Pohádka máje

VII.

Bylo přemlouvání, než si Helenka dala říci a vybrala se na ostrovačickou faru. Zdálo se, že přišla na jiné myšlénky za ty tři dny od návštěvy Ríšovy. Plakala, prosila, hubovala, co že tam bude dělat, co jim to napadlo — Ale tatík od nějakého času byl jako dub. Pušku měl už na sobě, karabáč v ruce a čekal jenom na dceru, jak se rozhodne. Psi, starý Bary i mladý Brok, radostí už kňučeli a starého myslivce tloukli pruty do vyleštěných holinek, jen Helenka posud seděla ve svém pokoji a nechtělo se jí.

„Bude-li pak to nebo nebude?“ rozkřikl se revírník, stoje na prahu, a bílé, do očí mu visící obočí prolomilo se mu nad nosem v říznou, klikatou křivku; ale Helenka stála na svém, přisedla na postýlku a oči smáčela do bílého šátku.

Cítila hrozný jakýsi strach před něčím, co ukryto bylo před ní jako v snách; živou mocí nechtěla vyjít z chalupy.

Revírník nepromluvil víc ani slova. Karabáč hodil na postel, pušku strhl s ramene, pověsil ji v síni na lištvu, vyhnal psy a zavřel za nimi dvéře.

Helenka slyšela, jak otec zlostně vyklepává dýmku.

Přišla Marta a přimlouvala se za Helenku, aby ji už tedy nechal doma a šel sám.

Revírník nedal Martě ani domluvit. Třískl tryskou do dýmky a osopil se na ni.

„Co vy tomu rozumíte: doma se pořád povalovat nemůže, jednou musí mezi lidi. V městě zůstat nechce, z Uher utekla, co pak z ní bude? Už je mně za ni hanba; dorostlá už roba a dosud jako děcko. Přijde-li někdo do domu, nechá všeho a uteče. Promluvit neumí a od rána do večera jako divá po lesích jen lítá. Ty pařezy ji mravům nenaučí. Přece ji nenechám zdivočet jako zvěř… Buďto půjde se mnou, nebo nepůjdu já také nikam.“

Starý rozhrnul měchuřinu s tabákem, pahýlem levého palce ji přidržuje k sobě, hrábl do pytlíku a mačkal do dýmky tabák — Způsob, jakým to činil, věstil bouři. Marta nepromluvila už slova; tiše jako kočka vešla k Helence, vzala ji okolo krku a jako matka jí domlouvala, aby se ustrojila a šla. Nesmí přece tatínkovi kazit radosť. „Je starý už, dlouho-li pak ho budeš mít!“

Helenka, odvrácena od ní, zarputile hleděla do zdi.

Už neplakala, jen ruce tiskla k pravému spánku.

Pojednou vstala, smokřený šátek hodila na zem, přihladila si vlasy, rozevřela dvéře od skříně a prudkým pohybem ruky rozhrnula massu pověšených sukní — — Sáhla pro tu nejpěknější z nich.

Pak si zamyšleně položila ruku na čelo a přemítala, který klobouk si vezme k ní.

Marta byla už zase v kuchyni, revírník v nejlepším tahu, když do světnice vešla jeho dáma, úplně už ustrojená, připravena na cestu…

Měla na sobě šaty, které jí slušely ze všech nejkrásněji. Ty růžové, které v letě dostala k svátku. Na nohou měla lehoučké střevíčky, černé punčošky a na hlavě bílý, řídký klobouk s bílými krajkami a červenými květy v zeleném listí. Černé rukavičky navlékala si cestou. Černý slunečník tiskla pod paží.

Revírník mžiknul po ní sivým svým očkem, potají se ušklíbl do plesnivých vousů, mlčky sundal zase pušku a utahuje na sobě řemen, vyměnil s Martou potměšilý pohled —

Psi,…