Bílá smrť

Byla se mnou smrť na cestách. Měla plavé vlasy, do pola byla oblečena v modroblankytné sukně, kolem těla černý pás; prsa měla vyložena bíle a až na černá křídla rozhaleného kabátku všecka byla bílá. Jen rukavičky měla černé, za to klobouk jako padlý sníh, ozdobený krajkami a kytičkou drobných pomněnek.

V Brandýse nad tichou Orlicí rozloučila se se svými známými a příbuznými, zlíbala všechny bledými svými rty a přivoněla ke kytici polního kvítí. Když vlak odjížděl k Ústí, smutně kývala hlavou směrem k Brandýsu, vzala bílý svůj šátek a rozpustivši jej po větru, dlouho jím mávala vzduchem, kývala jím i když nikdo se na ni nedíval; když Brandýs zmizel vzadu, jakoby s Bohem dávala i zeleným těm úvalům a světle ozářeným loukám, po kterých se včera ještě brodily malé její nožky.

V Ústí vystoupila z vlaku a čekala, až jiný ji odveze do Supí Hory.

Nešla, ale nesla se jako pára. Nemluvila s nikým a nikdo nemluvil s ní. Stála stranou — kamenná socha — a nehybná, němá čekala, až pokladna jí vydá lístek.

Neřekla ani, kam jede. Postavila se k otevřenému okénku, nachýlila se ku předu svým rozhaleným poprsím, a zlatobrýlý ten pán s rozhrnutými vousy i vlasy na obě strany ani se jí neptal, kam jede, jenom jí pohlédnul na bleďoučké rty a z pouhého toho dechnutí, které jí zavadilo o čisté zoubky, zdálo se, že uhodnul, kam jede bílé to zjevení, kam ji odeslat s lístkem, kde ji čeká domov s rozevřenou náručí. Vyrazil lístek, plaše se poklonil, smutně se usmál a obrátil se k následujícím. — „Bohousov?“ — „Žamberk?“ — „Potštýn?“ — „Králové Hradec?“ — — —

Smrť zastrčila lístek za černou rukavičku pod úzkou dlaň, rozhlédla se perronem a čekala zas; zase tak nehybná, němá jako socha, s němou otázkou v očích, kdy ji přece zavolá k sobě začoudlý ten vlak a kdy naloží bílé její tělo do kožených svých podušek? —

Tedy do Supí Hory! Ten krásný, zelený kraj zrodil ten stín, černé ty lesy, stojící na obzoru jako brány na rozhraní jiných světů, vydechly světlou tu páru, třesoucí se nad zemí, ledva tak silnou, by se udržela v kožených svých střevících! —

Pohnula sebou! Mladá posud, prohnula se v kříži a přešla perron dvakrát za sebou. Každý před ní ustupoval, každý ji ctil, propouštěl před sebe horskou tu vidinu, ohlížeje se za ní, nerozprchne-li se před ním, nezmizí-li vzduchem dříve, než dvířka se za ní zavrou a pára páru odveze do rodného údolí.

Když se postavila k vozu a vyložila nožku na stupátko vlaku, jakoby se rozmýšlela a shledávala v sobě všechny svoje síly, kterými by se chytla dvířek a vznesla tělo svoje vzhůru, povyhrnula se blankytná její sukně a odkryla nárt a červená punčoška zahořela na okamžik lidem v očích.

Podivné!

Proč blankytnou s…