Jiří Šmatlán

Pazderka Červených neosiřela docela. Ještě tam za večerů někdy blikalo mdlé světélko, ještě bylo tam slyšeti šoupavé kroky, praskot desek na postýlku. To starý Šmatlán si rozžehal, aby mu tak samotnému teskno nebylo, nežli všecky svoje modlitbičky odříká a na lůžko se odebere. Neodstěhoval se do chalupy k synovi!

Když se mladý před ženou zmiňoval, že otce k nim pod les přestěhuje, počala se vytáčeti, u nich že „chaloupky“^[18] není, v seknici že neměl by starý kam se položiti, a na „strop“ že je tuze těžký přístup, ještě by nohu nebo ruku zlomil. Když se jí muž nabízel, že to nějak v sednici srovná, aby místa bylo, celá se ve tváři zapálila a horlila, za nebožtíka nikdy že nebylo, aby kdo s nimi ve světnici přespával, ani prý to není mezi manžely pořádek. Šmatlán konečně poznal, jak si jeho žena starce do stavení nepřeje; bylo sice také jeho, vdova skutečně učinila jej „polovičním majitelem“ všeho, co zdědila, ale zdálo se mu přece, že ona má právo rozhodovat o tom, kdo má v chalupě přebývat. Došel sám do statku k Červeným s prosbou, aby tam otce nadále nechali; u nich že místa není. Hospodyně slíbila, ale hned vycítila, že kdyby mladí chtěli, bývání by se pro starého Šmatlána našlo. I vypravovala pak sousedkám, Šmatlánka pod lesem že brzy vystrkuje rohy – jen ať si Jiřík dá pozor, aby taky jednoho dne z chalupy nevyletěl, pak věru by nevěděl, proč si na duši bral hřích!

Jiřího bolelo, že kromě trochýtku stravy, když občas k němu přijde, otci ničeho poskytnouti nemůže; ale odpustil to ženě, neboť věděl, že takto sobecky jedná z vášnivé k němu lásky. Nechtěla míti žádného svědka ve stavení, dost ji to mrzelo, museli-li se rozejíti za prací neb pochůzkou, ale když byli doma, tu svého mladého, tak vytouženého muže nabažiti se nemohla. Buď mu navíjela a tu očí z něho nespouštěla, jak člunkem hází a rychle podnůžky šlape, až se rychlou prací všecek ve tváři zardívá. Jak mu to sluší – jak zcela jinak vyhlíží než nebožtík! Aneb když neměla špulování, kolem kamen se otáčela a všeliká dobrá jídla, jak je uměla a jak tomu skromné jich poměry připouštěly, pro potěšení mu strojila, tu slítek nějaký, pávky, poliuku drcenou neb kapanou, buchty, křesné^[19] vdolky – co jindy jen v neděli připravovala. Měla několik slepic – ale nyní pramálo vajec odprodala, spotřebovala vše pro sebe, pouze co na faru odváděla. Vymýšlela, čím by se mladému manželu zachovala, život po svém boku příjemnějším mu učinila – jen s přestěhováním otce neb sourozenců nesměl jí přijíti – tu žárlila příliš. Když šli spolu na kázání neb nešpory, tajně si všímala, obracejí-li se lidé po ní, jakého má nyní mladičkého a svěžího průvodce a za bohoslužby ob chvíl…