Když je člověk někdo

DRUHÉ DĚJSTVÍ

Knihovna XXX v jeho starobylém domě. Ve vzduchu je cítit zatuchlost a kostelní chlad. Na člověka padá slavnostní tíseň. Všechny stěny jsou zakryty regály a knihami. Do nich jsou vestavěny dva protilehlé vchody a krb na pravé straně. V pozadí je mušlovitý výklenek, v něm stojí křeslo a před ním široký mohutný psací stůl. Na jedné straně hromady knih, rozházené papíry a velká lampa, na druhé straně v popředí mramorové poprsí XXX, ne zcela v životní velikosti, zobrazuje hlavu, podepřenou pravou rukou a pěstí sevřenou na spánku. Před knihovnou u pravé stěny je veliký, trochu opotřebovaný kožený divan a dvě křesla, rovněž kožená, se stolkem uprostřed. Dvě křesla stojí i před krbem u pravé stěny. Nad třetí čtvrtinou regálů vede podél celé knihovny můstek s dřevěným zábradlím. Na můstku jsou mezi knihami čtyři symetricky rozložené obrazy básníků, dva v pozadí a po jednom na každé boční stěně. Malované obrazy se dají otevřít jako dveře, představujeme si, že za nimi jsou uloženy vzácné a cenné tisky. I tyto čtyři skrýše (které sotva postřehneme, protože dvířka na můstku se otevírají jen částečně, pokud jim nepřekáží zábradlí) jsou hrací plochy, později uvidíme proč. Čtyři obrazy zpodobují Danta a Ariosta, jednoho na pravé, druhého na levé straně v pozadí, na pravé straně je Foscolo a Leopardi na levé.

Když se zvedne opona, v teplém a sytém žlutém světle se slabým fialovým nádechem – to světlo je neduživé a tlumené – nepřirozené – snové – je vidět XXX, jak dříme ve své lenošce, pravou rukou opřenou o opěradlo si podpírá hlavu, ve stejné poloze jako busta v popředí stolu nalevo. Vypadá jako vosková figurína, kterou vymyslela Věra, posazená k psacímu stolu. Na vyvýšeném můstku je vidět Danta a Foscola, Ariosta a Leopardiho, jako by obživli a vystoupili ze svých čtyř obrazů. V naprostém tichu všichni čtyři najednou živě gestikulují. Zanícený Foscolo vztyčuje paži s otevřenou dlaní, gestem vybízí Danta, aby promluvil o budoucnosti Itálie a vyslovil jeho mínění. Ale Dante, zasmušilý a hněvivý, podrážděně pokrčí rameny a nataženým prstem naznačuje, že ne, rozhodně ne. Leopardi beznadějně kroutí hlavou a zoufale rozevře náruč, jako by chtěl říct, že všechno je marné a zbytečné. A mezitím Ariosto s moudrým shovívavým úsměvem toho nešťastníka gesty i pohledy napomíná: ale jdi! Dívej se z nadhledu a smiř se!

Tato scéna trvá okamžik, dokud se neozve první zaklepání na dveře v pravé stěně. XXX sebou jen slabounce trhne, ale to stačí, aby tím zahnal přízraky své knihovny. A vskutku čtyři obrazy básníků hned pootevřou svoje dvířka, zmizí ve svých úkrytech a zavřou je. Ozve se nové klepání na dveře, tentokrát silnější. Nyní se probere, ale zůstane chvíli v nejistotě, zda opravdu slyšel klepání. V tomto okamžiku nejistoty se neduživé světlo rozptýlí, vnikne sem denní světlo chladné, obyčejné.

XXX: Dále.

Vejde starý komorník Cesare, na pohled neobyčejně důstojný, ale tak opatrný, že mluví jako zastřeným hlasem.

CESARE: Vaše Excelence, hledá vás …