Jih proti Severu I

Kapitola 3

Ellen O’Harové bylo dvaatřicet let a podle měřítek své doby byla ženou středního věku, matkou, která porodila šest dětí a tři z nich pochovala. Byla vysoká, o hlavu převyšovala svého divokého drobného manžela, ale pohybovala se ve své houpající se krinolíně s takovým klidem, že její vzrůst sám o sobě neupoutával pozornost. Šíje, vystupující z černé taftové schránky živůtku, byla sněhobílá, oblá a štíhlá a vždycky jako by se trochu nakláněla dozadu pod tíží lesklých vlasů stočených na temeni hlavy do síťky. Po matce, jejíž rodiče uprchli v roce 1791 z Haiti před vzpourou otroků, zdědila šikmé tmavé oči zastíněné inkoustově černými řasami a také černé vlasy; po otci, napoleonském vojákovi, měla dlouhý rovný nos a pravoúhlé čelisti, změkčené jemným zaoblením líček. Ale hrdý výraz beze stopy povýšenosti, půvab, melancholii a naprostý nedostatek smyslu pro humor mohl Ellenin obličej získat pouze ze života.

Byla by nápadně krásná, kdyby jí v očích hrály ohýnky, kdyby jí úsměv roztál chápavým teplem nebo kdyby jí byla znát sebemenší stopa spontánnosti na hlase, jehož ušlechtilá melodie dopadala do uší rodiny i služebnictva. Mluvila jemným splývavým hlasem lidí z pobřežních částí Georgie, plynoucím samohláskami a laskavým k souhláskám, s nepatrnou stopou francouzského přízvuku. Byl to hlas, který nikdy nezvýšila, když něco nařizovala služebnictvu nebo napomínala děti, a který přesto všichni lidé v Taře okamžitě poslechli, zatímco běsnění a řvaní jejího manžela sice nahlas neodporovali, ale také na ně nereagovali.

Pokud si Scarlett pamatovala, matka byla odjakživa stejná, hlas měla jemný a milý, ať chválila, nebo napomínala, její vystupování zůstávalo účinné a nezhrublo, přestože v Geraldově bouřlivé domácnosti docházelo denně ke krizím, neklesala na duchu a nevěšela hlavu, ani když jí krátce po narození zemřeli tři synové. Scarlett nikdy neviděla, že by se matka opřela zády o židli, na níž seděla. A také ji nikdy neviděla sedět naprázdno, aniž zaměstnávala ruce šitím, samozřejmě pokud neobědvala, neošetřovala nemocné nebo nevedla účetní knihy plantáže. Když měli doma společnost, věnovala se jemným výšivkám, ale jindy zaměstnávala ruce Geraldovými nabíranými košilemi, šaty pro děvčata nebo obleky otroků. Scarlett si nedovedla představit matčiny ruce bez zlatého náprstku ani ji osobně v šustících šatech bez doprovodu malé černošky, která měla v životě jediný úkol – párat stehy a přenášet z místnosti do místnosti skříňku na šití z růžového dřeva, protože Ellen se pohybovala po celém domě a dohlížela na vaření, uklízení a šití ve velkém pro celou plantáž.

Nepamatovala si, že by matku cokoli vyvedlo z přísného klidu a že by její osobní schůzky bez ohledu na denní nebo noční dobu dopadly jinak než dokonale. Když se Ellen oblékala na ples, když čekala návštěvu nebo se chystala do Jonesboro v den, kdy zasedal soud, trvalo to často dvě hodiny a musely jí při tom asistovat dvě služky a chůva, než byla spokojena, ale když bylo naopak v naléhavých případech třeba obléci se bleskově, zvládla to úžasně.

Scarlett, jejíž pokoj byl na opačné straně haly proti matčinu, odmalička znala jemný zvuk bosých černých nohou cupitajících za svítání po podlaze z tvrdého dřeva, naléhavé ťukání na matčiny dveře a tlumené, vyděšené hlasy černochů šeptajících novinky o nemocech, porodech a úmrtích v dlouhé řadě nabílených chatrčí, kde bydleli otroci. Jako malá holčička se často přikradla ke dveřím a nejužší štěrbinou pozorovala, jak Ellen vycházela z temného pokoje, odkud se ozývalo Geraldovo pravidelné, ničím nerušené chrápání, vstoupila do mihotavého světla zdvižené svíčky, pod paží tiskla brašnu s léky, a přitom byla hladce učesaná a na živůtku jí netrčel jediný nezapnutý knoflíček.

Scarlett vždycky uklidňovalo, když slyšela matku vycházející po špičkách z haly šeptat pevným, ale soucitným tónem: „Pst, ne tak nahlas, nebo vzbudíte pana O’Haru. Však oni neumřou, tak zlé to není.“

Opravdu bylo moc příjemné vklouznout zpátky do postele s vědomím, že Ellen je v noci vzhůru a všechno je v pořádku.

Ráno po celonočním bdění u porodů nebo umírání, kdy lékaři, oba Fontaineové, otec a syn, byli na obchůzkách a nemohli jí přijít na pomoc, Ellen sedávala u snídaně v čele stolu jako obvykle, pod tmavýma očima měla kruhy z únavy, ale na hlase ani vystupování nebylo žádné vypětí znát. Pod vznešenou ušlechtilostí skrývala cosi ocelového, co udržovalo celý dům v posvátné hrůze, děti stejně jako Geralda, ačkoliv ten by radši umřel, než by se k tomu přiznal.

Někdy, když se Scarlett vytáhla na špičky, aby mohla matce dát pusu na tvář, zvedla hlavu a podívala se matce na ústa s příliš krátkým a jemným horním rtem, ústa snadno zraňovaná světem, a v duchu se ptala, jestli se někdy taky hloupoučce hihňala jako malá holka nebo za dlouhých nocí šeptala důvěrným kamarádkám svá tajemství. Ale ne, to není možné. Matka určitě vždycky byla stejná, pilíř síly, zdroj moudrosti, bytost, která si dovede se vším poradit.

Jenomže Scarlett se mýlila, neboť před léty se Ellen Robillardová ze Savannah hihňala stejně bezdůvodně jako každá patnáctiletá dívka v tomto kouzelném pobřežním městě a za dlouhých nocí si špitala s přítelkyněmi důvěrnosti a tajemství až na jediné. Toho roku jí vstoupil do života Gerald O’Hara, o dvacet osm let starší než ona, a téhož roku jí ze života zmizel její bratranec Philippe Robillard. Protože když Philippe s prudkým pohledem v očích a divokým vystupováním opustil navždy Savannah, odnesl s sebou i žár planoucí v Ellenině srdci a drobnému Irovi s křivýma nohama, který se s ní oženil, zanechal jen ušlechtilou lasturu.

Ale to Geraldovi, který nemohl věřit vlastnímu štěstí, že si ho vzala, úplně stačilo. Jestli z ní něco odešlo, on to nikdy nepostrádal. Byl chytrý a dovedl si spočítat, že se stal zázrak, když Ir, za kterým nestála slavná rodina ani bohatství, dokázal získat dceru jedné z nejbohatších a nejpyšnějších rodin na celém pobřeží. Gerald se totiž vypracoval sám.

Gerald se dostal do Ameriky z Irska …