Jih proti Severu I

Kapitola 13

Paní Merriwetherová dorážela na doktora Meadea tak dlouho, až podnikl příslušný krok – napsal do novin dopis, v němž sice neuvedl Rhetta jménem, ale přesto každý chápal, koho má na mysli. Redaktor vytušil společenské drama, které se za dopisem skrývá, a otiskl jej na druhé straně listu, což samo o sobě byla nezvyklá novota, neboť první dvě strany novin byly odjakživa věnovány inzerátům na otroky, mezky, pluhy, rakve, domy na prodej nebo k pronajmutí, léky proti choulostivým chorobám, zaručené prostředky pro potraty a dryáky obnovující ztracenou mužnou sílu.

Lékařův dopis byl prvním hlasem ve sboru všeobecné nevole, který se začínal po celém Jihu zvedat proti spekulantům, šmelinářům a držitelům vládních zakázek. Situace ve Wilmingtonu, hlavním přístavu lodí proplouvajících blokádou, se poté, co byl Charleston prakticky neprodyšně uzavřen yankeeskými dělovými čluny, změnila ve veřejný skandál. Wilmington se hemžil spekulanty, kteří měli dostatečné částky na hotovosti, aby mohli skupovat celé lodní náklady a čekat s prodejem, dokud nestoupnou ceny. A vzestup cen vždycky nastal, jelikož se vzrůstajícím nedostatkem zboží ceny stoupaly měsíc po měsíci. Civilní obyvatelstvo se buď muselo obejít bez potřebných věcí, anebo kupovat za ceny diktované spekulanty, takže chudina a lidé s menšími příjmy byli vystaveni čím dál horšímu strádání. Ruku v ruce se vzrůstem cen šel pokles konfederační měny, a jak hodnota peněz prudce klesala, lidé se jako šílení vrhali na luxusní předměty. Prorážeči blokády měli za úkol především dovážet potřebné zboží a obchod s luxusními artikly jim byl povolen pouze jako vedlejší zdroj příjmů, ale teď se situace obrátila a lodě byly naloženy luxusními předměty na úkor zboží, které Konfederace nezbytně potřebovala. Lidé se v šíleném opojení vrhali na luxusní zboží a platili za ně penězi, které měli momentálně k dispozici, jelikož se báli, že zítra ceny opět vzrostou a hodnota peněz poklesne.

Situaci zhoršovala skutečnost, že z Wilmingtonu do Richmondu vedla jediná železniční trať, takže na nádražích se kazily a hnily tisíce sudů s moukou a beden se slaninou, jelikož je nebylo možné včas odvézt, zatímco spekulanti vždycky nějak zařídili, aby jejich vína, taft a káva byly dopraveny do Richmondu dva dny po vyložení ve Wilmingtonu.

Dříve potlačovaná šeptanda se teď prodrala na povrch a otevřeně se mluvilo o tom, že Rhett Butler nejen řídí plavby svých čtyř lodí a pak jejich náklad prodává za neslýchané ceny, ale že také skupuje náklady z jiných lodí a čeká s prodejem, dokud nestoupnou ceny. Říkalo se, že je v čele spolku dosahujícího milionového obratu, jehož vedení sídlí ve Wilmingtonu, kde skupuje zboží provezené blokádou přímo na přístavních molech. Prý měli ve Wilmingtonu a v Charlestonu desítky skladišť – tak alespoň zněla fáma – a tato skladiště byla plná potravin a oděvů, s jejichž prodejem se čekalo, dokud nestouply ceny. Nedostatek doléhal na vojáky stejně jako na civilisty a reptání proti Rhettovi a jemu podobným se začínalo ozývat čím dál hlasitěji.

Mezi námořníky Konfederace prorážejícími blokádu je mnoho statečných a vlastenecky smýšlejících mužů, psal v závěru dopisu doktor Meade, nesobeckých mužů, kteří riskují své životy i majetek, aby pomohli Konfederaci přežít těžké doby. Všichni věrní Jižané je nosí v srdcích a nikdo jim nevyčítá nepatrné peněžní příjmy, jež jsou jim odměnou za podstoupené riziko. Jsou to nesobečtí gentlemani a my všichni jim vzdáváme čest. O těchto mužích samozřejmě nemluvím.

Jsou však mezi nimi jiní – darebáci, kteří pláštíkem prorážečů blokády zakrývají jenom svou sobeckou honbu za ziskem, a já svolávám spravedlivý hněv a pomstu těžce zkoušeného lidu, bojujícího za spravedlivou Věc, na hlavy těchto supů v lidské podobě, kteří přivážejí satén a krajky, když naši vojáci umírají, protože se jim nedostává chininu, kteří nakládají na své lodě čaj a vína, když se naši hrdinové svíjejí v bolestech, protože se jim nedostává morfia. Proklínám tyto upíry, kteří sají krev mužů bojujících pod velením Roberta Leea – muže, kvůli nimž samo jméno prorážečů blokády nesnesitelně páchne všem vlastenecky smýšlejícím občanům. Jak můžeme ve svém středu ještě trpět tyto mrchožrouty obuté do lakových střevíčků, zatímco naši hoši pochodují bosi do bitev? Jak je můžeme snášet i s jejich šampaňským a štrasburskými paštikami, když naši vojáci se kolem táborových ohňů tetelí chladem a musí žvýkat zatuchlou slaninu? Obracím se na každého věrného stoupence Konfederace, aby je vyhnal ze svého domu.

Atlanta si dopis přečetla, pochopila, že orákulum promluvilo, a všichni se jako věrní stoupenci Konfederace div nepřetrhli, kdo dřív zakáže Rhettovi přístup do svého domu.

Na podzim roku 1862 ho přijímali prakticky všude, ale v roce 1863 už směl chodit vlastně jenom ke slečně Pittypat. A nebýt Melanie, nebyl by zřejmě přijímán ani tam. Tetička Pitty začínala omdlívat, jakmile se objevil ve městě. Dobře věděla, co si její známí říkají kvůli tomu, že ho k sobě pouští, ale neměla odvahu mu otevřeně říci, že není vítaným hostem. Pokaždé, když Rhett přijel do Atlanty, tetička stiskla odulé rty a oznámila dívkám, že ho bude čekat u dveří a zakáže mu přístup do domu. A pokaždé, když přišel s malým balíčkem v ruce a s komplimentem na rtech, tetička zase ustoupila.

„Nevím, co mám dělat,“ bědovala. „Podívá se na mě a hned… hned se vyděsím k smrti, co by mi mohl udělat, kdybych ho vyhnala. Má tak strašnou pověst. Myslíte, že by mě mohl uhodit – nebo – nebo… Proboha, kdyby tu tak Charlie byl s námi! Scarlett, musíš mu sama říct, aby k nám nechodil – nějak mile. Já jsem chudinka! Jsem přesvědčená, že ho v tom podporuješ, a celé město si o tom povídá. Co mi řekne tvoje matka, jestli se o tom dozví? Melly, nesmíš na něj být tak milá. Buď chladná a udržuj si odstup, on to pak určitě pochopí. Nebo si myslíš, Melly, že bych radši měla napsat pár řádek Henrymu a požádat ho, aby si s kapitánem Butlerem promluvil?“

„Ne, já to nechci,“ odpověděla tetičce Melanie. „A&nb…