Jih proti Severu I

Kapitola 7

Za dva týdny se Scarlett vdala a během dvou měsíců ovdověla. Byla brzy zproštěná závazků, které na sebe vzala v takovém spěchu a tak lehkomyslně, ale už nikdy nepoznala bezstarostnou volnost dnů, jaké prožívala za svobodna. Vdovství přišlo vzápětí po svatbě, ale k jejímu zděšení brzy následovalo i mateřství.

Když Scarlett po letech vzpomínala na poslední dny dubna roku 1861, nedokázala si nikdy přesně vybavit jednotlivé podrobnosti. Čas i události viděla pomíchaně, jako by obráceným dalekohledem sledovala zlý sen, který nebyl ani skutečný, ani rozumně uspořádaný. Až do smrti bude mít ve vzpomínkách na tyto dny spoustu bílých míst. Nejmatněji si vybavovala období mezi přijetím Charlesovy nabídky k sňatku a svatbou. Dva týdny! Tak krátké zasnoubení by v dobách míru nebylo možné. Tehdy by dekorum vyžadovalo rok, nebo alespoň půl roku čekání. Jenomže celý Jih vzplanul bojechtivostí, události se hrnuly jedna za druhou tak prudce, jako by je před sebou hnala vichřice, a pomalé tempo starých časů bylo zapomenuto. Ellen spínala ruce a radila, ať počkají, aby si Scarlett mohla všechno v klidu rozmyslet. Ale Scarlett se k jejím domluvám stavěla nepřátelsky a hluše. Bude se vdávat! A hezky rychle. Do dvou týdnů.

Ve chvíli, kdy se Scarlett dověděla, že datum Ashleyho sňatku bylo přeloženo z podzimu na první květen, aby mohl nastoupit k eskadroně, jakmile bude povolán do služby, rozhodla se, že bude mít svatbu den před ním. Ellen byla proti, ale Charles na ni naléhal se vší výmluvností, jakou v sobě objevil, jelikož se už nemohl dočkat, až odjede do Jižní Karolíny a vstoupí do legie Wadea Hamptona, a Gerald se postavil na stranu mladých. Zmocnila se ho válečná horečka a byl nadšen, že si Scarlett našla tak skvělou partii – tak kdo by proboha měl za války překážet dvěma mladým lidem, kteří se mají rádi! Zoufalá Ellen nakonec povolila jako mnoho jiných matek na celém Jihu. Jejich ležérně plynoucí život byl nečekaně obrácen vzhůru nohama a proti mocným silám, které všechny smetaly, nebylo rady ani pomoci.

Jih byl opilý nadšením a vzrušením. Každý věděl, že jediná bitva bude znamenat konec války, a všichni muži do jednoho se hlásili do armády, aby si ještě stihli zabojovat – rychle se ženili se svými vyvolenými, jen aby mohli udeřit na Yankee. V okrese bylo uzavřeno přes deset válečných sňatků a na smutek loučení prakticky nebyl čas, všichni byli na nějaké slzy nebo zbožné myšlenky buď příliš zaneprázdnění, nebo příliš nadšení. Dámy šily uniformy, pletly ponožky a skládaly obvazy, muži se věnovali výcviku a střelbě. Nákladní vlaky plné vojáků denně projížděly nádražím v Jonesboro a mířily na sever do Atlanty a Virginie. Některé jednotky měly pestré uniformy červené, světle modré a zelené barvy patřící vybraným oddílům občanské milice; jiné menší skupinky měly stejnokroje z podomácku tkaného sukna a čepice z mývalích kožešin; další ani neměli uniformy, ale soukenné obleky a prádlo z jemného plátna; všichni byli nedostatečně vycvičeni a vyzbrojeni, zato překypovali nadšením a pokřikovali, jako by jeli na piknik. Pohled na tyto vojáky vyvolal v mladících z okresu paniku, že válka skončí dřív, než sami stihnou dorazit do Virginie, a proto byly urychleny přípravy k odjezdu eskadrony.

Uprostřed těchto zmatků pokračovaly přípravy na Scarlettinu svatbu, a dřív než se Scarlett nadála, oblékla si Elleniny svatební šaty a závoj, zavěšena do otce sestoupila po širokém schodišti v Taře a octla se tváří v tvář davu hostů. Později vzpomínala jako ve snu na stovky svící, jejichž záře se odrážela po stěnách, na matčin výraz, milující, ale mírně zaražený, a na rty pohybující se v tiché modlitbě za dceřino štěstí. Gerald byl rozpálený brandy i pýchou, že si jeho dcera bere peníze i slavné a staré rodinné jméno, a Ashley stál u paty schodiště s Melanií, která se do něj zavěsila.

Když Scarlett spatřila, jak se Ashley tváří, řekla si v duchu: Tohle nemůže být pravda. To není možné. To je zlý sen. Probudím se a bude jasné, že to byl zlý sen. Teď na to nesmím myslet, nebo před všemi lidmi začnu křičet. Nesmím myslet na nic. Myslet budu později, až to budu moct vydržet – až neuvidím jeho oči.

Všechno bylo opravdu jako ve snu, projít uličkou mezi usmívajícími se lidmi, vidět Charlesův červený obličej, poslouchat jeho koktání i vlastní odpovědi, tak nebezpečně jasné, tak chladné. Potom blahopřání i líbání, přípitky a tanec – všechno jako ve snu. Dokonce i Ashleyho polibek na tvář a Melaniino měkce zašeptané „Teď jsme doopravdy sestry“ byly neskutečné. I vzrušení vyvolané tím, že Charlesova citově založená baculatá tetička Pittypat Hamiltonová na okamžik upadla do mdlob, v sobě mělo cosi ze zlého snu.

Ale když tančení a přípitky skončily, přicházelo svítání a všichni hosté z Atlanty, co se jich do sídla v Taře a do správcova domku vešlo, ulehli do postelí, na pohovky nebo matrace rozložené po podlaze, zatímco okolní se vrátili do svých domovů, aby se mohli připravit na svatbu, která se měla konat příštího dne U Dvanácti dubů, snový trans se roztříštil jako krystal, který narazil na skutečnost. Tou skutečností byl červenající se Charles, který se vynořil z její šatny v noční košili a uhýbal vyděšeným pohledům, jimiž si ho měřila přes okraj přikrývky přitažené až k bradě.

Samozřejmě věděla, že manželé spí spolu v jedné posteli, ale do té doby na takovou věc vůbec nepomyslela. U otce a matky jí to připadalo úplně přirozené, ale na sebe nic podobného nevztahovala. Teď si poprvé od osudového rožnění uvědomila, co všechno si sama způsobila. Pomyšlení, že tento cizí mladík, kterého si vlastně nechtěla vzít, s ní bude spát v jedné posteli, když jí srdce puká zoufalstvím a lítostí nad vlastní ukvapeností a bolestí, jelikož navždy ztratila Ashleyho, se prostě nedalo vydržet. Když se váhavě blížil k posteli, zarazila ho drsným šepotem: „Jestli se ke mně přiblížíš, začnu křičet. To si piš, že budu! Budu křičet – a naplno! Jdi ode mě! Neodvažuj se mě dotknout!“

Charles Hamilton tedy strávil svatební noc v křesle sto…