Netrpělivost srdce

Příštího dne jsem se proto objevil (uvolnil jsem se kvůli tomu) dříve než jindy. Tentokrát mě přijala jen Ilona. Vysvětlila mi, že přijel lékař z Vídně, že je právě u Edity a že ji zřejmě tentokrát vyšetřuje obzvlášť důkladně. Že už je tu dvě a půl hodiny a pravděpodobně bude Edita příliš unavená, aby sem ještě přišla; tentokrát musím vzít zavděk jí samotnou – to znamená, dodala, nemám-li dnes na programu nic lepšího.

Z té poznámky jsem ke své radosti poznal (mít tajemství jen ve dvou činí člověka domýšlivým), že Kekesfalva ji do našeho ujednání nezasvětil. Ale nedal jsem na sobě nic znát. Hráli jsme šachy, abychom si ukrátili čas, a trvalo to ještě dobrou chvíli, než se ve vedlejším pokoji ozvaly netrpělivě očekávané kroky. Konečně oba v živém rozhovoru vstoupili, Kekesfalva i doktor Condor, a měl jsem co dělat, abych potlačil rozpaky, neboť můj první dojem, když jsem stál doktoru Condorovi tváří v tvář, bylo velké zklamání. Když jsme slyšeli mnoho zajímavého o člověku, kterého neznáme, vždy si naše vizuální fantazie předem vypracuje určitý obraz a marnotratně k tomu používá svého nejvzácnějšího, nejromantičtějšího vzpomínkového materiálu. Když jsem si představoval geniálního lékaře, jak mi přece vylíčil Condora Kekesfalva, držel jsem se oněch schematických známek, s jejichž pomocí vytváří průměrný režisér a maskér na scéně typ „lékaře“: oduševnělý obličej, ostré a pronikavé oči, imponující chování, oslnivá a duchaplná řeč – pokaždé přece nezachranitelně propadáme přeludu, že příroda již na první pohled vyznamenává mimořádné lidi nějakým zvláštním ražením. Byl to proto pro mě nepříjemný otřes, když jsem se měl najednou uklonit před podsaditým, obtloustlým pánem, krátkozrakým a plešatým, ve zmačkaném, popelem poprášeném šedivém obleku a se špatně uvázanou kravatou; místo ostře diagnostikujícího pohledu, jaký jsem si představoval, střetl jsem se za laciným ocelovým cvikrem s pohledem naprosto netečným a spíše ospalým. Ještě než mě Kekesfalva představil, podal mi Condor malou, vlhkou ruku a zase se hned odvrátil, aby si zapálil cigaretu u kuřáckého stolku. Líně se protahoval.

„Tak, to by bylo. Ale hned se vám přiznám, milý příteli, mám hlad jako vlk; bylo by znamenité, kdybychom dostali brzy najíst. Jestli ještě není večeře, snad mi může Josef předtím poslat nějakou maličkost, chleba s máslem nebo cokoliv.“ A zeširoka se usadil v křesle. „Pokaždé zapomenu, že tenhle odpolední rychlík nemá jídelní vůz. Obvyklá rakouská státní netečnost… Bravo,“ přerušil se, když sluha odtáhl posuvné dveře do jídelny, „na tvou přesnost se může člověk spolehnout, Josefe. Pan vrchní kuchař bude mít ze mne radost. Pro to zatracené štvaní jsem se dnes nedostal ani k tomu, abych se v poledne najedl.“

Bez okolků kráčel nemotorně do jídelny, usedl, aniž na nás počkal, a s ubrouskem nacpaným pod bradu začal hltavě – na mne trochu příliš nahlas – srkat polévku. Při této naléhavé činnosti neztratil slůvko ani s Kekesfalvou, ani se mnou. Zdálo se, že ho zaměstnává je…