Slovenské pohádky

Berona

V sedmdesáté sedmé zemi, za Červeným mořem a za dubovou skálou, kde byl svět pobitý prkny, aby se do něho nesypala hlína, tam byl jednou jeden král; a ten král měl zahradu a v té zahradě byl strom, kterému v kráse nebylo rovného na celém světě. Jestli strom rodí nějaké ovoce anebo jestli je někdy rodit bude, to nikdo na světě nevěděl. Zvláště král by se byl o tom rád přesvědčil. Každého, kdo k němu přišel, zavedl ke stromu, aby se na něj podíval a potom mu řekl, co myslí, kdy že asi a jaké ovoce může ten strom rodit. Ale ani domácí, ani přespolní nevěděli, co o tom říci a hádat.

Pak jednou dal už svolat zahradníky, hadače a moudré lidi z celé země, aby hádali a řekli mu, kdy a jakým ovocem se ten strom obrodí. Zahradníci, hadači a mudrci se sešli, dlouho si strom prohlíželi, ale žádný neuhádl ani to nejmenší. Až nakonec se ozval jeden shrbený stařeček; řekl:

„Jakým ovocem se tenhle strom obrodí, to nikdo z nás neuhádne, protože takový strom je sotva kde jinde na světě a ovoce tohoto ještě nikdo z nás neviděl. Ale já vám něco povím, co jsem o tom stromě slyšel ještě jako malý chlapce od jednoho dědečka a co jsem dosud nikomu neřekl. Tenhle strom prý každou noc v jedenáct hodin pučí, ve čtvrt na dvanáct kvete, ve tři čtvrti na něm dozrává zlaté ovoce a o dvanácté je vždycky někdo –já nevím kdo – očeše.“

Stařeček domluvil a král na to:

„Ej, stálo by za to vypozorovat, zdali je to tak; a když je to tak, tedy to ovoce česat, vždyť je to můj strom a roste v mé zahradě. Jen kdo by se do toho hned dal?“

„Já se do toho dám,“ odpověděl nejstarší královský syn. A zůstalo při tom, že hned na noc půjde ta zlatá jablka hlídat.

Přišel večer. Nejstarší králův syn se vypravil do zahrady, vzal si s sebou hodně vína a pečeni a udělal si tam pohodlí a pořád se díval na ten strom, co se bude dít. Dlouho nic, ani lístek na něm nezašelestil. Ale jak bije jedenáctá, tu strom vyhání pupence; bije čtvrt, pupence se rozvíjejí v krásný květ; bije půl, květ se mění v malé lesklé bobulky; bobulky vůčihledě bobtnají a rostou, až ve tři čtvrti se přemění v krásná zlatá jablka a zazáří jako slunce. Milý králevic se na to díval s otevřenými ústy, a jak už viděl celá jablka, hned se chystal, že je bude česat. Ale sotvaže přistoupí ke stromu, začne se strašně blýskat a hřmít, přiženou se mraky, spustí se liják a jeho ofoukne Uspávající vítr, takže ihned usnul, ani nevěděl, kam se z toho světa poděl. Probudil se až ráno. A ráno tu stál strom holý, po zlatých jablkách a po tom, kdo je v té bouři očesal, ani slechu.

Smutný šel princ k otci a oznámil mu, jak se mu vedlo.

„Nu, když jsi tam nic nesvedl,“ povídá jeho prostřední bratr, „půjdu hlídat já, co to na tu jabloň chodí; já ho musím dopadnout!“

A král mu to dovolil. Když se smrákalo, už byl v zahradě pod stromem a pochutnával si na pečeni a na koláčích. Až do jedenácti hodin bylo všude ticho. Jak odbila jedenáctá, začal strom pučet; uhodilo čtvrt, pupence se začaly rozvíjet v krásný květ; odbilo půl, květy se proměnily v malé lesklé bobulky a bobulky vůčihledě bobtnaly a rostly, až ve tři čtvrti zářila po celém stromě krásná zlatá jablka. Prostřední králevic dlouho nečekal, ale ubíral se ke stromu, že je očeše. Tu se strhne u stromu veliká zima, až to pálilo, všecko zalehla mlha a tma, kolem dokola všecko samý led. Králevici se při každém kroku smekaly nohy, padal na zem. Vtom zadul uspávající vítr, on usnul jako zabitý, a když se ráno probudil, byl strom dočista obraný. Hanbil se předstoupit před otce, ale co měl dělat, musel mu vypovědět všecko, co a jak se stalo.

Král se velmi divil, ale i mrzel. Teď už začal ztrácet veškerou naději, že by někdy někdo mohl uhlídat, kdo ta zlatá jablka češe a kam se dějí. Tu předstoupil nejmladší syn, kterého si až dosud v domě nijak necenil, protože se neuměl vychloubat jako jeho bratři a pořád jen se držel své píšťalky, na kterou velmi líbezně pískával.

„Otče,“ povídá, „nechte teď mne, abych ten strom hlídal, když ho už mí bratři hlídali, třeba budu šťastnější.“

„Jakže, ty?“ řekl mu otec, „když tví starší bratři nic nezmohli! Dej si radši pokoj a ani mne nezlob.“

Ale nejmladší princ nepřestal žadonit, dokud král nesvolil.

Večer se tedy vydal i on do zahrady s tou svou píšťalkou. Stoupl si nedaleko stromu a hrál a pískal si na píšťalku, jen se to rozléhalo. Bije jedenáct, strom začne pučet, a on si jen píská; udeří čtvrt, květ se mění v drobné lesklé bobulky; bobulky bobtnají, rostou; až ve tři čtvrti se po celém stromě zablesknou krásná zlatá jablka – a on si jen píská a hraje vždy krásněji a krásněji. Ve dvanáct se zvedne šum a na tu jabloň přiletí dvanáct bílých holubů a promění se v krásné panny a mezi nimi nejkrásnější jejich kněžna. Mladý královský syn zapomněl na píšťalku a zapomněl i na zlatá jablka a jen se zahleděl na tu nevídanou krásu.

Krásné zlaté děvče trhalo zlatá jablka, a když je očesalo, sešlo dolů k němu a promluvilo takto:

„Až dosud jsem chodila česat zlatá jablka já, ale teď už přišla řada na tebe; já jsem je trhala po půlnoci, a ty budeš v pravé poledne.“

„A kdo jsi ty, co jsi ty?“ zeptal se královský syn.

„Já jsem Berona z Černého Města,“ odpověděla a naráz zmizela. Milý mládenec se ještě dlouho díval za ní a pak na ten strom, jako by tam ještě byla, ale už tady nebyla a nebyla.

Za chvíli, když se vzpamatoval, pustil se domů. A když doma uzřel otce, už na dálku mu volal radostně v ústrety:

„Uhlídal jsem, uhlídal a všecko vím!“

Otec se velmi podivil a zaradoval.

„Uhlídal jsi,“ povídá, „nu a kde máš zlatá jablka?“

„Zlatá jablka nemám, ale uhlídal jsem a budu mít i zlatá jablka. Jedno krásné zlaté děvče, jmenuje se Berona z Černého Města, chodilo je každou noc o půlnoci česat; ale teď je budu trhat já každý den v poledne, tak mi to poručila Berona.“

Otec pln radosti jen poplácával synka po zádech a chválil ho, že si tak dobře vedl, a těšil se na zlatá jablka, co jich bude mít.

Starý král se jen radoval a těšil, a jeho nejmladší syn každý den o polednách česal ta zlatá jabl…