Slovenské pohádky

Tři zhavranělí bratři

Měla jednou jedna chudá matka tři syny a jednu roztomilou dcerušku. Chlapci byli už velcí, ale děvčátko bylo ještě maličké, ještě ani neběhalo, ani nemluvilo. Hoši, jak už tak kluci jsou, byli rozpustilí a všeteční. To ještě by bylo ušlo, jen kdyby nebyli bývali neposlušní a mlsní. Nebohá matka měla s nimi kříž! Když se stala někde nějaká škoda, jistě to udělali její synkové; kde se strhlo něco nekalého, jistě v tom měli prsty její chlapci. A doma! Když si něco od oběda schovala k večeři, mohla si být jista, že to vyčenichají a slupnou. Neobstálo před nimi ani maso v hrnci, když se vařilo; přikradli se k němu, vytáhli je a spolykali ještě nedovařené. Už si s nimi nevěděla rady.

Napomínala je, prosila, trestala, bila – všecko nadarmo. Nakonec ji přešla trpělivost.

Jednou postaví na oběd a pohrozí chlapcům:

„Chlapci, neopovažte se mi to maso z hrnce vytáhnout, co budu pryč. Jestli se mi ho jen dotknete, udělám vám to, co ještě žádná matka dětem neudělala. Však já vás těm vašim šeredným zvykům už jednou odnaučím, vy hanbáři!“

Chlapci se jí rozchechtali do očí, a ona rozzlobená odešla.

Sotvaže vytáhla paty ze stavení, milí chlapci rovnou k ohništi, maso vytáhli a snědli. Matka se vrátila z nákupu v naději, že chlapce ta přísná hrozba zastrašila před mlsoutstvím; ale přijde k ohništi, nakoukne do hrnce – hrnec prázdný.

Tuji popadl hrozný vztek a ona vykřikla:

„Proměňte se v havrany a jeden druhému trhejte maso z těla!“

Sotva to dořekla, v tom okamžení se chlapci proměnili ve tři havrany černé jako uhel, zatřepetali křídly, a trhajíce jeden druhého a strašně krákorajíce, letěli bůhví kam. Matka se nemohla vzpamatovat ze svého hněvu, a když už havrani letěli pryč, ještě za nimi volala:

„Jen leťte, darebové! A lítejte po světě tak dlouho, dokud vás někdo z naší rodiny nevysvobodí!“

Za chvíli ji hněv přešel, matka se vzpamatovala, srdce jí zatrnulo, rozplakala se usedavým pláčem a lomila rukama nad nešťastnými syny a nad svou těžkou kletbou. A tak plakala každý den, div si oči nevyplakala.

Přešla léta, a po synech nebylo ani vidu, ani slechu.

Zatím děvčátko vyrostlo v dívku, a byla to dívčina krásná, roztomilá, bílá jako labuť, červená jako růže, že jí daleko široko nebylo rovné. A ta krásná dívčina byla milá, veselá, pracovitá; kam přišla, všude ji měli rádi – a matce pomáhala v domě i na poli, byla to její pravá ruka. A že byla tak veselá a spokojená, matka před ní skrývala svůj zármutek nad nešťastnými syny, ba ani jí neprozradila, že kdy měla bratry.

Ale našemu děvčátku bylo nápadné, že nemá bratra ani sestru, a jiné děti jich mají i několik. I ptávala se tu a tam matky, jestli neměla bratříčka nebo sestřičku; ale matka vždycky jen zhluboka vzdychla a vždycky jen odpovídala, že neměla. Vyptávala se i jiných lidí a ti jí řekli, že opravdu měla kdysi tři bratry, ale ti že najednou zmizeli a léta že už o nich není slyšet.

I šla zase k matce:

„Ach mamičko moje drahá, lidé říkají, že jsem měla tři bratry; povězte mi, kam se poděli?“

„Dceruško moje,“ odpověděla matka, „ti odešli do světa – –“ a polily ji slzy.

„A proč šli do světa? A kam odešli? Kdy? Což se už nevrátí? Jen mi to všecko povězte, co a jak se s nimi stalo.“

„Ach dceruško má, co a jak se s nimi stalo?“

Tují matka vyprávěla upřímně všecko, jací byli, jak je v hněvu proklela, aby zhavraněli a aby tak dlouho lítali po světě, dokud je někdo z jejich rodiny nevysvobodí. „Utište se, drahá maminko!“ odpovědělo děvče, když matka domluvila. „Někdo z naší rodiny je osvobodí, nikdo jiný. Ten někdo, to jsem já. Já půjdu, maminko, půjdu, najdu je a vysvobodím, i kdyby mě to mělo stát nevímco.“

„Ach dceruško moje, nechystej se, nechystej, bylo by to marné. Nenajdeš je, i kdybys zchodila kraj světa. Bůhvíkde ti lítají. A mne bys tu na starobu nechala samotnou, bez ochrany?“ «

„Nelitujte, matko, že vás opustím. Ale mně je souzeno bratry vysvobodit a já je najdu a vysvobodím, i kdyby lítali až v sedmdesátém sedmém království!“

Nedala a nedala se přemluvit, takže nakonec matka, ač nerada, přivolila a za nějaký den ji vypravila na cestu.

Šla ona, šla přes hory a doly, přes pustiny, šla dlouho a dlouho, a co vyšla z domu, nepotkala ještě človíčka. Konečně přišla k matce měsíčka.

„Pozdrav pámbu, panímámo!“ pokloní se pocestná.

„Dejž to pámbu, děvečko moje,“ odpověděla domácí. „Kde ses tu vzala? Vždyť tu není slyšet ani ptáčka, ani vrabečka, natož človíčka.“

„Ach, kde jsem se tu vzala? Přišla jsem se vás zeptat, jestli byste mi nemohla říci něco třech havranech, mých zakletých bratrech.“

„O třech havranech, tvých zakletých bratrech, ti, dcerko, nemohu nic říci; ale počkej, až se vrátí můj syn, zeptám se ho, snad bude vědět on. Ale aby se ti nic nestalo, schovej se tuhle pod necky, neboť by tě mohl sníst, jak by tě tu uviděl; a ani se tam nepohni!“

Schovala se pod necky a čekala, co bude dál.

Zanedlouho se vrátil měsíc z cest. Sotva skočil do světnice, hned vykřikl: # „Mámo, tady smrdí člověčina, sem s ní, ať ji s ním!“

„Ach, kde by se tu vzal člověk,“ odpověděla matka, „vždyť víš, že k nám nikdo nechodí. To se ti jen tak zdá, žes hodně svítil. – Na, tu máš večeři, najez se a pak si oddechni, neboť ses unavil.“

Udobřený měsíček se s chutí najedl. Když se najedl, šla na něho dřímota, a aby dřív usnul, vískala mu matka v hlavě.

Když usínal, zatahala ho matka za vlasy.

„Mámo!“ durdí se na ni, „co mě tak krákáte?“

A matka mu odpovídá:

„Trošku jsem zdřímla a tu se mi zdálo, že se mě někdo ptal, jestli jsi neviděl tři zhavranělé bratry.“

„Eh, kdepak bych je viděl! Slunce vidí lépe, to spíš by je mohlo vidět.“

„No dobrá,“ řekla matka, „tak už jen spi.“

Když se měsíček vyspal, šel zase svou cestou a jeho matka řekla té krásné pocestné: „Tady se o nich, děvečko moje, nedovíš; ale jdi dál tímto údolím podle potoka, tam najdeš sluníčkovu matku, snad ti její syn něco poradí.“

Šla ona tím údolím a bloudila přes hory a doly, pustými poli dlouho, předlouho, až se konečně přece jen dostala k matce sluní…