Jih proti Severu II

Kapitola 47

Scarlett seděla ve svém pokoji, uždibovala z večeře, kterou jí přinesla na podnosu chůva, a přitom poslouchala, jak v temné noci řádí vítr. Dům byl děsivě tichý, snad ještě tišší než před několika málo hodinami, kdy Frank ležel uložený v rakvi v salonu. Tehdy bylo slyšet, jak lidé chodili po špičkách, hovořili tlumenými hlasy, tiše klepali na přední vchod, sousedé se přihrnuli šeptem kondolovat a Frankova sestra, která přijela na pohřeb z Jonesboro, občas hlasitě vzlykala.

Ale teď v domě vládlo ticho. Ačkoli Scarlett měla otevřené dveře, neslyšela zdola sebemenší zvuk. Wade s holčičkou byli u Melanie od té doby, co přivezli Frankovu mrtvolu, a Scarlett se stýskalo po chlapcově pobíhání a Ellině broukání. V kuchyni uzavřeli příměří a nahoru nedoléhal žádný zvuk připomínající, že by se Peter, chůva a kuchařka hádali. Dokonce ani tetička Pitty, usazená dole v knihovně, se z ohledů na Scarlettin smutek nehoupala v rozvrzaném křesle.

Nikdo ji nevyrušoval v domnění, že si přeje být ponechána o samotě se svým zármutkem, ale být sama bylo to poslední, co si Scarlett ve skutečnosti přála. Kdyby na ni doléhal jen zármutek, byla by jej snesla, jako předtím snesla mnoho jiných. Ale kromě ohromení a pocitu ztráty nad Frankovou smrtí ji trápil ještě strach, výčitky a náhle probuzené špatné svědomí. Poprvé v životě litovala něčeho, co udělala, litovala toho s pověrčivým strachem, který ji celou roztřásal a nutil ji vrhat kradmé provinilé pohledy po posteli, v níž spávala s Frankem.

Zavinila Frankovu smrt. Zavinila ji, jako by vlastním prstem stiskla spoušť. Co se jí naprosil, aby nejezdila nikam sama, ale ona ho neposlouchala. A teď byl kvůli její tvrdohlavosti mrtvý. Bůh ji za to potrestá. Ale na svědomí ji tížilo ještě jedno provinění, které bylo ještě těžší a děsivější, než že zavinila manželovu smrt – provinění, které si vůbec nepřipustila, dokud nespatřila jeho obličej v rakvi. V nepohnutých rysech měl vepsáno cosi bezmocného a zoufalého, co ji obviňovalo. Bůh ji potrestá za to, že si ho vzala, přestože měl rád Suellen. Bude se muset zkroušeně krčit na lavici obžalovaných a zodpovídat se za lež, kterou mu řekla, když se vracela v jeho bryčce z yankeeovského velitelství.

Teď bylo marné tvrdit, že účel světí prostředky, že byla dohnána k tomu, aby ho vlákala do léčky, že na jejím rozhodnutí závisel osud tolika lidí, že si nemohla dovolit brát v úvahu jeho a Suellenina práva na životní štěstí. Pravda jí vyvstávala nesmlouvavě před očima a Scarlett se před ní krčila hrůzou. Vzala si Franka z chladné vypočítavosti a chladně s ním také zacházela. A během posledních šesti měsíců s ní byl velice nešťastný, ačkoli bylo v jejích silách, aby byl velice šťastný. Bůh ji potrestá za to, že na něj nebyla hodnější – potrestá ji za všechno vydírání a šťourání, za bouřlivé scény a kousavé poznámky, za to, že mu odcizila všechny přátele a zahanbovala ho vedením pily, stavbou saloonu a najímáním trestanců.

Byl s ní velice nešťastný a Scarlett to věděla, ale snášel všechno mlčky jako gentleman. Jen jednou udělala něco, z čeho byl šťastný, a to když mu porodila dcerku Ellu. Ale dobře věděla, že kdyby tomu byla mohla zabránit, Ella by se byla nikdy nenarodila.

Scarlett se zachvěla hrůzou a litovala, že Frank není živý, aby na něj mohla být hodná, tak hodná, aby mu všechno vynahradila. Ach, kdyby bůh nebyl tak zuřivý a mstivý! Ach, kdyby se minuty nevlekly tak pomalu a dům nebyl tak tichý! Kdyby nebyla tak sama!

Kdyby u ní byla Melanie, ta by ji dovedla zbavit strachu. Ale Melanie byla doma a ošetřovala Ashleyho. Scarlett chvíli přemýšlela, jestli by si neměla zavolat Pittypat, aby ji chránila před špatným svědomím, ale nemohla se rozhodnout. Pitty by zřejmě všechno ještě zhoršila, protože upřímně oplakávala Franka. Měl k ní věkově blíž než Scarlett a tetička se v něm viděla. Dokonce odpovídal Pittyině potřebě „muže v domě“, jelikož jí nosíval drobné dárky a neškodné klepy, vtipy a příběhy, večer jí předčítal z novin a vysvětloval jí denní události, zatímco mu látala ponožky. Tetička nevěděla, co by pro něj ještě měla udělat, vymýšlela mu k jídlu různé speciality a pečovala o něj během jeho nesčetných nachlazení. Teď se jí po něm velice stýskalo a pořád dokola si mnula oči zrudlé pláčem a přitom opakovala: „Proč jen jezdil s tím Klanem!“

Kdyby se tak našel někdo, kdo by Scarlett uchlácholil, zbavil ji strachu, vysvětlil jí, odkud se berou ty zmatené obavy, kvůli nimž klesá na duchu, že div neumře chladnou hrůzou. Kdyby tak Ashley – ale sama se toho pomyšlení zhrozila. Málem zavinila Ashleyho smrt podobně jako zavinila Frankovu. A jestli se Ashley někdy doví celou pravdu o tom, jak lhala Frankovi, aby ho vlákala do manželství, a jak na něj byla zlá, tak ji už nedokáže milovat. Ashley je přece tak čestný, pravdomluvný a hodný a na všechno se dívá tak přímočaře a jasně. Kdyby znal celou pravdu, určitě by ji nemiloval. Proto se nikdy nesmí dovědět pravdu, aby ji mohl dál milovat. Jak by mohla žít, kdyby byla připravena o tajný zdroj své síly, o jeho lásku? Ale jak by se jí ulevilo, kdyby si mohla položit hlavu k němu na rameno, poplakat si a ulevit svému provinilému srdci!

Tichý dům naplněný tíživou přítomnosti smrti padal na Scarlett v její samotě tak, že to už sama nemohla déle snášet. Opatrně vstala, přivřela dveře a pak se chvíli přehrabovala v dolní zásuvce prádelníku pod svým spodním prádlem. Vyndala odsud tetiččinu „omdlívací flašku“ brandy, kterou si tam předtím schovala, a podržela ji proti světlu lampy. Láhev byla vypita skoro do poloviny. Přece nemohla od včerejší noci tolik vypít! Scarlett si nalila slušnou dávku brandy do sklenice na vodu a hltavě ji vypila. Láhev bude muset do rána vrátit zpátky do skříňky s pitím a předtím ji musí dolít vodou. Chůva se po ní už sháněla, těsně před pohřbem, když si funebráci řekli o skleničku něčeho ostrého a ovzduší v kuchyni už jiskřilo podezřívavým napětím, sršícím mezi chůvou, kuchařkou a Peterem.

Brandy svým žárem příjemně rozpalovala. Když s…