Jih proti Severu II

Kapitola 55

„Miláčku, nechci od tebe žádné vysvětlení a ani je nebudu poslouchat,“ prohlásila Melanie pevně a zároveň přikryla drobnou dlaní Scarlettina utrápená ústa a zarazila jí předem všechny řeči. „Urážíš sebe, Ashleyho i mě už pouhým pomyšlením, že si my tři potřebujeme něco vysvětlovat. My tři jsme přece odjakživa – odjakživa jako tři vojáci, kteří se brání světu společnými silami už celou řadu let, a proto se stydím, pomyslím-li na tvůj nápad, že by se mezi nás mohla vetřít sprostá pomluva. Myslíš, že bych uvěřila, že ty a můj Ashley… Copak si neuvědomuješ, že tě znám nejlíp ze všech lidí na světě? Myslíš, že jsem zapomněla na všechny skvělé velkorysé věci, které jsi udělala pro Ashleyho, Beaua i pro mě – všechno, spásou holého života počínaje a záchranou před smrtí hladem konče! Myslíš, že bych si tě dokázala pamatovat, jak se skoro bosá vláčíš brázdou za koněm toho Yankeeho a ruce máš samý puchýř – jen proto, abych se s děťátkem trochu najedla – a přitom uvěřila takovým děsným řečem o tobě? Nechci od tebe slyšet ani slovo, Scarlett O’Harová. Ani slovo.“

„Ale…,“ Scarlett nevěděla rozpaky jak dál a zmlkla.

Rhett před hodinou odjel z města s Bonnie a Prissy a na Scarlett kromě hanby a hněvu dolehl ještě i pocit zoufalé opuštěnosti. Nové břemeno složené z pocitu viny, jak se chovala k Asheymu, a z Melaniiny obrany už prostě nedokázala unést. Kdyby Melanie věřila Indii a Archiemu a zamezila jí přístup na oslavu nebo ji aspoň chladně přivítala, pak by zdvihla vysoko hlavu a bránila se všemi dostupnými prostředky. Ale teď s vědomím, že ji před společenským znemožněním chrání pouze Melanie, stojící mezi ní a zkázou jako tenké zářící ostří s důvěrou a bojovnou září v očích, měla pocit, že jediná slušná možnost, jaká jí zbývá, je ke všemu se otevřeně přiznat. Ano, povědět na sebe všechno od začátku onoho vzdáleného dne na sluncem zalité verandě v Taře.

Štvalo ji svědomí, které se, ač dlouho umlčováno, dokázalo znovu ozvat, aktivní katolické svědomí. „Vyznej se ze svých hříchů a čiň za ně pokání ve smutku a kajícnosti,“ říkávala jí Ellen stokrát a v nastalé duševní krizi se ve Scarlett znovu ozvala Ellenina náboženská výchova a držela ji pevně jako v kleštích. Přiznala by se – ovšem, ke všemu, ke každému pohledu i slovu, i k těm několika pohlazením – a pak by jí bůh ulevil v její bolesti a dal by jí vnitřní klid a mír. A pokáním by byl strašlivý pohled na Melaniin výraz měnící se z něžné náklonnosti a důvěřivosti v nevěřící hrůzu a odpor. Ach, to by bylo příliš těžké pokání, napadlo Scarlett v úzkosti, muset do smrti mít před očima Melaniin výraz a vědět, že Melanie ví o veškeré malichernosti a ubohosti, neloajálnosti s dvojí tváří a pokrytectví, jaké v sobě má.

Kdysi se opájela pomyšlením, že by Melanii vyzývavě vmetla pravdu do očí a pak se pásla pohledem na tom, jak se švagrové hroutí falešná jistota, v níž si žila jako v ráji; to gesto by jí stálo za všechno, co by kvůli němu ztratila, ale teď se do rána všechno změnilo a po ničem na světě nemohla toužit méně. Proč k tomu došlo, ovšem sama nevěděla. Hlavou se jí honilo příliš mnoho různorodých myšlenek najednou a sama se v nich nevyznala. Věděla jen, že si teď zoufale chce udržet Melaniino vysoké mínění o sobě, stejně jako kdysi toužila, aby si matka myslela, že je skromná, laskavá a dobrosrdečná holčička. Věděla jen, že jí nezáleží na tom, co si o ní myslí lidé nebo Ashley a Rhett, ale že si o ní Melanie nesmí začít myslet nic jiného než dosud.

Děsila se pomyšlení, že by měla říci Melanii pravdu, ale probudilo se v ní jedno z mála zdravých hnutí, které jí nedovolilo, aby se předváděla ve falešných barvách před ženou, která za ni vybojovala její vlastní zápasy. Proto se toho rána, jakmile Rhett s Bonnie odjel, hrnula rovnou k Melanii.

Ale jakmile ze sebe vypravila první slova: „Melly, musím ti vysvětlit, co se tuhle stalo,“ Melanie ji velitelským gestem zarazila. Scarlett hleděla zahanbeně do tmavých očí, blýskajících se láskou i hněvem, a se zoufalstvím v srdci pochopila, že by po přiznání nedošla klidu ani míru. Melanie jí tento postup jednou provždy znemožnila hned prvními slovy. Jedním z mála dospělých citů, jaké Scarlett v sobě měla, poznala, že ulevit si utrápenému srdci přiznáním by bylo čiré sobectví. Sama by se sice zbavila tíživého břemene, ale zároveň by je svalila na duši nevinné a důvěřivé osoby. Scarlett měla u Melanie nesplacený dluh za to, jak se jí švagrová před lidmi zastávala, a tento dluh mohla splatit pouze a jenom mlčením. Jak krutou splátkou by bylo, kdyby teď zničila Melanii život nevítaným sdělením, že jí byl manžel nevěrný, navíc s milovanou přítelkyní!

Nemůžu jí nic říct, táhlo hlavou zoufalé Scarlett. Nikdy, ani kdybych si měla zoufat výčitkami svědomí. Bezdůvodně si vybavila Rhettův opilecký výrok: „Má v sobě příliš velký smysl pro čest, aby si dovedla představit, že by se někdo z lidí, které miluje, dokázal dopustit něčeho nečestného – ať je to tedy jeden z křížů, které budeš muset nést.“

Ovšem, tenhle kříž bude muset nést až do smrti, tohle trápení bude muset v sobě mlčky nosit, mít na sobě žíněnou košili hanby a cítit, jak ji po léta dře při každém Melaniině něžném pohledu nebo gestu, bude muset navždycky potlačit touhu vykřiknout: „Nebuď tak hodná! Neper se kvůli mně! Já za to nestojím!“

Kdybys aspoň nebyla takový blázínek, takový milý, důvěřivý, prostoduchý blázínek, všechno by pro mě bylo lehčí, říkala si v duchu zoufalá Scarlett. Už jsem na sebe vzala spoustu tíživých břemen, ale tohle bude nejtěžší a bude na mě doléhat nejhůř ze všech, která jsem kdy vzala na svůj hřbet.

Melanie seděla naproti ní na nízkém křesílku, nohama se pevně opírala o vysoký otoman, až jí kolena vystupovala jako malé holčičce, a to byla pozice, jakou by v životě nezaujala, kdyby s ní vztek necloumal do té míry, že zapomněla na všechno, co se sluší a patří. Držela v ruce úzký pruh háčkovaných ozdob a oháněla se lesknoucím se háčkem sem a tam tak zuřivě, jako by se zapletla do souboje a šermovala rapírem.

K…