Frankenstein

KAPITOLA 20

Jednoho večera jsem seděl v laboratoři, slunce již zapadlo a nad mořem právě vycházel měsíc. Již se stmívalo, a proto jsem zůstal nečinně sedět a uvažoval, zda mám na dnešek nechat práce, nebo pilně pokračovat a tak uspíšit její ukončení. Jak jsem seděl, začal jsem znovu přemýšlet o tom, co se stane a jaký výsledek bude mít má nynější námaha. Před třemi lety jsem se zabýval stejným problémem a vytvořil jsem zlosyna, jehož nesrovnatelná surovost mi zlomila srdce a navždy je naplnila nejtrpčími výčitkami. Nyní jsem se chystal vytvořit nového tvora, jeho družku, o jejíž povaze jsem rovněž nic nevěděl. Mohla být desettisíckrát horší než její druh a libovat si v samoúčelném vraždění a ubližovat lidem. On přísahal, že opustí lidskou společnost a bude se ukrývat v pustinách. Ona však nepřísahala. Ona, která se také s veškerou pravděpodobností stane myslícím a uvažujícím tvorem, by mohla odmítnout podřídit se dohodě uzavřené před jejím vznikem. Oba by se také mohli navzájem nenávidět. Ten, který už žije, proklíná svou ohyzdnost. Nemohl by se jí tedy ještě více děsit, až se mu objeví před očima v ženské podobě? Také ona by se mohla od něho s odporem odvrátit a přiklonit se k lidské kráse, mohla by ho opustit, a on by byl zase sám, rozlícen novou urážkou – být opuštěn tvorem vlastního rodu.

I kdyby opustili Evropu a usídlili se v pustinách Nového světa, vznikly by jako jeden z prvních výsledků vztahu, po němž netvor toužil, děti, a na zemi by se rozmnožila rasa stvůr, které by mohly život lidí ohrozit a naplnit děsem. Měl jsem tedy právo uvalit pro vlastní záchranu toto prokletí na budoucí pokolení? Dal jsem se zviklat klamnými důvody tvora, kterého jsem stvořil, jeho hrozby mě vyvedly z míry, ale tehdy poprvé jsem si náhle uvědomil nesprávnost svého slibu. Zachvěl jsem se při pomyšlení, že by mě budoucí staletí mohla proklínat jako morovou nákazu, jako člověka, který neváhal ze sobeckých důvodů vykoupit si vlastní klid za cenu snad i existence celého lidstva.

Chvěl jsem se a náhle se mi téměř zastavilo srdce: vzhlédl jsem a ve světle měsíce jsem oknem spatřil netvora. S odporně sešklebenou tváří pohlížel na mě, jak tu sedím a plním úkol, který mi uložil. Ano, sledoval mě tedy při mých cestách, číhal v lesích, skrýval se v jeskyních nebo se uchyloval do rozlehlých opuštěných vřesovišť, a nyní přišel, aby se ujistil, jak má práce postupuje, a vymáhal splnění mého slibu.

Pohlédl jsem na něj a v jeho obličeji jsem nalezl výraz nejvyšší zloby a proradnosti. S hrůzou jsem si připomněl slib, že stvořím tvora jemu podobného, a chvěje se vzteky roztrhal jsem na kusy věc, na níž jsem pracoval. Když netvor spatřil, jak jsem zničil tvora, na jehož budoucím životě záviselo jeho štěstí, zmizel s výkřikem plným ďábelského zoufalství a pomsty.

Vyšel jsem z laboratoře, zamkl dveře a zapřísáhl se slavnostně v duchu, že se už nikdy k této práci nevrátím. Potom jsem odešel nejistým krokem do svého pokoje. Byl jsem sám, nablízku nebyl nikdo, kdo by rozptýlil můj smutek a zbavil mě těžké sklíčenosti a hrozných představ.

Uplynulo několik hodin, zůstával jsem u okna a pohlížel na moře. Bylo téměř nehybné, protože se vítr uklidnil a celá příroda odpočívala pod okem klidného měsíce. Na vodní hladině se pohybovalo jen několik málo rybářských lodí a tu a tam zanesl vánek na břeh zvuk hlasů, jak rybáři na sebe volali. Cítil jsem ticho, ačkoli jsem si ani neuvědomoval jeho úplnou hloubku, až náhle můj sluch zachytil zvuk vesel dopadajících blízko břehu do vody a nedaleko mého domku přistál člun.

Za několik minut jsem zaslechl zaskřípění dveří, jako by se někdo snažil je tiše otevřít. Chvěl jsem se od hlavy až k patě, tušil jsem, kdo to je, a chtěl jsem probudit někoho z vesničanů, kteří žili v nedaleké chatrči. Přemohl mě však pocit bezmoci, tak častý v hrůzných snech, kdy se člověk marně snaží uprchnout před hrozícím nebezpečím a zůstává přikován k zemi.

Náhle jsem zaslechl v chodbě zvuk kroků, dveře se otevřely a netvor, jehož příchodu jsem se obával, vešel. Zavřel dveře, přistoupil ke mně a tiše pravil:

"Zničil jsi dílo, které jsi počal, co máš v úmyslu? Odvažuješ se porušit daný slib? Snášel jsem útrapy a nouzi, odešel jsem ze Švýcarska s tebou, putoval jsem po březích Rýna, mezi jeho zelenými ostrůvky, a přelézal vrcholky jeho hor. Mnoho měsíců jsem pobýval ve vřesovištích Anglie a v pustinách Skotska. Snášel jsem neuvěřitelnou únavu, zimu a hlad – a ty se odvažuješ zničit mou naději?"

"Odejdi! Zrušil jsem svůj slib, nikdy už nestvořím tvora podobného tobě, stejně znetvořeného a zlého!"

"Snažil jsem se přesvědčit tě po dobrém, ale nezasloužíš si mé shovívavosti! Nezapomeň, že jsem silný a mohu ti tak ublížit, že budeš nenávidět i denní světlo. Stvořil jsi mě, ale já jsem tvůj pán – uposlechni!" "Hodina mé nerozhodnosti přešla a přichází doba tvé moci. Tvé výhružky mě nemohou donutit vykonat zhoubné dílo, naopak, utvrzují mě v přesvědčení, že ti nesmím vytvořit společníka v konání zla. Mám snad chladnokrevně poslat na svět dalšího netvora, jehož jediným potěšením bude smrt a zkáza? Odejdi! Jsem neoblomný a tvá slova jen ještě více jitří mou nenávist!"

Netvor četl v mé tváři neodvolatelné rozhodnutí a v bezmocné zlobě skřípal zuby: "Má snad každý muž najít pro sebe ženu, každé zvíře svou družku, a jen já mám zůstat sám? Kdykoli jsem k někomu projevil náklonnost, opětoval mi ji odporem a nevraživostí. Člověče! Můžeš mě nenávidět, ale měj se na pozoru! Tvůj čas uplyne v hrůze a utrpení a brzy dopadne úder, který tě navždy zbaví štěstí! Máš snad ty být šťasten, a já se mám svíjet v hluboké ubohosti? Můžeš zničit mé ostatní vášně, ale pomsta mi zůstane, pomsta od nynějška cennější než světlo nebo jídlo! Snad zemřu, ale napřed budeš ty, můj tyran a trýznitel, proklínat slunce, zářící nad tvým utrpením! Měj se na pozoru, neznám strach, a proto jsem silný! Budu tě sledovat lstivě jako had, abych tě v pravou chvíli uštknul. Člověče, křivdu, kterou jsi spáchal, odpykáš!"

"Přestaň, netvore, a neotrav…