Nénie

II

Hluboká zahrada zachmuřená stínem starých olší, pod kterými zakryt hučí potok. Staré břízy kloní se nízko k houštinám, jimiž vzadu prosvitá stezka k zasmušilým, holým stráním. Černé skály rozšklebují se v hluboké sluje. Není ani znát, zda slunce vychází, či zapadá, jakýsi bledý úsvit svírán je vlnivou mlhou. Okna vily otevřou se vůni kvetoucích jabloní. OLA zpola leží na drnovém sedátku. Mluví tiše, ohlížejíc se.

OLA: Ty záhady, a což, bože můj, nesmím jich postihnout, zdá se mi, že jsou měkké, teplé, vanou kolem jako zlatá třáseň, slyším jich šept, šumot, ševel, chvíli se mi před oči staví bílé, průsvitné stíny. Něco mne k nim vábí. (Umlkne, potom šeptá.) Tam – pojďte, ó pojďte! (Rozestírá náruč, jako by někoho chtěla obejmout a políbit, hlava jí klesá.) Jak mi zpívají ukolébavku měkkou, lehkou… To stromy?

(Opře hlavu a zdá se, že usíná. Pojednou vzchopí se vášnivě, rty zacuknou se bolestně.) Bože, ty nechceš?… Ó ty zlý, ty zlý, ó ty jsi nechal zmrznout mé růžičky, ó tys nechal zmrznout růžové květy, mé broskve, ó zlý, ba zlý. A tajemné ty jeskyně. Proto – – – poustevníci – sluje – a tam sami – a tam sami nechali si v nich šeptat blízko, tak blizoučko. V nich znělo to jako v růžových mušlích. Tóny tam se obrozovaly hudby, hudby, jako když pršelo by večer a do rána je nebe fialové a louka přišedne, hory jsou ztraceny do par a červnového vlažna. Já chodím tam k slujím a volám. Výsměch jen –

PANÍ DOBRÁ: Olenko, Olo! Olo, pojď sem!

OLA: – – – zní někdy – – –

PANÍ DOBRÁ: Olo, snad tu není.

OLA: – – – zpět.

PANÍ DOBRÁ (vycházejíc po schodišti): A ty jsi zde? Co jsi se neozvala?

OLA: Vy jste mne volala?

PANÍ DOBRÁ: Co je ti, dítě! Ukaž, jak to vypadáš. Co se ti stalo? (Přikládá jí ruku na čelo.) Olo, Filouš přijede.

OLA: Přijede? Kdy? Dnes? Tetičko!

Přivine se k ní a pláče.

PANÍ DOBRÁ: Olenko, již dnes.

OLA: Dnes, dnes, och Filouš, Filouš.

Líbá ji.

PANÍ DOBRÁ: I pusť, vždyť mne udusíš, nono počkej.

OLA: – Dnes. –

Zamyslí se. Ticho.

PANÍ DOBRÁ: Olo!

OLA: – – – Jako bych – jej nikdy již uvidět neměla –

PANÍ DOBRÁ: Co to povídáš?

OLA: Nic, tetičko, nic.

PANÍ DOBRÁ: Poslechni – – – nu to jsi jen rozpustilá – a ne – – – Pojď, připravíme mu pokojík, zůstane u nás několik dní – – –

OLA: Několik dní? Tetičko, to se již nebudu jich bát; několik dní – – – A brzy? Kdy, v poledne, večer? Nikam již nepůjdu.

PANÍ DOBRÁ: Tak pojďme.

OLA: Ještě mu tu uviji kytici, jako tenkrát na rozloučenou. Má tolik rád vstavače a žluté kosatce, celou pohádkou si je opředl a chodíval se mnou kolem tůní, kde rostly mezi rákosím. Miluje ty osamělé hloubky a říkal mi, že je mu tak dobře, tak dobře, když vidí v nich hluboko beránky a nebe.

PANÍ DOBRÁ: Nech to teď. Pojď, celá se třeseš, kytici až potom, spolu ji můžete uvít.

OLA: A kytici? – Třeba – – –

Odcházejí. PANÍ DOBRÁ podívá se zaleklým pohledem ke skalám, kde končí zahrada, pak zajde do vily. Světlo stává se bledším, plným mlh, dlouhé stíny kladou se přes stezky. Naprosté ticho. Za chvíli v…