Frankenstein

KAPITOLA 9

Pro člověka není snad nic bolestnějšího, než upadne-li jeho mysl po prudkém vznětu citů, vyvolaném překotným vývojem událostí, do mrtvého nečinného klidu. V něm spočívá jistota, která zbavuje duši naděje i strachu. Justýna zemřela – odpočívala věčným spánkem, a já žil. Krev mi volně proudila, ale hluboké zoufalství a kruté výčitky mi tísnily srdce a pevně v něm utkvěly. Spánek se vyhýbal mým očím a já jsem bloudil jako duch, protože jsem spáchal nepopsatelně strašné zločinné skutky, po nichž přijdou ještě další (jak jsem si namlouval). A přece mi srdce přetékalo ušlechtilou láskou k ctnosti. Vstoupil jsem do života s úmyslem konat jen dobro a prahl jsem po okamžiku, kdy budu moci své sny uskutečnit a stát se užitečným lidstvu. A teď bylo všechno zmařeno: místo čistého svědomí, které by mi dovolovalo spokojeně se ohlédnout na minulost a načerpat z ní přísliby nových nadějí, zmocnily se mě výčitky a pocit viny a zaháněly mě do pekla bolestných muk, jaká ani nelze slovy vyjádřit.

Tyto duševní útrapy těžce doléhaly na můj zdravotní stav. Ve skutečnosti jsem se totiž zcela nezotavil z prvního záchvatu, který jsem prodělal. Vyhýbal jsem se lidem, každý výraz radosti nebo spokojenosti na jejich tvářích byl pro mě mukou, jedinou útěchou mi byla samota – hluboká, temná, smrti podobná samota.

Otec s bolestí sledoval, jak se zhoršuje můj zdravotní stav a mění mé každodenní zvyky, a snažil se uvádět důvody, jimiž by mě vrátil zpět k životu. Svými slovy, vycházejícími z čistého svědomí a bezúhonného života, mi chtěl dodat sílu a odvahu k rozehnání temného mraku, který zahaloval mou mysl.

"Myslíš si snad, Viktore," řekl jednou, "že já netrpím? Žádný otec nemohl milovat své dítě víc, než jsem já miloval Viléma," a při těchto slovech mu z očí vyhrkly slzy, "ale není snad povinností těch, kdo zůstávají naživu, nezvětšovat svou bolest projevováním přehnaného zármutku? Je to současně i povinnost k sobě samému, protože nadměrný smutek zabraňuje člověku, aby co nejlépe a nejradostněji plnil své každodenní povinnosti, bez nichž není platným členem společnosti."

Jeho rada, i když správná, nedala se v mém případě vůbec použít. Kdyby výčitky svědomí nebyly smísily svou hořkost a strach svou úzkost s mými dalšími pocity, byl bych prvním, kdo by dokázal skrývat bolest a utěšovat své nejbližší. Takto jsem mohl otci odpovědět pouze pohledem plným zoufalství a snažit se nepobývat často v jeho blízkosti.

Tehdy jsme se také přestěhovali do našeho domu v Belrive. Tato změna mi přišla neobyčejně vhod. Pravidelné zavírání městských bran v deset mi znemožňovalo zůstávat u jezera po této hodině, a to mi velmi ztrpčovalo pobyt uvnitř ženevských hradeb. Často, když už se ostatní členové rodiny odebrali k odpočinku, vzal jsem si člun a strávil mnoho hodin na jezeře. Někdy jsem napjal plachty a dal se unášet větrem, jindy jsem zavesloval doprostřed jezera, nechal člun volně kolébat a oddal se smutným úvahám. Když kolem mne zavládl klid a mně se zdálo, že kromě netopýra nebo žáby, jejíž přerušované skřehotavé kuňkání se ozývalo jen tehdy, když jsem se blížil ke břehu, jsem jediným živoucím tvorem, který se bezcílně toulá v této božsky krásné krajině, často mě jímalo pokušení pohroužit se do tichého jezera, aby se nade mnou a nad mým neštěstím vody navždy uzavřely. Zabraňovala mi v tom však myšlenka na statečně trpící Alžbětu, kterou jsem vřele miloval a jejíž život byl spjat s mým. Také jsem myslil na otce a bratra – měl by je snad můj zbabělý útěk zůstavit bezbranné a nechráněné před záštím nepřítele, kterého jsem vytvořil k jejich záhubě? V takových chvílích jsem hořce plakal a toužil jsem, aby se do mé mysli vrátil klid a abych tak mohl těm, které jsem miloval, dát útěchu a štěstí. To však nešlo. Výčitky svědomí zahnaly sebemenší naději. Byl jsem tvůrcem nezměnitelného zla a žil jsem v každodenním strachu, že se netvor, jehož jsem stvořil, dopustí nějakého nového zločinu. Měl jsem temný pocit, že ještě vše neskončilo, že přece jen spáchá nějaký další tak mimořádně strašný skutek, že by svou neslýchaností téměř smazal vzpomínku na minulé zločiny. Měl jsem se stále oč bát, dokud kolem mě žili ti, které jsem miloval. Nelze si představit, jakou hrůzu mi netvor naháněl. Kdykoli jsem si na něj vzpomněl, skřípal jsem zuby, oči mi žhnuly a já si horoucně přál zničit onen život, kterým jsem ho nedomyšleně obdařil. Když jsem uvažoval o jeho zločinných a odporných skutcích, ovládly nenávist a touha po pomstě mou mysl a vedly ji přes všechny zábrany. Byl bych se za ním vydal třebas až na nejvyšší vrcholek And, jen kdybych věděl, že ho mohu svrhnout do propasti. Přál jsem si ho uvidět znovu, abych ho mohl zahrnout nejhlubším opovržením a pomstít Vilémovu a Justýninu smrt.

Náš dům byl dómem smutku. Hrůza minulých událostí hluboce otřásla otcovým zdravím. Alžběta byla smutná a malomyslná, každodenní povinnosti ji netěšily, sebemenší radost jí připadala svatokrádeží a jen věčný nářek a pláč mohl podle jejího názoru vyjádřit její vztah k zmarnění a zničení nevinnosti! Nebyla už šťastnou bytostí, která se v mládí se mnou potulovala po březích jezera a nadšeně bájila o našem budoucím životě. Přepadl ji první z žalů, kterým je určeno odtrhnout nás od pozemského života, a jeho temný vliv zaplašil její nejkrásnější úsměvy.

"Když uvažuji o hrozné smrti Justýny Moritzové," řekla mi jednou, "nevidím už svět a jeho uspořádání tak, jak se mi jevil dosud. Dříve jsem pokládala popisy zlořádů a nespravedlností, o nichž jsem četla v knihách nebo slyšela od jiných, za příběhy dávné minulosti nebo za hrůzné smyšlenky. Byly vzdálené a spíše pochopitelné rozumu, než abych si je mohla představit ve skutečnosti. Jenže teď nás neštěstí navštívilo v našem domově a lidé mi připadají jako netvoři prahnoucí po krvi svých bližních. A přece jsem určitě nespravedlivá. Všichni věřili, že to ubohé děvče je vinno, a kdyby byla spáchala zločin, za který zemřela, jistě by byla nejzkaženějším člověkem na světě. Kvůli několika drahokamům zavraždit sy…