Frankenstein

KAPITOLA 17

Domluvil a upřel na mě pohled plný očekávání. Jenže jsem byl zmaten a vyděšen a nedokázal jsem uspořádat myšlenky natolik, abych plně pochopil dosah jeho návrhu. Po chvíli pokračoval:

"Musíš pro mě stvořit ženu, s kterou bych mohl žít a dělit se o ony pocity, jež jsou pro mě nezbytné. Něco takového můžeš dokázat jedině ty! Mám právo to na tobě žádat a ty mi to nesmíš odepřít!"

Tato slova ve mně znovu rozlítila hněv, který ochabl, když mi líčil klidný život u svých ochránců, a už jsem se nedokázal ovládnout.

"Odmítám!" vybuchl jsem. "A ani mučením bys ze mě nevynutil souhlas. Můžeš mě udělat tím nejubožejším člověkem na světě, ale nikdy mě nepřiměješ, abych se sám před sebou ponížil. Já že bych měl stvořit někoho tobě podobného, jehož zkaženost by byla další metlou lidem? Odejdi! Odpověděl jsem ti, můžeš mě trýznit, ale nikdy ti nevyhovím!"

"Mýlíš se," odpověděl netvor, "nebudu ti vyhrožovat, jsem ochoten s tebou vyjednávat. Jsem zlý, protože jsem nešťastný. Nestraní se mě snad všichni lidé? Necítí snad ke mně nenávist? I ty, můj stvořiteli, bys mě nejraději zničil. Uvědom si to a pak mi řekni, proč bych já měl mít s člověkem větší soucit, než on má se mnou? Jistě bys nepovažoval za vraždu, kdyby se ti podařilo svrhnout mě do některé z trhlin v ledovci a tak rozbít mé tělo, dílo svých vlastních rukou! Mám snad brát ohled na člověka? Vždyť mnou opovrhuje! Kdyby člověk chtěl se mnou žít v klidu a míru, prokazoval bych mu místo zlých činů jen dobré a jejich přijetí bych splácel slzami vděčnosti. Lidské city jsou však nepřekonatelnou překážkou pro vzájemnou shodu. Ale já rozhodně nejsem z těch, kdo se dají dobrovolně zotročit. Pomstím se za utrpěné křivdy. Jestliže nemohu vnuknout nikomu lásku, budu vyvolávat strach a budu pronásledovat neuhasitelnou nenávistí zejména tebe, svého největšího nepřítele, protože jsi mě stvořil. Měj se na pozoru! Budu usilovat o tvou zkázu a neustanu dříve, dokud nezpustoším tvé srdce tak, že budeš proklínat hodinu svého zrození."

Při těchto slovech byl naplněn nenávistným vztekem, tvář se mu zkřivila tak, že pohled na ni byl téměř nesnesitelný, ale za chvíli se uklidnil a pokračoval: "Měl jsem v úmyslu se s tebou domluvit. Vášeň, která mě stravuje, je pro mě zhoubná, a zřejmě si neuvědomuješ, že její příčinou jsi ty. Kdyby se alespoň jediný člověk ke mně zachoval laskavě, splatil bych mu to tisíckrát a kvůli němu bych se smířil s celým lidstvem! Jenže tohle všechno jsou bláhové sny, které se nemohou splnit. To, co od tebe chci, je rozumné a umírněné – žádám od tebe tvora druhého pohlaví, ale stejně odporného, jako jsem já. Náhrada je to malá, ale víc žádat nemohu a spokojím se s ní. Pravda, budeme stvůry odříznuté od celého světa, ale tím hlubší bude naše společenství. Náš život nebude šťastný, nebudeme však nikomu škodit a nebudeme trpět tak, jak nyní trpím já. Učiň mě šťastným, můj stvořiteli! Učiň, abych k tobě cítil vděčnost za jediný dobrý skutek! Učiň, abych mohl u nějakého živého tvora vzbudit náklonnost, neodmítni mou prosbu!" "Byl jsem dojat. Při pomyšlení na možné následky ji svého souhlasu jsem se ovšem zachvěl, ale cítil jsem, že jeho důvody jsou alespoň částečně oprávněné. Příběh sám i způsob, kterým ho vylíčil, svědčil o tom, že je myslícím tvorem schopným hlubokých citů. Nedlužím mu tedy jako jeho tvůrce alespoň onen díl štěstí, kterým je v mé moci ho obdařit? Netvor postřehl změnu v mých názorech a pokračoval:

"Jestliže svolíš, ani ty, ani žádný jiný člověk nás už nikdy nespatří – odejdeme do rozsáhlých pustin Jižní Ameriky. Živím se jinou stravou než lidé, nezabíjím ovce a kůzlata, abych nasytil svůj hlad, mně stačí žaludy a bobule. Má družka nebude jistě jiná a spokojí se stejnou stravou. Lůžko si uděláme ze suchého listí, slunce bude na nás zářit stejně jako na člověka a dá uzrát naší potravě. Obraz, který ti zde líčím, je klidný a lidský, a jistě chápeš, že bys mi ho mohl odepřít jen ze svévolného pocitu moci a krutosti. Ačkoli jsi byl ke mně nelítostný, přece vidím teď v tvých očích soucit. Dovol, abych využil příznivé chvíle a přiměl tě ke slibu, že splníš mou prosbu!"

"Navrhuješ tedy," odpověděl jsem, "že opustíš kraje obývané lidmi a budeš žít v pustinách, kde tvými druhy bude pouze divoká zvěř? Jak dokážeš setrvat ve vyhnanství, když tolik toužíš po lidské lásce a náklonnosti? Vrátíš se, znovu budeš vyhledávat společnost lidí a znovu se setkáš s jejich odporem. Tvé temné vášně se opět probudí a budeš už mít společnici, která ti pomohla v zhoubném díle. K tomu nesmí dojít, přestaň mě přesvědčovat, nemohu souhlasit."

"Jak nestálé jsou tvé city! Ještě před malou chvílí tě mé důvody přesvědčily, teď ses znovu zatvrdil! Přísahám ti při zemi, kterou obývám, a při tobě, který jsi mě stvořil, že s družkou, kterou mě obdaříš, opustím kraje obývané lidmi a budu pobývat v pokud možno nejodlehl…