Netrpělivost srdce

Za tři hodiny jsem našel na svém stole v kasárnách v rychlosti napsaný lístek. Přinesl jej šofér. „Přijďte zítra co nejdříve. Mám mnoho co vyprávět. Právě zde byl doktor Condor. Za deset dnů odjíždíme. Jsem hrozně šťastná. Edita.“

Zvláštní, že právě této noci se mi ona kniha dostala do ruky. Byl jsem dost chabý čtenář a na vratké poličce v mém erárním kvartýru stálo všehovšudy šest nebo osm vojenských svazků, jako Služební řád a Armádní osobní věstník, které jsou pro našince alfou a omegou, vedle nich asi dva tucty klasiků, které jsem od časů kadetky s sebou vláčel do každé posádky – aniž jsem je kdy otevřel – snad jen proto, abych těm holým cizím pokojům, ve kterých jsem byl nucen bydlet, dodal zdání něčeho osobního. Mezi nimi se povalovalo ještě pár napůl rozřezaných, špatně vytištěných, špatně sešitých knížek, k nimž jsem se dostal zvláštním způsobem. Někdy se totiž v naší kavárně objevil malý hrbatý podomní obchodník s neobyčejně žalostnýma plačtivýma očima, který nám s neodolatelnou dotěrností nabízel dopisní papír, tužky a laciné škváry, většinou takové, u nichž očekával v kavaleristických kruzích nejlepší odbyt: takzvanou galantní literaturu, paměti nějaké zpěvačky nebo veselé příběhy z posádek. Ze soucitu – zase ze soucitu! – a snad také proto, abych se zbavil jeho melancholické dotěrnosti, odkoupil jsem od něho časem tři nebo čtyři z těch špinavých, špatně vytištěných sešitů a pak jsem je nechal povalovat na polici.

Ale onoho večera, jak jsem byl unavený a přitom nervově předrážděný, jsem nemohl spát a nebyl jsem ani schopen myslet na něco rozumného, a tak jsem pátral po nějaké četbě, abych se rozptýlil a abych přivolal spánek. Doufal jsem, že naivní barvitá vypravování, na něž jsem se nejasně pamatoval ještě z dětství, vyvolají nejlepší narkotický účinek, a sáhl jsem po svazku Tisíce a jedné noci. Ulehl jsem a začal číst v onom stavu ospalosti, kdy je člověk už příliš lenivý, aby obracel stránky, a z pohodlnosti raději přeskočí ty, které náhodou nejsou rozřezané. Ne příliš pozorně jsem četl počáteční příběh o Šeherezádě a králi a pak dál a dál. Ale náhle jsem se ulekl. Narazil jsem na neobyčejnou pohádku o mladém muži, který spatří u cesty ležet chromého starce, a při slově „chromý“ ve mně něco škublo jako ostrá bolest; náhlá asociace zasáhla nějaký nerv jako ohnivým paprskem. Ochrnutý stařec v oné pohádce volá zoufale na onoho mladíka, že nemůže chodit a zda by si ho nechtěl posadit na ramena a nést dál. A ten mladík má soucit – soucit, ty blázne, proč ty máš soucit? pomyslel jsem si –, skutečně se shýbne, aby mu pomohl, a posadí si starce na záda.

Ale tento zdánlivě bezmocný stařec je džin, zlý duch, bídný čaroděj, a jakmile sedí mladíkovi na ramenou, sevře silně svými chlupatými nahými stehny hrdlo svého dobrodince a nedá se už setřást. Bez milosti učiní toho, kdo mu pomohl, svým jezdeckým zvířetem, bez ohledu, bez soucitu mrská a pohání soucitného dál a dál, aniž mu dopřeje oddechu. A nešťastník ho musí nosit, kam si čaro…