na pevnině, to Edward s jistotou nevěděl. Jak jemu se zdálo, ten žhavě rudý kotouč spočíval přímo na jezeře, podoben ohnivému vozu, na kterém zlý duch v jedné orientální pohádce jezdí po souši i po moři. Přiblížili se ještě víc a ve světle ohně viděli, že je rozdělán na dně obrovské jeskyně nebo skály, která příkře vystupovala přímo od samého kraje vody; její čelo, odrazem zbarvené do tmavočervena, odráželo se podivně, ba skoro strašidelně od okolních břehů, které tu a tam slabě ozařovalo zsinalé měsíční světlo.

Člun se přiblížil k břehu a Edward zjistil, že ten obrovský oheň, na který dvě postavy, rýsující se v tom rudém odlesku jako ďábli, přikládaly hojně borových haluzí, je rozdělán v jícnu prostranné jeskyně, kam až vnikala zátoka jezera; a domyslil si, že oheň měl sloužit veslařům při návratu jako maják. Zaveslovali přímo k ústí jeskyně a pak vtáhli vesla do člunu a nechali jej dojet k břehu. Člun minul výčnělek nebo plošinku, na které plál oheň, ujel ještě asi dvě délky a zastavil se tam, kde jeskyně (však už se jim opravdu klenula nad hlavou) vystupovala z vody po pěti nebo šesti širokých výstupcích ve skále, pohodlných a pravidelných jako nějaké přírodní schody. V tom okamžiku chrstli na oheň vodu, až zasyčel a pohasl. Čtvery nebo patery rázné paže vyzdvihly Edwarda z člunu, postavily ho na nohy a téměř ho vnesly do hloubi jeskyně. Takto veden udělal ve tmě několik kroků, a jak šel dál za šumem hlasů, jakoby vycházejících z nitra skály, tu za ostrou zatáčkou se před ním objevil Donald Bean Lean s celou svou družinou.

Vnitřek jeskyně, která tu strměla do výše, osvětlovaly borové louče, vydávající jasné kmitavé světlo a silný, nikterak nelibý zápach. Jejich světlo ještě zesiloval řeřavějící veliký oheň z dřevěného uhlí; kolem něho sedělo pět až šest ozbrojených horalů, jiné zas bylo nejasně vidět rozložené na plédech opodál v koutech jeskyně. V jedné průrvě, které lupič žertem říkal spence (špižírna), visela za nohy zabitá ovce nebo bahnice a dvě právě poražené krávy. Hlavní rezident tohoto zvláštního sídla přišel v doprovodu ceremoniáře Evana Dhua uvítat hosta; vzhledem i způsoby vypadal docela jinak, než jak si ho Edward v duchu kouzlil. Řemeslo, které provozoval, divočina, v které sídlil, lítí válečníci, kteří ho obklopovali, to vše nutně nahánělo hrůzu. Podle těch průvodních zjevů se Waverley nadál nějakého sveřepého, obrovitého a divokého člověka, jakého by si Salvator vybral za hlavní postavu v tlupě banditů.^[69]

Donald Bean Lean byl pravý opak toho všeho. Byl slabý a pomenší, měl nazrzlé vlasy a drobný bledý obličej, podle kterého také dostal přezdívku Bean čili bílý; byl sice postavy křepké, urostlé, svižné, ale přece jen vypadal celkem vzato drobounce a nicotně. Měl kdysi nižší hodnost ve francouzské armádě; i usmyslil si přijmout anglického hosta v plném lesku a vzdát mu svým způsobem hold, a tak pro tu chvíli svlekl horalský kroj a nastrojil se do staré červenomodré uniformy a nasadil si klobouk s pérem. Ani za mák mu to neslušelo a proti ostatním vypadal tak nehorázně, že by se mu byl dal Waverley hned do smíchu, jenže smích se mu jevil nezdvořilý i nebezpečný. Lupič zahrnul kapitána Waverleyho francouzskou zdvořilostí a skotskou pohostinností, znal přesně jeho jméno i příbuzenské vztahy a zvlášť dobře byl obeznámen s politickým smýšlením jeho strýce. Vyslovil mu za ně velký obdiv, ale Waverley pokládal za moudré odpovědět na to vyhýbavě.

Usadili ho opodál hranice z dřevěného uhlí, neboť v této roční době bylo u ní až příliš horko, a horalské děvče jako kyrys postavilo před Waverleyho, Evana a Donalda Beana tři dřevěné misky, zhotovené z dýh a obručí, s eanaruichem^[70], jakousi silnou polévkou z hovězích drobů. Po tomto posilnění, které sice nebylo zvlášť vybrané, ale z únavy a hladu Edwardovi chutnalo, přišla hojnost roštěnek pečených na uhlí a před Evanem Dhuem i před hostitelem mizely značnou rychlostí, až nad tím Waverley žasl, neboť si nedovedl jejich žravost srovnat s tím, co slyšel o horalské střídmosti. Nevěděl, že nižší vrstvy dodržují újmu jen z donucení a že ti, kdo ji pěstují, dovedou si to jako některé šelmy náležitě vynahradit, když jim náhoda přeje. K dovršení dobré nálady tekla proudem whisky. Horalé si jí hojně zavdávali, a to nezředěné; Edward si do ní kápl vody, ale nechutnala mu a už se nenapil. Hostitel velmi hořekoval, že mu nemůže nabídnout víno. Kdyby to byl věděl pouhých čtyřiadvacet hodin předem, byl by je opatřil, i kdyby je měl shánět v okruhu čtyřiceti mil. Ale žádný urozený člověk nemůže hosta víc vyznamenat,…