Kruté šprýmy

Otevřené dveře

„Teta přijde za chvilku dolů, pane Nuttele,“ pravila velmi vyrovnaná patnáctiletá dáma, „zatím se musíte spokojit s mou společností.“

Frampton Nuttel zatápal po zdvořilé odpovědi, aby patřičně zalichotil neteři, s níž právě mluvil, a zároveň se nepatřičně nedotkl tety, která měla přijít. Potají v té chvíli zapochyboval víc než kdy jindy, jestli tahle řada zdvořilostních návštěv u naprosto cizích lidí nějak pomůže nervové kúře, kterou měl podstoupit.

„Já vím, jak to dopadne,“ řekla mu sestra, když se chystal emigrovat do tohohle venkovského ústraní. „Zahrabeš se tam sám pro sebe, nepromluvíš s živou duší a budeš na tom s nervy ještě hůř ze samého bloumání. Dám ti zkrátka doporučující dopisy na všechny lidi, které tam znám. Pokud si vzpomínám, pár jich je docela slušných.“

Frampton zauvažoval, jestli k těm slušným patří i paní Sappletonová, dáma, které právě hodlal odevzdat jeden z oněch doporučujících dopisů.

„Znáte tady kolem hodně lidí?“ zeptala se ho neteř, když usoudila, že jejich mlčenlivý kontakt trval už dost dlouho.

„Ani živou duši,“ odpověděl Frampton. „Moje sestra tady bydlela na faře, asi před čtyřmi roky, a dala mi doporučení na některé zdejší usedlíky.“

Poslední informaci vyslovil se zřetelným politováním v hlase.

„Tak to vlastně o mé tetě nic nevíte?“ pokračovala vyrovnaná mladá dáma.

„Jenom její jméno a adresu,“ připustil návštěvník. Zauvažoval, jestli je paní Sappletonová provdaná, nebo vdova. Cosi těžko definovatelného v atmosféře pokoje naznačovalo existenci mužských obyvatel.

„Ta velká tragédie ji potkala před třemi roky,“ řekla dívka. „To znamená po tom, co tu byla vaše sestra.“

„Tragédie?“ podivil se Frampton. Tragédie mu v tomhle poklidném venkovském zákoutí připadaly nějak nemístné.

„Divíte se možná, proč necháváme v říjnu tyhle dveře dokořán,“ řekla neteř a ukázala na široké zasklené dveře vedoucí na trávník.

„Letos je ještě dost teplo,“ poznamenal Frampton, „ale mají ty zasklené dveře něco společného s tou tragédií?“

„Dneska před třemi roky odešel její manžel a dva její mladší bratři právě těmihle dveřmi jako obvykle na lov. Nikdy se nevrátili. Cestou přes vřesoviště na místo, kde s oblibou stříleli sluky, je všechny pohltila zrádná bažina. Ten rok bylo strašně deštivé léto, abyste rozuměl, a místa, kudy se jindy dá bezpečně projít, se znenadání propadala. Nikdy se nenašla jejich těla. To je právě to nejstrašnější.“ Dívčin hlas přestal znít vyrovnaně a zachvěl se lidskou účastí. „Chudák teta, pořád ještě věří, že se jednou vrátí, i se svým malým hnědým křepelákem, který se ztratil s nimi, a že vejdou právě těmihle dveřmi, jak to dělávali vždycky. Proto je nechává každý večer až do tmy dokořán. Chudák tetinka, často mi vypráví, jak odešli, její manžel s bílým nepromokavým pláštěm přes ruku, a jak její nejmladší bratr Ronnie zpívá: ‚Bertíku, cože tak skáčeš?‘ Tím ji vždycky škádlil, protože ona říkala, že jí to jde na nervy. Víte, někdy za takového klidného a tichého večera jako dnes mívám strašidelný pocit, že všichni vkročí těmi dveřmi –“

Odmlčela se a otřásla se, jako by ji zamrazilo. Framptonovi se ulevilo, když do pokoje vpadla teta překypující omluvami, že se tak zdržela.

„Doufám, že vás zatím Věra zabavila,“ řekla mu.

„Vykládala mi velice zajímavé věci,“ odpověděl Frampton.

„Doufám, že vám nevadí ty dveře dokořán,“ prohlásila paní Sappletonová živě. „Můj manžel a bratři se za chvíli vrátí z lovu a vždycky tudy vcházejí přím…