Knihomol

Stefan Zweig

49 

Elektronická kniha: Stefan Zweig – Knihomol (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: zweig01 Kategorie: Štítek:

Popis

Stefan Zweig: Knihomol

Anotace

Stefan Zweig – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu

Buchmendel

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Knihomol“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Byl jsem zase jednou ve Vídni a vracel jsem se z návštěvy na okraji města. Znenadání jsem se octl v lijáku, který hbitým, mokrým bičem zaháněl lidi do domovních vrat a úkrytů: i já sám jsem spěšně hledal ochranné přístřeší. Ale na štěstí čeká ve Vídni na každém rohu kavárna – utekl jsem tedy do té, která byla právě naproti, z klobouku mi už teklo a ramena jsem měl zle promočena. Když jsem přišel dovnitř, ukázalo se, že to je předměstská kavárna, která má starobylý, takřka schematický ráz, bez novomódních atrap koncertních kaváren ve vnitřním městě, napodobených podle německého vzoru, kavárna starovídeňsky měšťanská, přeplněná drobnými lidmi, kteří konzumovali víc novin než pečiva. Teď k podvečeru byl sice vzduch, už beztak těžký, hustě mramorován modrými pruhy dýmu, ale přesto působila kavárna se svými zřejmě novými sametovými kanapíčky a aluminiově lesklou kontrolní pokladnou čistě: ve spěchu jsem se vůbec nenamáhal přečíst si venku její jméno, k čemu také? – A teď jsem seděl v teple a modře zamženými tabulemi jsem netrpělivě vyhlížel, kdy se protivnému dešti uráčí odklidit se o pár kilometrů dál.

Seděl jsem tu tedy nečinně a začínal jsem už propadat lenivé pasivitě, onomu narkotiku, které neviditelně vyzařuje každá opravdová vídeňská kavárna. V tomto pocitu prázdnoty jsem si začal prohlížet jednotlivé hosty, jimž umělé světlo zakouřeného prostoru stínovalo oči nezdravou šedí, díval jsem se na slečnu u pokladny, jak mechanicky vydává číšníkovi ke každému šálku kávy cukr a lžičku, četl nedbale a mimovolně naprosto lhostejné plakáty na stěnách; a tato otupělost mi dělala takřka dobře. Náhle jsem však ve svém klimbání pocítil podivuhodné napětí, začal ve mně neurčitý, neklidný vnitřní pohyb, tak jako začíná malá bolest zubů, o které ještě vůbec nevíme, vychází-li zleva, zprava, ze spodní nebo z horní čelisti; cítil jsem jen tupé napínání, duševní nepokoj. Neboť náhle – nebyl bych dovedl říci jak – jsem si uvědomil: tady jsem už musel před lety jednou být a k těmto stěnám, k těmto židlím, k těmto stolům, k té cizí zakouřené místnosti se určitě poutá nějaká moje vzpomínka.

Ale čím víc jsem poháněl svou vůli, aby se té vzpomínky zmocnila, tím zlomyslněji a klouzavěji mi vzpomínka unikala – neurčitě zářící jako medúza hluboko na dně vědomí, a přece nezachytitelná, neuchopitelná. Nadarmo jsem upíral zraky na každý předmět zařízení; zajisté, leccos jsem neznal, jako na příklad řinčivou automatickou pokladnu, ani hnědé obložení stěn z napodobeného palisandru, tohle všechno museli přidělat teprve později. Ale přece, ale přece! Tady jsem už někdy byl, před dvaceti lety nebo ještě dřív, tady vězelo ukryto v neviditelnu jako hřebík ve dřevě něco z mého vlastního, dávno zasutého já. Usilovně jsem napínal všechny smysly a vysílal je do prostoru a zároveň do sebe samého – a přesto, proklatě! – nemohl jsem ji dostihnout – tu zapadlou, ve mně samém utonulou vzpomínku.

Zlobil jsem se, jako se vždycky zlobíme, když nějaké selhání dá člověku pocítit nedost…