Netrpělivost srdce

Radniční náměstí bylo v ledově bílém měsíčním světle přízračně jasné, každá hrana dláždění jako by byla ostře vyříznuta, každá linie čistě narýsována až ke střeše a štítu. A právě tak to vypadalo ve mně. Nikdy jsem nemyslel jasněji a takříkajíc bez stínu jako v oné chvíli: věděl jsem, co jsem udělal, a věděl jsem, co je teď mou povinností. V deset hodin večer jsem se zasnoubil a o tři hodiny později jsem toto zasnoubení zbaběle zapřel. Se zásnubním prstenem na ruce, před sedmi svědky: rytmistrem, dvěma nadporučíky, plukovním lékařem, dvěma poručíky a praporčíkem svého pluku, a ještě jsem se dal chválit za svou podlou lež. Kompromitoval jsem zákeřně dívku, která mě vášnivě miluje, trpící, bezmocnou, nic netušící bytost, neodporoval jsem, když hanobili jejího otce, a jako křivopřísežník jsem strpěl, že cizího člověka, který řekl pravdu, nazvali podvodníkem. Zítra už bude vědět o mé hanbě celý pluk a všemu bude konec. Titíž lidé, kteří mi dnes bratrsky poklepávali na ramena, by mě už zítra nepozdravili a odmítli by mi podat ruku. Jako odhalený lhář už nebudu moci nosit střapec, ale ani k těm druhým, které jsem zradil a dovolil pomlouvat, se nemohu vrátit; dokonce i pro Balinkaye jsem vyřízen. Tyto tři minuty zbabělosti mi zničily život: nezbývá mi nic jiného než revolver.

Již u onoho stolu jsem si přesně uvědomil, že jen tak mohu zachránit svou čest; když jsem teď chodil sám ulicemi, přemýšlel jsem už jen o způsobu, jak to provedu. Myšlenky se mi srovnaly v hlavě, uvažoval jsem naprosto jasně, jako kdyby mi měsíční světlo proniklo čapkou; a přesně tak lhostejně, jako bych měl jen rozebrat karabinu, jsem si rozdělil další dvě tři hodiny, poslední v mém životě. Všechno řádně vyřídit, na nic nezapomenout, nic nepřehlédnout! Nejprve dopis rodičům: omluvit se, že jsem jim musel způsobit tuto bolest. Pak napsat Ferenzovi a poprosit ho, aby nechal lékárníka na pokoji, že ta záležitost je vyřízena mou smrtí. Třetí dopis plukovníkovi; požádat ho, aby pokud možno ututlal všechen rozruch, pohřeb raději ve Vídni, žádná delegace, žádné věnce. Popřípadě ještě několik slov Kekesfalvovi, krátce a stručně mu napsat, aby Editu ujistil mou nejsrdečnější náklonností, a ať o mně nesmýšlí špatně. Pak udělat bezvadný pořádek doma, sepsat na lístek všechny dloužky, udělit příkaz k prodeji mého koně, aby se uhradily případné nedoplatky. Nemám, co bych odkázal. Hodinky a tu trochu prádla ať si ponechá můj sluha, ach ano, a prsten a zlatá cigártaška ať se vrátí panu z Kekesfalvy.

Co ještě? Správně: spálit oba dopisy od Edity, vůbec všechny dopisy a fotografie spálit! Nic po sobě nezanechat, ani vzpomínku, ani stopu. Zmizet co možná nenápadně, tak, jak nenápadně jsem žil. Buď jak buď, takové tři hodiny mám co dělat, neboť každý dopis musí být napsán pečlivě, aby mi nikdo nemohl vytýkat, že jsem měl strach nebo že jsem nebyl při smyslech. Potom to poslední, to nejlehčí: lehnout si do postele, přetáhnout si přes hlavu dvě tři pokrývky a na ně ještě těžkou peřinu, …