Liška Bystrouška

II

Komár z úcty rozhodl se doprovoditi dvojici k faře. Ani nedutal a naslouchal moudrým řečem, snaže se z nich pochytit co nejvíc poučení. Nejmocněji zaryla se mu do mysli slova, jež farář pronesl vcházeje do farní brány: „Všeho moc škodí, pravím vám, a běda tobě, revírníku, usneš-li v lese. Dopoledne sotva se probudíš.“

Komár si ihned umínil, že se přesvědčí o pravdivosti této věštby.

V Černém žlebu býval osvěžující chlad. Vstoupil-lis tam, jako bys pil vody léčivé. Tam zamířil zatím revírník a toužebně vyhlížel k temeni Báby, kdy konečně dostihne vrcholu. Slunce pálilo, žluva naříkala žíznivě, dusno začínalo hned po ránu.

„Dostaneme bóřku,“ vzdychl revírník. Posmekl a utíral pot s čela. Ale hlava bolela a bolela.

„Koňa by to porazilo. Spolehnu si na chvilečku. Panímámě se řekne, že jsme číhali na poberty. Však je dobrák ženská a uvěří.“

V několika minutách ležel pod křem klokočovým na trávě hebké jak aksamit. Zezulka zakukala mu nad hlavou, holub doupňák zavrkal, skalní hrdlička rozesmála se jako čtveračivá dívčice. Revírníkovi bylo nesmírně blaze uprostřed chladu a líbezných těch zvuků jeho milovaného lesa.

„Jak ve svatební noci k ránu tady je,“ pomyslil si už v polospánku. „Taky jsem byl tak zmatrované. A ty moja flinto, kamarádko milá, tebe přeci nenechám vedlivá sebe jako hůl. Tys mě nezastarala, netrápila, nebrbleš, nevyčítáš každé žbáneček. Semka patříš, na staré myslivecké srdce.“

Objal pušku jako svou znejmilejší a ve chvilečce spal. Strakapoud, jenž tesal ve vrcholu jedle, nechal práce, podržel se kmene ruční letkou, otevřel úžasem zobák a rozhlížel se, kde se tu nabrali kolegové drvaři.

Slyšel hvizd jak obloukové pily. Již se chtěl podívat, kdo to tu řeže, bylo mu však líno vydati se na zvědy a znovu se dal do práce. Nechť však se lopotil a hřmotil jakkoliv, nepřerušil zdravého chrápání revírníkova, jež rozléhalo se úvalem.

Rušivý zvuk vyburcoval i omrzelého cvrčka, který sídlil v hromádce písku pod jedlí. Dozloben spustil nejostřejší cvrččí kvapík, a když byl nucen ustati a naladiti, zavolal kmotřenku kobylku, aby si taky zakoncertovala. Což o to, kobylka souhlasila. Jen nebude-li panu kmotříčkovi, učenému muzikantu, vadit, že ona si potrpí na starodávné šumařské trýle. A když ji upokojil, že mu dnes nejde o koncert umělecký, posadila se pod kvetoucí kozí bradu a vyčkávala, až kmotříček udá takt. Všetečné šídlo, modrá vážka, bludná melancholická kráska, zaletěla sem z rodných vrbin, a tož bylo hudby jak v Řicmanicích o hodech. Tam vyhrávají totiž pravidelně ve dvou hospodách a současně snaží se vzájemně umlčet; není-li dostatek hudebních nástrojů, doplňují kapely hmoždíři, struhadly, až se celá dědina i se zvoničkou třese.

Koncert v podrostu přivábil i komára, jenž se rozžehnal s velebníčkem tím, že posnídal na jeho tonzuře a vracel se tentokrát doopravdy domů. Byl velice potěšen vida revírníka, an tu spal pokojně jak děcko.

„Sakva, sakva, sakulajda,“ zahuboval komár. „Takové pán, a leží si v lese jak vandrák. Manželky se nejspíš bojí. Dobře, že já su svobodné. Ale měl bych jé řádně dodžigat.“

Komár měl hrozně s kopce na onu část lidstva, která nosila zelené vyložení a potulovala se po lesích. Důvody k nenávisti měl rozmanité, ale spravedlivé. Sedl si například kdysi hajnému Blažíkovi pod Novým hradem na ruku. Byla tvrdá jako mlat, a nechť hryzl jak hryzl, poctivé kapky krve se nedohryzl. Najednou ho hajný zpozoroval, pleštil po něm, a jen řízením božím ho nezasáhl. Zvolal přitom divoce, až se bory otřásaly:

„Hrom ti zab, žóželi ničemná. Nemáš dobetka dosť? Ešče člověka bude žhrat!“

Mimoto všecko lidstvo lesní hrozně smrdí kouřem, páchnoucím někdy i po tabáku. Komár proto, než se vydal na revírníka, vymýšlel si plán, kam se mu tak nejlépe posadit. Zamlouvalo se mu nejvíc jeho silné ucho, už proto, že by mu mohl udělat důtklivé kázání. Obezřele se přikradl na temně rudý boltec, posadil se, utřel si způsobně sosák, a chystaje se ku přesnídávce, zapískal:

„Vidíš, člověče hříšné, co včil zmůžeš protivá mně?“

Nedořekl, když tu revírník vydal ze sebe nelidský zvuk, v krku mu písklo, ústa se otevřela a odfukovala mocně.

„Tož tak, ščukáš,“ bručel mrzutě komár a přihotovil se k doušku myslivecké krve, ale revírník pohodil nohama, zachrčel a převalil se na druhý bok.

„Sakva, sakva, nic po tem není. Jen tak, že mi žebra nezlámal,“ zabrblal komár a odskočil hbitě ke vzduchu. „Aji komár, aby se dal pojistit, zachce-li se mu navštívit takového divósa. Však počké, tatíku, podíváme se na tebe jinam, kde seš měkké. Fi, a taky kóří, tak ho škaredě cétit!“

Přeměřil revírníka znovu bádavým pohledem a napadlo mu, že nejbezpečnějším místem útoku byl by nos. Je uprostřed, nechť se ostatní tělo převrací jak mu libo, do země nos přece strkat nebude.…