Kruté šprýmy

Saki

62 

Elektronická kniha: Saki – Kruté šprýmy (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: saki05 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Saki: Kruté šprýmy

Anotace

Dětství strávené ve společnosti dvou starých tet, láska ke zvířatům a odpor k přetvářce jakéhokoli druhu, především ke zkostnatělým společenským konvencím – to vše našlo své ztvárnění v Sakiho zvláštních znepokojivých příbězích. Jejich hrdiny jsou nezvedené, škodolibé děti, zvířata obdařená podivuhodnými vlastnostmi, vtipní a vynalézaví mladí muži se smyslem pro recesi, kteří se s chutí baví na účet svého úctyhodného okolí. Obětí jsou spořádaní obyvatelé Londýna, hosté čajových společností v Kensingtonu a večerů v Covent Garden, důstojní a mocní lidé středního věku, kteří se ironií osudu dostali do mimořádných situací, na něž nejsou s to reagovat. A je jen spravedlivé, že jsou aspoň na chvilku pokořeni, neboť jindy bývá svět vždycky na jejich straně. Groteskní situace ústí v překvapivou pointu a zároveň poznání, že život v každodenních drobnostech i ve „vyšších principech“ je vlastně komedie, kterou lidé hrají, aby si uchovali zdání osobní a společenské důstojnosti.

O autorovi

Saki

[18.12.1870-14.11.1916] Hector Hugh Munro, jenž tvořil pod pseudonymem Saki, se narodil roku 1870 v Burmském Akyabu. Jeho otec byl úředníkem barmské policie. Od dvou let byl vychováván dvěma staropanenskými tetičkami v Devonu. Zřejmě to s malým Hectorem myslely dobře, ale jejich výchova se nesla v duchu velké přísnosti. To na něm zanechalo zřetelné stopy, což lze také vysledovat z motivů...

Saki: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

, ,

Název originálu

The Best of Saki

Originál vydán

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Kruté šprýmy“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Otevřené dveře

„Teta přijde za chvilku dolů, pane Nuttele,“ pravila velmi vyrovnaná patnáctiletá dáma, „zatím se musíte spokojit s mou společností.“

Frampton Nuttel zatápal po zdvořilé odpovědi, aby patřičně zalichotil neteři, s níž právě mluvil, a zároveň se nepatřičně nedotkl tety, která měla přijít. Potají v té chvíli zapochyboval víc než kdy jindy, jestli tahle řada zdvořilostních návštěv u naprosto cizích lidí nějak pomůže nervové kúře, kterou měl podstoupit.

„Já vím, jak to dopadne,“ řekla mu sestra, když se chystal emigrovat do tohohle venkovského ústraní. „Zahrabeš se tam sám pro sebe, nepromluvíš s živou duší a budeš na tom s nervy ještě hůř ze samého bloumání. Dám ti zkrátka doporučující dopisy na všechny lidi, které tam znám. Pokud si vzpomínám, pár jich je docela slušných.“

Frampton zauvažoval, jestli k těm slušným patří i paní Sappletonová, dáma, které právě hodlal odevzdat jeden z oněch doporučujících dopisů.

„Znáte tady kolem hodně lidí?“ zeptala se ho neteř, když usoudila, že jejich mlčenlivý kontakt trval už dost dlouho.

„Ani živou duši,“ odpověděl Frampton. „Moje sestra tady bydlela na faře, asi před čtyřmi roky, a dala mi doporučení na některé zdejší usedlíky.“

Poslední informaci vyslovil se zřetelným politováním v hlase.

„Tak to vlastně o mé tetě nic nevíte?“ pokračovala vyrovnaná mladá dáma.

„Jenom její jméno a adresu,“ připustil návštěvník. Zauvažoval, jestli je paní Sappletonová provdaná, nebo vdova. Cosi těžko definovatelného v atmosféře pokoje naznačovalo existenci mužských obyvatel.

„Ta velká tragédie ji potkala před třemi roky,“ řekla dívka. „To znamená po tom, co tu byla vaše sestra.“

„Tragédie?“ podivil se Frampton. Tragédie mu v tomhle poklidném venkovském zákoutí připadaly nějak nemístné.

„Divíte se možná, proč necháváme v říjnu tyhle dveře dokořán,“ řekla neteř a ukázala na široké zasklené dveře vedoucí na trávník.

„Letos je ještě dost teplo,“ poznamenal Frampton, „ale mají ty zasklené dveře něco společného s tou tragédií?“

„Dneska před třemi roky odešel její manžel a dva její mladší bratři právě těmihle dveřmi jako obvykle na lov. Nikdy se nevrátili. Cestou přes vřesoviště na místo, kde s oblibou stříleli sluky, je všechny pohltila zrádná bažina. Ten rok bylo strašně deštivé léto, abyste rozuměl, a místa, kudy se jindy dá bezpečně projít, se znenadání propadala. Nikdy se nenašla jejich těla. To je právě to nejstrašnější.“ Dívčin hlas přestal znít vyrovnaně a zachvěl se lidskou účastí. „Chudák teta, pořád ještě věří, že se jednou vrátí, i se svým malým hnědým křepelákem, který se ztratil s nimi, a že vejdou právě těmihle dveřmi, jak to dělávali vždycky. Proto je nechává každý večer až do tmy dokořán. Chudák tetinka, často mi vypráví, jak odešli, její manžel s bílým nepromokavým pláštěm přes ruku, a jak její nejmladší bratr Ronnie zpívá: ‚Bertíku, cože tak skáčeš?‘ Tím ji vždycky škádlil, protože ona říkala, že jí to jde na nervy. Víte, někdy za takového klidného a tichého večera jako dnes mívám strašidelný pocit, že všichni vkročí těmi dveřmi –“

Odmlčela se a otřásla se, jako by ji zamrazilo. Framptonovi se ulevilo, když do pokoje vpadla teta překypující omluvami, že se tak zdržela.

„Doufám, že vás zatím Věra zabavila,“ řekla mu.

„Vykládala mi velice zajímavé věci,“ odpověděl Frampton.

„Doufám, že vám nevadí ty dveře dokořán,“ prohlásila paní Sappletonová živě. „Můj manžel a bratři se za chvíli vrátí z lovu a vždycky tudy vcházejí přím…