Vyhoďme ho z kola ven

Nahoře u narušenejch věčně zní pronikavý tovární břinkot, randál vězeňské lisovny na tabulky s poznávacíma značkama. A čas tam odměřuje tik-tok, tik-tok pingpongového stolu. Pacienti špacírují po svých osobních drahách, dojdou ke zdi, zaboří se do ní ramenem, otočí se a štrádují si to zas k té protější, rychlým krátkým krokem vyšlapávají křížem krážem v dlaždičkové podlaze své brázdy s pohledem žíznivého zvířete v kleci. Ve vzduchu visí přiboudlina lidí, kteří zešíleli strachem a přestali se už docela ovládat, a v koutech a pod pingpongovým stolem se krčí příšery s vyceněnýma zubama, příšery, které doktoři a sestry nevidí, které ošetřovatele nemůžou vyhubit dezinfekcí. Ucítil jsem tu přiboudlinu a uslyšel skřípění zubů hned, jak se před náma otevřely dveře oddělení.

Když nás ošetřovatelé provedli dveřma, první, koho jsme uviděli, byl vysoký kostnatý dědek, zavěšený na drátu, který měl přišroubovaný mezi lopatkama. Prohlídnul si nás žlutýma šupinatýma očima a zavrtěl hlavou. "Nad tímhle si meju ruce," povídal jednomu z barevných ošetřovatelů, než ho drát zase odtáhnul chodbou pryč.

Šli jsme za ním do denního pokoje. McMurphy se ve dveřích zastavil, rozkročil se a zaklonil hlavu, aby obhlídnul, jak to tady vypadá; chtěl si taky zastrčit palce do kapes, ale na to měl pouta příliš utažená. "To je teda pastva pro voči," procedil koutkem úst. Přikývnul jsem. Já už to znal z dřívějška.

Dva z těch špacírujících chlapů se zastavili a prohlíželi si nás a pak k nám zase přijel ten kostnatý děda na drátě a myl si nad tím vším ruce. Nejdřív si nás nikdo moc nevšímal. Ošetřovatelé odešli na sesternu a nechali nás stát ve dveřích denního pokoje. McMurphy měl nateklé oko, takže se zdálo, že ho ustavičně mhouří, a když se zazubil, viděl jsem, jak bolestí křiví rty. Zahleděl se na to kolotání, zdvihnul spoutané ruce a zhluboka se nadechnul.

"McMurphy jméno mé, pardi," protáhnul svým hlasem televizního kovboje, "a zajímalo by mě, kterej datel v tomhle pajzlu rozdává poker?"

Pingpongové hodiny rychle dotikaly na podlaze.

"Voko bych v těchhle klepetech moc dobře rozdávat nemoh, ale troufám si tvrdit, že vás i v pokeru roznesu na kopytech."

Zívnul, škubnul ramenem, předklonil se a zachrchlal a pak něco vyplivnul do košíku o dva metry dál; v košíku to zarachotilo a McMurphy se zase narovnal, zašklebil se a přelíznul si jazykem krvavou díru mezi zubama.

"Měli jsme dole takový menší nedorozumění. Nabourali jsme tady s náčelníkem dvěma černejm hadicím zpěvník."

Všechen ten randál lisovny zatím dočista utichnul a všichni koukali jenom na nás dva ve dveřích. McMurphy k sobě přitahoval zraky jako pouťový vyvolávač. Uvědomil jsem si, že když jsem s ním, koukají určitě i na mě, a jak tak na mě civěli, bylo mi jasné, že se musím napřímit a vztyčit v celé svojí výšce. Bolely mě od toho záda, jak jsem si je narazil, když jsme s tím černým frajerem padli na dlaždičky, ale vydržel jsem to. Jeden chlápek s hladovým kukučem a černou rozcuchanou kšticí ke mně přistoupil a nastavil ruku, jako by si myslel, že mu něco dám. Přehlížel jsem ho, ale ať jsem se otočil kam chtěl, pořád byl přede mnou, dočista jak malý děcko, a nastavoval mi tu otevřenou dlaň.

McMurphy vyprávěl chvíli o rvačce a mě bolely záda pořád víc a víc; hrbatil jsem se v tom křesle dole na oddělení tak dlouho, že mi teď dělalo potíže, když jsem měl stát delší dobu rovně. Byl jsem proto rád, když pro nás přišla malinká japonská sestřička a odvedla nás na sesternu, kde jsem se moh konečně posadit a dáchnout si.

Sestřička se zeptala, jestli jsme už natolik klidný, aby nám mohla sejmout pouta, a McMurphy přikývnul, že je. Žuchnul do židle, hlava mu spadla na prsa, ruce svěsil mezi nohy a vypadal dočista vyplivnutě - nenapadlo mě, že i pro něj je to dřina, když má stát chvíli rovně.

Sestřička - velká tak sotva žábě pod ocásek, jak to o ní později řek McMurphy - nám rozvázala pouta a McMurphymu dala cigaretu a mně žvejkačku. Že prý si pamatuje, jak rád žvejkám. Já jsem si na ni vůbec nevzpomínal. McMurphy kouřil a sestřička namáčela svoji ručičku s růžovýma narozeninovýma svíčičkama do kelímku s mastí a ošetřovala mu rány, a vždycky když sebou cuknul, cuknula sebou taky a omluvila se. Vzala jednu jeho ruku do svých obou, obrátila ji a natírala mu klouby. "Kdo to byl?" zeptala se s očima na jeho rozbitých kotnících. "Washington nebo Warren?"

McMurphy k ní zdvihnul oči. "Washington," povídal a zašklebil se. "O Warrena se postaral tady náčelník."

Položila mu ruku na klín a obrátila se ke mně. Koukal jsem na ptačí kostičky jejího obličeje. "Jste někde poraněný?" Zavrtěl jsem hlavou.

"A jak dopadli Warren s Washingtonem?"

McMurphy povídal, že podle něj budou vyfiknutý v gypsu, až je zas příště uvidí. Přikývla a sklopila oči k nohám. "Tady je to jiné než na jejím oddělení. V mnohém stejné, ale tak docela zas ne. Armádní sestry se pořád chovají jako na vojně. Potřebovaly by samy léčit. Někdy si říkám, že všechny svobodné sestry po pětatřicítce by měli propustit."

"Aspoň všecky svobodný armádní sestry," dodal McMurphy. Zeptal se, jak dlouho se asi budeme těšit její pohostinnosti.

"Obávám se, že moc dlouho ne."

"Obáváte se, že moc dlouho ne?" zeptal se McMurphy.

"Ano. Někdy bych si tady některé pacienty radši nechala, než je posílala zpátky, ale Ratchedová je služebně starší. Ne, ne, vy si tady dlouho nepobudete - jak se tak na vás koukám."

Všecky postele u narušenejch jsou nějak zmrvené, buď mají drátěnky moc tvrdé, nebo zas vytahané. Přidělili nám postele vedle sebe. Na noc mě nepřivázali, ale kousek od mé postele nechali svítit slabé světlo. Uprostřed noci někdo zaječel: "Du do vejvrtky, Indiáne! Podívej! Podívej!" Otevřel jsem oči a uviděl nad sebou dvě řady dlouhých žlutých zubů. Byl to ten chlap s hladovým pohledem. "Du do vejvrtky! Podívej se, prosím tě!"

Dva ošetřovatelé ho čapli zezadu a vlekli z ložnice, ale chlap se smál a křičel: "Du do vejvrtky, Indiáne!" - a pak se už jen smál. Opakoval to a chechtal se ještě na chodbě, a když zase …