Člověk, zvíře a ctnost

Luigi Pirandello

55 

Elektronická kniha: Luigi Pirandello – Člověk, zvíře a ctnost (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: pirandello01 Kategorie:

Popis

Luigi Pirandello: Člověk, zvíře a ctnost

Anotace

Luigi Pirandello – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

,

Název originálu
Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Člověk, zvíře a ctnost“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Sedmý výstup

PAOLINO, dr. PULEJO, později GIGLIO a BELLI

PAOLINO: (dává přednost doktorovi) Dál, dál, doktore… (Pustí ho napřed.) Sedni si – (Ukazuje mu na křeslo.)

PULEJO: (fešný, třicátník, světlovlasý, s brýlemi) Sednout? Kdepak, vážně ne! Musím si jít lehnout, kamaráde!

PAOLINO: A já ti zase říkám, že to dneska musíš vydržet!

PULEJO: A co je?

PAOLINO: Musím s tebou mluvit o něčem hrozně důležitém!

PULEJO: A to se nemám vyspat? Tobě přeskočilo!

PAOLINO: Jsi lékař? Ano nebo ne?

PULEJO: Á. Snad nepotřebuješ doktora?

PAOLINO: Ano. Ale teď hned.

PULEJO: Tak dobře. Spusť.

PAOLINO: Spusť… To víš, spusť. Říkám ti, že je to vážná věc, a to chceš mluvit takhle, mezi dveřma, a ještě mi vykládáš, že jsi ospalý a že si půjdeš lehnout?

PULEJO: Ale já jsem ospalý, to mi odpusť! Co mám dělat? Chce se mi prostě spát! Snad mám taky právo jít si lehnout, když jsem měl celou noc službu.

PAOLINO: Dám ti přinést kávu! Dvě kávy!

PULEJO: Na co kávu! Radši mluv!

PAOLINO: Víš, co ti provedu? Vyšplhám se tady na knihovnu, skočím dolů, zlomím si nohu a uvidíš, jak mě budeš půl dne obskakovat!

PULEJO: Báječně! Donutíš mě, abych ti dal nohu do sádry, ale nic kloudného nepovíš.

PAOLINO: Ale povím, jen počkej!

PULEJO: Tak povíš, ale mně to půjde druhým uchem ven, protože budu ošetřovat tvou nohu.

PAOLINO: Ale nevyspíš se!

PULEJO: A co tím vyhraješ, to mi prozraď? Já se nevyspím, ty budeš mít nohu v sádře a půl dne bude v háji. Kdybys mě radši nechal pár hodin zdřímnout…

PAOLINO: Vyloučeno! Nemůžu! Nesmím ztratit ani hodinu! Potřebuji pomoc teď hned!

PULEJO: Ale jakou pomoc? O co vlastně běží?

PAOLINO: O můj život, Nino! O můj život, protože – jak mi nepomůžeš – jsem vyřízený člověk! Nebožtík! Můžete mi chystat funus! A nejenom mně! Čtyři lidské životy visí na vlásku… ne, kdepak, pět, nu ano, skoro pět! Protože teď jsem v situaci, že bych dokázal vraždit!

PULEJO: Dokonce?

PAOLINO: Namouduši! Poteče krev, to ti přísahám!

PULEJO: A co se vlastně děje? Co se ti stalo?

PAOLINO: Musíš mi dát nějakou medicínu, ještě teď ráno!

PULEJO: Medicínu? A jakou?

PAOLINO: To já nevím! Nech mě domluvit…

PULEJO: Kdyby to záleželo na mně…

PAOLINO: Samozřejmě, tu medicínu mi můžeš poradit jedině ty.

PULEJO: No prosím, já poslouchám. (Posadí se.)

PAOLINO: Posloucháš dobře?

PULEJO: Ale ano, sakra! Tak mluv!

PAOLINO: Jako bys byl můj vlastní bratr, uvědom si to! Říkám ti to jako bratrovi. Vlastně ne! Lékař je něco jako zpovědník. Nebo ne?

PULEJO: Ale to víš. Tajemství musíme zachovat.

PAOLINO: Ale to je výborné. Tak ti to říkám dokonce pod pečetí zpovědního tajemství. Jako bys byl bratr a zároveň farář. (Položí si ruku na břicho, mrkne na něho a zatváří se slavnostně.) Jako hrob!

PULEJO: Jako hrob, samozřejmě! Tak dál!

PAOLINO: Nino! (Vyvalí oči, natáhne ruku a sepne ukazovák s malíčkem, jako by chtěl měřit slova, která vyřkne.) Perella má dva byty.

PULEJO: (překvapeně) Perella? A kdo je Perella?

PAOLINO: (vyletí) Ale sakra, Perella, ten kapitán! (A hned ztiší hlas, protože si uvědomí, že za dveřmi jsou jeho dva žáci.) Perella od Všeobecné paroplavební, kapitán dálkových linek, velitel „Segesty“!

PULEJO: No dobře, Vždyť rozumím. Kapitán Perella. Já ho neznám.

PAOLINO: Ty ho neznáš? Tím líp! Ale stejně jako hrob, pst! (Začíná slova se stejně ponurou tváří.) Dva byty. Jeden tady a druhý v Neapoli.

PULEJO: Tomu se říká štěstí. Dva byty. A co dál?

PAOLINO: (ho přeměří pohledem, zalomcuje jím zlost) A s tebou to ani nehne? Ženatý člověk, má syna, a tím nejsprostším způsobem využívá svého zaměstnání u loďstva, v jiném městě si zařídí druhý byt, vydržuje si druhou ženskou, a to všechno nic není? Sakra, vždyť to jsou turecké moresy.

PULEJO: Turecké, no prosím, copak se hádám? Ale co ty, záleží ti na tom? Co je tobě do toho?

PAOLINO: Co je mně do toho? To se ptáš vážně?

PULEJO: Je snad Perellova žena tvoje příbuzná?

Znova silné klepání na zadní dveře.

HLASY GIGLIHO a BELLIHO: Pane profesore! Pane profesore!

PAOLINO: (vybuchne) Už zase! Já dneska něco provedu, vážně! (Ani se nezvedne a křičí směrem ke dveřím.) Co zase?

HLAS BELLIHO: Už to máme hotové, pane profesore!

HLAS GIGLIHO: Otevřete! Tady je k zalknutí! Otevřete!

PAOLINO: Ještě moment! Nemůžete být hotovi, to je vyloučeno!

HLAS BELLIHO: Ale my to už máme, opravdu!

HLAS GIGLIHO: Tady uvnitř se už nedá dýchat. Otevřete! Nebo se udusíme!

PAOLINO: A nic neotevřu! Opravte si to a buďte zticha! Ještě není konec hodiny. (PULEJOVI) Tak podle tebe se mě to netýká, protože není moje příbuzná? A kdyby byla?

PULEJO: Nu, jestli to je tvá příbuzná…

PAOLINO: Ne! Je to nešťastná žena, má peklo na zemi! Slušná paní, chápeš to? A hanebně ji podvádí, chápeš? Její vlastní muž! Copak člověk musí patřit do rodiny, aby se ho to dotklo, aby se v něm všechno bouřilo?

PULEJO: Ale budiž… jenomže nevím, co já jí můžu pomoct? To se nezlob…

PAOLINO: Když ty mě nenecháš domluvit! Ten tvůj klid, to je ohromné! Ve mně to vře a s tebou to ani nehne. Nevidíš, co to se mnou dělá? Dovol! (Chytne ho za ruku a stiskne mu ji, až vykřikne.)

PULEJO: (mu vytrhne ruku) Au! To bolí! Zbláznil ses?

PAOLINO: Vidíš, to se ti to mluví, když jde o cizí bolest. Díváš se na lidi kolem a všechno je ti jedno. Co pro tebe znamenají? Nic! Koukáš, jak chodí kolem tebe a tím to je odbyté! Ale co se s nimi děje uvnitř! Člověk se musí vžít do jejich situace, zkusit, co to je bolest… právě, takhle… (Ukazuje doktorovi na ruku, kterou si doktor stále ještě mne a natahuje prsty.) na vlastní kůži.

PULEJO: Děkuju, kamaráde, mě vynech! Mám svého až až! Ať se každý stará o sebe. Ale ty jsi opravdu numero! (Při pohledu na něho se rozesměje.)

PAOLINO: Numero, samozřejmě! K popukání. Lidé se mohou dívat na upřímné, neskrývané utrpení – a kdyby to bylo sebesmutnější a třeba k uzoufání – jim je to leda k smíchu, to já znám! Jsou jeden jako druhý! Vy jste to nikdy nezkusili nebo se pořád za něco schováváte, všichni máte ze lži kabát. A pak už ani nevidíte, co se děje s takovým chudákem, jako j…