Liška Bystrouška

XXIII

Snoubenci se dohodli, že Bystrouška odstěhuje se po svatbě do doupěte Zlatohřbítkova v Zapadlém údolí, ježto v blízkosti myslivny byla by mladá rodina ve stálém nebezpečenstvu. Přípravy ke svatbě děly se rychle a kvapně zrovna jako u lidí. Zlatohřbítek sháněl příbuzenstvo a zval hosty a jako každý ženich popletl tuze mnoho věcí. Nakonec z toho všeho pozbyl zdravého pomyslu, a když si stěžoval své milé Bystroušce, chlácholila ho s úsměvem:

„Podivé, miláčku, staré revírník říkával, že zhlópnu. Neměl načisto pravdu - protože jsme zhlópli dva.“

Svatba byla slavná, tak slavná, že si ji netroufáme ani popisovati, a kromě toho aspoň polovička čtenářů dojista na pouti údolím slzavým také už zkusila všechny slasti a strasti svatebčenů. Ostatně, co se tam všecko dělo, roznesli vrabci, vyložila sova, straka, ježek, zajíci, myši a veškerá ta havěť, jež se dostavila na čuměnou. Svatby ani v lesích neobejdou se bez zvědavců. Hostina byla skvělá. Účinkoval na ní smíšený sbor kosů, drozdů, pěnkav a čermáků. Nebyla nouze ani o přípitky a ženich i nevěsta přečkali je vesměs ve zdraví. Pouze ze vzdáleného příbuzenstva rozpomněl se ve zlém na blažené novomanžele velice vzdálený strýček vůl a poslal jim ostrý dopis.

- - - - -

Kteréhosi horkého dne našel revírník Bartoš jda po stopě liščí prázdné, opuštěné doupě. Potěšilo ho to nesmírně. Vyprávěl o tom u Pásků v zahrádce, v duchu paní revírníkové znovu sliboval štuc z kůže Bystrouščiny a rechtorovi rovnou suchý jazyk liščí, který prý činí člověka neviditelným.

„Šak se ti to zhodí, rechtůrku, až zasi pudeš na námluvy za slunečnicama,“ zažertoval.

„To už ne,“ odvětil rechtor tesklivě, „slečna Terýnka se zrovna dnes vdává.“

Revírník pohleděl s úžasem an přítele, ale do obličeje mu neviděl. Rechtor obrátil se rychle k plotu, zastínil si oči dlaní a díval se kamsi přes okolní zahrádky. Bylo tu ticho, pusto. Na kuželně spal pes, v panské světničce líčili, otec Pásek byl v Brně, panímámě pro spěch nebylo do výkladů a pan farář seděl arciť na svatbě.

„Latina tu schází,“ prohodil po chvíli mlčení revírník, zívl, zazvonil na sklínku, zaplatil a odcházel.

„Kam tak brzy?“ ptal se s údivem rechtor a hlas jeho zněl tak měkce, rozechvěně, jako by byl dozpíval smutnou píseň.

„Kam? Do lesa a dom. Lapáčka sem si dnes nevzal s sebou. Bolijou ho nožky a polehává. To má už od zimy po těch kleštích. A taky je staré, můj rechtůrku, taky, jak my. Tož tak je to na tom světě. Lůni hlouposti jsme ještě vyváděli, a letos je člověk rád, že si někde přičapí, a nechce se mu ani hni.“

Povstal, potřásl kamarádovi pravicí a v minutě tratil se mezi rozvlněnými žitnisky dolů k Černému žlebu. U posledních plůtků postál a zavrtěl hlavou. Rechtor, který ho vytrvale pozoroval, také potřásl svojí, až se mu vlasy rozházely.

„Snad neviděl!“ zabručel a zapálil se.

„Do hroma!“ vrčel v témž okamžiku revírník, „suché jak lóč, a přeci z oka krapetku vypotil. No nic, kamaráde, dobře ti je. Co by sis včil počal s ženskou? To by byl tuze nepovedené kontrapunkt.“

Lehoučko splývala nad údolím přadena teplých par. Dopoledne přehnala se milá vlažička a teď svítilo zas a hřálo radostné slunce. Na mechu a v hnědém jehličí třpytila se sem tam dosud rosná, dubová krůpěj a revírník dychtivě vdechl těžkou vůni, která ho ovála na pokraji habroví.

„Porůstou,“ řekl si blaženě a opustiv stezku dal se přímo po stráni. „No neříkal jsem to?“ prohodil po chvilce hlasitě, a veverka, jež kamsi pílila po vrších, zvěd…