Waverley

Kapitola XL
Starý a nový známý

Jak se tak hroužil do svých dum, najednou za ním zašustil tartan, přátelská paže mu obemkla ramena a ozval se přátelský hlas:

„Tak měl horalský věštec pravdu? Nebo není jasnovidectví k ničemu?“ Waverley se obrátil a padl do vřelého objetí Ferguse Mac-Ivora. „Nastokrát tě vítám do Holyroodu, který se zas vrátil do vlastnictví svého zákonitého panovníka! Neříkal jsem, že se nám dobře povede, a ty že padneš do rukou Filištínským, jestliže od nás odejdeš?“

„Drahý Fergusi!“ zvolal Waverley a vřele mu oplácel přivítání. „Už dávno jsem neslyšel přátelský hlas. Kde je Flóra?“

„Je živa a zdráva a s radostí hledí na naše vítězství.“

„Je tady?“ zeptal se Waverley.

„Ano, aspoň tady v městě,“ odpověděl jeho přítel, „a uvidíš ji; ale nejdřív si musíš promluvit s přítelem, o kterém se ti ani nesnilo, ale on se na tě často ptal.“

Po těch slovech táhl Waverleyho za ruku ze strážnice, a než se Edward dověděl, kam ho to vede, octl se v audienčním sále, zařízeném s jakous takous královskou nádherou.

Z kruhu vojenských hodnostářů a horalských náčelníků, jimiž byl obklopen, vykročil mladý muž světlých vlasů, bez paruky, nápadně důstojného vzezření a ušlechtilého výrazu v krásných, pravidelných rysech. Waverleyho potom napadlo, že by byl jeho urozenost a stav poznal už podle nenucených, roztomilých způsobů, i kdyby mu to nebyla prozradila hvězda na prsou a vyšívaný podvazek na koleně.

„Smím Vaší královské Výsosti představit,“ řekl Fergus s hlubokou poklonou.

„Potomka jednoho z nejstarobylejších a nejvěrnějších rodů v Anglii,“ vpadl mu do řeči mladý Chevalier. „Prosím za prominutí, milý Mac-Ivore, že jsem vás přerušil; ale Waverleyho nemusí Stuartovi představovat žádný ceremoniář.“

S těmi slovy napřáhl nanejvýš vlídně ruku k Edwardovi a ten chtěj nechtěj vzdal mu poctu příslušející jeho stavu, na kterou měl jako prvorozenec nesporné právo. „Jak se, pane Waverley, s politováním dovídám, byl jste od mých stoupenců v Perthshiru a na cestě sem omezován na svobodě za okolností, které mi dosud nejsou jasné; ale jsme na tom tak, že ani dobře nevíme, kdo je naším přítelem, a dokonce ani v této chvíli si nejsem jist, budu-li mít to potěšení počítat pana Waverleyho mezi své přátele.“

Na okamžik se odmlčel, ale než se Edward zmohl na vhodnou odpověď, ba než si to vůbec mohl srovnat v hlavě, vyňal princ nějakou listinu a pak pokračoval: „Vlastně bych o tom neměl pochybovat, smím-li věřit vyhlášce vydané přáteli kurfiřta hannoverského, v které je pan Waverley uveden mezi těmi šlechtici a zemany, jimž hrozí trest za velezradu, protože zůstali věrni svému zákonitému panovníku. Já však chci jen stoupence z lásky a přesvědčení; a jestli snad pan Waverley hodlá putovat dále na jih nebo se přidat ke kurfiřtovu vojsku, dám mu k tomu průvodní list i svolení; a lituji jen, že mé nynější zplnomocnění ho později neochrání před pravděpodobnými následky takového kroku.“ Karel Edvard se znovu odmlčel a pak pokračoval: „Jestli se však pan Waverley rozhodne, jako kdysi jeho předek sir Nigel, hájit věc, pro kterou mluví jen její spravedlivost, a postavit se po bok princi, který se spoléhá na lásku svého lidu, že s jeho pomocí znovu dobude trůnu svých předků nebo při tom úsilí zahyne, říkám jen tolik, že mezi těmito šlechtici a urozenými pány nalezne důstojné druhy v odvážném tažení a bude sloužit pánovi, který je možná nešťastný, ale nikdy, doufám, nebude nevděčný.“

Vychytralý náčelník ivorského kmene věděl, co tím získá, když přivede královskému dobrodruhovi Waverleyho, aby si s ním sám promluvil. Náš hrdina nebyl zvyklý na uhlazené způsoby a dvorský lesk, v nichž Karel nadmíru vynikal; a tak mu jeho vlídná slova pronikla až do srdce a zaplašila všechnu opatrnost. Že ho princ, jehož chování a způsoby, jakož i odvaha, s jakou se pustil do toho neobyčejného tažení, osobně žádá o pomoc, shodovalo se s jeho představou romantického hrdiny; a že se o jeho přispění uchází v starobylých síních otcovského zámku, znovudobytého mečem, který už tasí zase na nové výboje, vracelo Edwardovi pocit vlastní vážnosti a důležitosti, jakou si už dávno přestal přisuzovat. Z oné strany ho odmršťují, osočují a ohrožují na životě; jak by ho tedy nevábila věc, o jejíž naprosté spravedlivosti ho odedávna přesvědčuje jednostranná výchova a politické zaujetí jeho rodu. Tyto myšlenky se mu přehnaly hlavou a smetly všechny opačné ohledy – nedopřáli mu ani čas na rozmyšlenou –, a tak Waverley poklekl před Karlem Edvardem a srdce i meč zasvětil boji za jeho práva!

Princ (pykal sice za chyby a pošetilosti svých předků, ale tento titul, který mu rodovým právem náleží, mu přece jen ponecháme) pozdvihl Waverleyho ze země a objal ho s projevy díků tak vřelých, že ani nemohly být neupřímné. Znovu a znovu pak děkoval také Fergusovi Mac-Ivorovi za to, že mu přivedl takového stoupence, a představoval Waverleyho jednotlivým šlechticům, náčelníkům a důstojníkům, jimiž byl obklopen, jako mladého šlechtice, kterému kyne velká budoucnost; že se Waverley tak směle a nadšeně hlásí k jeho věci, nechť je jim důkazem smýšlení vysoké anglické šlechty v této osudné chvíli.^[128] Právě touto věcí si stoupenci stuartovského rodu nebyli jisti; a protože oprávněná nedůvěra ve spojenectví anglických jakobitů vzdalovala mnoho skotských aristokratů od jeho praporu a oslabovala odvahu těch, kteří se k němu přidali, že se k němu veřejně hlásí představitel rodu Waverley-Honour, odedávna kavalírského a royalistického, bylo Chevalierovi nadmíru vítané. Fergus to předvídal už od samého počátku. Měl Waverleyho opravdu rád, protože jejich city a záměry se nijak nesrážely; doufal, že se dočká jeho sňatku s Flórou, a radoval se, že oba slouží téže věci. Ale jak jsme už naznačili, byl v něm také kus po…