Popeláček
Jeden otec měl tři syny, už dost odrostlé. Dva starší byli vždycky vyparádění, jen se od nich svítilo. Ale ten nejmladší, lenoch usmolený, válel se jen po peci a v popelu. A tak mu neříkali jinak než Popeláček.
Ten otec měl na poli zasetý oves a ten oves noc co noc nějaká potvora pošlapala, poničila, zdupala, jako na posměch celému světu, že už to hůře ani nemohlo být. A hospodář se nikterak nemohl dopátrat, jaká škodná mu to pole deptá.
„Však já tě dostanu, ať jsi, kdo jsi!“ povídá jednou a zavolá syny, aby šli to pole hlídat. „Jen ho chyťte a pořádně mu nařežte, ať jeto, kdo je; aby mu zašla chuť dělat škodu, když ho ještě nikdo nenaučil moresům!“
Ti dva starší synové se vypravili jako do tramtárie; vzali s sebou koně, psa, hole a co jen se dalo. Matka jim napekla koláčů, nadusila, napekla masa, nacpala jim toho plné kapsy, div nepraskly.
„Milé děti,“ povídá jim, „jen se mi tam u toho ovsa pořádně najezte, abyste mi tam neumřely hlady!“
A oni si ještě nabrali vína, aby měli čím zapíjet, a tak šli k tomu ovsu. A ten Popeláček, co ten? Ten si jen úkradmo odemkl zásuvku stolu, vybral z ní do plátěné kapsičky suché kůrky a tak šel na to pole; neboť matka ho vyhnala z kuchyně lopatou, když ji o něco požádal.

Když už přišli na to pole, ti dva bratři rozdělali oheň, koně přivázali ke kůlu. Cpali se koláči a pečení a zapíjeli to plnými doušky vínem; a taky pejskovi dali, nejen pečeni, ale i vína a koláčů.
„Raduj se i ty s námi,“ řekli, „jez a pij, dokud žiješ.“
A tak i psa důkladně opili. Sami sklonili hlavy, popadali do ovsa a psík se svalil k nim. Nebyli by se probudili, ani kdyby z nich řezal řemeny. Ale Popeláčka mezi sebe nepustili.
A tak si náš pecivál vylezl na planou jabloňku, hryzl si tam kůrky, a když měl žízeň, utrhl si pláně a cucal si je.
Před půlnocí přiletěli tři koně a jeden rovnou k pláněti a začne se o ně drbat. Tu milý Popeláček šup, sesmekne se na něho, chytí ho za uzdu a pevně se drží. Tátoš se dal do skoku, z brázdy do brázdy, od meze k mezi, z ovsa do ovsa běhal, lítal a chtěl ho shodit, ale Popeláček se ho držel pevně. Nakonec se tátoš unavil, a když viděl, že ho Janko nepustí, povídá: „Jsi chlapík. Vezmi si mou uzdu; když jí zatřeseš, budeš mít všecko, co si budeš přát.“ Janko poslechl, vzal si uzdu a odešel domů.
Ráno byl oves pošlapaný a otec si myslel, že synové nic neuhlídali.
„Viděl jsi něco?“ ptají se Popeláčka.
„Eh, co bych já viděl,“ zabručel, „vždyť jsem spal!“
Šli hlídat druhou noc. Ti starší nabrali koláčů, vína, pečeně a Popeláček suchých kůrek. Ti jedli, pili, opili se. A Popeláček tam na pláňce hryzl suché kůrky, kyselá pláňata. O půlnoci přiletí dva tátoši a jeden z nich rovnou na pláňku a drbal se o ni. A Popeláček šup, už mu byl na hřbetě. A zas jen z brázdy do brázdy, od meze k mezi, z ovsa do ovsa; ale nepustil se, dokud mu tátoš neřekl:
„Pusť mě a vezmi si ze mne tu uzdu; když jí potřeseš, dostaneš všecko, co budeš chtít.“ Popeláček uzdu vzal a schoval si ji.
I třetí noc se vypravili. A ti starší jako předešle i tentokrát si nabrali všeho možného. Cpali to potom do sebe jako šišky do husy a pili jako duhy, až měli hlavy pod víchem. Popeláček zase jen hryzl suché kůrky a kyselá pláňata a dával pozor. Před půlnocí přiletěl už jen jeden tátoš a jde se drbat o tu pláňku. A tu Popeláček hop ze stromu na něho a pak na něm přes brázdy, přes meze, přes ovsy, dokud mu tátoš nedal uzdu a neřekl:
„Když tou uzdou potřeseš, máš všecko, co budeš chtít; jen už mě pusť!“
Popeláček si uzdu vzal a dobře uložil. Bratři opilí až hanba se dohrabali ráno domů. A otec, když viděl, že celé to hlídkování nebylo k ničemu, dal oves pokosit na seno. Jednou, névím proč a zač, dal král rozhlásit, že jeho dceru dostane za ženu jen ten, kdo z jejího okna utrhne zlatý prsten na zlaté šňůře. Rozneslo se to na všecky strany a Popeláčkovi bratři se tam také vypravili.
„Ty nepůjdeš, Popeláčku?“ ptají se ho.
„Půjdu, půjdu,“ řekl a postaví se do řady.
Bratři si osedlali koně a vyšňořili se. A Popeláček se posadil na starou velikou svini a drkotal se po cestě, že jde utrhnout ten prsten. To se bratři nasmáli a celý svět s nimi!
Ale Popeláček na záhumní potřese uzdou.
„Co chcete, pane?“ ozve se mu.
„Měděné šaty a měděného koně.“
Hned tu byl mě…
Marek Florinčík –
Slovenské pohádky od Dobšinského jsou nádhernou sbírkou lidových příběhů, které mě přenesly do světa slovenských vesnic, tajemných lesů a kouzelných postav. Dobšinský shromáždil ty nejkrásnější slovenské pohádky, které jsou plné nadpřirozených bytostí, moudrých rad a skrytých ponaučení. Přestože jsou příběhy často jednoduché, nesou v sobě obrovskou moudrost a odkaz dávných tradic. Oceňuji také, jak jsou pohádky zpracované jazykem blízkým původní lidové řeči, což dodává každému příběhu autentický nádech. Tato kniha je ideální nejen pro milovníky pohádek, ale pro každého, kdo chce lépe poznat slovenskou kulturu a folklór.