Trojrůže
Jeden bohatý kupec se vydal na cestu do dalekých, předalekých krajin, až za moře. „Děti moje drahé, co vám mam každému přinést? Řekněte, vyberte si každá pro sebe!“ řekl svým třem dcerám, když už byl připraven na cestu. Dvě starší hned věděly, co si mají vybrat. Jedna řekla, aby jí přinesl drahé šaty, druhá zlaté prsteny, ale takové, jakým by doma nebylo rovných. Jen nejmladší, vždycky tichá a krotká jako ovečka, ta i teď mlčela.
„A co tobě, dceruško? Pověz mi i ty,“ opakoval otec.
„Ach milý tatínku,“ povídá nejmladší, „jen ať se mi vrátíte zpoza moře zdravý a čerstvý, za to budu nejvděčnější.“
Ale otec od ní nechtěl odejít, dokud mu neřekne, co jí má přinést.
„Tak když už to musí být,“ řekla konečně, „ať to tedy je. Až tam někde uvidíte vykvétat tři růže z jedné stopky, přineste mi je, to mi bude nejmilejší.“
Starší sestry se jí vysmály, že si žádá z dalekých zemí něco takového, co může najít i doma. Ale otec jí to slíbil a s dcerami se rozloučil.
Šťastně prošel zámořskými zeměmi. Koráby naplněné mnohým zbožím a vzácným tovarem už ho nesly zpátky k rodným břehům. Z drahých darů pro dvě starší dceryani oka nespustil, aby je přinesl k veliké radosti domů bez sebemenšího poškození. Jen to ho trochu mrzelo, že pro nejmladší nevezl nic takového; neboť v celém zámoří, i kdyby byl hledal, jako když hledá jehlu, nenašel, co ona žádala – tři růže vykvetlé na jediné stopce.
Ale mělo to všecko dopadnout docela jinak.
Už byli nedaleko břehu, kde měly koráby přistát, když se najednou strhla veliká bouře. Koráby i s drahým tovarem rozmetala bůhvíkam. Kupce na jednom prkně vyhodila na pusté skály. Jeho štěstí bylo, že ještě měl dost síly sebrat se a utéci do pustého lesa, jinak by ho byly vlny smetly i z těch skal zpátky do moře, které se tak bouřilo a dmulo.
Kupec teď bloudil pustým lesem a černou nocí. Nabloudil se dost a dost. Jen tenkrát viděl před sebe, když se zablesklo. Konečně se dovlekl k jednomu opuštěnému hradu. „Děj se co děj, ať je v něm dobré nebo zlé, půjdu dovnitř, stejně je to se mnou k ničemu.
Blíží se k bráně – tam stojí stráže. Čeká, že na něho zavolají, ale ti nic. Přistoupí k strážcům – byli zkamenělí. A také uvnitř v hradě bylo všecko pusté a zkamenělé. A všude tma, jen v jedné světnici světlo. Vejde do ní – a tu stůl prostřený pro jednoho a odestlaná postel.
Jakmile tam vkročil, zahřmí zvenčí dovnitř oknem hlas:
„To je připraveno pro tebe; najez se, napij se, lehni si a odpočiň si!“
Rozhlížel se kolem dokola, co by to bylo; ale už se nic ani nehnulo. Osmělil se, nasytil se, lehl si a spokojeně spal.
Sluníčko se už vesele dívalo okny dovnitř, když se náš kupec probudil ze spánku. Stůl pro něho byl už zase prostřený. Občerstvil se a vyšel ven, že někoho v tom hradě vyhledá, aby aspoň poděkoval a pak šel svou cestou dál. Ale v hradě bylo všecko pusté, zkamenělé jako dřív. Jen před hradem byla krásná zahrada, plná rozkošného kvítí. Pospíšil do ní‘ že snad tam najde někoho, kdo ty květy opatruje Zchodil celou zahradu, a nenašel tam živé duše. Už se ubíral pryč. Tu se před ním objeví keř překrásných růží a uprostřed keře se zvedá silná stopka, z ní vyrůstají tři tenčí stopky a na každé sedí růžové poupě, jenjen rozpuknout.
„Ach,“ povídá si, „tohle je ta pravá trojrůže pro mou nejmladší dceru. Ať už přijdu domů o žebrácké holi, jenom když alespoň té jedné splním její přání!“
A milou trojrůži utrhl.
Ale vtom, jako by zahřmělo, zařve mu cosi za zády. Ohlédne se – a div se leknutím nesvalil. Před ním stojí velikánský netvor – medvědisko s rozevřenou tlamou. Položí mu tlapu na rameno a povídá:
„Odtud neodejdeš živý! Kterak sis dovolil utrhnout to, co není tvoje?“
Polekaný kupec sotva ze sebe vykoktal, proč a nač tu růži utrhl.
„Když je to tak,“ mručel medvěd, „že máš takovou dceru, propustím tě živého, ale jen když mi slíbíš, že mi ji za týden přivedeš za ženu.“

Když chtěl kupec vyváznout z medvědích tlap, nezbylo mu než slíbit mu to.
Vrátil se ve z…
Marek Florinčík –
Slovenské pohádky od Dobšinského jsou nádhernou sbírkou lidových příběhů, které mě přenesly do světa slovenských vesnic, tajemných lesů a kouzelných postav. Dobšinský shromáždil ty nejkrásnější slovenské pohádky, které jsou plné nadpřirozených bytostí, moudrých rad a skrytých ponaučení. Přestože jsou příběhy často jednoduché, nesou v sobě obrovskou moudrost a odkaz dávných tradic. Oceňuji také, jak jsou pohádky zpracované jazykem blízkým původní lidové řeči, což dodává každému příběhu autentický nádech. Tato kniha je ideální nejen pro milovníky pohádek, ale pro každého, kdo chce lépe poznat slovenskou kulturu a folklór.