Liška Bystrouška

Rudolf Těsnohlídek

62 

Elektronická kniha: Rudolf Těsnohlídek – Liška Bystrouška (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: tesnohlidek01 Kategorie:

Popis

E-kniha Rudolf Těsnohlídek: Liška Bystrouška

Anotace

Humoristické pásmo příhod starého revírníka a mazané lišky, určené dětem i dospělým a proslavené stejnojmennou operou Leoše Janáčka.
Úsměvná i lyrická pohádková novela Liška Bystrouška vycházela na jaře 1920 na pokračování v Lidových novinách, a to původně jako seriál humorných textů k obrázkům malíře a myslivce Stanislava Lolka. Příhody zuřivého a sakrujícího revírníka Bartoše a prohnané liščí dámičky si však získaly takovou popularitu, že se hned následujícího roku dočkaly knižního vydání. Rozmarné vyprávění, využívající hanáckého dialektu, se tak stalo jedinou humoristickou knihou lyrického básníka Těsnohlídka. Té pak postavil trvalý pomník Leoš Janáček, když na její námět napsal jednu ze svých dosud nejhranějších oper.

O autorovi

Rudolf Těsnohlídek

[12.4.1882-29.6.1928] Rudolf Těsnohlídek byl český spisovatel, básník, novinář a překladatel, známý především jako autor bajky „Liška Bystrouška“. Narodil se roku 1882 v Čáslavi. Studoval na gymnáziu v Hradci Králové a poté na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, avšak studia nedokončil. V roce 1906 se přestěhoval do Brna, kde začal pracovat pro noviny Moravský kraj a později i pro Lidové...

Rudolf Těsnohlídek: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

, ,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Liška Bystrouška“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

IX

„Memnésthó anér agathos einai,“ říkal si po několikáté důstojný pan farář, když se byl rozešel se svými přáteli. „Pamatuj, abys byl mužem dobrým,“ opakoval si řecká slova i po česku.

„Hrome, z kterého klasika je tato věta?“

Zadumal se nad ní. Svítalo mu. Ach ano, tenkrát býval mladičkým studentem, když slova ta po prvé četl. Vyřezal si je do lavice jakožto heslo svého budoucího života. Toužil tehdy státi se mužem dobrým, hercem, a ne hercem ledajakým, nýbrž prvním milovníkem, louskati srdce jako vlašské ořechy, milovati, stále milovati. Neboť to znamenalo mu v oněch letech - anér agathos einai.

A zatím?

„Přešlo to všecko a teď tu stojíš jako smeták zapomenutý v koutě, když jím po plesu zametli. Anér agathos einai… to je přece z Xenofontovy Anabase. Jak stárneme, jak zapomínáme!“

A pan farář, zajistiv se též třemi opěrnými body jako asi v téže chvíli rechtor, uspokojen, že se upamatoval, zapaloval si bůhví po kolikáté kubovku. Nehořela a nehořela, jako továrna dobře pojištěná proti požáru. Napjal všechny síly své, zapukal, avšak tu opěrný bod poměrně nejjistější zakolísal, hůl, o kterou se opřel, ujela a farář posadil se drobet náhle na tvrdou zemi.

„Nechť, však nehoří,“ povídal si chlácholivě, „sedě dá se také přemýšlet. Co jsem já se takto nasedával, ale ne sám. Copánek měla jako ze zlata, těžký, svítivý, a očima se dívala takto, nevinně, nechápavě, jak by nevěděla, co je svět.“

Pan farář ještě svedl ten něžný pohled dívčích zraků, který kdysi bodával u srdce. Dávno, dávno tomu. To on, jako „panáček Álois“, věren už jen zpola svému heslu, s mládeží hrával divadlo, divadlo dojemné, například „Na statku a v chaloupce“.

No tož, pak byl konec pěkné té idyly, když kterási Mařenka octla se v požehnaném stavu s řeznickým tovaryšem, a ten se vzpíral jejímu nařčení zuby nehty a vymlouval se na něho, na panáčka Áloisa.

„Oči jako tůň, v hloubce obloha nebeská a ještě hlouběji ošemetnost a zrada jak slizké dno. Mne obviňovali, protože já nepoklesl. Bývala jako kočička na jívě. Zuzana cudná v lázni. Od té doby neměl jsem ji…