Vyhoďme ho z kola ven

Ken Kesey
(Hodnocení: 3)

93 

Elektronická kniha: Ken Kesey – Vyhoďme ho z kola ven (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: kesey03 Kategorie: Štítky: , , ,

Popis

Ken Kesey: Vyhoďme ho z kola ven

Anotace

Již klasický román z 60. let o vzpouře jednotlivce proti mašinérii společenského systému. Kniha byla v roce 1975 zfilmována Milošem Formanem pod názvem Přelet nad kukaččím hnízdem. Tato filmová adaptace získala pět Oscarů za nejlepší film, režii, ženský herecký výkon (Louise Fletcherová), mužský herecký výkon (Jack Nicholson) a adaptovaný scénář.
Román je o dělníkovi jménem Randle McMurphy, který se rozhodne předstírat šílenství, aby se dostal z pracovní farmy a aby ho převezli do státního špitálu pro duševně choré. Soudí, že život tam bude příjemnější, ale brzy s touto představou narazí. Začne v ústavu zavádět vlastní, svobodnější pravidla. Protivníkem se mu stane sestra Ratchedová, která by šla přes mrtvoly, jenom aby zákon a předpisy nikdo nepřekračoval.

Ken Kesey – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

,

Originál vydán

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

3 recenze Vyhoďme ho z kola ven

  1. Roman D.

    Moje oblíbená. Prostředí psychiatrické léčebny, Amerika šedesátek, hluboký děj, ale především je tu ukázaná hodnota a síla opravdového přátelství a věrnosti, ať už v jakémkoliv smyslu.

  2. Filip Franěk

    Knížka která mě chytla a nepustila. Kesey toho moc nenapsal, ale tohle stojí za přečtení!

  3. Štěpán Zvonský

    Film natočený podle této knihy je fakt dobrý, ale knížka je přímo fantastická. Spousta úvah, které se (hlavně McMurphymu a indiánovi) honí hlavou prostě do filmu dát nešla.
    Jedna z mých neoblíbenějších.

Přidat recenzi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Příští den začal sepisovat chlapy, co chtěli jet s sebou a co mohli vysolit deset dolarů na pronájem člunu, a sestra chodila s dalšíma a dalšíma výstřižkama o ztroskotaných lodích a nečekaných bouřích v pobřežních vodách. McMurphy si z ní a z těch jejích výstřižků jenom utahoval, říkal, že jeho dvě tetičky strávily většinu života houpáním na vlnách, hned s tím a hned zase s jiným námořníkem v tomhle nebo támhletom přístavu, a že nám obě garantují, že to bude vyložený školní výlet, že budem jak ve vatičce, že se není čeho bát. Ale sestra znala svoje pacienty. Výstřižky postrašily daleko víc chlapů, než si McMurphy představoval. Myslel, že se budou hlásit jako diví, ale nakonec musel chlapy, o které stál, přemlouvat a slibovat jim hory doly. Den před vyjížďkou na moře potřeboval ještě dva, aby moh za člun zaplatit.

Já žádné peníze neměl, ale pořád se mi honilo hlavou, jak rád bych se na ten jejich seznam připsal. A čím víc mluvil McMurphy o lovu činuků, tím víc jsem toužil jet s nima. Věděl jsem, že je to hloupost, chtít něco takovýho; kdybych se k nim připsal, bylo by to to samý, jako kdybych se veřejně přiznal, že vůbec nejsem hluchej. Když bych slyšel všecko tohle povídání o člunech a o lososech, bylo by hned jasný, že jsem slyšel taky všecko to, co se přede mnou celých těch deset let důvěrně povídalo. A kdyby Velká sestra přišla na to, že jsem vyslechnul všecko, co se plánovalo, všecky ty zrady, co spřádala, když netušila, že ji někdo poslouchá, šla by po mně s elektrickou pilkou a postarala by se, abych byl fakticky hluchý a němý. Ale i když bych tolik rád s nima, stejně mi to bylo trochu k smíchu: když chci slyšet, musím dělat, že jsem hluchý.

Ležel jsem v noci před tou rybářskou výpravou na posteli a přemýšlel o tom všem, o svojí hluchotě, o všech těch letech, co jsem na sobě nedával znát, že slyším, co se kolem povídá, a uvažoval jsem, jestli bych se ještě dokázal chovat jinak. Ale pak jsem si na něco vzpomněl: nebyl jsem to já, kdo začal dělat, že je hluchý; to lidi kolem mě začali dělat, že jsem příliš tupý, abych něco slyšel, chápal a povídal.

Nezačalo to ani mým příchodem do nemocnice; lidi se ke mně chovali, jako když neslyším a nemluvím, už dávno předtím. V armádě se tak choval ke mně každý, kdo měl třeba jen o frčku víc. Takové chování k lidem, jako jsem byl já, bylo pro ně docela samozřejmé. A pamatuju se, že už na základní škole říkali některý lidi, že snad ani neslyším, co mi povídají, a přestali poslouchat, co jsem povídal já. Ležel jsem v posteli a snažil se myslet dozadu, vzpomínat, kdy jsem si toho všimnul prvně. Myslím, že to bylo, ještě když jsme žili v naší vesnici na Columbii. Bylo léto...

... a mně je asi deset a jsem venku před naší chajdou a solím lososí maso, co přijde pověsit na sušáky za domem, když najednou z dálnice odbočí nějaké auto, kodrcá přes vyježděné koleje mezi šalvěji a vleče za sebou náklad tak hustého červeného prachu, že vypadá jak řada vagónů.

Dívám se, jak auto vyjíždí do kopce a zastavuje dole pod naším dvorkem, ale prach se valí dál, naráží zezadu do auta, rozlévá se do všech stran a konečně se usadí na šalvěji a na mydlici kolem, které pod tím prachem najednou vypadají jako kusy červených, kouřících trosek. Auto sedí uprostřed oblaku prachu a třpytí se ve slunci. Vím, že to nejsou turisti s fotoaparátama, protože ti takhle blízko k vesnici nikdy nezajíždějí. Kdyby chtěli koupit ryby, koupili by je u dálnice; do vesnice se neodvažují, poněvadž si nejspíš myslí, že ještě pořád lidi skalpujeme a smažíme u kůlu. Nevědí, že někteří z našeho kmene jsou v Portlandu advokáty, a kdybych jim to řek, asi by mi nevěřili. Dokonce i jeden z mých strejdů je opravdovým advokátem a táta říká, že se stal advokátem jen proto, aby dokázal, že na to stačí, i když by radši lovil lososy ve vodopádech. Táta říká, že když si člověk nedá bacha, lidi ho tak nebo onak donutí, aby dělal to, co si lidi myslí, že by dělat měl, nebo aby se postavil na zadní a najust dělal pravý opak.

Najednou se dveře auta otevřou a vystoupí tři lidi, dva zepředu a jeden zezadu. Lezou do svahu k naší vesnici a já vidím, že ty první dva jsou v modrých kvádrech a za nima se plouží stará bělovlasá ženská v tak tuhých a těžkých šatech, že je má snad z pancířů. Než vylezou ze šalvěje na náš holý dvorek, funí všichni námahou a potí se jak vrata od chlíva.

První chlap se zastaví a rozhlídne se po vesnici. Je to kulaťoučký prcek a na hlavě má bílý stetson. Kroutí hlavou nad vratkou spletí rybích sušáků, nad ojetýma auťákama, kurníkama, motocyklama a psama.

"Viděli jste jaktěživo něco takovýho? No řekněte, viděli? Přisámbohu, viděli jste tohle někdy?"

Sundá si klobouk a opatrně si osušuje červenou gumovou kouli hlavy kapesníkem, jako by se bál, aby snad jednomu nebo druhému neublížil - ať už kapesníku nebo tomu chomáčku zvlhlých slepených vlasů.

"Umíte si představit, jak může někdo takhle žít? No řekni, Johne, umíš si to představit?" Zvedá hlas, jak není uvyklý na řev vodopádů.

Johnovi po jeho boku se hustý šedivý knír naježil až k nosu, chrání si ho před zápachem lososa, kterého mám zrovna v parádě. Po krku a po tvářích mu stéká pot a záda svého modrého obleku má mokrá skrznaskrz. Dělá si do notesu nějaké poznámky a otáčí se přitom kolem dokola, dívá se na naši chajdu, na naši zahrádku, na máminy červené, zelené a žluté sobotní šaty k tancovačce, co se suší vzadu na šňůře - otáčí se, dokud neopíše plný kruh a neobrátí se zas ke mně; kouká, jako by si mě všimnul teprve teď, a to od něj stojím sotva dva metry. Nakloní se ke mně, zamžourá a zdvihne zas ten svůj knír k nosu, jako kdybych to smrděl já a ne ta ryba.

"Kdepak jsou asi jeho rodiče, co myslíte?" ptá se John. "Uvnitř v baráku? Nebo u vodopádů? Když už jsme tady, mohli bychom to s tím chlapem rovnou prodebatovat."

"Já osobně do toho brlohu nevkročím nohou," povídá tlouštík.

"V tom brlohu," procedí John svým knírem, "bydlí náčelník, milý Brickenridgi, člověk, s kterým jsme přišli vyjednávat, vznešený vládce těchto lidí.…

Mohlo by se Vám líbit…