Jih proti Severu I

Kapitola 11

Příští týden se Scarlett jednou odpoledne vrátila z lazaretu unavená a otrávená. Byla unavená, protože musela celý den stát na nohou, a podrážděná, protože ji paní Merriwetherová ostře napomenula za to, že se posadila na lůžko raněného, jemuž obvazovala ránu na paži. Tetička Pitty a Melanie už čekaly u vchodu v nejlepších kloboucích s Wadem a Prissy a chystaly se na obvyklý týdenní okruh návštěv.

Když doznělo hrčení kočárových kol a Scarlett si byla jista, že všichni zmizeli z dohledu, vklouzla tiše do Melaniina pokoje a otočila klíčem v zámku. Byl to úzkostlivě spořádaný panenský pokojík, klidný a prohřátý paprsky slunce sklánějícího se ve čtyři hodiny k západu. Podlaha se až na několik míst pokrytých pestrými koberečky leskla a bílé stěny zůstaly holé až na jeden kout, z něhož si Melanie udělala jakýsi domácí oltář.

Zde byla pod nařasenou vlajkou Konfederace pověšena šavle s pozlaceným jílcem, s níž Melaniin otec kdysi sloužil ve válce s Mexikem a s níž Charles nedávno odjel do války. Vedle šavle byla zavěšena Charlesova šerpa a opasek s pouzdrem a pistolí. Mezi šavlí a pistolí visel dagerotyp s portrétem Charlese, který se na něm tvářil velice přísně a hrdě v šedé uniformě, až mu nádherné hnědé oči zářily z rámečku, jenom na rtech mu pohrával ostýchavý úsměv.

Scarlett se na portrét ani nepodívala, bez váhání zamířila rovnou ke čtverhranné skříňce na psací potřeby z růžového dřeva, která ležela na stole postaveném hned vedle úzkého lůžka. Vyndala z ní svazek dopisů adresovaných Ashleyho rukou Melanii, převázaný modrou stužkou. Nahoře ležel dopis, který došel dnes ráno, a ten otevřela.

Když Scarlett před časem začala tajně číst tyto dopisy, stěží dokázala otevřít obálku, protože se jí ruce třásly výčitkami svědomí a strachem, aby nebyla přistižena. Ale teď byl její smysl pro čest, který nebyl nikdy zrovna neúprosný, otupen opakováním téhož přestupku, zmírnil se také strach z přistižení. Občas ji s hrůzou napadlo: Co by mi asi řekla matka, kdyby se o tom dozvěděla? Scarlett dobře věděla, že by Ellen byla raději, kdyby dcera zemřela, než aby ji přistihli při takové nečestnosti. Zpočátku se tím Scarlett trápila, jelikož chtěla být ve všem jako matka, ale pokušení bylo příliš silné, a tak na to postupně přestala myslet. V poslední době se zdokonalila v umění, jak pouštět z hlavy nepříjemné myšlenky. Naučila se říkat si: Teď na takovou protivnou věc nebudu myslet. Budu na to myslet až zítra. A druhý den si na původní myšlenku buď vůbec nevzpomněla, anebo si ji vybavila mlhavě, že už jí nepřipadala tak nepříjemná. Proto si ani kvůli tajnému čtení Ashleyho dopisů už nedělala zvláštní výčitky svědomí.

Melanie se s dopisy nikdy neskrývala a předčítala z nich Pittypat a Scarlett celé dlouhé pasáže. Jenomže Scarlett nedávaly spát hlavně ty části, které nahlas nečetla, a nakonec ji zvědavost dohnala k tajnému čtení korespondence, kterou švagrová dostávala. Scarlett se musela nějak dovědět, jestli se Ashley do své ženy po svatbě nezamiloval. Musela se dovědět, jestli jí lásku aspoň nepředstírá. Posílá jí drobné něžnůstky? Jaké city v dopisech vyjadřuje a s jakou vřelostí?

Scarlett pečlivě uhladila papír.

Před očima se jí objevil Ashleyho drobný pravidelný rukopis. Scarlett si přečetla oslovení Moje milá ženo a vydechla úlevou. Zatím tedy Melanii nepíše Miláčku ani Lásko.

Moje milá ženo, píšeš, že tě znepokojuje pocit, jako bych před tebou skrýval své pravé myšlenky, a chceš vědět, co v těchto dnech zaměstnává mou mysl…

Panenkomarjá! vyděsila se Scarlett v náhlém záchvatu viny. Skrýval své pravé myšlenky. Že by Melly uměla číst jeho myšlenky? Anebo moje? Že by mě podezírala, že…

Přitáhla si dopis blíž k očím rukama třesoucíma se strachy, ale když si přečetla další odstavec, celá se uvolnila.

Milá ženo, jestli jsem ti zatajil nějakou myšlenku, udělal jsem to pouze proto, abych tě zbytečně nezatěžoval a nepřidělával ti vedle starostí, které si děláš o mé tělesné blaho, ještě starosti se svým duševním zmatkem. Ale vidím, že před tebou nemohu nic skrývat, jelikož mě tak dobře znáš. Neznepokojuj se. Nebyl jsem zraněn. Ani jsem nebyl zatím nemocen. Jídla mám dost a občas se i vyspím v posteli. Voják ani nemůže žádat víc. Ale na srdci mě, Melanie, tíží neodbytné myšlenky, s nimiž se ti musím svěřit.

V těchto letních nocích často bdím dlouho poté, co celý tábor dávno usnul, znovu a znovu se dívám vzhůru na hvězdy a v duchu si kladu otázku: Proč tady, Ashley Wilkesi, vlastně jsi? Za co vlastně bojuješ?

Za čest a slávu určitě ne. Válka je špinavá věc a já špínu nemám rád. Nejsem voják a ani před ústími děl netoužím po pomíjivé slávě. A přesto jsem tady, ve válce – já, člověk, kterého bůh nestvořil k ničemu jinému, než aby ze mne byl venkovský gentleman, který se věnuje svým knihám a zálibám. Neboť, Melanie, polnice mi neroznítí krev a bubny mi neprobouzejí nohy k pochodu a čím dál jasněji vidím, že jsme byli zrazeni, zrazeni vlastními arogantními představami o sobě a vírou, že jeden Jižan stačí na deset Yankeeů a Bavlna může vládnout světu. Byli jsme také zrazeni slovy a hesly, předsudky a nenávistí vycházející z úst vysoce postavených lidí, mužů, které jsme zbožňovali a ctili: „Bavlna kraluje, Otroctví, Práva států, Pryč s Yankeei.“

A tak když ležím na dece, dívám se vzhůru na hvězdy a ptám se: Zač vlastně bojuješ?, často přemýšlím o právech států, o bavlně, o černoších i Yankeeích, které mě od dětství učili nenávidět, a uvědomuji si, že kvůli žádnému z nich nebojuji. Místo toho všeho vidím Dvanáct dubů a vybavuji si, jak měsíční záře dopadá šikmo na bílé sloupy, na nadpozemský dojem, jakým působí magnolie, když rozkvétají v měsíčním světle, a na to, jak popínavé růže obrůstající postranní verandu dávají stín i v nejparnějším poledni. Vidím také matku, která tam šije, jako když jsem býval malý chlapec. Slyším, jak se negři za soumraku vracejí z polí, unavení, zpívající a vyhladovělí před večeří, i skřípání rumpálu, když vědro klesá do chladné studny. Také si vybavuji te…