Pohádka máje

VIII.

Kde byly ty časy, kdy Helenka léhala s příjemnou myšlénkou, vstávala s překrásným snem! Teď noci ji mučily, bála se dne.

Druhý den po slavnostech na ostrovačické faře, — ráno už slunko jasně svítilo a Helenka posud se nehýbala, posud skrčená na svém lůžku hlavu svou tlačila ku zdi. Celou noc nespala, celou noc probděla, tři hodiny odkukala žežulka a posud ani nezdřimla, na lůžku sebou zmítala, hned na pravo hned na levo překládala mladé svoje údy a celá zoufalá zase na znak se převracela, horkými rty vzdechy vysýlajíc do černé tmy. Šíji měla rozhalenou, na prsou jí ležel jeden pletenec vlasů, druhý pomačkaný, rozcuchaný se jí vyhříval pod levým ramenem. Hvězdy už pohasínaly, nebe bylo bledé, s polí hlaholil už skřivánek a Helenka teprv usínala vysílena bezesnou nocí… A snilo se jí v polodřímotě, že jakýsi jinoch přišel k ní, ruce měl sepjaté a prosil ji, aby nechala hněvu a dovolila mu, jen na chvilku by zůstat mohl s ní. Chtěla vykřiknouti a nemohla — na hrudi jí ležel ohromný mrak — Čelo jí ovíval chlad, bílá holubice jakoby lítala kolem ní a žalostně plácala svýma křídloma.

Když se probudila, bylo jí těžko na duši.

Vstala, sedla na lůžko a rozbírala podivný sen.

Hlava ji bolela, oči pálily, nohy měla těžké jako z železa.

„Bože spravedlivý!“ sepjala ruce sama nad sebou, zavěsila se jimi o pelesť postele a schýlivši hlavu upřela oči do prázdna. Jen co se to s ní děje — co se to s ní děje? Svět se s ní zatočil a když vstala, tak tak že se zachytla stolku a nepadla na zem.

Vedle stála židle, klesla na ni. Ruce jako bez vlády jí padly do klína, prsa krátkými, nepravidelnými, jako přitlačenými vlnkami zvedala jemňoučké krajky její košilky. A smutno, smutno jí bylo jako posud nikdy — Vlasy v nepořádku splývaly jí po spáncích prosvitajících modravou tkaninou žilek. Obraz utrpení, jen ho položit do hrobu.

Vzpamatovala se, udělala několik kroků a smutná přisedla k oknu. Všechno se venku třpytilo, slunce vysoko stálo nad lesy — z okolních vsí sezváněli na mši. Otevřela okno, příjemný, jarní vánek ovanul jí tvář, teplé slunko položilo se jí na rozhalenou šíji. Pod myslivnou crčely perličky, na střeše dudlali holubi broukavými tony, kdesi nad kůlničkou zpíval drozd. V tiché bolesti vzpomněla si na včerejší den.

Umyla se ve tvrdé vodě, oči přetřela mokrou šatkou a šla se podívat do zrcadla. Byla hrozně zbědovaná. Nikdy by nebyla věřila, že ji tak zkrušit může jediná noc. Bílá jako křída víčka měla namodralá a rty bledé jako bez krve.

Ani koupat se dnes nešla, bylo pozdě už a cítila, že by nesnesla dnes ledové lázně Obravy.

Bylo už devět hodin, když vešla do světnice. Polesný dávno už byl v lese, Marta poklízela v kuchyni. Třikrát byla za Helenkou v pokoji, je-li vzhůru, a třikrát se vrátila s nepořízenou; když přišla po čtvrté, všimla si rozpálených jejích tváří, přistoupila tiše k ní a rukou se dotkla horkého jejího čela. Po špičkách vykradla se zase z pokoje, přitiska dvéře a čekala, až se chuderka probudí. Právě zametala, v tom d…