Nénie

II

Ponurá stavba chrámu. Lešení plní prostory a drží klenbu. Okny nezasklenými padá sem světlo měsíční. Ticho hluboké a mrtvé.

KAREL: Snad přece již konec. Ó závratné klenby! Jak plují v šeru jako blankyt do nekonečna, jich oblouky zdají se nekonečnými úvozy k dalekým horám a lesům. V tom je celá má duše, cítím její život, její šepot z těch chladných kamenů. Duše má, slyšíš, slyšíš? Ozvěna tryská zde jako vodotrysk v nekonečnou píseň, píseň křehkou, po jemných obloucích se sklouzá až k oblačnu jako výstřel do horského pralesa; znovu a znovu rozepne křídla. Co ten hlas nejistoty? Ba křídla široká, jako když protrhne se sněžný mrak. Že pták ten zemdlí? Proč mi šeptá, kdo jej vzbudil, proč nedal mi spát, proč mi říkal svým sípavým hlasem: Jdi, vstaň, pohlédni na své dílo, na vzlet své duše, jak chýlí se věčnou parabolou. On mne budil. A kdes právě pršely azurové kapky z bolestných houslí a viola dávala téci lilakovým strumenům do údolí noci. On volal, zdaleka volal, volal a já musel jít. Spí.

Kdes venku rozlehnou se kroky a někdo zpívá chmurnou srbskou píseň.

Ten zpěv jej budí – – – Zaprodal duši ďáblu! (Prochází pod lešením.) Jak odstranit ten les lešení, jak svléci ty mrtvé ruce z úbělového poháru? Bože, ty mne trestáš, jak je sejmout, Bože! – Pak prasknou klenby.

Znovu zní kroky.

Není to již rachot? Ony se již boří. Já za ně dal duši, matku, Magdu. Magdu? Ba ji také. Magdo! I ony umí volat její jméno. Ale ony musí padnout. Snad svítí tam nahoře již hvězdy – – – Trhliny – – – Běda mi, běda prokletci. – Čí to kroky?

Píseň zní dál. MAGDA stoupá oknem po trámech lešení. Pochodeň svítí jí v ruce.

MAGDA: Zažehnávám tebe, duchu temnosti. Noc za mnou, noc přede mnou.

KAREL: Co to? Třeštím? Spím?

MAGDA: Tebe zažehnávám, vzdal se ode mne do hlubin podzemních.

Jde jako somnambul. Měsíc osvítí jí obličej.

KAREL: Magdo, Magdo, Magdo!

MAGDA: Tebe, hlase temnoty, zažehnávám na pouště a na moře, za hory a za doly.

KAREL: Ona mne nepoznala. Co tu chce? Tiše. Kam kráčí?

MAGDA (plíží se prostředkem; usedne ke sloupu a objímá jej): Karle, našla jsem tě přec. Ty mlčíš, nepoznáváš svou Magdu. Jsi chladný a studený. Což mé rty nevylíbají tvou odpověď – a hleď, jak jsou vřelé, až popraskaly a krvácejí. Ty nepromluvíš a nepohladíš svou Magdu. Ne, neboj se, dnes matička nepřijde s trpkými slovy, ona neví, kam šla tvá Magda, ona jí nemůže dostihnout, ona spěchá jak motýl, ona je tu u tebe. Ó tys tak dobrý. Oni říkají, že se tvá stavba sesuje a zničí sta lidí, že jsi zločinec, že všecko stavíš kvůli bílé, bledé kněžně. Jsi tak dobrý. – Hleď, hvězdy sem svítí – – –

KAREL (tiše): Také vidí hvězdy, jsem ztracen.

MAGDA: Že lešení nesejmeš – já sama – – neboj se, promluv. Tu budeme mít nádhernou svatbu v tvém chrámu. Ty mlčíš, miláčku!

KAREL: Zde se láme již všecko v té ubohé mé duši. To je můj hřích, on přichází ke mně a odpouští mi, má vina, mé prokletí. Musím promluvit, nebo mne slova udusí, bolest mne dáví. (Prudce.) Magdo, slyšíš?

MAGDA: On volá. …