Jiří Šmatlán

Stařičký Šmatlán neobul svých milých bot poprvé, když s probuzeným jarem odebral se zase krajem po prosbě, nýbrž ještě o Vánocích – o synově pohřbu. Nedočkal tkadlec svátků; jednoho večera velmi silně kašlal, ale pak ku podivu se upokojil a usnul. Ráno, když žena vstala, by oheň rozdělala, a k jeho postýlku přistoupila, seznala, že již stydne. Měl pohřeb na druhý Hod boží a mnoho sešlo se k němu lidí z Javorova, z Tříště, z Betléma a Blatin. Mladý farář kráčel v čele průvodu, a hned za rakví Hamerníkovi soudruzi v širácích a ohnivě červených páskách. Nemodlili se, nezpívali, ale tlačili se k hrobu a Hamerník hlasitě řekl: „Odpočívej blaze, občane Šmatláne, – soudruzi, hoďte mu hrst hlíny.“ Lidé o tom pohřbu samou zvědavostí a šuškáním i na pobožnost zapomínali – – –

Z jara, sotva čtvrt roku po Šmatlánově smrti rozproudil se po krajině vášnivý volební ruch; Hamerník poznal, že jeho úsilí bylo z veliké části marno, mocné a zakořeněné vlivy že vystoupily proti učení, jím a soudruhy hlásanému. V Poličce nepronikl kandidát sociální demokracie… Vracel se za nevlídného dne březnového s několika Betlémskými z města, kde na výsledek volby čekali; byl zamračen, zamlklý, – až náhle prohodil: „Že se občan Šmatlán toho dne nedočkal – tolik se na volby těšil – –“

„Ba, dobře že nedočkal,“ odpovídal jeden z tkalců, „eště by mu to bylo dodalo – –“

„Proč dodalo?“ vyjel Hamerník, „tady sme neprošli, ale jináč na kolika místech! Byl by se těšil, radoval! A kdo ví, jestli by ty Javorovský nebyl přece přemluvil – – Och, takových jako on, není – on s nimi uměl, – jemu věřili! Jenom kdyby o té víře a náboženství nebyl pořád hloubal – v tom sme se rozcházeli…“

„Dyť povídám,“ začal opět předešlý mluvčí, „voni nám tu eště nerozuměj, co my chceme – pořád na jinou stránku to obracej – – Milej soudruhu, to uplyne eště času, nežli budou docela naši! – – Sáhni jim na Pána Boha a na Krista – sáhn…