Netrpělivost srdce

To bylo rozloučení oběti s řezníkem. Ale Kanitzovi bylo, jako kdyby sekerou zasáhl svou vlastní hlavu; několik minut stál jako omráčený a upřeně hleděl do opuštěné hotelové haly. Konečně ho odtrhly valící se vlny ulice, nevěděl, kam jde. Tak se na něho ještě žádný člověk nepodíval, tak lidsky, tak vděčně. Tak k němu ještě nikdy nikdo nepromluvil. Mimovolně mu doznívalo v uších to ‚Velice vám děkuji‘; a on právě tohoto člověka oloupil, právě toho podvedl! Stále znova se zastavoval a utíral si pot z čela. A náhle, před velkým obchodem se skleněným zbožím v Korutanské třídě, po níž se potácel jako opilý, se stalo, že jak se tam nesmyslně motal, uviděl náhle proti sobě v zrcadle výlohy svůj vlastní obličej, a on na sebe zíral, jak se člověk dívá na fotografii zločince v novinách, aby vypátral, kde jsou vlastně ty zločinecké rysy, zda ve vysunuté bradě, ve zlých rtech, v tvrdých očích. Upřeně se na sebe díval, uvědomoval si své vlastní, úzkostně rozevřené oči za brýlemi a vzpomněl si náhle na ony jiné oči, které viděl před chvílí. Takové oči by měl člověk mít, modré, zářivé, oduševnělé vnitřní důvěřivostí (moje matka se tak někdy dívala, vzpomněl si, v pátek večer). Ano, takovým člověkem by měl být; raději se dát podvést než podvádět – slušným, bezelstným člověkem. Jenom takovým Bůh požehná. Všechna moje chytrost, mazanost, úspěch, pomyslel si, mě neudělaly šťastným, stále jsem poražený, neznám klid. A Leopold Kanitz šel dál po ulici, cizí sám sobě, a nikdy se necítil žalostněji než v onen den svého největšího triumfu.

Konečně se posadil do kavárny, protože se domníval, že má hlad. Ale každé sousto se mu protivilo. Prodám Kekesfalvu, dumal, hned ji prodám dál. Mám já, osamělý člověk, bydlet v osmnácti pokojích a rvát se s darebákem nájemcem? Byl to nesmysl, měl jsem to koupit pro hypotéční společnost, a ne pod svým jménem… neboť až se to doví, že já jsem ten kupec… ostatně, nechci na tom vůbec vydělat! Kdyby s tím souhlasila, zase jí to vrátím s dvaceti nebo i s desetiprocentním ziskem, jestli toho lituje, může si to zase kdykoli vzít zpátky.

Ta myšlenka mu ulevila. Zítra jí napíšu nebo ostatně – mohu jí to zítra ráno sám navrhnout, než odjede. Ano, to bude správné: dát jí dobrovolně opci na odkup. Nyní se domníval, že bude moci klidně spát. Ale přestože probděl dvě předchozí noci, spal i této noci neklidně a špatně; stále mu ještě znělo v uších ono ‚velice‘, ono ‚Velice vám děkuji‘, severoněmecky, cize, ale přece tak plné upřímnosti, že se mu rozčilením až chvěly nervy; za celých pětadvacet let nepřipravil žádný obchod našemu příteli takové starosti jako tento jeho největší, jeho nejšťastnější, jeho nejnesvědomitější.

V půl osmé stál už Kanitz na ulici. Věděl, že rychlík přes Pasov odjíždí v devět hodin dvacet minut. Tak chtěl ještě rychle koupit trochu čokolády nebo bonboniéru; potřeboval nějak projevit svou vděčnost a snad také v skrytu toužil slyšet ještě jednou ta nová slova ‚Velice vám děkuji‘ s tím dojímavým, cizím přízvukem. Koupil …