Pohádka máje

VI.

Za vodou, za vodou, za vodičkou, hrála tam má milá s holubičkou, hrála tam má milá s černým orlem, ožeň se, synečku, s Pánem Bohem — — — A já se ožením ani nezvíš, — však ty mně ohlášky nezastavíš — — Když si tě nevezmu za ženušku, tak si tě vyvolím za družičku. — Za družičku, za tu nejprvnější, protože’s bývala nejvěrnější — Za družičku, — za tu nemohu jít, pro pláč bych nemohla k oltáři jít“ — — —

Na ty časy Helenka vzpomínala jako na uplynulý sen — — Ale přesličku měla posud postavenou v koutku, pěkně vyřezávanou, vyšňořenou, opentlenou na památku — A často, když jí po minulých časech nejsmutněji bývalo, — přisedla si ku svému kolovrátku a sedíc o samotě se svými vzpomínkami několikrát po sobě přišloupla nožkou na šlapadlo přeslice, zazpívala si a v šumotu kola nořily se před ní starodávné obrazy, jak se v zimě odehrávaly mezi Martou a matkou, Kristinou a čtyřmi sestrami. — Památka z těch dob posud jako prach usedlý z rozvířené koudele ležela na krásné té ozdobě dívčího pokoje a Helenka měla v úctě i ten tmavý povlak zašlého dřeva pomíšený stopou pohádkové stariny. I Gusta i Anna i Albina, každá měla přesličku svou uschovanou v koutku, — jak která dorůstala, dostala jí v erb relikvii svatou na památku z lepších dob — —

Takové bylo zákoutí, ve kterém Helenka vyrostla a žila.

Jako děcko byla ovšem němým pouze svědkem všech těch románů a srdcejemných scen, které se jako snem zamihly před jejíma očima: nerozuměla jim, ale smysl jejich dřímal v ní jak zrní, jež zaseté na podzim pod sněhem spí a teprv k jaru se probouzí v bohatý lán. Od tichých slz Albiny, která v mysli její žila s bílýma rukama ovinutýma kolem krku Jenyše; od milostného vzdoru Anny až po bezuzdnou a bezednou vášeň černobrvé Gusty, která duchem s divokými koňmi s větry lítala o závod, — byl to celý věnec světlých i temných okamžiků ležících v duši jako v pavučí, o které se zachytí i slunce jasný paprsek i smutku šedý prach —

Zatím rostla, kvetla, zrála jako jahoda polo na výsluní radosti, polo v stínu žalu. V tu dobu, kdy osaměla v myslivně a nad nebožkou matkou poprvé se zazelenal drn, Helenka rostla již do krásy. Prsíčka se rozvíjela, ramínka se rozkládala, postava se vytahovala, sny nabývaly jiného rázu. Povahou — jak Martě se zdálo, — cele se nesla za vyhaslou stopou nebožky Albiny.

Nikam nechodila, zábav nedbala, společnostem se vyhýbala. Nejraději po domě šukala, drůbež obstarávala nebo o samotě dlela, ruce majíc složeny v klíně, oči upřeny do prázdna. Dovedla tak celé hodiny proseděti u svého okénka nehybná a němá jako modla…

Každý její den byl idylou. Ráno, sotva oči otevřela, slyšela kohouta zpívat, švířit slípky, svolávat husy; holoubata pištěla na půdě, na dvoře řičel páv — Když se jaro hlásilo, první její cesta vedla k oknu; otevřela je na obě křídla, rozhlédla se po kraji a ssajíc do sebe bílé teplo dne, s rozkoší naslouchala, jak v letu skřivánci zpívají, vlaštovky se nadnášejí a slunce na ni hledí, ana celá ještě bílá na výsluní protahuje mladé údy,…