Waverley

Kapitola XXII
Horalské písně milostné

Když se navzájem pozdravili, obrátil se Fergus k sestře: „Milá Flóro, než se vrátím k barbarskému obřadu našich předků, chci ti říci, že kapitán Waverley je ctitelem keltské múzy, a nic mu přitom nebrání, že z její řeči ani slovo nerozumí. Řekl jsem mu, že skvěle překládáš horalskou poezii a že se Mac-Murrough obdivuje tvým překladům jeho písní ze stejné pohnutky, jako se kapitán Waverley obdivuje originálu – že jim totiž nerozumí. Budeš tak hodná a přečteš nebo předneseš našemu hostu anglicky ten podivný řetěz jmen, který Mac-Murrough gaelsky spíchl dohromady? – Sázím svůj život za tetřeví péro, že máš ten překlad; dobře vím, že se s tebou náš bard o všem radí a že jeho písně znáš dávno před tím, než nám je zazpívá v hodovní síni.“

„Jak můžeš, Fergusi, říkat něco takového? Ostatně sám víš, jak pramálo budou tyto verše zajímat cizince z Anglie, i kdybych je dovedla přeložit, jak tvrdíš.“

„O nic méně, než zajímají mě, krasotinko. Dnes mě vaše společná skladba – neboť to tvrdím, že na ní máš podíl – stála poslední stříbrnou číši z celého hradu, a až budu držet cour plénière^[80] příště, bude mě asi stát zas něco jiného, jestli MacMurrougha navštíví múza; jistě znáš přísloví: Když se náčelníkovi zavře ruka, bardovi zamrzne dech. Nu, pro mne za mne; pro horala naší doby tři věci nemají cenu: meč, který nesmí tasit – bardova píseň o hrdinských činech, které nesmí napodobit – a velká peněženka z kozinky, do které nemůže vložit jediný zlaťák.

„Když už prozrazuješ moje tajemství, bratříčku, nečekej, že já zachovám tvoje. Ujišťuji vás, kapitáne Waverley, že je Fergus příliš hrdý, aby zaměnil svůj meč za maršálskou hůl; že pokládá Mac-Murrougha za většího básníka, než byl Homér, a svou kozinkovou peněženku by nedal za všecky zlaťáky, které by se do ní vešly.“

„To jsi dobře řekla, Flóro; rána za ránu, jak řekl Conan^[81] čertovi. Vy dva si teď povídejte o bardech a o poezii, když ne o peněženkách a mečích, a já se jdu trochu věnovat starším klanu Ivorů.“ Po těch slovech odešel z pokoje.

Dále pak hovořila jen Flóra s Waverleym; dvě pěkně oblečené dívky, něco mezi společnicemi a služebnými, se hovoru nezúčastnily. Obě byly hezké, ale sloužily jen k tomu, aby vedle nich tím více vynikla líbeznost a krása jejich paní. Rozhovor se stočil tím směrem, který mu dal náčelník, a výklady mladé dámy o keltské poezii Waverleyho bavily i udivovaly.

„Přednes básní, v nichž se vypráví o slavných činech hrdinů, o žalu zamilovaných, o válkách mezi znesvářenými kmeny,“ vykládala dívka, „to je na horách hlavní zábava za zimních večerů u krbu. Některé ty básně prý jsou pradávné, a jestli se jednou přeloží do některého jazyka vzdělané Evropy, vzbudí jistě u všech hluboký dojem. Jiné jsou už z novější doby, skládají je rodoví bardové, které si významnější a mocnější náčelníci vydržují jako pěvce a kronikáře svého kmene. Jejich cena je ovšem různá; ale při překladu z nich mnoho vyprchá a také nezapůsobí na ty, kdo necítí s básníkem.“

„A co ten váš bard, jehož výlevy měly dnes takový účinek na hosty, patří k oblíbeným básníkům tady na horách?“

„To je ošemetná otázka. Mezi svými krajany má znamenitou pověst a nechtějte po mně, abych ji zlehčovala.“^[82]

„Ale ta jeho píseň zřejmě vyburcovala všechny bojovníky, mladé i staré, slečno Mac-Ivorová.“

„Ta píseň je pouhý výčet horalských klanů i s jejich zvláštnostmi a pobídka, aby si všichni zapamatovali činy svých předků a snažili se je předstihnout.“

„Má domněnka je snad nezvyklá, ale hádám správně, že ve verších, které přednášel, byla zmínka o mně?“

„Máte bystrý postřeh, kapitáne Waverley, a v tomto případě vás nezklamal. Gaelská řeč má neobyčejně mnoho samohlásek, a proto se dobře hodí k básnickým improvizacím; pro zvýšení účinku předem připravené básně žádný bard neopomene při přednesu do ní vždycky vložit několik příležitostných veršů.“

„Dal bych za to svého nejlepšího koně, jen abych se dověděl, co mohl váš bard říci o takovém bezvýznamném jižanu, jako jsem já.“

„Nebude vás to stát ani jednu žíni z jeho hřívy. Uno, mavourneen^[83]!“ (Řekla jedné z přisluhujících dívek několik slov a ta se uklonila a odběhla z pokoje.) „Poslala jsem Unu, aby se zeptala barda, co o vás říkal, a můj tlumočnický um je vám k službám.“

Za chvíli se Una vrátila a opakovala své paní několik gaelských veršů. Flóra chvilku přemýšlela a pak se s lehkým uzarděním obrátila k Waverleymu: „Byla by to ode mne troufalost, kdybych teď rovnou chtěla uspokojit vaši zvědavost, kapitáne Waverley. Když mi dáte chvíli na rozmyšlenou, pokusím se naroubovat těchto několik veršů k té části, kterou jsem si už zhruba přeložila do angličtiny. Myslím, že už mohu přestat podávat čaj, a protože je tak krásný večer, Una vás doprovodí na jedno mé oblíbené místečko a my tam přijdem s Cathleen za vámi.“

Una vyslechla pokyny v rodném jazyce a pak odvedla Waverleyho odtamtud jinou cestou, než kterou do pokoje přišel. Z náčelníkovy síně k němu ještě vzdáleně doléhal ryk dud a hlučný potlesk hostů. Zadní brankou vyšli z domu a chvíli kráčeli vzhůru divokým, pustým, úzkým údolíčkem, v kterém dům stál, pořád podle potoka, který se tudy vinul. Asi čtvrt míle od hradu byl soutok dvou potoků, tvořících říčku. Větší potok sem přitékal dlouhým holým údolím, které se táhlo bez nejmenší změny nebo výraznějšího zvlnění, pokud bylo možno dohlédnout až k horám, které je ohraničovaly. Zato druhý ručej, který pramenil v horách po levé straně údolí, jako by vyvěral z úzké tmavé průrvy mezi dvěma skalisky. Každý ten potok měl jiný ráz. Větší potok byl klidný, ba skoro loudavý, točil se v hlubokých vírech nebo podřimoval v temně modrých tůních; zato menší potůček byl prudký a divoký, řítil se z propasti jako šílenec z klece, samá pěna a řev.

Proti proudu tohoto druhého potoka provázela krásná horalská děva a mlčenlivá průvodkyně Waverleyho jako nějakého rytíře z románu. Cestička, na mnoha místech upravená pro Flóřino pohodlí, ho vedla docela jinou krajinou, než byla ta, kterou právě opus…