Pohádka máje

X.

Tenkrát, kdy Helenka už rozbírala každé pohnutí Ríšovy tváře, kdy v bezesných nocích od sebe odháněla svůdné jeho vidiny, — Ríša sám rozvalen na židli při otevřeném okně korridoru, věnčen kroužky modrého dýmu, který se mu dvěma proudy vinul vzhůru zpod pokřiveného víčka cikánky, bavil se lehkými těmi beránky dýmu, jak podivné tvary na sebe berou, po tvářích se stelou, chvíli se kolíbají, chvíli se třesou, pak vzhůru se vzdouvají a pěnivými vlnkami mizejí jak v zimě vzduchem se rozplývá vypuštěný dech.

Když dokouřil, vstal a šel chytat mouchy. Shrnul je všechny malíčkem na jednu hromádku a šel jimi krmit pavouky. Měl jich na starosti jedenáct. Všichni už byli vykrmení a „silní jako lvi“.

Helenku ignoroval.

„Fu,“ bafnul dvakrát, třikrát a celý se vždycky shroutil na židli studem, když si připomněl, jak to vypadal, když jej velebníček poslal do myslivny s pozváním. Jakoby o rozum byl přišel: dvěma skoky vylítnul do svého pokoje, Kačku ve dveřích div neporazil a honem, honem, kde má klobouk, kde hůl, kde boty a ty světlé, nové šaty…

Kačka, v jedné ruce smeták, v druhé lopatku — smála se ve dveřích.

Za městečkem, když kovárnu přešel a minul kříž, jakoby jej bičem švih’ — v minutě byl na lukách a odtud z dálky už vidět bylo černou korunu babice a bílý sloupek komínu —

Jakoby měl v rukou vzácný nějaký peníz, zkoušel jej, je-li pravý; ale nerozmýšlel se dlouho, a jakoby už byl jeho, strčil zlato do kapsy.

A zatím — —

To už nebylo jen kývnout a — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

Ty neodolatelné knírky, na které se mu navěsilo vždycky několik „mušek“ najednou, ztratily tentokrát svou přitažlivou moc, schlíple visely mu dolů a Ríša s hanbou přiznal se k své celé porážce.

Viděl už mnoho krásných děvčat, skvostné exempláře měl i v rukou, ale to — to, co se mu přihodilo dnes…

Dýmem „cikánky“ zahalil své rozpaky.

A provedl přece útok podle všech pravidel troubadourského umění, nevěděl opravdu, co by si vyčítal…

A tak to dopadlo!

Co dělat, sáhnul do kapsy pro vzácný kov a vrátil jej tam, odkud jej vzal.

„— žábě pitomé, snad nemyslí, že poběhnu za ní?“ — — — ulevil si drsnou poznámkou, „snad nečeká dokonce, že ji přijdu na kolenou prosit!? A juž!“ zasmál se a zdvihl bradu pyšně vzhůru —

Prošel se několikrát sem a tam.

„Fi,“ bafčil otevřeným oknem do dvora, a zlořečil té chvíli, že se do myslivny kdy vydával.

A ta Marta taky se nějak pitvorně usmívala, když ty macešky přinesl v kornoutku.

„Snad nejsou smluveny!?“ napadlo jej a Ríša mrzutě otřípal prostředním prstem, který si připálil, stlačuje v dýmce dohořívající popel cikánky…

Byl večer, den na to, kdy Helenka seděla u svého okna a pohlížela ku hvězdám —

Vystupoval měsíc.

Ríša měl dvéře otevřené a prudce přecházel po pokoji.

Předměty vrhaly za sebou dlouhé husté stíny, na podlaze zdála se ležeti plocha roztaveného zlata. A jak tak Ríša přecházel, chvílemi vždy šlápla do ní svalnatá jeho noha, zamihla se světlem a zmizela v temnu.

Pojednou vynořila se ve světle Ríšova post…