Kruté šprýmy

Schartz-Metterklumova metoda

Lady Carlotta vystoupila na peron venkovského nádražíčka a prošla se několikrát sem a tam po celé jeho nezajímavé délce, aby ubila čas, dokud se vlaku neuráčí pokračovat v cestě. Pak najednou na souběžné silnici uviděla koně zápolícího s přímo nadkoňským nákladem a vozku toho typu, který jako by zarytě nenáviděl zvíře, jež mu pomáhá vydělat si na živobytí. Lady Carlotta se promptně odebrala na silnici a její zásah podstatně změnil průběh střetnutí. Někteří její známí ji často upozorňovali na nevhodnost takového vměšování ve prospěch postiženého zvířete, poněvadž prý jí „do toho nic není“. Zařídila se podle doktríny nevměšování jenom jednou, když jistá z nejvýmluvnějších zastánkyň oné doktríny strávila skoro tři hodiny na větvi nízkého a svrchovaně nepohodlného hlohu v obležení rozzuřeného kance, zatímco lady Carlotta za ohradou pokračovala v práci na rozdělaném akvarelu a odmítla se vmísit mezi kance a jeho zajatkyni. Obáváme se, že tehdy přišla o přátelství nakonec zachráněné dámy. Tentokrát jí pouze ujel vlak, který podlehl prvnímu návalu netrpělivosti, jaký projevil za celou cestu, a odsupěl bez lady Carlotty. Brala tu dezerci s filozofickou lhostejností; její přátelé a příbuzní si už naprosto zvykli, že její zavazadla přijíždějí bez ní. Poslala na místo určení neurčitě nezávazný telegram, že přijede „některým příštím vlakem“. Než měla čas rozmyslet si, co podnikne dál, oslovila ji impozantně nastrojená dáma, která si v duchu zřejmě už delší chvíli pořizovala inventář jejího oblečení a celého zevnějšku.

„Vy musíte být slečna Hopeová, guvernantka, pro kterou jsem si přijela,“ prohlásilo nastrojené zjevení tónem, jenž nepřipouštěl diskusi.

Když musím, tak musím, co se dá dělat, řekla si lady Carlotta s nebezpečnou pokorou.

„Já jsem paní Quabarlová,“ pokračovala dáma. „A kde máte prosím vás zavazadla?“

„Někam se mi zaběhla,“ odtušila domnělá guvernantka ve shodě s oním znamenitým životním pravidlem, že za všechno mohou vždycky jen nepřítomní, ačkoli její zavazadla se vzdalovala naprosto nevinně. „Právě jsem kvůli tomu telegrafovala,“ dodala lady Carlotta o něco blíž k pravdě.

„To je hrůza, jak jsou dneska ty železnice nespolehlivé!“ rozhořčila se paní Quabarlová. „No, moje komorná vám půjčí něco na noc.“ A zavedla domnělou guvernantku ke svému autu.

Za jízdy k rezidenci Quabarlových byla lady Carlotta náležitě seznámena s povahou svěřenců, které si uvázala na krk. Dozvěděla se, že Claude a Wilfrid jsou delikátní a senzitivní chlapci, že Irena má značně vyvinutý umělecký temperament a Viola že patří nějak podobně k obvyklému typu dětí dvacátého století a téhle společenské třídy.

„Nechci jenom, abyste je učila,“ řekla paní Quabarlová, „ale abyste v nich vzbudila o učení zájem. V hodinách dějepisu se je například musíte snažit přesvědčit, že poznávají životní příběhy lidí, kteří opravdu žili, a nevtloukat jim do hlavy jenom spoustu jmen a dat. Samozřejmě čekám, že s nimi budete párkrát týdně mluvit při jídle francouzsky.“

„Čtyři dny v týdnu budu mluvit francouzsky a zbývající tři dny rusky.“

„Rusky? Ale drahá slečno Hopeová, u nás nikdo rusky nemluví ani nerozumí.“

„To mě vůbec nepřivede do rozpaků,“ odvětila lady Carlotta chladně.

Paní Quabarlové, abychom užili hovorového obratu, spadl hřebínek. Patřila totiž k těm osobám, které si nejsou vnitřně dost jisté a tváří se jako vznešení samovládci, dokud nenarazí na vážný odpor. Nejmenší projev nečekané opozice je nakonec zastraší a vžene do obranného postavení. Když nová guvernantka neprojevila užaslý obdiv nad právě koupeným velkým a drahým autem, nýbrž lehce naznačila přednosti několika lepších nových značek, jež byly právě uvedeny na trh, zmatek paní Quabarlové působil skoro uboze. Její pocity se podobaly nejspíš pocitům nějakého starověkého vojevůdce, který viděl, jak jeho nejtěžšího bitevního slona zahánějí potupně z bojiště práčata a vrhači oštěpů.

Ani u večeře nezískala paní Quabarlová nic ze ztraceného území, třebaže měla posilu v manželovi, jenž obyčejně papouškoval její názory a vůbec jí poskytoval morální podporu. Nová guvernantka nejenže si hojně a bez zábran nalévala vína, nýbrž pokračovala v útoku svými rozsáhlými kritickými znalostmi o různých ročnících a značkách tohoto ušlechtilého nápoje, v kterémžto oboru se Quabarlovi nijak nemohli vydávat za autority. Předešlé guvernantky se vždycky v rozhovoru na vinařské téma spokojily s uctivým a nepochybně pravdivým prohlášením, že dávají přednost vodě. Když to došlo tak daleko, že nová guvernantka Quabarlovým doporučila vinařskou firmu, do jejíchž rukou se mohou svěřit beze strachu, že si uříznou příliš velkou ostudu, usoudila paní, že je načase vrátit konverzaci do obvyklejších kolejí.

„Dostali jsme o vás od kanovníka Teepa velice dobré doporučení,“ poznamenala. „Řekla bych, že je to opravdu vzácný člověk.“

„Pije jako duha a bije svou ženu, jinak je opravdu roztomilý,“ odpověděla guvernantka bez mrknutí brvou.

„Ale drahá slečno Hopeová! To doufám přeháníte!“ zvolali oba manželé sborem.

„Abych byla spravedlivá, musím uznat, že ji nebije docela bez příčiny,“ pokračovala vypravěčka ve své fikci. „Paní Teepová hraje bridž tak, že bych z toho sama vyletěla z …