Netrpělivost srdce

Stefan Zweig

79 Kč

Elektronická kniha: Stefan Zweig – Netrpělivost srdce (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: zweig02 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Stefan Zweig: Netrpělivost srdce

Anotace

Mistrovský román rakouského spisovatele Stefana Zweiga o tom, kam člověka může dovést neschopnost říkat ne, v dramatizaci Daniely Špinar. Anton Hofmiller, poručík od hulánů, posádkou v ospalém maďarském městečku v předvečer první světové války, je pozván na slavnostní recepci do domu pána z Kekesfalvy, místní honorace. Po večeři vyzve k tanci jeho dceru, aniž tuší, že Edita je zmrzačena a téměř neschopna chůze. Hned na druhý den se pokusí tuto trapnou epizodu napravit – a postupně se začne zaplétat do pasti svých soucitných gest.

O autorovi

Stefan Zweig

[28.11.1881-23.2.1942] Stefan Zweig, rakouský prozaik, esejista, básník a překladatel z francouzštiny do němčiny, se narodil roku 1881 v Petrópolis u Rio de Janeira. Vystudoval filozofii, germanistiku a romanistiku v Berlíně a ve Vídni. Během 1. světové války žil ve Vídni, kde pracoval v archivu Ministerstva války. Hodně cestoval, podnikl cesty po Evropě, Indii, severní Africe i Americe. 1. světová válka...

Stefan Zweig: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu

Ungeduld des Herzens

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Netrpělivost srdce“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Ale jakmile jsem příštího dne vstoupil do domu, zjistil jsem, že Edita měla tytéž ohavy a předvídavě už učinila opatření, aby se se mnou nepotkala samotná. Již v předsíni jsem zaslechl hlasitě hovořící ženské hlasy; v tuto nezvyklou dobu, kdy nás jindy nerušili žádní hosté, si pozvala známé, aby jí pomohli překonat první kritický okamžik.

Ještě než jsem vstoupil do salónu, přispěchala mi nápadně rychle vstříc – buď instruována Editou, nebo z vlastního popudu – Ilona, vedla mě dál a představila mě ženě okresního hejtmana a její dceři, bledničkovitému, pihovatému, uštěpačnému stvoření, o níž jsem ostatně věděl, že ji Edita nemůže vystát; tím se onen první pohled jakoby zaclonil, a už mě Ilona postrkovala ke stolu. Pil se čaj a povídalo se. Hovořil jsem horlivě s prostořekou pihovatou venkovskou husičkou, zatímco Edita rozmlouvala s matkou. Toto rozdělení nebylo nikterak náhodné a zapojilo do kontaktu, kmitajícího se pod povrchem mezi ní a mnou, několik utěsňujících článků; mohl jsem se vyhnout pohledu na Editu, třebaže jsem cítil, že ona se na mě občas neklidně podívala. I potom, když se obě dámy konečně zdvihly, urovnala bystrá Ilona situaci obratem ruky.

„Já jen doprovodím dámy. Zatím byste si mohli zahrát šachy. Mám pak ještě trochu práce s přípravami na cestu, ale za hodinu jsem zpátky.“

„Chcete si zahrát partii?“ mohl jsem se teď Edity bez ostychu zeptat.

„Ráda,“ sklopila Edita oči, když ty tři odešly z pokoje.

Stále je měla sklopené a já jsem zatím rozložil šachovnici a obřadně, abych získal čas, stavěl figury. Jindy jsme ukrývali za zády v sevřených pěstích jednu bílou a jednu černou figuru, abychom podle starého šachového pravidla rozhodli o útoku nebo o obraně. Ale tato volba by už vyžadovala oslovení, jedno slovo „pravá“ nebo „levá“; i tomu jsme se vyhnuli, jako bychom se smluvili, a já jsem postavil figury bez této ceremonie. Jen nemluvit! Všechny myšlenky uzavřít do čtverce čtyřiašedesáti polí! Upřeně hledět na figury, ani jednou nepohlédnout na cizí prsty, které jimi pohybují! A tak jsme hráli a předstírali onu pohrouženost, jakou prožívají jen naprosto zarytí šachoví mistři, kteří zapomenou na všechno kolem sebe a celou svou pozornost soustřeďují výlučně na partii.

Ale sama hra už brzy prozradila, jak se obelháváme. Ve třetí partii Edita naprosto selhala. Dělala nesprávné tahy a podle toho, jak jí škubalo v prstech, jsem jasně poznal, že už toto neupřímné mlčení déle nesnese. Uprostřed hry odstrčila šachovnici.

„Dost! Dejte mi cigaretu!“

Vytáhl jsem cigaretu z tepané stříbrné krabičky a horlivě škrtl zápalkou. Když světlo vzplanulo, nemohl jsem už uhnout jejím očím. Hleděly upřeně, zcela nepohnutě, nedívaly se na mne a ani žádným určitým směrem; byly takřka zamrzlé v ledovém hněvu, nehybné a cizí, avšak nad nimi se cukaly chvějící se, vytažené oblouky obočí. Okamžitě jsem věděl, co to znamená; tyto příznaky u ní vždy ohlašovaly nervový záchvat.

„Ne!“ napomínal jsem ji, upřímně polekán. „Prosím, ne!“

Ale zvrátila se d…