Kruté šprýmy

Hračky míru

„Harvey,“ řekla Eleanor Bopeová, podávajíc bratrovi výstřižek z jistého londýnského raníku ze dne 19. března, „přečti si tuhle zprávu o dětských hračkách; myslím, že přesně vyjadřuje některé naše názory na výchovu a pěstování charakteru.“

„Podle názoru Národní mírové rady,“ zněl citát, „není záhodno dávat našim chlapcům na hraní pluky vojáků, dělostřelecké baterie a eskadry bitevních lodí. Rada připouští, že chlapci si přirozeně libují v bitvách a ve válečné výzbroji… to však ještě není důvod k rozvíjení a snad i k trvalému utvrzení jejich primitivních pudů. Na výstavě Pro blaho dětí, která bude zahájena za tři neděle v Olympii, předloží mírová rada rodičům svoje řešení problému v podobě expozice ‚hraček míru‘. Před obrazem Mírového paláce v Haagu, zvláště pořízeným pro tuto příležitost, budou vystaveny nikoli skupiny miniaturních vojáčků, nýbrž miniaturních civilistů, nikoli děla, nýbrž pluhy a nářadí… Rada doufá, že výrobci hraček si z výstavky odnesou poučení, které se pak plodně projeví v hračkářských obchodech.“

„Je to rozhodně zajímavý a výborně míněný nápad,“ řekl Harvey, „ale kdoví, jak se osvědčí v praxi –“

„Musíme to zkusit,“ vpadla mu do řeči sestra. „Přijedeš k nám na Velikonoce a vždycky klukům vozíš nějakou hračku, takže máš znamenitou příležitost k experimentu. Obejdi krámy a kup jim jaké chceš panáčky a modely, jen když budou nějak vyjadřovat mírové stránky civilního života. Budeš je samozřejmě muset dětem vysvětlit, aby je ta nová myšlenka zaujala. S politováním přiznávám, že ‚Obležení Hadrianopole‘, hra, kterou jim poslala teta Zuzana, žádné vysvětlení nepotřebovala; kluci znali všechny uniformy a vlajky předem, dokonce i jména jednotlivých velitelů, a když se mi nedávno zdálo, že si hrubě nadávají, vyložili mi, že jsou to bulharské vojenské povely. Měli možná pravdu, ale stejně jsem jim tu hru zabavila. Teď bych ráda, aby je tvoje velikonoční dárky přivedly na jiné myšlenky; Erikovi není ještě jedenáct a Bertíkovi jde na desátý, takže jsou opravdu ve věku, kdy se dá na děti nejvíc působit.“

„Musíme ovšem počítat s jejich primitivními pudy,“ odpověděl Harvey pochybovačně, „a s dědičnými sklony. Jeden jejich prastrýc bojoval ohromně netolerantně v krymské válce – myslím, že si vysloužil zvláštní zmínku v raportu – a jejich pradědeček při uzákonění reformy roztřískal všem svým liberálním sousedům skleníky. Ale máš pravdu, jsou ve věku, kdy se na ně dá působit. Vynasnažím se.“

Na Bílou sobotu rozbalil Harvey Bope před vykulenýma očima svých synovců velkou a slibně vyhlížející červenou krabici. „Strýček vám přivezl nejnovější typ hraček,“ řekla Eleanor důležitě a dětské očekávání se dychtivě rozdělilo mezi albánské vojáky a sbor somálských jezdců na velbloudech. Erik horoucně stranil druhé alternativě. „Budou tam taky Arabové na koních,“ prohlásil šeptem; „Albánci mají prima uniformy a bojují celý den a celou noc, když svítí měsíc, ale je to skalnatá země, takže nemají žádnou kavalerii.“

Po zvednutí víka se nejdřív objevila hromada šustivých papírových výstřižků; tak vždycky začínala nejslibnější překvapení. Harvey odhrnul svrchní vrstvu a vytáhl hranatou a neforemnou budovu.

„To je pevnost!“ zvolal Bertík.

„Ba ne, to je palác albánského mpreta,“ namítl Erik, nesmírně pyšný na svou znalost exotického titulu; „nemá okna, vidíš, aby se z ulice nedalo střílet na královskou rodinu.“

„Je to městské skladiště na odpadky,“ řekl honem Harvey; „chápete, vozí se tam všechno smetí a odpadky z města, aby se nepovalovaly kolem a neohrožovaly zdraví občanů.“

V ustrnulém tichu vyhrabal olověnou figurku nějakého muže v černých šatech.

„A tohle,“ pokračoval, „je jeden význačný civilista, John Stuart Mill. Byl to odborník na politickou ekonomii.“

„Proč?“ zeptal se Bertík.

„Proč? Prostě ho to zajímalo, pokládal to za užitečnou věc.“

Bertík výmluvně zachrochtal a projevil tak svůj názor, že lidská gusta jsou nevyzpytatelná.

Objevila se další hranatá budova, tentokrát s okny a s komíny.

„To je model manchesterské odbočky Sdružení mladých křesťanských žen,“ vysvětlil Harvey.

„Jsou tam taky lvi?“ zeptal se Erik s oživlou nadějí. Četl totiž právě římské dějiny a měl za to, že ke křesťanům logicky patří i pár lvů v arénách.

„Žádní lvi tu nejsou,“ zklamal ho Harvey. „Tohle je další civilista, Robert Raikes, zakladatel nedělních škol, a tady to je model městské prádelny. Tahle kolečka jsou bochníky chleba ze zdravotní pekárny. Ten olověný panáček je zdravotní inspektor, tohle je městský radní a tohle referent na radnici.“

„Co ten dělá?“

„Má na starosti agendu svého oboru,“ odpověděl poučně Harvey. „Tahle schránka se štěrbinou je volební urna. Při volbách se tam házejí hlasovací lístky.“

„Co se tam hází jindy?“ chtěl vědět Bertík.

„Nic. A tohle jsou ukázky zemědělského nářadí, trakař a motyka, a to jsou myslím chmelové tyčky. Tady máme model včelího úlu a tohle je ventilátor na větrání stok. Tohle tady vypadá jako další městské skladiště odpadků – ne, je to model školy umění a veřejné knihovny. Tahle olověná figurka je paní Hemansová, básnířka, a tohle je Rowland Hill, který zavedl poštovní známky po jedné penci. A tohle je vynikající astronom John Herschel.“

„To si máme s těmi civilisty hrát?“ zeptal se Erik.

„Samozřejmě,“ přisvědčil Harvey. „Proto jsem vám je dal, vždyť jsou to hračky. Hrejte si!“

„Ale jak?“

To byla ošemetná otázka. „Můžete třeba dva z nich nechat kandidovat na místo v parlamentě,“ navrhl Harvey, „uspořádat volební kampaň –“

„S házením zkaženýc…