Waverley

Kapitola LVIII
Svár v ležení krále Agramanta

Waverley se občas rozjel kus od hlavního voje a prohlížel si kdejakou zajímavost, která se na pochodě naskytla. Octli se v Lancashiru a tam ho upoutal panský dům s cimbuřím; vzdálil se na půl hodiny od škadrony, aby si ho prohlédl a zhruba načrtl. Když se vracel alejí, potkal praporečníka Maccombiche. Tento muž k Edwardovi přilnul od té chvíle, co ho spatřil v Tully-Veolanu a potom provázel do hor. Zdálo se, že tam schválně mešká, aby se setkal s naším hrdinou. Ale když ho míjel, přiblížil se jen k jeho třmenu, pronesl jediné slovo: „Pozor!“ a rychle šel dál a už nepromluvil.

Edward, překvapený touto výstrahou, sledoval očima Evana, jak se vzdaluje a mizí mezi stromy. Jeho sluha Alick Polwarth, který ho zrovna provázel, díval se také za horalem a potom popojel k svému pánovi a řekl:

„Ať se propadnu, jestli si myslím, že jste mezi těmi horalskými hrdlořezy v bezpečí.“

„Jak to myslíš, Alicku?“ zeptal se Waverley.

„Mac-Ivorovci si vzali do hlavy, že jste jejich slečnu Flóru urazil; a nejednoho jsem slyšel, že by jim nedalo moc práce vzít si vás na mušku; však sám dobře víte, že leckterý z nich by třeba po samém princi vystřelil na pokyn náčelníkův nebo i bez něho, jen aby se mu zavděčil.“

Waverley byl sice přesvědčen, že Fergus Mac-Ivor není schopen takové zrady; že by se jí nedopustili jeho soukmenovci, tím si už tak jist nebyl. Věděl, že když jde o domnělou urážku na cti náčelníka nebo jeho rodiny, nejšťastnější bude ten, kdo první pomstí tu pohanu. Často od nich slýchal přísloví: „Pomsta nejlepší a nejjistější je pomsta nejrychlejší.“ Když si to spojil s Evanovou výstrahou, usoudil, že nejmoudřejší bude pobodnout koně a rychle se vrátit k škadroně. Než však dojel na konec aleje, zasvištěla kolem něho kulka a ozval se výstřel z pistole.

„To byl ten čerchmanský vzpurník Callum Beg,“ řekl Alick, „zahlédl jsem ho, jak peláší houštím.“

Edward, právem pobouřen tímto zrádným činem, vyjel tryskem z aleje a opodál spatřil Mac-Ivorův batalión, jak pochoduje po obecní louce, kam alej ústila. Také spatřil nějakého chlapa, jak rychle utíká za svým oddílem; usoudil, že je to ten, co ho chtěl zavraždit; když přeskočí ohradu, dostane se zkratkou k svému oddílu dřív, než tam on dojede na koni. Už se neudržel, poručil Alickovi, aby vyhledal barona Bradwardina, který jel v čele svého pluku asi o půl míle napřed, a pověděl mu, co se stalo. Sám se pustil rovnou k Fergusovu pluku. Náčelník tam právě také mířil. Jel na koni a vracel se ze služby od prince. Když viděl přijíždět Edwarda, otočil koně směrem k němu.

„Plukovníku Mac-Ivore,“ řekl Waverley bez dalšího pozdravu, „musím vám oznámit, že jeden z vašich lidí právě na mě vystřelil ze zálohy.“

„Až na to, že to bylo ze zálohy, hned bych si toto potěšení sám dopřál, a proto bych rád věděl, kdo z mých lidí se opovážil mě v tom předejít.“

„Jsem vám zajisté k službám, kdykoli je libo – pán, který vzal váš úkol na sebe, je tamhle váš panoš Callum Beg.“

„Vystup z řady, Callume! Vystřelil jsi na pana Waverleyho?“

„Ne,“ odpověděl nestoudně Callum.

„Vystřelil,“ řekl Alick Polwarth, který se už vrátil, neboť potkal nějakého kavaleristu a vzkázal po něm baronovi Bradwardinovi, co se děje; sám se zatím tryskem vrátil k svému pánu, nešetře ostruh ani slabin svého koně. „Vystřelil jsi; bylo tě vidět tak jasně jako starý kostel v Coudinghamu.“

„Lžeš,“ odpověděl Callum s obvyklou neústupnou tvrdošíjností. Souboj mezi rytíři by byl jistě předcházel jako za rytířských dob zápas panošů (neboť Alick byl srdnatý chlap z Berwickshiru a bál se mnohem víc Kupidova šípu než dýky nebo meče horalova), ale Fergus si svým rozhodným tónem vyžádal Callumovu pistoli. Kohoutek byl spuštěný a hlaveň zčernalá od kouře; bylo z ní právě vystřeleno.

„Tu máš,“ řekl Fergus a udeřil chlapce ze všech sil do hlavy těžkou pažbou pistole, „tu máš za to, že jsi jednal bez mého rozkazu, a ještě jsi to chtěl utajit lží.“ Callum ránu přijal, nijak před ní neuhnul, a jako bez ducha se skácel na zem. „Nehýbejte se z místa, jestli je vám život milý!“ řekl Fergus svému klanu. „Prostřelím hlavu tomu, kdo se postaví mezi pana Waverleyho a mne.“ Stáli bez hnutí; jenom na Evanu Dhuovi bylo znát rozrušení a úzkost. Callum ležel na zemi a silně krvácel, ale nikdo si netroufal poskytnout mu pomoc. Zdálo se, že rána byla smrtelná.

„A teď vy, pane Waverley; obraťte koně, prosím, a pojeďte se mnou dvacet yardů na obecní louku.“ Waverley mu vyhověl; když se octli opodál pochodujícího voje, řekl Fergus s předstíraným klidem: „Nemálo jsem žasl, pane, nad vrtkavým vkusem, jaký jste onehdy projevil. Ale jak jste správně poznamenal, ani anděl vás neokouzlí, když vám nepřinese věnem království. Teď mám k tomu nejasnému textu znamenitý výklad.“

„Nemám ani tušení, co tím myslíte, plukovníku Mac-Ivore, jen to je mi jasné, že chcete vyvolat hádku.“

„Předstírání nevědomosti vám nepomůže, pane. Princ – sám princ mě seznámil s vašimi úskoky. Nenapadlo mi, že vaše zasnoubení se slečnou Bradwardinovou je příčinou toho, že jste upustil od zamýšleného sňatku s mou sestrou. Zpráva, že baron změnil původní odkaz svého panství, vám stačila, abyste pohrdl sestrou svého přítele a odloudil mu milenku.“

„Copak vám princ řekl, že jsem zasnouben se slečnou Bradwardinovou?“ řekl Waverley. „To je nemožné.“

„Řekl, pane,“ odpověděl Mac-Ivor; „tak buď taste a braňte se, nebo se přestaňte o tu dámu ucházet.“

„To je čiré šílenství,“ zvolal Waverley, „nebo divné nedorozumění!“

„Žádné vytáčky! Taste!“ řekl rozzuřený náčelník a sám už tasil meč. „Mám se bít s šílencem?“

„Tak se okamžitě a navždy vzdejte všech nároků na ruku slečny Bradwardinové.“

„Jaké máte právo,“ křičel Waverley, rozlícený hněvem, „jaké máte právo vy a kdokoli na světě diktovat mi takové podmínky?“ A také tasil meč.

V tom okamžiku přicválal baron Bradwardine a s ním několik jeho vojáků, jednak ze zvědavosti, jednak z touhy po rvačce, která, jak se nejasně dohadovali, se strhla mezi Mac-Ivorovými lidmi a jejic…