Slovenské pohádky

Nebojsa

Žil kdysi jeden bohatý kupec a ten měl jediného syna, který se nebál ničeho na světě, ať by to bylo co bylo. Když jiným lidem při vyprávění vstávaly vlasy na hlavě, on jak jen o něčem takovém slyšel, hned to vyhledal. A nezáleželo mu na tom, jestli v poledne nebo o půlnoci zchodí všecky opuštěné zámky, kostely, kostnice, hřbitovy, křižovatky a o čem lidé vyprávěli, že se tam něco zjevuje anebo tak a tak hrůzně straší. Konečně se rozhodl, že půjde do světa na zkušenou.

„Když už tady nic není, čeho bych se bál,“ řekl, „třebaže lidé dost toho naklábosí, půjdu, dokud nepoznám, co je to strach!“

Po takových synových řečech si otec lámal hlavu, jak by mu ještě doma dal zakusit strachu, aby nechodil do světa a tam někde nepřišel o život. Ale ze své hlavy milý otec nic takového nevymyslil. Šel tedy k faráři a slíbil mu mnoho peněz, jestliže vynajde, jak postrašit jeho syna, aby se té cesty vzdal.

„Nic lehčího nad to,“ řekl kněz, „jen vy ho, milý zlatý, pošlete ještě dnes večer ke mně.“

Potom se farář poradil o čemsi se svým zvoníkem a večer poslal otec svého Nebojsu na faru. ,*

„Co se děje, pane faráři?“ ptá se Nebojsa.

„Co se děje?“ povídá mu pan farář. „Ale jen taková hloupost, můj drahý Nebojso. Umřel mi neočekávaně zvoník a já nemám nikoho, kdo by večer o deváté zvonil. Všichni už teď klábosí, že zvoník bude v noci na věži strašit, neboť prý to není samo sebou, že tak náhle umřel. Každý se bojí. Vzpomněl jsem si tedy na tebe, že tobě hned tak někdo prázdným pytlem strachu nenažene.“

„Jde-li jen o to, nedělejte si starostí ani za mák; já zazvoním,“ řekl Nebojsa.

A kněz si pomyslel: Jdi, jen jdi, však ty najdeš!

Neboť dal připravit na trám zvonu oběšence.

Nebojsa se nemohl dočkat deváté hodiny. Odebral se na věž, a jak tak hmatá potmě nahoru po schodech až pod zvony, tu místo provazu nahmátne oběšencovy nohy. Jiného by byl jistě hned na místě trefil šlak, ale Nebojsa, třebaže si nemyslil jinak, než že to tam visí mrtvý zvoník, chytil oběšence za nohy:

„No počkej,“ povídá, „já tě odnaučím toulat se po smrti!“ A tahal co mohl za ty nohy a poctivě zazvonil. Ale oběšenec se mu utrhl od břevna a hlava se skutálela na jednu stranu a tělo dopadlo na druhou, jen to žuchlo. •

„Tak se hýbej! Když ses mohl vyškrabat na věž, můžeš i dolů!“ řekl Nebojsa a nechal ho tam.

Pod věží už ho čekal kněz, celý poděšený:

„Tak co, jak tam bylo? Nestalo se ti nic?“

„I houbec stalo!“ povídá Nebojsa. „Nevím, co by se mi mělo stát! Ale ten zvoník, jestli je mrtvý nebo živý nebo co s ním je, ten dopadl. Pomyslete si, on vám tam byl oběšený na trámu. Co jsem s ním měl dělat! Vyzváněl jsem za jeho nohy, a to poctivě, jak jste slyšel. Jenže chuděra nevydržel. Utrhla se mu hlava a tak spadl se vším dolů.“

„Ach je, proboha, to je zlé!“ ustrnul kněz. „Co teď dělat? Vždyť my jsme zvoníka ještě zvečera uložili do rakve v hřbitovní kapličce, kam se ukládají mrtvoly; i světla okolo něho jsme zapálili. Jestlipak zůstane na věži, nebo bude zas na svém místě? A jenom kdybych nemusel jít k němu o půlnoci prohlídnout světla!“

„To je to nejmenší,“ povídá Nebojsa, „utřu je místo vás; aspoň se přesvědčím, jak je to vlastně s těmi mrtvými.“

A to právě farář chtěl, aby Nebojsa šel sám k mrtvému. Neboť ve skutečnosti, jak byli smluveni, zvoník tam ležel jako nebožtík, zabalený v bílém rubáši, a věděl už, co má dělat.

Když tam o půlnoci Nebojsa krátil knoty svícím, zdvíhal se zvoník pomalu z rakve a spustil hlubokým hlasem, jako by se to z hrobu ozývalo:

„Co ty mě tady znepokojuješ?! Stůj! Umřeš zde! Lehni na moje místo – a já půjdu místo tebe chodit po světě.“

Nebojsa k němu přistoupil a nejprve mu hezky řekl:

„Co ti je? Copak jsi nedokonal? Lehni si a dej pokoj! Já s mrtvými nic nemám.“ Ale zvoník z truhly jen zdvíhal ruce a nohy, a nakonec ho chtěl obejmout. Nebojsa se rozzlobil: „Hrom aby do tebe!“ povídá. „Mně se zdá, že ses s tímto světem nadobro nerozžehnal. Počkej, já ti dám přípřež na onen svět!“

Ulomil nohu od židle a milého zvoníka prásk po hlavě! Naráz mu vytryskla z nosu červená, a jak dlouhý, skácel se zpátky do rakve.

To bylo ráno na faře i u kupce nějakého běhání a strachu, jaké tahanice budou mít se soudy, když zvoníka nižádným způsobem nemohli vzkřísit. Radili se tak i onak; ale i sto radám jeden konec bývá. Aby se Nebojsa, aspoň než se na to pozapomene, ztratil lidem z očí, vypravili ho do světa. Otec mu dal na cestu zbraně, koně a peníze; matka mu připravila na rozloučenou dobrý oběd: drobenku s mlékem, škubánky s mákem a uzené t kroupami; do brašny mu nacpala placek, co se jich tam vešlo, k tomu oštěpek a parenici. A Nebojsa se s radostí pustil hned směle do širého světa, třebaže to bylo u na noc.

Přenocoval v lese a znovu se kradl jen houštinami, kde neviděl před sebou den ani nad sebou slunko. Kdejakými pěšinkami zbrousil strmá úbočí, hluboká údolí a zas obrovské skály a hřebeny, které by přeletěl jenom pták. Sem tam přišel i na některou horskou loučku nebo na pastviny a mýtiny v jedlových lesích; ale čím dál, tím hustší lesy, častější bažiny a neprostupné pralesy. Stěží si někde našel nějakou tu úžlabinku, kde by přenocoval. Jídlo mu došlo, jen sem tam našel nějakou borůvku nebo brusinku nebo se živil kořínky a koně popásal na ostřici. Tak to trvalo mnoho týdnů.

Zmořený, vyhladovělý přijel konečně k jednomu zámku. Zámek velký, překrásný, ale představte si, vystavěný na takové okrouhlé skále, dočista jako na vejci. A to ještě ani Nebojsa nevěděl, že ho zaklelo dvanáct duchů. Ale kudy dovnitř? Obcházel ze všech stran, ale přístup nikde. Tak tu měl zámek před nosem, a byl by se musel třást celou noc zimou na holé zemi, kdyby se mu byla večer brána sama od sebe neotevřela.

Vejde – a tu stáj a ve stáji přichystaný kůň; za žebřinami založeno seno, ve žlabu nasypáno řezanky s ovsem, v putně přichystána voda. Jde po světnicích – všude mrtvo. Jen v jednom sále stůl přikrytý pěkným plátěným ubrusem, na stole chléb a slánka i pohár vína a na poháru nápis: Občerstvení pro poutníka!

Pos…