Když je člověk někdo

Luigi Pirandello

55 

Elektronická kniha: Luigi Pirandello – Když je člověk někdo (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: pirandello02 Kategorie:

Popis

Luigi Pirandello: Když je člověk někdo

Anotace

Luigi Pirandello – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

Název originálu
Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Když je člověk někdo“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TŘETÍ DĚJSTVÍ

Rozlehlá zahrada u vily, kde XXX strávil léto, které je právě na sklonku. Po stranách jsou stromy, pinie a cypřiše a všelijaké jiné rostliny, oleandry, vavříny. Uprostřed před vilou v pozadí je volné prostranství. Ve středu prostranství je mramorové plató se třemi lavicemi, prostřední má tvar kurulského křesla, obě boční lavice jsou mírně obloukovité, takže dohromady tvoří jakýsi polokruh. Za bočními lavicemi může být nízký živý plot ze zimostrázu. Vila v pozadí je bělostná. Uprostřed má široký skleněný vchod a po dvou obloukových oknech v každém křídle, všechna čtyři okna jsou osvětlena, jako by v přízemí byla dlouhá obdélníková hala. Okna prvního poschodí jsou alespoň metr nad přízemními okny, aby tu bylo místo pro nápis, který se tu pak objeví, jako by ho právě někdo vytesával, ale přirozeně je zatím zakryt pruhy plátna, které barevně splývají s průčelím, takže se slova objevují, jak je XXX pronáší. Průčelí vily je vyrobeno z pohyblivých kulis, takže se mohou zužovat a současně snižovat, jakmile se začne pomalu vzdalovat po dvou mírně sbíhavých kolejnicích směrem k pozadí. Zatím se uprostřed prostranství vztyčí do výše metru dvaceti socha. Stane se to chvíli po tom, když XXX usedne na kurulské křeslo, které musí být dobře připevněno k podstavci. Podstavec se promění v piedestal. Socha je celá zahalena bílou látkou, která se vynořuje zpod jeviště, jakmile se socha začne pomalu zvedat.

Když se zvedne opona, v zahradě je ještě podvečerní soumrak, světlo ponenáhlu slábne, takže na konci dějství je už večer a ztichlou zahradu zalije jasná a tajemná záplava slunečního svitu. Před skleněným vchodem do osvětlené vily je právě vidět skupinu hostí a dva novináře z druhého dějství, na které se už nedostalo místo v hale (a oba novináři snad měli i nějaký profesionální důvod, proč si ani místo nehledali), takže se snaží všechno sledovat zvenčí. Doléhá sem tlumeně hlas J. E. Giaffrediho, který pronáší oslavný projev k padesátým narozeninám básníka a k udělení hraběcího titulu. Občas je přerušován potleskem. V popředí je Tito, Cesare a dva najatí lokajové.

TITO (spěšně): Právě ohlásili příjezd; jenže nepřijde tudy, všechno je dohodnuto. Dávejte dobrý pozor. Nejdříve zahouká klakson, a jakmile se automobil zastaví u brány, hned přiskočíte…

CESARE (rychle dodává): … dva zleva a dva zprava, s námi vrátný a všichni poklekneme. To už máme domluvené. Vrátný má přichystanou kytici.

TITO: Tak dobře, dobře. (Chce se vrátit do vily, ale dodá.) A upozorňuji vás, od nynějška už ne Jeho Excelence, ale „Jeho Excelence pan hrabě“.

CESARE: Nedělejte si starosti, pane hrabě. Paní hraběnka nás už upozornila.

TITO: Tak dobře, dobře.

Od skupiny u vchodu se odtrhnou oba novináři a jdou naproti Titovi, který se vrací do vily, odkud se ještě ozývá potlesk.

PRVNÍ NOVINÁŘ: Kdybyste byl tak laskav…

TITO: Nedostali jste místo? Pojďte se mnou!

PRVNÍ NOVINÁŘ: … sháníme zprávy od někoho z rodiny… Kdybyste vy…

TITO: Ale já nemohu. Vidíte přece: musím rozd…