Candide neboli optimismus

XVII
 
Candide a jeho sluha se dostali do Eldoráda.
Co je tu potkalo

Když byli na hranicích Ušatců, řekl Kakambo Candidovi: „Tahle polokoule není o nic lepší než ta druhá. Dejte na mne a vraťme se nejkratší cestou do Evropy.“

„Vrátit se, ale jak?“ řekl Candide. „A kam? Když se vrátím do Portugalska, tam mě upálí. Když zůstaneme tady, může se nám stát, že nás každou chvíli nabodnou na rožeň. A potom, copak mohu opustit končiny, v nichž přebývá slečna Kunhuta?“

„Namiřme si to tedy do Cayenne,“ řekl Kakambo. „Tam jsou Francouzi. Toulají se po celém světě, třeba nám pomohou. A snad se nad námi slituje i Pánbůh.“

Jenže vydat se do Cayenne nebylo tak snadné. Věděli sice jakž takž, kudy jít, ale všude číhaly strašné překážky. Hory, řeky, loupežníci, divoši. Koně jim únavou pošli, zásoby byly snědeny – celou dobu se museli krmit plody, které jim poskytla divoká příroda. Teprve po měsíci putování dorazili k malé říčce.

Na březích tu rostly kokosové palmy a ty jim zachránily život a dodaly naději. Kakambo, jenž uměl dávat znamenité rady jako stařena, řekl Candidovi:

„Už nemůžeme a nachodili jsme se dost. Tamhle na břehu vidím prázdný člun. Naplníme ho kokosovými ořechy, vlezeme si do něho a ať nás nese po proudu. Řeka vede vždycky k nějakým obydleným končinám. A když se nesetkáme s věcmi příjemnými, uvidíme aspoň něco nového.“

„Budiž,“ řekl Candide. „Svěřme se Prozřetelnosti a pojďme.“

Pluli několik mil. Tu rostly na březích květiny, tu byl břeh pustý. Tu byla rovina, tu zase skály. Koryto řeky bylo stále širší a širší a znenadání se ztratilo pod klenbou mohutných skal. Trčely až k nebi.

Oba poutníci byli tak odvážní, že se pustili po proudu pod tupou klenbu.

Bystřiny zde stiskla skála – řítily se proto se strašným jekem dopředu.

Za čtyřiadvacet hodin poutníci opět spatřili denní světlo. Ale plavidlo se jim roztříštilo o úskalí, a tak jim nezbylo než lézt ze skály na skálu dobrou míli.

Konečné se před nimi otevřel široký obzor, obroubený nedostupnými horami. Byl to kraj pěstěný – pro radost i pro obživu. S užitečným bylo všude spojeno příjemné. Po cestách jezdily – nebo vlastně cesty zdobily vozy skvělých tvarů a krásných hmot. V nich se vozili krásní mužové a přesličné ženy a tahaly je veliké rudé ovce, které byly ještě rychlejší než koně, ať už andaluští či tetuánští nebo mequinéští.

„Vida,“ řekl Candide. „Tak přece jen je krásnější země než Vestfálsko.“

A vstoupil s Kakambem do první vesnice. Na kraji této obce si hrálo několik venkovských dětí. Měly na sobě zlatý brokát – dočista roztrhaný – a hrály si s kamínky. Naši dva mužové z jiného světa se nad nimi se zalíbením zastavili. Kamínky byly kulaté, široké, zelené, rudé a jedinečně se třpytily. Poutníci dostali chuť si je prohlédnout.

Zdvihli jich několik – a bylo to zlato, smaragdy, rubíny. Ten nejmenší kus by byl největší ozdobou mongolského trůnu.

„To budou asi děti zdejšího krále,“ řekl Kakambo, „když si hrají s takovými kamínky.“ Tu se objevil vesnický učitel a odvedl děti do školy.

„Aha,“ řekl Candide. „Vychovatel z královské rodiny.“

Malí otrhánci si přestali ihned hrát a nechali …