Kruté šprýmy

Vlci z Černohradu

„Vyprávějí se o hradu nějaké staré legendy?“ zeptal se Konrád sestry. Konrád byl prosperující hamburský obchodník, byl však jediná poeticky založená duše v dokonale praktické rodině.

Baronka Grübelová pokrčila kyprými rameny.

„O takových starých sídlech se vždycky něco povídá. Snadno se to vymýšlí a nic to nestojí. V našem případě se vykládá pověst, že když na hradě někdo umře, psi ve vesnici se rozštěkají a divoká zvěř v lese celou noc vyje. Nebyl by to zrovna příjemný koncert, co?“

„Bylo by to tajemné a romantické,“ poznamenal hamburský obchodník.

„Jenomže to není pravda,“ řekla baronka spokojeně. „Za celou tu dobu, co jsme hrad koupili, se to nijak neprokázalo. Když loni na jaře umřela moje stará tchyně, všichni jsme poslouchali, ale žádné vytí jsme neslyšeli. Je to jenom pověst, která nic nestojí, ale dodává hradu větší důstojnost.“

„Ta pověst je jinak, než jak jste ji vylíčila,“ ozvala se stará šedivá vychovatelka. Všichni se otočili a s úžasem se na ni podívali. Vždycky sedávala na svém místě u stolu němě, upejpavě a zvadle, nikdy nepromluvila, dokud se jí někdo na něco nezeptal, a málokdo se obtěžoval, aby s ní zapřádal rozhovor. Dnes ji náhle posedla nezvyklá výmluvnost; pokračovala v řeči rychle a nervózně, hledíc přímo před sebe, jako by se neobracela na nikoho osobně.

„Vytí není slyšet, když na hradě umře cizí člověk. Jenom když tady umíral někdo z Černohradů, sešli se vlci zdaleka široka a vyli na kraji lesů, aby mu ohlásili smrtelnou hodinku. V okolním lese jich mělo doupata jenom pár, ale při takové příležitosti, jak vykládají hajní, se vlků shromáždily celé tucty, ploužili se stínem a sborově vyli, takže psi na hradě, ve vesnici i v okolních usedlostech štěkali a kňučeli vzteky i strachy před vlčí smečkou, a když duše umírajícího opouštěla tělo, dole v parku se vždycky s rachotem skácel strom. Tak to bylo, když na svém rodinném hradě umíral někdo z Černohradů. Ale pro nějakého cizího člověka by samozřejmě žádný vlk nezavyl a nepadaly by stromy. To tak.“

V jejím hlase při posledních slovech zazněl jakýsi vzdor, ba dokonce pohrdání. Dobře živená a přehnaně nastrojená baronka si zlostně změřila ošumělou stařenu, která porušila své obvyklé a patřičně skromné mlčení a promluvila tak neuctivě.

„Zdá se, že se v těch legendách pánů z Černohradu nějak vyznáte, Fräulein Schmidtová,“ zpražila ji. „To jsem nevěděla, že rodinné historie taky patří k předmětům, ve kterých se máte vyznat.“

Odpověď na tuhle špičku byla ještě neočekávanější a překvapivější než záchvat výmluvnosti, který baronku vydráždil k jejímu úštěpku.

„Jsem sama z rodu Černohradů,“ řekla stařena, „proto znám svou rodinnou historii.“

„Vy z rodu Černohradů? Vy?!“ zahlučel nedůvěřivý sbor.

„Když jsme přišli na mizinu,“ odpověděla vychovatelka, „a já musela začít učit, přijala jsem jiné jméno; zdálo se mi to tak slušnější. Ale můj dědeček prožil na tomhle hradě dětství a otec mi o něm vyprávěl spoustu pověstí, takže přirozeně znám všechny rodinné legendy a příběhy. Jestliže už člověku nezbývá nic jiného než vzpomínky, opatruje si je zvlášť pečlivě. Když jsem k vám přišla do služby, nemohla jsem tušit, že se s vámi jednou vrátím na naše staré rodinné sídlo. Radši bych byla všude jinde.“

Když domluvila, zavládlo ticho a baronka pak převedla řeč na méně trapný námět, než jsou rodinné historky. Jenomže později, když stará vychovatelka tiše vyklouzla za svými povinnostmi, společnost dala halasně průchod výsměchu a nedůvěře.

„Byla to ale drzost!“ vybuchl baron a ve vypoulených očích se mu objevil pobouřený výraz. „Co si to ta ženská u našeho stolu dovoluje!? Div nám neřekla, že jsme samé nuly. Nevěřím jí ani slovo. Je to obyčejná Schmidtová, nic víc. Mluvila nejspíš o starých pánech z Černohradu s někým z vesnice a pochytila jejich historii a pověsti.“

„Chce ze sebe dělat důležitou,“ přidala se baronka. „Ví dobře, že za chvíli nebude schopná práce, a říká si o soucit. Její dědeček, to určitě!“

Baronka měla obvyklý počet dědečků, ale nikdy ji ani nenapadlo chlubit se jimi.

„Vsadím se, že její dědeček byl na hradě podomkem nebo tak něčím,“ ušklíbl se baron; „v tom třeba má docela pravdu.“

Obchodník z Hamburku mlčel; zahlédl ve stařeniných očích slzy, když mluvila o svých vzpomínkách, nebo mu je aspoň vykreslila jeho vlastní obrazotvornost.

„Dám jí výpověď hned po oslavě Nového roku,“ řekla baronka; „do té doby budu mít tolik práce, že bych se bez ní neobešla.“

Ale musela se bez ní obejít stejně, poněvadž stará vychovatelka v tuhých mrazec…