Candide neboli optimismus

XVIII
 
Co všechno viděli v Eldorádu

Když hostinský viděl, jak je Kakambo zvědavý, řekl: „Já jsem nevzdělaný člověk – nicméně mi to nijak nevadí, abyste si snad nemysleli. Máme tu však jednoho starce, býval u dvora, a pak odešel do ústraní. ]e to nejchytřejší člověk z království a je velmi sdílný.“

A zavedl Kakamba ke starci. (Candide byl nyní jaksi druhořadou osobou a doprovázel svého sluhu.)

Vešli do prostince zařízeného domu. Jeho brána byla udělána jen ze stříbra, obytné místnosti byly vykládány pouze zlatem, ale všechno bylo tak vkusné, že ani to nejbohatší vykládání by nebylo krásnější.

Předsíň byla vykládána jen rubíny a smaragdy, leč způsob, jakým to bylo provedeno, znamenitě nahrazoval tuto krajní jednoduchost.

Stařec přijal cizince na pohovce z kolibřího peří, nabídl jim likéry v diamantových nádobách a pak – aby ukojil jejich zvědavost – jal se vyprávět:

„Je mi sto sedmdesát dva roky. Od otce, který býval královským podkoním, jsem slýchával o strašných revolucích v Peru. Viděl prý je na vlastní oči. Království, v němž žijeme, je prastará vlast Inků. Velmi nerozumně odtud odešli – šli totiž pokořit jiný kus světa, ale nakonec je vyhladili Španělé.

Vladaři z tohoto rodu, kteří zůstali v rodné zemi, byli daleko moudřejší. Se souhlasem celého národa nařídili, že žádný obyvatel nesmí nikdy opustit naše malé království, a to nám zachovalo nevinnost a štěstí. Španělé měli jakousi takousi zmatenou povědomost o naší zemi. Nazvali ji Eldorádo, a nějaký Angličan – jmenoval se rytíř Raleigh – pronikl asi před sto lety skoro až k nám.

Ale kolem dokola jsou nedostupné a strmé skály a tak jsme byli až do dneška uchráněni před dravostí evropských národů. Oni mají zběsilý zálusk na naše oblázky a na naše bláto a byli by s to pobít nás do posledního, jen aby je dostali.“

Byl to dlouhý rozhovor, Mluvilo se o státním zřízení, o mravech, o ženách, o divadle a o umění. Nakonec Candide – protože měl neustále metafyzické choutky – řekl Kakambovi, aby se zeptal, zda tady mají také ně jaké náboženství.

Stařec se trochu začervenal.

„Jakpak ne,“ řekl. „Že o tom můžete pochybovat. To nás máte za tak nevděčné?“

Kakambo se pokorně zeptal, jaké že to mají v Eldorádu náboženství, a stařec se znovu začervenal.

„Copak může být dvojí náboženství?“ řekl. „Myslím, že takové náboženství, jaké máme my, mají na celém světě. Uctíváme Boha od večera do rána.“

„A to uctíváte jen jednoho Boha?“ řekl Kakambo, tlumočící nepřetržitě Candidovy pochybnosti.

„Samozřejmě,“ řekl stařec. „Přece nejsou dva nebo tři nebo čtyři. Musím vám však říci, že všichni lidé z vašeho světa kladou velmi prapodivné otázky.“

Candide se však vytrvale vyptával. Chtěl vědět, jak se v Eldorádu modlí k Bohu.

„My se vůbec nemodlíme,“ odvětil dobrý a ctihodný stařec. „My od něho nic nechceme, protože nám dal všecko, co potřebujeme, a tak mu jen neustále děkujeme.“

Candida pojala zvědavost, jaké tu mají kněze, a byl by je rád viděl. Řekl Kakambovi, aby se zeptal, kde je mají.

Dobrý stařík se usmál.

„Přátelé,“ řekl, „tady jsme všichni kněží. Král a všichni otcové rodin zpívají každé ráno slavnostní díkůvzdání. Doprovází je pět nebo šest tisíc hudebníků.“

„Cože? Vy tu nemáte mnichy, kteří vyučují, učené se hádají, vládnou, kují pikle a dávají upalovat lidi, co nesouhlasí s jejich názory?“

„To bychom museli být blázni,“ řekl stařík. „My tu máme všichni stejné názory a vůbec nechápeme, co máte těmi vašimi podivnými mnichy na mysli.“

Při této řeči byl Candide u vytržení. Říkal si sám pro sebe:

„Docela něco jiného než Vestfálsko a zámek pana barona. Kdyby náš přítel Panglos viděl Eldorádo, nebyl by nikdy tvrdil, že zámek Thunder-ten-Tronckh je nejlepší na světě. Z toho nezvratně plyne, že je třeba cestovat.“

Po tomto dlouhém rozhovoru dal stařík zapřáhnout do kočáru šest ovcí, dal dvěma poutníkům dvanáct sluhů, aby je doprovodili ke dvoru, a řekl:

„Promiňte mi, že mi můj věk nedovoluje, abych měl čest vás doprovodit. Král vás však přijme tak, že nebudete jistě nespokojeni, a jestliže se vám některé zdejší zvyky nebudou líbit, jisté nám odpustíte.“

Candide s Kakambem vsedli do kočáru. Šest ovcí jen letělo a asi za čtyři hodiny stanuli před královským palácem na jednom konci hlavního města.

Brána paláce byla dvě stě dvacet stop vysoká a sto stop široká. Nejde ani vypovědět, z čeho byla vystavěna, ale lze si to představit podle toho, že cena staviva daleko převyšovala oblázky a písek, kterému my říkáme zlato a drahé kamení.

Když vystoupil Candide s Kakambem z vozu, uvítala je garda dvaceti spanilých dívek. Doprovodily je do koupelí a oblekly do šatů z kolibřího peří. Pak je vysocí důstojníci a vysoké důstojnice koruny zavedli k Jeho Veličenstvu. Vedli je podle zvyku dvěma řadami hudebníků. V každé jich bylo asi tisíc.

Kakambo se zeptal jednoho vysokého důstojníka, jak se zde zdraví Jeho Veličenstvo zda se padá na kolena…