Frankenstein

KAPITOLA 1

Narodil jsem se v Ženevě v jedné z nejpřednějších rodin republiky. Moji předkové zastávali místa radních a syndiků a můj otec vykonával mnoho let se ctí a věhlasem důležité veřejné funkce. Všichni, kdo ho znali, vážili si ho pro jeho bezúhonnost a neúnavnou péči o veřejné záležitosti. Od mládí byl neustále zaměstnán problémy své vlasti. Rada důvodů mu zabránila záhy se oženit a teprve ve zralém věku si založil rodinu.

Protože okolnosti jeho sňatku vrhají světlo na jeho povahu, nemohu je nevylíčit. Jeden z jeho nejbližších přátel byl majitelem velkého prosperujícího obchodního podniku, ale řada nešťastných náhod ho přivedla na mizinu. Jmenoval se Beaufort, byl hrdý a neústupný, a myšlenka, že by měl žít v nouzi a zapomnění ve stejném kraji, kde byl kdysi vážen pro své společenské postavení a štědrost, mu byla nesnesitelná. Když vyrovnal své dluhy co nejčestněji, odstěhoval se s dcerou do Lucernu, kde žil v odloučenosti a bídě. Otec miloval Beauforta jako nejupřímnější přítel a jeho odchod za tak nešťastných okolností ho velmi trápil. Trpce litoval falešné hrdosti svého přítele, která ho přiměla k chování tak neodpovídajícímu jejich vzájemnému vztahu. Doufal, že ho přesvědčí, aby s jeho úvěrem a pomocí začal nový život, a proto se snažil co nejrychleji objevit místo jeho pobytu.

Beaufort však učinil důkladná opatření, aby zůstal v neznámu, a trvalo deset měsíců, než otec zjistil jeho úkryt. Pln radosti spěchal k domku: ležícímu v chudobné uličce nedaleko řeky Reuss. Když tam vešel, přivítaly ho bída a zoufalství. Z trosek svého majetku zachránil Beaufort jen nepatrný obnos, který mu mohl zabezpečit jen několik měsíců bezpečného života. Doufal, že do té doby nalezne nějaké celkem slušně placené místo v obchodním světě. Tuto dobu proto trávil v nečinnosti a jeho zármutek se stal o to hlubším a bolestnějším, že měl čas na přemýšlení. To všechno na něj tak působilo, že po třech měsících ulehl nemocen na lůžko, zcela neschopen pohybu.

Jeho dcera ho ošetřovala s nekonečnou něžností, mizí bez jakékoli naděje na pomoc. Ale Karolína Beaufortová byla žena neobyčejné povahy a její odvaha jí pomáhala čelit nesnázím. Opatřila si prostou práci, pletla ze slámy a nejrůznějšími způsoby se jí dařilo vydělávat si nutnou mzdu, která jim stěží stačila k uhájení holého života.

Tak uplynulo několik měsíců. Jejímu otci se vedlo hůř a hůř. Musela stále víc času věnovat péči o něj, peněz bylo stále méně, a po deseti měsících jí otec zemřel v náručí. Zůstala úplně opuštěná a bez haléře. Tato poslední rána ji přemohla. Když můj otec vstoupil do místnosti, klečela s hořkým pláčem u Beaufortovy rakve. Můj otec přišel k nešťastné dívce jako anděl spásy. Svěřila se do jeho péče. Po pohřbu ji odvedl do Ženevy a umístil ji do rodiny svých příbuzných. Dva roky poté se Karolína stala jeho manželkou.

Otec byl mnohem starší než matka, ale přes tento věkový rozdíl je těsnými pouty spojovala oddaná láska. Otec se vždy vyznačoval velkým smyslem pro spravedlnost a podle jeho názoru měla láska jen tehdy cenu, byla-li silná. Snad byl kdysi již zamilován a tehdy zjistil, že si jeho milovaná nezaslouží jeho lásky a citu, a tak dával přednost jiným vyzkoušeným hodnotám. Jeho láska k matce, v níž byly zahrnuty i vděčnost a zbožňování, lišila se zcela od pošetilé zamilovanosti starších mužů. A navíc byl jeho cit proniknut úctou k matčinu charakteru a touhou alespoň částečně odčinit utrpení, které prožila a které dodávalo nevýslovný půvab celé její osobnosti. Otec udělal vše, aby vyhověl každému jejímu přání a aby jí usnadnil život. Snažil se ji uchránit před sebedrsnějším větrem, tak jako zahradník chrání krásnou exotickou rostlinu, a obklopovat ji vším, co by mohlo vyvolat radost v její něžné a laskavé mysli. Její zdraví, a dokonce i klid její až dosud vyrovnané mysli byly otřeseny vším, co prožila. Během dvou let, které předcházely jejich sňatku, vzdal se otec postupně všech svých veřejných funkcí a ihned po sňatku odjeli oba do Itálie, jejíž příjemné podnebí jim více vyhovovalo. Změna prostředí a cesty po této kouzelné zemi zapůsobily blahodárně na matčino otřesené zdraví.

Po Itálii procestovali Německo a Francii. Já, jejich nejstarší dítě, jsem se narodil v Neapoli a od útlého dětství jsem je doprovázel na jejich toulkách. Několik let jsem zůstával jejich jediným dítětem. Jejich vzájemná oddanost byla hluboká, ale zdroj lásky, jíž mě zahrnovali, byl nevyčerpatelný. Mými prvními vzpomínkami jsou matčiny něžné pozornosti a otcův úsměv plný laskavé radosti, s nímž na mě pohlížel. Byl jsem jejich hračkou a jejich idolem, a snad i něčím víc – jejich dítětem, nevinným a bezmocným tvore…