Pohádka máje

V.

Soudě dle nálady, jak naznačena byla pod čís. IV., zahájil Ríša venkovský svůj život dost poeticky. Hlavu plnou fantasie, život bez programu, čas rozměřený jen tak, po světobolu ani památky.

V prvním patře fary měl vykázaný malý, starosvětský pokoj, o kterém se prozatím nedá nic více říci, než že měl dvě okna obrácená k západu s vyhlídkou na bílé zdi kostela, mezi okny pohovku, naproti pohovce dvéře a za dveřmi chodbu zděnou, vybílenou, čistou, ověšenou černými obrazy svatých. Řadou oken, které z korridoru vedly na dvůr, bylo vidět do zahrady a za zahradou na černavý pruh lesů, táhnoucích se vlnovitě k Veveří.

Se strýcem se Ríša stýkal jen v první době příjezdu. Později, neznámo z jakých důvodů, už zřídka kdy. Kdykoliv Ríša sešel dolů, aby si „se strýcem přece trochu pohovořil“, velebníček pravidelně spal. S čepičkou na hlavě seděl ve svém širokánském křesle a spánkem ubíjel poslední okamžiky svého života.

Zdálo se, že Ríša úmyslně volil vždycky právě takovou chvíli, kdy na určito věděl, že s velebníčkem řeči není —

Chytrý ten manévr stařeček brzy prohlédnul.

„Co že se neukážeš za celý den,“ — ptal se ho jednoho dne strýc.

„Nechtěl jsem vás budit,“ zdvořile odpověděl Ríša; velebníček po svém zvyku zadrbal se na levém křídle nosu a dvěma prsty hmátl do rozevřené tabatěrky.

Přiznal Ríšovi pravdu, — šňupec to dotvrdil.

„Však nespím celý den — kde vězíš, že tě nikdy nevidím?“

„To zase studuju,“ namítnul Ríša ještě dvorněji a stařec pohlédnul na něj tak, jakoby věřil a nevěřil —

„Co to máte, strýčku, za obrázek, ten jsem u vás ještě neviděl,“ pravil Ríša, aby zavedl řeč na jinou —

„To je svatý František z Assisi — Co’s ho ještě nikdy neviděl, že ho neznáš?“

Ríša sv. Františka z Assisi znal a dokonce právě toho, na kterého se tázal; ale situace toho žádala, aby se tvářil nevědomým. Přilehnul k obrazu blíž, zamhouřil oči, jakoby jej znalecky zkoumal, a pravil: „tento se mně zdá být jakýsi jinačí —“.

Tentokrát to s Ríšou dopadlo ještě dost obstojně; jednou však, — bylo to hned po svátcích, na den sv. Kvidona — přišel strýc na podivný nápad.

Vešla k Ríšovi Kačka a vyřizovala:

„Velebné pán se dává poróčet a máte sejít dolů.“

Ríša hřmotně obrátil židli a upřel na Kačku zamračený pohled.

„A co chce?“ — ptal se, v ruce drže prohnutou trysku své porculánky.

Kačka mlčela.

„Co pak nespí?“ ptal se nahlas.

„Nespí.“

„A nespal?“

„Spal, ale jenom chvilenku, — je nějak nahněvaný —“

Ríša zavrtěl hlavou, hřmotně se obrátil židlí zase ke stolu a jakýmsi papírem přikryl rozevřené stránky francouzského románu. Vzkaz důstojného pána se mu nelíbil. Nevrle postavil dýmku do kouta, přikryl hlavu černým svým kloboukem a zvolna, jakoby se mu nechtělo, sestupoval dolů.

Vešel.

„Dobré odpoledne, strýčku, už jste se prospal?“ volal hned na prahu, ze široka rozvíraje dvéře, — ale ihned umlknul, když viděl, že křeslo je pošinuto do nejzadnějšího kouta a uprostřed refektáře v celé své výšce vzpřímen stojí velebníček. V levé ruce držel stříbrnou taba…