Netrpělivost srdce

Ale jakmile jsem příštího dne vstoupil do domu, zjistil jsem, že Edita měla tytéž ohavy a předvídavě už učinila opatření, aby se se mnou nepotkala samotná. Již v předsíni jsem zaslechl hlasitě hovořící ženské hlasy; v tuto nezvyklou dobu, kdy nás jindy nerušili žádní hosté, si pozvala známé, aby jí pomohli překonat první kritický okamžik.

Ještě než jsem vstoupil do salónu, přispěchala mi nápadně rychle vstříc – buď instruována Editou, nebo z vlastního popudu – Ilona, vedla mě dál a představila mě ženě okresního hejtmana a její dceři, bledničkovitému, pihovatému, uštěpačnému stvoření, o níž jsem ostatně věděl, že ji Edita nemůže vystát; tím se onen první pohled jakoby zaclonil, a už mě Ilona postrkovala ke stolu. Pil se čaj a povídalo se. Hovořil jsem horlivě s prostořekou pihovatou venkovskou husičkou, zatímco Edita rozmlouvala s matkou. Toto rozdělení nebylo nikterak náhodné a zapojilo do kontaktu, kmitajícího se pod povrchem mezi ní a mnou, několik utěsňujících článků; mohl jsem se vyhnout pohledu na Editu, třebaže jsem cítil, že ona se na mě občas neklidně podívala. I potom, když se obě dámy konečně zdvihly, urovnala bystrá Ilona situaci obratem ruky.

„Já jen doprovodím dámy. Zatím byste si mohli zahrát šachy. Mám pak ještě trochu práce s přípravami na cestu, ale za hodinu jsem zpátky.“

„Chcete si zahrát partii?“ mohl jsem se teď Edity bez ostychu zeptat.

„Ráda,“ sklopila Edita oči, když ty tři odešly z pokoje.

Stále je měla sklopené a já jsem zatím rozložil šachovnici a obřadně, abych získal čas, stavěl figury. Jindy jsme ukrývali za zády v sevřených pěstích jednu bílou a jednu černou figuru, abychom podle starého šachového pravidla rozhodli o útoku nebo o obraně. Ale tato volba by už vyžadovala oslovení, jedno slovo „pravá“ nebo „levá“; i tomu jsme se vyhnuli, jako bychom se smluvili, a já jsem postavil figury bez této ceremonie. Jen nemluvit! Všechny myšlenky uzavřít do čtverce čtyřiašedesáti polí! Upřeně hledět na figury, ani jednou nepohlédnout na cizí prsty, které jimi pohybují! A tak jsme hráli a předstírali onu pohrouženost, jakou prožívají jen naprosto zarytí šachoví mistři, kteří zapomenou na všechno kolem sebe a celou svou pozornost soustřeďují výlučně na partii.

Ale sama hra už brzy prozradila, jak se obelháváme. Ve třetí partii Edita naprosto selhala. Dělala nesprávné tahy a podle toho, jak jí škubalo v prstech, jsem jasně poznal, že už toto neupřímné mlčení déle nesnese. Uprostřed hry odstrčila šachovnici.

„Dost! Dejte mi cigaretu!“

Vytáhl jsem cigaretu z tepané stříbrné krabičky a horlivě škrtl zápalkou. Když světlo vzplanulo, nemohl jsem už uhnout jejím očím. Hleděly upřeně, zcela nepohnutě, nedívaly se na mne a ani žádným určitým směrem; byly takřka zamrzlé v ledovém hněvu, nehybné a cizí, avšak nad nimi se cukaly chvějící se, vytažené oblouky obočí. Okamžitě jsem věděl, co to znamená; tyto příznaky u ní vždy ohlašovaly nervový záchvat.

„Ne!“ napomínal jsem ji, upřímně polekán. „Prosím, ne!“

Ale zvrátila se d…