Pohádka máje

XV.

V Helenčiných očích stal se Ríša ošklivcem, že mu v šírém světě nebylo rovného.

Všechna zděšena, rozvlásána přiběhla domů, branku nechala otevřenou, Broka odhodila stranou, do domu vešla jako zlé znamení. Na štěstí Marty v kuchyni nebylo, ani na dvoře, nikdo jí v tu chvíli neviděl kromě slípek a kuřat, utíkajících před ní pod křídla kvočny.

Helenka ukryla se ve své světničce a zavřená setrvala tam, až soumrak se snesl nad lesy a do světnice se nahrnula tma.

V lese se neukázala ani následujícího dne, ani den po tom.

Ríša jí psal smutné psaní, plné lítosti a krásných slov, kterými ji zapřísahal, aby se nezlobila a zase se vrátila „tam na zlaté to místečko jejich štěstí“, tam že jí všechno — všechno vysvětlí. Psaní vsunul do nové zásoby knih, bez výběru, bez rozumu, jak je honem shledal ve strýcově knihovně a všechno to poslal „pod komoru“ po zvláštním poslu. Ale posel se vrátil s knihami zpět, psaníčko přinesl v kornoutku roztrhané, rozškubané na samé drobounké kousíčky a jako přídavkem přinesl i ty knihy, které dosud měla; i ty Večerní písně mu vracela — které jí položil jednou do košíčku na památku.

Psaného ani slova.

„Nevzkázala nic?“

„Nic,“ zněla odpověď.

Zakroutil hlavou.

A Ríša nyní marně zas chodil po celý den ráno i odpoledne do krásných lesů podkomořanského revíru. Darmo křoví prohlížel i listí rozhrnoval ve známých houštinách, marně zrak napínal po celé délce nedohledných alejí, marně myslivnu obcházel, do oken se díval i k zahradě dorážel — nebylo přístupu k Helence, žádné stopy jej nevedly na cestu k ní — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

Vzpomněl si, že mu bylo dovoleno, aby s revírníkem nebo v průvodu hajného chodil po lese, přišel do myslivny vypůjčit si pušku a myslil si, že uvidí Helenku aspoň tu. Ale našel dvéře zavřeny. Helenku zamčenu v pokoji, z kterého nevyšla, ani když na dvéře zaklepala Marta. Objevila se v kuchyni teprve, když se ze dvora vytratil poslední ohlas jeho kročejů.

Co všechno zažil s ní, jakoby ve snu bylo přišlo a ve snu zase odešlo, jen vzpomínka na ni zůstala v zeleném loubí, kterým se procházel nyní sám a sám na rameni s puškou, v průvodu huňatého hajného.

Minul už bezmála týden, co ji viděl naposledy — přišel čas, kdy pivoňky kvetou a růžemi se hlásí léto. Z máje zbyli už jen slavíci v lese, opožděné konvalinky, odkvétající žežulky a s pomněnkami něco lesního kvítí, kvetoucího po celé léto. Petrklíče byly dávno už ty tam, i mařinka vonná zmizela s bílými svými křížky, jedovatý orsej se víc neukázal, rozkvetly lilije, na květ zakládal střevičník. Zahrady se už zase svlékaly z bělostných svých rouch, z pampelišek letěl bílý chmýr. Začaly lípy kvést a vrstvami těžkého vzduchu parného dne z příkopů se zvedal vonný zápach šalvějí. Už i kopretiny postřikovaly omšelá pole, ohnice zlatila lány a celá země se krášlila ohnivými květy svlačců, blankytných chrp.

Tak celá příroda se zdála ještě krásnější a Helenka posud nikde. Posud prázdno bylo mezi mladými stromky, smutno v síních lesn…