Jiří Šmatlán

Církev javorovská zvolila si nového pastýře, a staršovstvo si jej přivezlo hluboko z hor, až od samých moravských hranic. Okukovali jej osadníci, rozvažovali o něm a přirovnávali, který z obou „dvojctihodných panáčků“ je lepší, bývalý nebo nynější? Bylo hádání sem tam, ale na tom se všichni shodli, každý že je jinačí. Za krátko i ti tiší, spokojení, kteří tvrdili, že je nový farář pravý sluha na vinici Páně, připouštěli, že třeba si vede vážně, důstojně, toho ohně, té říznosti že nemá, co bývalý.

Ale bylo dosti evanjelíků v Javorově, kteří se s příchozím nedovedli a nedovedli spřáteliti. Pořáde chtěli něco vyšťourati v jeho řečích a chování, co by proti němu svědčilo, a když se jim to nepodařilo, alespoň žalovali, že je studený jako led a že na jeho kázání již se tak lidé ze všech obcí, ať přifařených, ať cizích, ať helveti či katolíci do modlitebny nesbíhají, jak bývalo druhdy. Vskutku byla nyní kázání jiná. Nový farář, Jan Hronský, byl muž ryzího srdce, ale vždy zasmušilý, nemluvný. Ač teprve čtyřicátník, mnoho již v životě přetrpěl svízelů, čímž mysl jeho, přirozeně již zamlklá, téměř úplně od světa a lidí se odvrátila. Jako student bohosloví choval skvělé naděje, ale pak na dvou pramaličkých bídných farách v Kolínsku a v horách Žďárských nadobro je pochoval. Jak dále studovati, působiti, kde knih koupiti, když někdy na faře nebylo ani při nejusilovnějším hledání kus „chlebečka“ aneb trojník pro žebráka na vrata zaklepavšího? Nezoufal si, odevzdal se v osud, ale zesmutněl, zpřísněl. Šel přímo svou cestou, konal svou povinnost, leč jakási hluboká trpkost ležela na dně jeho duše. Jen slaboučká jeho choť a dorůstající dcerka, dvě jemnocitné duše, dovedly někdy vylouditi na jeho tváři úsměv. Konal úřad svůj v obci, kdekoli bylo třeba, ochotně, ale s osadníky nenavazoval přátelských svazků, nestavěl se s nimi na cestě, a když v neděli kázal, držel se přísně písma, vykládal vše prostě, nepochyboval, neodsuzoval, nedíval se ani do minula, ani do budoucna – ale také nedával se unášeti ohnivým temperamentem kamsi do neurčitých oblak pomyslů, kam bývalý farář své posluchače tak často mimoděk strhával.

Nebylo divu, že v srdcích mnohých osadníků zůstala trapná prázdnota a že Plíhal zvláště byl jako okraden. – Chodil do modlitebny skoro nerad, raději si doma něco sám z bible a postily přečetl. Vykládal pak ženě, že jest mu, jakoby bývalého faráře z knih hřímati a lkáti slyšel – stěžoval si, jak jest to nyní v Javorově zcela jiné. Ale Plíhalka neměla pro jeho obžaloby žádného porozumění; jí bylo kázání jako kázání, patřilo to k Boží neděli, pěkně se k tomu nastrojila – ale jinak často nevěděla, kam „panáček“ slovy míří. I vyléval zkormoucený, valem stárnoucí Plíhal svoje žaly v mysl Jiříka Šmatlána, mladého kamaráda.

A Jiřík? Nenáviděl „fálaře“ Hronského z celé duše! Nikdy ještě děvče si nezamiloval, třebas „ďouky“ sebe víc na očích se mu blýskaly, ještě že se něco v něm hnulo, když Plíhalka před ním se zardívala a horoucíma očima od lajce k němu pohlížela, když u nich za stolem v rohu seděl. V Jiříkovi vždy více pracovala hlava než srdce, a všechen mozek mladistvé, ohnivé a hloubavé té hlavy tíhl k jednomu drahému, světlému obrazu, a to byl mladý farář, nyní odšedší, rytíř světla, obránce pravdy! Před ním klekal, jemu se klaněl, jeho rusou hlavu obtáčel svatozáří, jako na Chlumečku postavy svatých ji měly. A farář Hronský byl zlodějem, který jej…