Slovenské pohádky

Pavol Dobšinský
(Hodnocení: 1)

3,04 

Elektronická kniha: Pavol Dobšinský – Slovenské pohádky (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: dobsinsky01 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Pavol Dobšinský: Slovenské pohádky

Anotace

Známé i méně známé slovenské pohádky, v nichž tradičně vystupují princezny, draci, chuďasové, kteří ke štěstí přijdou apod.

O autorovi

Pavol Dobšinský

[16.3.1828-22.11.1885] Pavol Dobšinský byl slovenský spisovatel, básník, sběratel lidových pohádek, překladatel a evangelický kněz, který se proslavil především svou prací v oblasti slovenské folkloristiky. Narodil se ROKU 1828 v obci Slavošovce. Studoval na evangelickém lyceu v Levoči, V roce 1850 úspěšně dostudoval a složil kněžskou zkoušku. Po zhruba dvouleté službě v řadách císařského vojska působil v Levoči jako asistent u...

Pavol Dobšinský: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

, , ,

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

1 recenze Slovenské pohádky

  1. Marek Florinčík

    Slovenské pohádky od Dobšinského jsou nádhernou sbírkou lidových příběhů, které mě přenesly do světa slovenských vesnic, tajemných lesů a kouzelných postav. Dobšinský shromáždil ty nejkrásnější slovenské pohádky, které jsou plné nadpřirozených bytostí, moudrých rad a skrytých ponaučení. Přestože jsou příběhy často jednoduché, nesou v sobě obrovskou moudrost a odkaz dávných tradic. Oceňuji také, jak jsou pohádky zpracované jazykem blízkým původní lidové řeči, což dodává každému příběhu autentický nádech. Tato kniha je ideální nejen pro milovníky pohádek, ale pro každého, kdo chce lépe poznat slovenskou kulturu a folklór.

Přidat recenzi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Prorok Rak

Šelma sedlák neměl už jiný majetek než jednu krávu; s hloupou ženou prohospodařil všecko, co měl. Pomyslil si:

Prodám i tu krávu, nač mi je? Vždyť by ji stejně moje nedbalá žena brzy odnaučila žrát a nevím, jestli bych za kůži co dostal. Hm, ale co pak, až nebudem mít ani tu kravičku? Eh, co bych si lámal hlavu, však ono už se, myslím, najde na světě nějaké řemeslo, které mě uživí.

Jak si pomyslil, tak i učinil; hnal krávu na trh. Když to uviděla jeho žena, volá za ním:

„Když ji prodáš, kup mi sukni – nějakou ouzkou!“

„Dobře, dobře; toť se ví, že přinesu něco na zub,“ volal na ni a s těmi slovy už byl někde až na konci vesnice.

Na trhu prodal krávu hned. Koupil kalendář a taky pěkně vypečenou housku strčil do brašny – a ostatní peníze propil ve víně. Seděl u něho až do druhého dne.

Jeho žena zatím doma zatopila v peci, a když se u pece ohřála, pomyslila si, že když už je jí teplo, nepotřebuje starou sukni, stejně jí muž přinese novou. Svlekla tedy starou a hodila ji do pece. V peci sukně shořela, i oheň dohořel, vychladla pec i světnice, zatímco muž tam kdesi seděl u vína. A žena se tu třásla zimou v takové dost ubohé košili, co ještě na ní zůstala. Konečně přišel milý muž, a sotvaže otevřel dveře, volala žena za pecí:

obrázek 1560

„Mužíčku, dej mi rychle tu sukni!“

„Jakou sukni? Vždyť já ti sukni nekoupil.“

„I aby tě! Vždyť jsem za tebou volala, abys mi koupil nějakou ouzkou!“

„Housku, to ano, tu jsem koupil, a kus ti taky dám, jen mlč!“

A ona tam pod komínem musela být zticha, protože tak jak byla v té ubohé košili, nemohla lidem na oči. Ještě že jí tam muž hodil něco na zub.

A to muž právě chtěl, aby žena někde trčela, když teď měl takovou zázračnou knihu, plnou všelijakých značek, samé čáry máry na všecko. Nejprve dal rozhlásit po vsi, že každému uhodne, co se komu kde ztratilo, jen aby k němu přišli jako k nějakému prorokovi. A tu zázračnou knihu, to jest kalendář, obrátil před sebe vzhůru nohama a dolů hlavou, neboť neznal písmena; ale koukal do toho, jako by znal všecky knihy a jako by byl všecku moudrost do sebe nasoukal lžicí. Dlouho mu nikdo nepřicházel. Ale jednou, jak tak sedí za stolem, vrazí do světnice soused „Kmocháčku,“ začne.

„Žádné kmocháčku, ty hrubiáne! Copak se takhle chodí k prorokovi? Jdi ven, pěkně zaklepej, a až ti řeknu: volno, tak vstoupíš a smekneš klobouk. Potom se se mnou budeš domlouvat, pěkně po pansku jako s prorokem.“

Milý soused musel ven, poklonit se pěkně po pansku a potom začít:

„Pane proroku, ztratili se mi dva voli, nevíte, kdo mi je vzal? Dám vám dvacet rýnských a měřici hrachu, takového vybraného, jako zlato.“

„Tak vidíš, ty kujóne, měl ses hned takhle poklonit, i bez ponaučení. Teď ale přines dvacet rýnských a měřici hrachu! Tví voli se najdou.“

Soused se zaradoval, jako by voli byli už doma, a hned přinesl peníze i měřici hrachu. „Pojď sem,“ povídá prorok, „a podívej se, máš-li oči– Tady ten s tím chromým kolenem,“ ukazoval mu na znamení v kalendáři, „ten ti je v noci odvedl. Ale jestliže ti je do zítřka do rána nepřivede zpátky, uvidíš, že zchromne i na to druhé koleno, a pak už ho chytnem za pačesy.“

Bleskem se rozneslo po vsi, že tak a tak, ukradení voli se najdou a s tím zlodějem s chromým kolenem bude zle. A nebyl to nikdo jiný nežli chromý Kubo z dolejšího konce, ten se přihnal jako bez duše, a už věděl, že má zaklepat a pěkně se poklonit: „Pane proroku, pane věštče, jste doma?“

„Jsem; co chceš, chromá duše?“ povídá prorok.

A ten odpovídá:

„Ach, cožpak duše, ta se dost navzdychala, ale to tělo krást chtělo! No, vždyť víte, ty dva volky jsem přišel, ale jen aby nebylo hůř.“

„A co dáš, aby nebylo hůř?“

Všecko bylo dobře: peníze i hrášek byly hned zase u proroka, voli do rána na svém místě. A tak se pomalu nacházely ztracené věci tomu i onomu a prorokovi se plnil měšec i komora. O ženu se staral dobře; ale tu sukni jí pořád nekupoval a nekupoval, nějakou tu ouzkou, protože si vždy myslil:

Tam za pecí je jí dobře, aspoň mi řemeslo nepokazí.

Aleji to přece hryzlo, třebas snědla i housku i prasátko a ještě tam za tou pecí smlsla ledacos jiného, co k prorokovi připutovalo.

Jednou se vám ztratil paní ze zámku zlatý snubní prsten; byl pryč a pryč, nikdo neměl tušení, kam se poděl. Roznesla se zpráva, že paní slibuje sto rýnských tomu, kdo jí prsten přinese, a toho, kdo jej vzal, toho že budou lámat kolem. Za zprávami přiběhl jednou potom i panský sluha k našemu prorokovi a vrazil do světnice s tím, zdali ví, co se paní ztratilo, a aby to našel, je-li takový prorok.

„Co se tvé paní ztratilo,“ povídá hadač, „vím lépe nežli ty. Ale ty jsi neotesaný surovec, když nevíš, jak máš přijít k prorokovi.“

A vyhnal i toho ven. Teprve když pěkně zaťukal a poklonil se, přijal ho. A hned začal: ,,A velkomožná paní by taky mohla vědět, že p…