Jih proti Severu I

Kapitola 29

Příštího jara generál Johnston, kterému vrátili velení nad zdecimovanými zbytky jeho starých vojsk, kapituloval v Severní Karolíně a válka skončila. Ale zpráva o tom se dostala do Tary teprve po dvou týdnech. V Taře měli všichni plné ruce práce a nemohli marnit čas objížděním sousedů a posloucháním klepů a sousedé byli zaneprázdněni stejně jako oni, takže se navzájem nenavštěvovali a zprávy se šířily pomalu.

Vrcholilo jarní orání a semena bavlny i zeleniny, která Pork přivezl z Maconu, byla svěřována půdě. Od návratu nebyl Pork prakticky k ničemu, protože se div nezalkl pýchou nad svým bezpečným návratem s vozem plným látek na obleky, semen, slepic, šunek, bůčku a krup. Pořád dokola omílal, kolikrát unikl jen o vlásek, jak musel na zpáteční cestě domů jet oklikami po zastrčených cestách, nefrekventovaných silnicích, starých indiánských stezkách a pěšinách, kudy sotva projel kůň. Byl na cestě celých pět týdnů, které pro Scarlett znamenaly utrpení. Ale po návratu ho nepeskovala, jelikož byla ráda, že všechno úspěšně vyřídil, a ještě víc ji těšilo, že přivezl zpátky značnou část obnosu, který mu svěřila. Celkem oprávněně předpokládala, že mu zbylo tolik peněz, jelikož slepice a většinu potravin nekoupil za peníze, ale za pět prstů. Pork by se byl styděl utrácet její peníze, když po cestě bylo na ráně tolik nestřežených kurníků a udíren.

Když měli malé zásoby jídla, všichni v Taře se ze všech sil snažili alespoň částečně vrátit životu zdání normálnosti.

Všichni museli přiložit ruku k dílu a na každého čekala spousta nekonečné práce. Uschlé bavlníkové keře od loňska musely udělat místo letošní setbě a jankovitý kůň, který nebyl zvyklý na pluh, se neochotně vláčel po polích. Museli vyplít a osít zahradu, štípat dříví na otop a začít stavět nové chlívky a kilometry ohrad, které spálili Yankeeové. Dvakrát denně musel Pork prohlížet oka na králíky a vyměňovat návnady na udicích v řece. Museli stlát postele a zametat podlahu, vařit jídlo a mýt nádobí, krmit prasata a slepice a sbírat vejce. Museli dojit krávu a pást ji na pastvině u močálu a kromě toho ji někdo musel neustále hlídat pro případ, že by se vrátili Yankeeové nebo vojáci Franka Kennedyho a chtěli ji odvést. I malý Wade měl své povinnosti. Každé ráno vycházel důležitě s košíkem a nosil větvičky a třísky na podpal.

První ze všech mužů z okresu se vrátili mladí Fontaineové a ti také přinesli zprávu o kapitulaci. Alex, který měl ještě boty, šel pěšky a bosý Tony přijel na neosedlaném mezkovi. Tony si vždycky uměl najít to lepší. Oba bratři byli po čtyřech létech na sluníčku a v nepohodě ošlehanější než kdy předtím, hubenější, zarostlejší a v divokých černých plnovousech, které si přinesli z války, vypadali skoro jako neznámí cizí lidé.

Už se nemohli dočkat, až budou doma v Mimóze, a proto se v Taře zastavili, jen aby stihli políbit děvčata a sdělit jim zprávu o kapitulaci. Tvrdili, že je po všem, se vším je konec a tvářili se, že jim to moc nevadí, ale také se o tom nechtějí dvakrát šířit. Zajímalo je jen, jestli Mimózu vypálili. Cestou na jih z Atlanty míjeli spoustu komínů, které jediné zbyly z domovů, v nichž bydlívali jejich známí, a měli pocit, že ani nesmějí doufat, že by jejich domov zůstal ušetřen. Když se dozvěděli příznivou zprávu, oddechli si úlevou a smáli se na celé kolo a plácali se do stehen, když jim Scarlett vyprávěla o Sallyině divoké jízdě a o elegantním skoku, jímž překonala živý plot.

„Má oheň v těle,“ prohlásil Tony, „a má zatracenou smůlu, že jí zabili Joea. Nemáš trošku žvýkacího tabáku, Scarlett?“

„Mám jen indiánský tabák. Tatínek si ho nacpává do vydlabané kukuřičné palice.“

„Tak hluboko jsem ještě neklesl,“ řekl Tony, „ale asi mě to stejně nemine.“

„Je Dimity Munroeová v pořádku?“ vyptával se nedočkavě, ale zároveň trochu stydlivě Alex a Scarlett si matně vybavila, že býval milý na Sallyinu mladší sestru.

„Proč by nebyla. Momentálně bydlí s tetičkou ve Faytteville. Jejich dům totiž shořel. Ostatní příbuzní odjeli do Maconu.“

„On to myslí jinak – chce vědět, jestli si Dimity náhodou nevzala nějakého statečného plukovníka domobrany,“ dobíral si bratra Tony a Alex se po něm vztekle podíval.

„Samozřejmě se nevdala, jak by taky mohla?“ řekla Scarlett, kterou bratrské pošťuchování bavilo.

„Možná že by pro ni bylo lepší, kdyby se vdala,“ prohlásil Alex ponuře. „Jak ksakru – promiň, Scarlett. Ale jak může muž požádat dívku, aby si ho vzala, když mu osvobodili všechny černochy, všechen dobytek má pryč a v kapse ani cent?“

„Víš dobře, že by to Dimity nevadilo,“ odpověděla mu Scarlett. Mohla si dovolit být vůči Dimity velkorysá a mluvit o ní hezky, protože Alex nikdy nepatřil k jejím vlastním nápadníkům.

„Hrom aby do toho… Promiň, ještě jednou se ti omlouvám. Budu muset přestat s klením, jinak mi babička vydělá kůži jako teleti. Nemůžu od žádné dívky žádat, aby si vzala chudáka s holým zadkem. Jí by to třeba nevadilo, ale mně ano.“

Zatímco se Scarlett bavila s oběma bratry na přední verandě, Melanie, Suellen a Carreen se, jakmile uslyšely zprávu o kapitulaci, tiše vplížily do domu. Když oba mladíci odjeli a namířili si to z Tary domů zkratkou přes pole, Scarlett vešla dovnitř a zastihla děvčata, jak pláčou na pohovce v Ellenině malé kanceláři. Byl pryč nádherný jásavý sen, který milovaly a v nějž doufaly, byla pryč Věc, která si vyžádala životy jejich přátel, milenců i manželů a ožebračila jejich rodiny. Věc, o níž si myslely, že nemůže nikdy padnout do prachu, padla navěky.

Ale Scarlett neměla proč plakat. Když uslyšela tu zprávu, v první chvíli si oddechla: Zaplaťpánbůh! Teď už nikdo neukradne krávu. Teď už bude kůň v bezpečí. Teď můžeme vyndat stříbro ze studny a všichni budou moct jíst příborem. Teď se nebudu bát jezdit po okolí a shánět něco k jídlu.

Taková úleva! Už nikdy sebou nebude muset cukat hrůzou, až zaslechne dusot kopyt. Už nikdy se nebude probouzet uprostřed temných nocí a nebude muset poslouchat se zatajeným dechem a ptát se sama sebe, jestli se jí to jen zdá, anebo je…