Candide neboli optimismus

XI
 
Stařeniny příběhy

„Neměla jsem vždycky oči tak zarudlé a zakalené, jako je mám dnes. Také nos mi vždy nesahal až k bradě a služkou jsem rovněž nebývala. Jsem dcerou papeže Urbana X. a princezny z Palestriny.

Do čtrnácti let mě vychovávali v paláci, jemuž by všechny zámky těch vašich německých baronů nemohly sloužit ani za stáje. Jedny mé šaty měly větší cenu než všechny znamenitosti Vestfálska dohromady. Bývala jsem krásná, měla jsem půvaby a byla jsem nadaná. Vyrůstala jsem uprostřed radovánek, všichni byli ke mně uctiví a všichni ve mne skládali mnoho nadějí. Každý byl do mě naráz zamilovaný.

Má ňadra už dostávala pěkný tvar.

Ach to byla ňadra! Pevná, vykroužená jako ňadra Venuše Medicejské. Měla jsem ňadra bílá. A což ty oči! A ty překrásné řasy! A to nádherné obočí!

V očích mi bleskaly plameny a převyšovaly třpyt hvězd, jak tvrdili okolní básníci. Ženy, jež mne oblékaly a svlékaly, byly každou chvíli u vytržení, když mne spatřili zepředu nebo zezadu, a všichni muži si přáli, aby za ně mohli někdy zaskočit.

Zasnoubili mé korunnímu princi z Massa-Carrary.

Pane, to byl princ! Krásný jako já, jemný, krasoduchý a ohnivý. Milovala jsem ho, jako člověk miluje poprvé. Vroucně. A zbožňovala jsem ho.

Všecko už bylo připraveno ke svatbám. Konaly se slavnosti, rytířské hry, neustále se hrála nějaká opera-buffa; vše s nádhernou a neslýchanou velkolepostí. Celá Itálie psala na mou počest znělky, z nichž ani jedna nebyla prostřední.

Byla jsem na vrcholu štěstí, když tu mého prince pozvala na šálek čokolády jeho bývalá milenka, jedna postarší markýza. Ani ne za dvě hodiny nato zemřel princ v hrozných bolestech.

Ale to je jen maličkost.

Matka byla zoufalá, i když ji to vlastně postihlo méně než mne, a zatoužila uniknout na nějaký čas z tohoto pochmurného prostředí. Měla u Gaety hezké statky. Nalodili jsme se tedy na krásnou galéru – byla zlatá jako oltář Sv. Petra v Římé – a vydali jsme se tam.

Ale zničehonic na nás vyrazili piráti ze Salé a zajali nás. Naši vojáci se bránili zrovna jako vojáci papežovi: zahodili zbraně, padli na kolena a prosili piráty o rozhřešení in articulo mortis.

A piráti je hned začali svlékat. Když už byli nazí jako opice, došlo na mou matku, dvorní dámy a na mne ovšem též.

To je podivuhodné, jak ti pánové umějí svlékat lidi. Ale ještě víc mě podivilo, že nám všem strkali prsty do těch míst, kam si my ženy v případě nutnosti necháváme obyčejné strkat pouze rourky.

Tento obřad mi připadal tuze zvláštní, ale celkem vzato – takhle se díváme na všecko, když jsme ještě nikdy nevytáhli paty z domu. Zakrátko jsem se dověděla, že to dělají proto, aby zjistili, zda si tam některá neschovala drahokamy. Je to už takový dávný zvyk všech civilizovaných národů, které se plaví po moři. Zvěděla jsem totiž, že na něj nezapomínají ani pobožní páni maltézští rytíři, když se jim dostanou do rukou Turci nebo Turkyně. Je to zákon mezinárodního práva, od něhož se dosud nikdo neodchýlil.

Nebudu vám tady vyprávět, jak je krušné, když je někdo mladou princeznou a vezou ho i s matkou do otroctví do Maroka.

A dovedete si…