Kruté šprýmy

Esmé

„Všechny lovecké historky jsou na jedno brdo,“ řekl Clovis, „právě tak jako jsou na jedno brdo všechny historky z dostihů a všechny –“

„Moje lovecká historka je docela jiná než všechny, co jste kdy slyšel,“ namítla baronka. „Stalo se to už před časem, bylo mi asi třiadvacet. Nežili jsme tenkrát ještě s manželem odloučeně, chápete, žádný z nás si nemohl dovolit platit tomu druhému apanáž. Ať si přísloví tvrdí co chce, chudoba stmeluje víc rodin, než jich rozvrací. Ale na štvanici jsme vždycky jezdili každý s jinou smečkou. Jenomže to nemá co dělat s mou historkou.“

„Ještě jsme se nedostali k zahájení lovu,“ poznamenal Clovis. „Zahájili ho přece?“

„To se rozumí, že zahájili,“ přisvědčila baronka. „Byli tam všichni známí jako obvykle, a zvlášť Constance Broddlová. Constance patří k těm zdravě kvetoucím sportovkyním, co se tak dobře vyjímají v podzimní scenerii nebo mezi vánoční výzdobou v kostele. ‚Mám tušení, že dneska dojde k něčemu strašnému,‘ svěřila se mi; ‚nejsem bledá?‘

Byla asi tak bledá jako červená řípa, když najednou dostane zprávu o nějaké katastrofě.

‚Vypadáte zdravěji než kdy jindy,‘ řekla jsem jí, ‚ale vám to nedělá žádné potíže.‘ Nežli jí ta poznámka stačila dojít, štvanice začala; psi objevili lišku schovanou v hustém hlodaši.

Constance i já jsme měly dobré koně,“ pokračovala nedotčeně baronka, „takže jsme se bez obtíží udržely v prvním sledu, třebaže se jelo dost ostře. Před finišem se však ukázalo, že jsme se rozjely trochu příliš samostatně, poněvadž jsme ztratily z dohledu psy a plahočily jsme se nazdařbůh bůhvíkudy. Bylo to dost k vzteku a já tomu vzteku taky kousek po kousku začala popouštět uzdu, když jsme se najednou prodraly jedním příhodným živým plotem a uviděly jsme ke své radosti psy, kteří divoce štěkali v úžlabině přímo pod námi.

‚Tamhle jsou!‘ vykřikla Constance. A pak se zajíknutím dodala: ‚Proboha, co to tam mají?‘

Rozhodně to nebyla žádná normální liška. Bylo to víc než dvakrát vyšší, mělo to nezvykle krátkou, ošklivou hlavu a ohromně mohutnou šíji.

‚Vždyť je to hyena!‘ vykřikla jsem. ‚Ta musela utéct lordu Pabhamovi z jeho zoologické zahrady.‘

V té chvíli se štvané zvíře obrátilo a postavilo se svým pronásledovatelům čelem. Ohaři (byl jich jen asi tucet) stáli v půlkruhu kolem a hloupě zírali. Zřejmě se odtrhli od ostatní smečky, když zvětřili tuhle cizí stopu, a teď nevěděli, co s uštvanou kořistí.

Hyena uvítala naše objevení s naprosto zřejmou úlevou a s přátelským lísáním. Byla patrně od lidí zvyklá jenom na vlídné zacházení, kdežto první setkání se smečkou ohařů na ni neudělalo dobrý dojem.

Psi se zatvářili ještě rozpačitěji, když vůči nám jejich kořist projevila náhle tak důvěrný vztah, a využili slabého zatroubení rohu v dálce jako vítané záminky k nenápadnému zmizení. Constance, já a hyena jsme zůstaly samy v houstnoucím soumraku.

‚Co si počneme?‘ zeptala se Constance.

‚Vy jste samá otázka,‘ poznamenala jsem.

‚Nemůžeme tady přece zůstat přes noc s nějakou hyenou,‘ řekla na to.

‚Nevím, jaké máte představy o pohodlí,‘ řekla jsem já, ‚ale mně ani nenapadne zůstávat tady přes noc třeba bez hyeny. Nejsem doma možná šťastná, ale mám tam aspoň zavedenou teplou a studenou vodu, obsluhu a jiné vymoženosti, které bychom tady těžko hledaly. Pusťme se radši tamhle k tomu pruhu lesa napravo; mám dojem, že hned za ním narazíme na crowleyskou silnici.‘

Daly jsme se do pomalého klusu po sotva patrné vozové cestě a ta bestie se přítulně pustila za námi.

‚Co budeme proboha dělat s tou hyenou?‘ ozvala se nevyhnutelná otázka.

‚Co se tak s hyenami obyčejně dělává?‘ odsekla jsem mrzutě.

‚Já ještě se žádnou nic co dělat neměla,‘ řekla Constance.

‚Já tedy taky ne. Kdybychom aspoň věděly, jestli je to samec, nebo samice, mohly bychom jí dát jméno. Třeba bychom jí mohly říkat Esmé. To by se hodilo v obou případech.‘

Pořád ještě bylo dost světla, že jsme rozeznávaly předměty u cesty, a naši ochablou kuráž najednou vzpružilo, když jsme narazily na polonahé cikáně, které trhalo na nízkém keři ostružiny. Při náhlém objevení dvou jezdkyň a hyeny se rozbrečelo, ale stejně bychom z toho pramene sotva vytěžily nějakou užitečnou zeměpisnou informaci. Bylo však pravděpodobné, že někde cestou objevíme cikánský tábor. V té naději jsme ujely ještě asi míli, ale naše naděje se ukázala marnou.

‚Ráda bych věděla, co tam to dítě vlastně dělalo,‘ poznamenala Constance konečně.

‚Trhalo ostružiny. Očividně.‘

‚Nelíbil se mi ten jeho pláč,‘ pokračovala Constance. ‚Pořád ještě mi ten nářek zní v uších.‘

Nevyčinila jsem jí za její morbidní představy; abych řekla pravdu, i mým napjatým nervům se vnucoval stejný dojem, že nás pronásleduje vytrvalý a vtíravý nářek. Z touhy po společnosti jsem zavolala na Esmé, která se nějak zdržela za námi. Několika pružnými skoky nás dohnala a prudce vyrazila před nás.

Naříkavý doprovod se rázem vysvětlil. Esmé držela cikáně pevně a nejspíše b…