Jih proti Severu I

Kapitola 19

Během prvních dnů obléhání, kdy Yankeeové zkusmo ostřelovali hned ten, hned onen úsek opevnění, se Scarlett tak děsila vybuchujících dělostřeleckých granátů, že se vzmohla nanejvýš na to, aby si bezmocně zakryla uši dlaněmi a čekala, že se každou chvíli odebere na věčnost. Pokaždé, když zaslechla svištivý nářek oznamující jejich přílet, vrazila do Melaniiny ložnice, vrhla se k ní na postel, obě se pevně objaly, a když schovávaly hlavy pod polštář, společně jedním hlasem bědovaly. Prissy s Wadem se schovali do sklepa, skrčili se do tmy plné pavučin, Prissy hlasitě naříkala, Wade tiše vzlykal a škytal.

Zatímco nad hlavami svištěla smrt, Scarlett se dusila pod péřovými polštáři a v duchu proklínala Melanii, že se kvůli ní nemůže schovat na bezpečnějším místě pod schody. Ale lékař Melanii zakázal chodit a Scarlett jí musela dělat společnost. Kromě hrůzy, že může být roztrhána na kusy, na ni stejně naléhavě doléhala hrůza, že Melanie začne každým okamžikem rodit. Jakmile si to představila, pokaždé ji zalil lepkavý pot. Co by udělala, kdyby Melanie začala zničehonic rodit? Scarlett věděla, že by spíš nechala Melanii umřít, než aby vyběhla na ulici a hledala lékaře, když všude kolem padají granáty hustě jako kroupy. Zároveň si uvědomovala, že by se Prissy raději nechala umlátit, než by vystrčila nos z domu. Co by tedy udělala v případě porodu?

Jednou večer si o těchto záležitostech šeptaly s Prissy, zrovna když rovnaly na podnos večeři pro Melanii, a Prissy ji kupodivu uklidnila.

„Slečno Scarlett, až příde na slečnu Melly její hodinka, tak se nic nestane, dyž neseženem dochtóra. Já šecko stačim sama. Vo porodech vim přeci šecko. Což nejni moje máma porodní bába? Což mě taky nevyučila, co a jak? Klidně to můžete nechat na mně.“

Scarlett si oddechla, že má tak zkušenou pomocnici, přesto se nemohla dočkat, až bude mít tuhle osudovou zkoušku za sebou. Zoufale si přála, aby mohla uniknout z dosahu granátů a směla se vrátit do klidného domova v Taře, proto se denně před spaním modlila, aby se dítě narodilo už zítra a ona byla zproštěna svého závazku a směla odjet z Atlanty. Tara jí připadala jako azyl, kde by se ukryla v bezpečné vzdálenosti od všech nynějších trápení.

Scarlett toužila po domově a po matce jako po ničem jiném v životě. Kdyby mohla být u Ellen, nebála by se ničeho na světě, ať by se dělo cokoli. Večer, když uléhala po dni naplněném svištěním a explozemi granátů, od nichž jí div nepraskly bubínky, si říkala, že ráno konečně poví Melanii, že v Atlantě nevydrží už ani den, že musí odjet domů a Melanie půjde k paní Meadeové. Ale když položila hlavu na polštář, pokaždé si vybavila Ashleyho úsměv při posledním setkání, jeho obličej jakoby zachmuřený vnitřní bolestí s náznakem úsměvu na rtech: „Postaráš se mi o Melanii, viď? Jsi taková silná… Slib mi to.“ Přece mu to opravdu slíbila. Ashley někde leží mrtvý. Ať je kdekoli, určitě ji pozoruje a poutá ji ke splnění slibu. Ať byl živý, nebo mrtvý, nemohla ho za žádných okolností zklamat. Proto nechávala plynout den za dnem a zůstávala v Atlantě.

Na Elleniny dopisy, zapřísahající ji, aby se vrátila domů, odpovídala listy, v nichž bagatelizovala nebezpečí, jaké jí hrozí při obléhání, vysvětlovala, v jak nepříjemné situaci se nachází Melanie, a slibovala, že přijede, hned jak se dítě narodí. Ellen, která měla vyvinutý smysl pro příbuzenské svazky, ať pokrevní, nebo nabyté sňatkem, odepsala proti své vůli, aby tedy Scarlett zůstala, ale zároveň požadovala, aby Wade a Prissy byli vysláni domů bez nejmenších odkladů. Prissy tento požadavek naprosto schvalovala, protože při každém nečekaném zvuku začala drkotat zuby a chovala se jako smyslů zbavená. Až příliš mnoho času trávila tím, že se krčila ve sklepě, a nebýt paní Meadeové, která jim poslala starou Betsy, oběma mladým dámám by se vedlo špatně.

Scarlett si mateřsky přála, aby Wade odjel z Atlanty, nejen proto, aby se dostal do bezpečí, ale také protože ji rozčiloval svým neustálým strachem. Dělostřelba Wadea děsila, až ztratil řeč, a i v přestávkách, kdy se tiskl ke Scarlettiným sukním, byl tak vystrašený, že nemohl ani plakat. Večer se bál jít do postele, bál se tmy, bál se usnout, aby nepřišli Yankeeové a nechytili ho. Chlapcovo tiché noční vzlykání Scarlett nesnesitelně drásalo nervy. Byla vyděšená stejně jako chlapec, ale navenek to tajila, a když jí to jeho napjatá, zachmuřená tvářička každou chvíli připomněla, měla na syna vztek. Ano, Wade by měl být v Taře. Prissy by ho tam měla dovézt a okamžitě se vrátit, aby mohla pomáhat Melanii při porodu.

Než Scarlett stačila chlapce s chůvou vypravit na cestu, došly zprávy, že se Yankeeové obrátili na jih a podél železniční trati spojující Atlantu s Jonesboro dochází k šarvátkám. Co kdyby Yankeeové zajali vlak, jímž by jel Wade s Prissy – Scarlett s Melanií zbledly při pouhém pomyšlení na takovou věc, každý věděl, že zvěrstva, jichž se Yankeeové dopouštějí na bezbranných dětech, jsou ještě horší než věci, které provádějí ženám. Scarlett se bála chlapce poslat pryč, a tak Wade zůstal v Atlantě, vyděšený, mlčenlivý přízrak dítěte, které se drží mámy jako klíště a bojí se pustit jejích sukní, byť na okamžik.

Obležení pokračovalo za horkých červencových dnů, hřmících dnů přicházejících po nocích plných napjatého, výhružného ticha a město se mezitím začalo přizpůsobovat situaci. Když došlo k nejhoršímu, lidé se začali chovat, jako by neměli co ztratit. Nejdřív se báli obležení, teď se ho dočkali a nebylo nakonec tak hrozné. Život mohl probíhat a také probíhal skoro normálně. Všichni věděli, že se pod nimi připravuje k výbuchu sopka, ale dokud nevybuchla, nemohli sami nic dělat. Proč by si s tím lámali hlavu? A nikde nebylo psáno, že sopka nutně vybuchne. Copak generál Hood nezadržoval Yankee před městem? Copak jízda nedržela pevně v rukou železniční trať do Maconu? Ať si Sherman nechá zajít chuť!

Navzdory zdánlivé bezstarostnosti, s níž obyvatelé čelili dopadajícím granátům i sníženým přídělům potravin, navzdory předstírání,…