Slovenské pohádky

Dřevěná kráva

Kdysi vám býval jinačí svět, nežli je nyní, kdy každý jen kouká jako kakabus a mračí se a trápí od rána až do večera. Tenkrát lidé tolik neskrblili, netrápili se, aby co nejvíc namamonili, ale co měli, to snědli, popili si, zasmáli se. Potom jim líp trávilo. Tenkrát, když jsi neuměl vyprávět něco veselého, nesměl ses ukázat mezi lidmi, protože všichni byli veselí, od řeči, samý žert. No, jednou to bude zase tak!

Tenkráte žila jedna královská dcera. Ta se ale na nikoho neusmála, ani na své nápadníky ne. A těch by byla měla na každý prst po desíti, tak byla krásná a bohatá. Rodiče si s ní nevěděli rady. Nakonec dali rozhlásit po celé zemi, že kdo ji rozesměje, toho vyváží zlatém. I hrnuli se šprýmaři ze všech stran, jenže každý odešel s dlouhým nosem. Konečně se už nikdo nehlásil.

Ale odjakživa se říká, ža každé řemeslo má svého mistra.

Utrápený pan král seděl u panny dcery, aby ji trochu rozpovídal; najednou se pootevřou dveře a kdosi strčí dovnitř rozcuchanou hlavu:

„Poníženě prosím, je pan král doma?“

„Kdo jsi? A co tu chceš, čtveráku?“ okřikl ho král.

„Poníženě prosím, přišel jsem si zjednat právo!“

„Jaké právo? Cožpak nemáš doma rychtáře a soud?“

A král by byl rozmilého hošta vyhnal, nebýt tu vážené panny dcery; ta nyní poprvé po třech dnech otevřela ústa, prý tak a tak, na to je král králem, aby nikoho neodbyl. „Jen vy,“ povídá, „vyprávějte, jaké trápení máte.“

„Nu tak tedy, proč jsem přišel!“ ozval se Kubo, neboť on to byl, Kubo, pasák krav z naší vesnice.

Sundal teď beranici s rozcuchané hlavy, pověsil ji na hůl, a tak jak byl, v režné haleně, v opasku, v soukenných kalhotách a v krpcích, postavil se před pana krále a před jeho dceru. Začal jen tak po svém, po sprostu; ale pan král teď už poslouchal, když poslouchala i jeho dcera, která každého odbyla, sotva otevřel ústa. Poslouchejme i my!

Vybubnovali ve vsi, že každý, ať má krávu nebo nemá, musí platit kravařovi, aby všem bylo stejně.

„K čertu s takovou rovností,“ pomyslil si pan Krajec, „když nemám ani krávu, ani ubohé telátko. Počkej, kmotře, však já na tebe vyzraju. Nebudu ti pro nic za nic cpát do chřtánu peníze!“

Vytesal krávu ze dřeva a dal ji k pastýři na pastvu; ještě mu nařídil, aby ji dobře napásl a každý večer přihnal pěkně domů jako ostatní.

Co z toho bude? myslil si kravař a škrabal se za ušima. Ale krávu přijmout musel, protože za ni dostával plat. Nedalo se dělat nic jiného, než že musel dřevěnou krávu nosit na zádech za stádem a každý večer ji donést panu Krajcovi domů.

Ale jako z udělání uhodil na podzim mráz a kravaři zašlo za nehty. V širém poli nebylo kusa dřeva. Pastýř vzal to dřevěné tele, rozštípal a nakladl na oheň. Ohřál se, ale potom mu bylo horko ještě víc.

„Kde máš krávu?“ volá večer starý Krajec, když krávu neviděl.

„Já jsem ji na pastvě rozsekal,“ povídá kravař.

„No počkej, Kubo, za tu mi zaplatíš!“

Kravař jen pokrčil rameny, že ať se děje co děje; ale starý Krajec, mazaný lišák, běžel zatepla k panu rychtáři.

„Pane rychtáři,“ povídá, „měl jsem krávu; platil jsem z ní, jak jste nařídil, a Kubo mi ji celé léto pěkně pásl s ostatními. Ale co dnes neudělal! Rozsekal dnes mou krávu na pastvě, ani dubinky z ní mi nepřinesl; co tomu říkáte?“

„Na to, milý pane Krajec, řeknu vám jen to, co odjakživa platí: krávu za krávu.“ Hned poslali policajta ke kravaři, aby svou krávu přivedl před slavný soud.

„Kdepak, pane strážník, takhle, jak je, před slavný soud nemůže. Řekněte, ať maličko poshovějí, než ji trochu ohřebelcuju a dám do pořádku!“

Tak vyprovodil kravař radního a pomyslil si, protože už tušil, co má být:

Od pánů rychtářů radši dál! Nebudete vy si mou jalovičkou mastit huby! Já vás pošimrám pod nosem jinačím mastným pírkem!

Vyvedl krávu na mlat a tam ji zabil. Maso pověsil na hambalky, že jako je bude druhý den prodávat, a kůži napjal na dřevěné sloupky, vždyť Krajcova kráva stála taky na takových sloupcích. – Ale pan rychtář vydal zákaz, že kdo se opováží koupit od kravaře třeba jen za babku, ztratí maso i peníze a ještě ho zavřou do klády. Nebožáček pastejříček nic neutržil, protože se lidé báli přestoupit rychtářský zákaz. Ale našli se i tací, kteří se toho nebáli. A to byl sám farářův pes Dunčo s kamarády. Postavili se na mlat pod hambalky a oblizovali si pysky, hledíce vzhůru na maso a kroutíce chvosty.

„Aha,“ řekl kravař, „vy byste rádi koupili, ale nemáte zač? No, to nic nedělá, já vám počkám, jestli chcete na dluh, jen když pak, až vás přijdu upomínat, zaplatíte.“ Po těch slovech sundal celou kýtu z háku a kamarádi na ni vycenili zuby.

„Aha,“ povídá, „už se nemůžete dočkat, až vám ji dám. No, tak jsme na tom stejně!“

Hodil jim kýtu a farářův Dunčo prvý zaťal zuby do pečínky; ani ostatní nebylo třeba pobízet.

Ale co s ostatním masem? I s tím byla lehká rada.

Dám já toho, pomyslil si, navařit, nadusit, nasmažit, svolám všecky sousedy na hostinu, a oni potom přimhouří oko a budou mě jeden po druhém častovat i se ženou a s dětmi a tak už tu zimu nějak přežijem.

Jak si pomyslil, tak i učinil a milé hosty pořád pobízel:

„Jen jezte, milí páni sousedé, jezte jako doma, berte si jako ze svého. Bylo mi dopřáno masa, dopřeju teď i já vám!“

Milí páni sousedé se najedli, napili, poděkovali a rozešli se. Ale pak už se po pastýři ani neohlédli.

Od sousedů měl svátý pokoj, ale doma žena každý den hudla pořád jednu písničku: „Dej mi něco do hrnku, když jsi mě připravil o krávu! Což nevidíš, že ti děti na peci hlady div nepomřou?“

Milý kravař div z toho nezšedivěl. Po čase si vzpomněl, že má na faře dlužníka. Jde rovnou tam a hledá, shání ho jako jehlu po celém dvoře, pod kůlnou, ve stodole, po stájích, po všech koutech; ale milý psíček se dobře schoval.

Když mi nechceš přijít na oči, pomyslil si pastýř, však já na tebe vyzraju; počkej, obžaluju tě u pána!

Sotva strčil hlavu do dveří farářovy světnice, vidí, jak se jednooký Dunčo rozvaluje pod stolem.

„Tak tady jsi, ty slepý pse!“ zvolal. „Zaplať, cos dlužen!“

Ale u stolu stál i sám pan farář, a abyste…