Frankenstein

KAPITOLA 3

Když mi bylo sedmnáct let, rozhodli rodiče, že mám pokračovat ve studiích na universitě v Ingolstadtu. Až dosud jsem navštěvoval ženevské školy, ale otec považoval za nutné, abych svou výchovu doplnil dalšími vědomostmi, které jsem nemohl získat ve vlasti. Můj odjezd byl stanoven na nejbližší dobu, jenže než přišel určený den, udalo se první neštěstí mého života – osudná předzvěst budoucího utrpení.

Alžběta dostala neštovice, její onemocnění bylo vážné a byla ve velkém nebezpečí. Během její nemoci jsme se mnoha důvody snažili přesvědčit matku, aby ji neošetřovala. Zprvu ustoupila našim prosbám, když se však dozvěděla, že život jejího nejmilejšího dítěte je v nebezpečí, nemohla již déle ovládat svou úzkost. Ošetřovala nemocnou, a její pozorná péče zvítězila nad zrádnou chorobou; Alžběta se vyléčila, avšak její zachránkyni se toto uzdravení stalo osudným. Třetí den matka onemocněla, její horečka byla doprovázena velmi znepokojujícími příznaky a obličeje ošetřujících lékařů prozrazovaly nejhorší. Ani na smrtelném loži matku neopustila vlídnost a statečnost. Vzala mě a Alžbětu za ruce a řekla: "Mé děti, nejpevnější naději na vaše budoucí štěstí jsem vkládala do vyhlídky na váš sňatek. Tato naděje teď bude útěchou vašeho otce. Alžběto, má drahá, ty teď musíš zaujmout mé místo u mladších dětí. S jakou lítostí od vás odcházím! Není to tvrdé, že já, ták šťastná a tak milovaná, vás všechny musím opustit? Ale nesmím tak uvažovat! Pokusím se klidně usmířit s myšlenkou na smrt a zemru s nadějí, že se s vámi setkám na onom světě."

Zesnula klidně a také ve smrti si zachovala její tvář výraz lásky. Jistě nemusím líčit, jak je lidem, jejichž nejdražší pouta jsou přervána neodčinitelným zlem, jaké prázdno mají v duši, jaké zoufalství ve tváři. Trvalo dlouho, než jsme sami sebe přesvědčili, že ta, kterou jsme denně viděli a jejíž život se zdál být součástí našeho vlastního života, odešla navždy, že jas milovaných očí zhasl, že zvuk hlasu tak blízkého a tak drahého sluchu navždy zmlkl a nikdy ho už neuslyšíme. Takové byly naše úvahy v prvních dnech, ale když odstup času prokázal, že neštěstí je trvalé, pak teprve začala pravá hořkost bolesti. Jenže komu neodervala drsná ruka osudu někoho drahého? A proč líčit zármutek, který jsme všichni už prožili nebo jednou prožijeme? Za nějakou dobu se zármutek stává spíše vzpomínkou než nutností, a smích, který zavítá na rty, už není odháněn, i když by mohl být považován za svatokrádež. Matka byla mrtva, ale nás i nadále čekalo plnění denních povinností. Museli jsme jít dál svou cestou s ostatními a naučit se považovat se za šťastné, že jsme tu zůstali a že nás smrt nevzala s sebou.

Bylo třeba znovu rozhodnout, kdy odjedu do Ingolstadtu. Vymohl jsem si na otci několikatýdenní odklad. Opustit poklidnou atmosféru domu ve smutku, tak podobnou smrti, a vrhnout se do ruchu života mi připadalo jako svatokrádež. Smutek byl pro mne něčím novým, ale nijak mě nevyděsil. Neměl jsem chuť opustit ty, kteří mi zbývali, a zejména jsem toužil po jistotě, že má líbezná Alžběta našla už konečně trochu útěchy.

Alžběta skrývala svou bolest a snažila se vystupovat jako utěšitelka. Hleděla s odvahou do budoucna a své povinnosti vykonávala statečně a horlivě. Zasvětila život těm, které se naučila nazývat strýcem i bratranci. Nikdy nebyla tak okouzlující jako v oněch dobách, kdy slunný úsměv rozzářil její tvář a zalil nás svým jasem. Ve snaze přivést nás na jiné myšlenky zapomínala dokonce i na vlastní zármutek.

Konečně nastal den mého odjezdu. Clerval u nás strávil poslední večer. Snažil se již dříve přemluvit svého otce, aby mu dovolil odjet na studie se mnou, ale marně. Jeho otec byl omezený obchodník a touhy i ctižádost svého syna považoval za zahálku a za zkázu. Jindřich těžce nesl, že mu není dopřáno dosáhnout vyššího vzdělání. Nemluvil mnoho, ale když promluvil, četl jsem v jeho planoucím zraku a vzrušeném pohledu zdrženlivé, ale pevné odhodlání nedat se připoutat k malicherným ubohostem kupeckého života.

Seděli jsme dlouho do noci. Nemohli jsme se od sebe odtrhnout, ani jsme nedokázali vyřknout osudné sbohem. Posléze bylo vysloveno a my jsme se odebrali na lůžko pod záminkou, že hledáme odpočinek. Každý z nás si myslil, že druhého oklamal, ale když jsem za ranního šera sešel dolů ke kočáru, který mě měl odvézt, byli tam všichni – otec, aby mi požehnal, Clerval, aby mi ještě jednou stiskl ruku, Alžběta, aby mě znovu poprosila o časté zprávy a aby posledními něžnostmi zahrnula svého druha a přítele.

Nastoupil jsem do lehkého kočáru a přepadly mě nejsmutnější úvahy. Doposud jsem byl obklopen svými nejdražšími a život s nimi poskytoval všem radost a štěstí – nyní jsem byl zcela sám. Na universitě, kam jsem jel, jsem si musel najít nové přátele a být sám sobě ochráncem. Až dosud plynul můj život v úplném ústraní našeho domova, a tím jsem získal nepřekonatelný odpor k novým obličejům. Miloval jsem své bratry, Alžbětu a Clervala; to byly "staré známé tváře". Sám sebe jsem však považoval za zcela neschopného přizpůsobit se společnosti cizích lidí. S takovými myšlenkami jsem nastoupil cestu, ale postupně jsem nabýval odvahy i naděje. Horoucně jsem prahl po tom, abych získal co nejvíce vědomostí. Doma jsem často považoval za bolestné, že mám mládí trávit na jediném místě, a již dlouho jsem toužil poznat svět a zaujmout své postavení mezi ostatními lidmi. Nyní se má přání splnila a bylo by ode mne bláhové toho litovat.

Na cestě do Ingolstadtu, která byla dlouhá a namáhavá, jsem měl mnoho času přemýšlet. Konečně přede mnou vyvstala vysoká štíhlá věž městského kostela. Vystoupil jsem a šel do svého bytu, abych strávil večer podle vlastní chuti.

Příštího rána jsem odevzdal doporučující dopisy a navštívil některé z hlavních profesorů. Náhoda – či spíše temná moc, anděl zkázy, který se nade mnou ujal všemohoucí vlády od okamžiku, kdy jsem váhavě opustil otcovský dům – mě nejprve zavedla k profesoru přírodních věd Krempovi. Byl to neúhledný muž, ale hluboko zasvěcený do t…