Netrpělivost srdce

V osm hodin bylo konečně všechno připraveno. Teď ještě honem do kasáren, rychle se upravit a převléci. Můj sluha o všem věděl. Vojenský kabát a lakové střevíce byly připraveny. Rychle hlavu do studené vody a pohled na hodinky: zbývá ještě deset minut; náš plukovník si zatraceně potrpěl na přesnost. Tak se hbitě svlékám, odhodím zaprášené boty, ale právě když stojím ve spodním prádle před zrcadlem, abych si učesal rozcuchané vlasy, zaklepe někdo na dveře.

„Nejsem doma,“ poručím sluhovi. Ten poslušně odběhne, okamžik je slyšet z předsíně šeptání. Pak se Kuzma opět vrátí, v ruce dopis.

Dopis pro mne? V košili a spodkách, jak právě stojím, beru modrý obdélník obálky; je tlustá a těžká, téměř malý balíček, a okamžitě cítím v ruce oheň. Vůbec se nemusím dívat na písmo, abych věděl, kdo mi píše.

Později, později – říká mi rychlý instinkt. Nečíst, teď nečíst! Avšak už jsem proti své nejvnitřnější vůli obálku roztrhl a čtu, čtu dopis, který mi šustí v rukou stále prudčeji.

Byl to dopis o šestnácti stránkách, napsaný v letu rozechvělou rukou, dopis, jaký člověk v životě napíše jen jednou a jen jednou v životě takový dostane. Věty se řinuly jako krev z otevřené rány, nezadržitelně, bez odstavců, bez interpunkce, jedno slovo předhánělo, předbíhalo, poráželo druhé. Ještě dnes, po tolika letech, vidím před sebou každou řádku, každé písmeno, ještě nyní bych si mohl v každou denní a noční hodinu přeříkávat tento dopis zpaměti od začátku do konce, stránku za stránkou, tak často jsem jej četl. Ještě měsíce a měsíce po onom dni jsem nosil tento složený modrý svazeček papíru v kapse, stále znovu jsem jej vytahoval, doma, za války v barácích a v zákopech u ohňů v ležení; teprve při ústupu ve Volyni, když naše divize byla již na obou bocích obklíčena nepřítelem a já jsem se obával, že by se toto doznání jednoho okamžiku vytržení mohlo dostat do cizích rukou, jsem jej zničil.

„Šestkrát,“ začínal, „jsem Ti již psala a pokaždé jsem to roztrhala. Neboť jsem se nechtěla prozradit, nechtěla jsem. Byla jsem zdrženlivá, dokud jsem to dokázala. Týdny a týdny jsem se sebou zápasila, abych se mohla před Tebou přetvařovat. Pokaždé, když jsi k nám přišel, laskavý a nic netušící, poručila jsem svým rukám, aby se uklidnily, svým pohledům, aby byly lhostejné. Bála jsem se Tě vyděsit; často jsem dokonce byla vůči Tobě úmyslně tvrdá a pohrdavá, jen abych Ti nedala tušit, jak moje srdce po Tobě prahne – všechno jsem zkoušela, co bylo v silách i nad síly člověka. Ale dnes se to stalo a já Ti přísahám, přepadlo mě to proti mé vůli, zákeřně. Sama již nechápu, jak se mi to mohlo stát; nejraději bych si byla potom natloukla, tak strašně jsem se styděla. Neboť vím, jaké by to bylo šílenství, kdybych se Ti vnucovala. Chromé stvoření, mrzák nemá právo milovat – jak bych Ti neměla být břemenem, když si přece sama sebe ošklivím, hnusím? Bytost jako já nemá právo milovat, a už vůbec ne být milována. Má zalézt do kouta a pojít, a ne ještě jiným svou přítomností kazit život&nb…