Kruté šprýmy

Sedm konviček

„Teď už u nás asi Wilfrida Pigeoncota neuvidíme, když zdědil baronský titul a spoustu peněz,“ řekla paní Pigeoncotová svému muži Petrovi.

„To sotva,“ odpověděl manžel, „po tom, jak jsme ho vždycky odrazovali od návštěv u nás, když byl ještě pouhá nula. Neviděl jsem ho myslím od jeho dvanácti let.“

„Však taky byl důvod, abychom s ním nenavazovali bližší styky,“ řekla paní Pigeoncotová. „S tou svou notorickou slabostí nebyl zrovna člověk, jakého by někdo rád zval.“

„Jenže tou svou slabostí trpí pořád, ne?“ řekl manžel. „Nebo si snad myslíš, že se s dědictvím napraví i charakter?“

„Ne, ovšemže ne, tu slabůstku má jistě pořád,“ připustila manželka, „ale člověk by se přece jen rád seznámil s budoucí hlavou rodiny, i když jenom ze zvědavosti. Ostatně, beze všeho cynismu, při jeho jmění se lidé opravdu začnou na tu jeho slabost dívat jinak. Když je někdo absolutně bohatý, nejenom zámožný, odpadne přirozeně každé podezření z nízkých pohnutek a celá ta věc se začne brát jenom jako nepříjemná choroba.“

Wilfrid Pigeoncote dědil znenadání po svém strýci siru Wilfridu Pigeoncotovi, když jiný bratranec, major Wilfrid Pigeoncote, náhle podlehl následkům zranění při hraní póla. (Jeden Wilfrid Pigeoncote se proslavil při Marlboroughových vojenských taženích a celá rodina si od té doby na křestní jméno Wilfrid zvlášť potrpěla.) Nový dědic rodinné důstojnosti a statků byl asi pětadvacetiletý mladý muž, známý širokému okruhu bratranců a příbuzenstva spíš svou pověstí než osobně. A pověst měl nepěknou. Četní jiní Wilfridové v rodině se navzájem rozlišovali hlavně podle jména svých sídel nebo podle povolání, jako Wilfrid z Hubbledownu a mladý Wilfrid Kanonýr, avšak tento výhonek rodu byl znám pod potupným, ale výstižným přídomkem Wilfrid Poberta. Od sklonku svých školních let byl posedlý akutní a nevyléčitelnou formou kleptomanie; vyznačoval se shromažďovacím pudem sběratele bez jakékoli sběratelské vyběravosti. Neodolatelně ho přitahovalo všechno, co bylo menší a přenosnější než šifonér a hodnotnější než devět pencí, jestliže to splňovalo jednu nezbytnou podmínku: že to patřilo někomu druhému. Při těch řídkých příležitostech, kdy byl někam pozván jako domácí host, bylo obvyklé a téměř nutné, aby mu hostitel či někdo z rodiny v předvečer jeho odjezdu přátelsky zkontroloval zavazadla, jestli si do nich „omylem“ nepřibalil cizí majetek. Prohlídka většinou přinesla bohatou a rozmanitou kořist.

„To je zvláštní,“ řekl Petr Pigeoncote manželce sotva půl hodiny po uvedeném rozhovoru. „Od Wilfrida přišel telegram, že tudy projíždí autem a rád by nás přišel pozdravit. Že prý by u nás přespal, kdyby nám to nevadilo. Podepsán ‚Wilfrid Pigeoncote‘. To bude určitě Poberta; jiný auto nemá. Nejspíš nám veze dárek ke stříbrné svatbě.“

„Propánakrále!“ lekla se paní Pigeoncotová. „To je ale nepříjemné, mít tady někoho s jeho sklony zrovna v tuhle chvíli. Máme v saloně vystavené všechny ty stříbrné dary a pošta pořád doručuje další; ani nevím, co jsme už dostali a co má ještě přijít. Nemůžeme před ním všechno zamknout; jistě je bude chtít vidět.“

„Musíme mu dávat pořádně pozor na prsty, to bude stačit,“ povzbudil ji Petr.

„Jenže tihle zkušení kleptomani jsou hrozně mazaní,“ namítla ustrašeně manželka, „a bylo by trapné, kdyby poznal, že ho hlídáme.“

A skutečně, ten večer při zábavě s projíždějícím Wilfridem trapnost převládala. Rozhovor nervózně přeskakoval z jednoho neosobního tématu na druhé. Host neuhýbal napůl omluvně očima, jak jeho příbuzní očekávali. Byl zdvořilý, sebejistý a snad měl jen trochu sklon k vytahování. Hostitelé se naopak chovali tak nejistě, že se to dalo vykládat jako příznak špatného svědomí. Po večeři v saloně jejich nervózní rozpaky ještě vzrostly.

„Bože, ještě jsme vám neukázali, co jsme dostali k stříbrné svatbě,“ vzpomněla si paní Pigeoncotová najednou, jako by ji osvítil spásný nápad na rozptýlení hosta. „Tady to všechno máme. Samé krásné a užitečné dary. Něco jsme přirozeně dostali i dvojmo.“

„Sedm konviček na smetanu,“ upřesnil to Petr.

„Jistě, je to trochu mrzuté,“ pokračovala paní Pigeoncotová, „opravdu sedm. Teď máme pocit, že se musíme až do smrti živit samou smetanou. Některé se ovšem dají vyměnit.“

Wilfrid se zabýval hlavně dary, které vypadaly starožitně, několik si jich přinesl pod lampu a zkoumal jejich punc. Úzkost hostitelů v takových okamžicích připomínala pocity kočky, jejíž novorozená koťata jdou při prohlídce z ruky do ruky.

„Ukažte, vrátil jste mi tu nádobku na hořčici? Ta patří sem,“ pípla paní Pigeoncotová.

„Promiňte. Postavil jsem ji vedle džbánu na červené víno,“ odpověděl Wilfrid, zkoumaje už další předmět.

„Ach, dejte mi sem prosím vás tu cukřenku,“ požádala paní Pigeoncotová, za jejíž nervozitou bylo patrné zaryté odhodlání. „Musím ji označit, od koho jsme ji dostali, než to zapomenu.“

Jejich ostražitost však nebyla korunována pocitem plného vítězství. Když hostovi popřáli dobrou noc, vyjádřila paní Pigeoncotová přesvědčení, že si něco vzal.

„Podle toho, jak se choval, měl nejspíš něco za lubem,“ potvrdil manžel její podezření. „Chybí něco?“

Paní Pigeoncotová honem přepočítala řadu dárků.

„Je tady jen čtyřiatřicet kusů a mělo by jich myslím být pětatřicet,“ ohlásila. „Nevím teď, jestli ten pětatřicátý není arciděkanův stojánek na ocet a olej, který ještě nepřišel.“

„Jak to máme proboha vědět?“ povzdechl si Petr. „Ten mizera nám nic nepřinesl, ale ať visím, jestli si něco odnese!“

„Až se bude zítra ráno koupat,“ navrhla vzrušeně paní Pigeoncotová, „nechá určitě někde klíče, takže mu budeme moci prohledat kufr. N…