Liška Bystrouška

XIII

Jakmile vyšla paní revírníková po prvé ráno na dvůr, vždycky ji zdravilo veselé chrochtání vepřovo. Ač se na něj nechodila denně podívat, vepř dobře tušil, že ona mu přilepšuje, a tak ranním pozdravem projevoval jí svůj vděk.

Onoho jitra, po noci plné událostí, vepř se neozval.

„Nevděčník nezdvořilý,“ řekla si paní revírníková, „to proto, že včera dostal místo mléka syrovátku.“

Zakašlala, aby ho upozornila na svoji přítomnost. Vepř opět nic.

„Že mu Andula nalila moc a teď je nemocný,“ zalekla se. „Na tu dívku není spolehnutí. Andulo, Andulo, co jste dala večer praseti?“

„Žrat,“ odsekla Andula ze sklepa.

„Žralo dobře?“

„Dobře, jako prase žere, až mu ušiskama a očiskama teklo. Člověku je už ošklivo, dívá-li se na to.“

„A když se tobě galán ožeře, to se díváš a není ti ošklivo?“ zahubovala paní revírníková, kterou mrzelo, že Andula jí odpovídá jen tak po kamarádsku ze sklepa, kde vybírala zeleninu.

„Něco s ňém asi je,“ řekla dále rozhorleně, „vždyť se dnes ani neozve.“

„Tak se ráčijou jít sama podívat, mně by se tepró neozvalo. Ešče aji prase začne si dívku sekýrovat.“

Paní revírníková, pohněvána odmluvami prostořeké služebné, chopila se putny s prasečím chlebem vezdejším a šla ke krmníku. Čím více se k němu blížila, tím více vzrůstal její nepokoj. Posléze, jata neblahým tušením, otevřela dveře. Prase leželo tu chladnou mrtvolou, nohy vzhůru, kol rypáku výraz nevinného mučedníka. Spráskla ruce zděšena a zanaříkala. Dech se jí tajil hrůzou.

„Ježišmarjá, Andulo, ono to pošlo,“ zaúpěla.

„Kristapána, co temu řeknou milostpán,“ prohodila Andula a tvářila se také, jako by ji obcházela hrůza. Zatím však, vycházejíc ze sklepa, pohodila zpupně hlavou: „Včil teho majó,“ pomyslila si. „Já je křísit nebudu.“

Paní revírníkové přišlo téměř maně podívati se na dveře, a tu spatřila v nich velkou díru. Podívala se na prase a uviděla v jeho boku díru stejnou.

„Tož tak, proto staré ani nedutá a nevstává.“

Rozběhla se do manželovy ložnice, zatřepala revírníkem, a když vytřeštil oči probíraje se pracně ze spaní, zakřičela:

„Staré, tys v noci zastřelil prase!“

„Jaké prase?“ zabručel. „Říká se černá a ne prase. Dvacet roků jsem tu žádné černé nespatřil ani jedním okem.“

„Ale ne divočák, naše prase je střelené.“

„Nemáš dost na mně,“ odsekl nevrle, převalil se na druhý bok a dodal, „že su tak zbědované. Nech mne včíl spat. Su celé nesvé. Až vstanu, však mi to možeš povědět.“

„To si myslím, stydíš se, co? Na lišku si vynde a vepřa zabije,“ řekla vyčítavě, avšak revírník již neodpověděl a spal.

„Zatracená slivovice,“ ulevila si. Zavolala potom Andulu a kázala jí, aby šla rychle do městečka pro řezníka Fárlíka, který již po léta u nich zabíjel.

„Řekni mu, ať všeckýho nechá,“ nařizovala Andule, když vycházela ze stavení. „Ať si vezme nůž, ocilku, všecko, co potřebuje k zabíjačce kromě píchání, a pověz mu, že budeme hned pařit. Dál neříké nikomu ani půl slova, co se stalo. Pán by se tuze zlobil. Zaskoč taky do školy a na fáru, ať páni přindou.“

Mistr Fárlík přišel. Podivil se velice, kterak se pan revírník vyzná v jeho řemesle.

„Aspoň práce nebude toli,“ řekl klidně. „Beztak taková smrt málokteré prase potrefí. Padlo jako muž na poli cti a slávy, jak se psávalo v novinách za vojny.“

Voda vřela v kotli, necky byly připraveny, mistr uchystal si smolu a za pomoci ženských měl se k dílu. Když bylo prase opařeno a leželo tu posmrtně bílé jako šátek, přišoural se znenadání a ostýchavě i pan revírník. Povítal se s mistrem Fárlíkem, podali si šňupec a pak prohodil rezignovaně:

„Týdeň spíš či pozdějá, všecko stejný. Co včil s ňém poděláme, když už má po smrti. Trefené bylo dobře a smrt mělo lefkou.“

„Ba lefkou a vojanskou,“ přisvědčil mistr Fárlík.

„Šak su střelec eště pořád dobré, setsakrapes,“ přichvaloval si revírník.

Nej větší radost z nenadálé zabíjačky měl přirozeně vnuk Pepík. Ani kanibalské vnouče neraduje se tak při hostině ze svého vlastního dědečka. Všude bylo Pepíka plno a nepostačili ho odhánět. Ještě vlez…