Candide neboli optimismus

XVI
 
Co se přihodilo našim dvěma poutníkům, dvěma dívkám a dvěma opicím
O divoších, kteří se nazývají Ušatci

Candide a jeho sluha byli už dávno za hranicemi a v táboře neměli ještě ani potuchy, že německý jezuita je mrtev. Mazaný Kakambo se postaral, aby měli plná zavazadla chleba, čokolády, šunky, ovoce a několik beček vína, a tak ujížděli na andaluských koních až do končin, kde se ani jeden z nich nevyznal a kde nebyly ani cesty.

Konečné se před nimi objevil krásný luh, uprostřed něhož tekl potok. Naši dva poutníci pustili napást koně a Kakambo navrhl pánovi, aby se najedli také. A sám šel příkladem vstříc.

„Jak můžeš na mně chtít,“ řekl Candide, „abych jedl šunku, když jsem zabil syna pana barona, čímž jsem sám sebe odsoudil k tomu, že už nikdy v životě nespatřím krásnou Kunhutu? Co je mi platné prodlužovat ten mizerný život, když mé budou hrýzt výčitky a beznaděje a já se potáhnu kdovíjak daleko od ní. A co tomu řekne Věstník pro historii a umění v Trévoux?“

Nicméně – při tomto rozjímání – pustil se do jídla.

Slunce již zapadalo. Najednou uslyšeli naši dva zbloudilci několik zaječení. Zdálo se, že to křičí ženy, ale bylo těžko rozpoznat, zda jsou to výkřiky bolestí nebo radosti. Oba se horempádem zdvihli. To se stává každému, kdo je v cizích končinách, že je neustále vystrašený a poplašený.

Vykřikovaly to dvě dívky. Byly dočista nahé, pobíhaly po louce a za nimi skákaly dvě opice, které je kousaly do zadků.

Candide byl dojat.

U Bulharů se naučil střílet – byl by ustřelil lískový oříšek, aniž by zasáhl list keře –, vzal tedy španělskou dvojku, zamířil, vystřelil a obě opice zabil.

„Buď Bohu chvála. Milý Kakambo, zachránil jsem ta dvě ubohá stvoření od velikého nebezpečí. Mám dojem, že ten hřích, když jsem zabil inkvizitora a jezuitu, je tímto napraven. Zachránil jsem život dvěma dívkám. Možná že to jsou dámy urozené, a taková příhodička nám může zajistit náramné výhody.

Chystal se pokračovat, ale jazyk mu zdřevěněl. Dívky totiž začaly opice něžně objímat, prolévat nad nimi slzy a dělat přebolestný rámus.

„Nebyl bych čekal, že mají tak měkké srdce a soucitnou duši,“ řekl konečně Candide Kakambovi a ten mu opáčil:

„Pane můj, provedl jste tu pěkné krasodílko. Vždyť vy jste zabil těm slečnám milence!“

„Milence? Že by? Kakambo, ty se mi posmíváš. Mám ti věřit?“

„Milý pane,“ odvětil mu Kakambo, „vy se pořád všemu divíte? Proč si vlastně myslíte, že nemohou být země, kde se na vnadách dam pasou opice? Jsou ze čtvrtiny lidmi, jako já jsem ze čtvrtiny Španěl.“

„Achich,“ řekl Candide, „už si vzpomínám. Jednou mi vyprávěl mistr Panglos, že se podobné případy stávaly a že z této míchanice vznikli skřítci, fauni a satyři. Některé význačné osobnosti starověku je prý viděly, ale já si vždycky myslil, že jsou to povídačky.“

„Nu a teď vidíte, že jste se mýlil,“ řekl Kakambo, „Je to pravda, je vidět, že o tom vědí i lidé, kteří nemají veliké vzdělání. Teď mám ale strach, že nám ty dámy způsobí nějakou nepříjemnost.“

Tyto znamenité úvahy přiměly Candida, aby zmizel z louky a ukryl se v lese. Povečeřel tu s Kakambem, a když si zanadávali na inkvizitora v Portugalsku, guvernéra v Buenos Aires a na barona, natáhli se do mechu.

Když se probudili, zjistili, že se nemohou vůbec pohnout. Důvod tkvěl v tom, že v noci přišli obyvat…