Nénie

II

Pochmurný břeh řeky. Na písčině zakotven velký prám. Hustou mlhou prosvítají siluety stromů a druhého břehu.

DĚD: Kde jsou asi, není jich vidět, je úplná tma a ticho, již nezpívají. Zavolej na ně hodně nahlas, aby se ozvali. Proč nešla ta stařena s námi, ví, kde asi se utábořili.

RYBÁŘ: Ani by mne nezaslechli, kdybych zavolal, musím zatroubit, snad uslyší.

DĚD: Zatrub tedy hodně, co nejvíce můžeš. Hleď, jak jsou naše stíny na vodách příšerné. – Eh, co to dělám, po léta se mi to nestalo.

RYBÁŘ: Co se stalo?

DĚD: Zlomil jsem své nové jasanové veslo. Tak zatrub, prosím tě zatrub.

RYBÁŘ: Hned zatroubím.

DĚD: Co mlčíš?

RYBÁŘ: Zapomněl jsem doma roh.

DĚD: Zapomněl?

RYBÁŘ: Ano, zapomněl.

DĚD: Tak proň doběhni.

RYBÁŘ: Vás mám zde nechat? Ne, to nepůjdu.

DĚD: A co bychom si počali, vždyť nám nic jiného nezbývá než doběhnout domů.

RYBÁŘ: Nepůjdu.

DĚD: Pročpak bys nešel?

RYBÁŘ: Ona – ona by se lekla, že se stalo něco horšího.

DĚD: Kdo? Mana, myslíš? To – – víš, jdi přec.

RYBÁŘ: Rozdělám na břehu oheň.

DĚD: To by se ještě více polekala.

RYBÁŘ: Veliký, jasný, plápolavý oheň, aby svítil daleko za řeku.

DĚD: Takové se rozdělávají, když jde velká voda.

RYBÁŘ: A tak. Poběhnu co nejrychleji, ale vaší chatě se vyhnu.

Odchází. DĚD volá za ním.

DĚD: Přines mi nové veslo.

RYBÁŘ (mizí v noci): Ano, nové veslo.

DĚD (sám sedí na prámu): Divoká tma jako šelma, ani ji necítíš kolem plouhat; jako v pytli – a nahoře, dobře na tě, někdo ouvazek zakles a ty se tluč jak tluč. Kdybych měl aspoň hubku, abych si zapálil. E ne, ani v jedné kapse, to je už prahloupé. I ta řeka dnes divně šumí, zelená, plná mlhy a tepla – hastrman si přec ještě šaty nepral. (Zahouká.) Hola, hó. Tak jak to po vodě běží jako misky. Jojo, už dávno přes půlnoc a pořád to dusno. A jak si svítí dnes, a kolikrát jsem ji chtěl skácet, zatracená vrba, člověk se v noci kolikrát poděsí. Kdepak tak opuštěný převoz, tolik honů od města, celé dny tu člověk člověka neuvidí. A ta hromádka let! Jako v pohádce, člověk by nevěřil, člověk by uvěřil, že nic na světě není mimo ten prám a síť.

HLAS ZA VODOU: Hoaó, hao, haó.

DĚD: I mlč, nekřič tolik, hned, hned.

HLAS: Převozník, převozník, převozník.

DĚD: Kdo to? S vozem, pěšky?

HLAS: Vůdce poutníků, tisíc poutníků. Slyšíš?

DĚD: Proč jste nerozdělali oheň, nevím, kam zajet. Pekelná tma.

HLAS: Nerozumím ti, jako by voda hlas tvůj odnášela a ničeho nevidět. Co tam svítí?

DĚD: Věřím, tma a dusno. Čekejte, až přijde soused, zatroubí a vy rozděláte oheň, abychom věděli o sobě.

HLAS: Není možno čekat, zapadáme do bažin po pás, nejspíš sešli jsme daleko z cesty. A jsou tu zelené tůně jako tygří oči a komáři kolkol pískají tísnivě, tíživě, tenince, ó kdybys jen slyšel, och ty bys přišel a nenechal nás tonout v bažinách. Slyšíš-li, jak se modlí a volají, jak bědují?

DĚD: Když je večer hluboký a na druhou stranu – jako propast.

HLAS (slabě): Pospěš.

DĚD: A stařena, víš, ona stařena, co jste poslali napřed?

HLAS: Nevím, ne – – –

Děsi…