Oživené hroby

VIII.

„Pánové, pozor!“ zvolal jednoho rána profós, když vstoupil. „Dnes vás bezpochyby zase navštíví pan komendant. Pana doktora ještě neviděl a na druhé straně přibyl též nový host.“

„Kdo jest? Odkud přišel?“ tázali se vězňové.

„Jest to jakás dáma z Uher, odsouzena na dvě leta. Až na procházce vám povím snad více. Jenom hleďte všecko ukliditi. Vždyť ho znáte!“

Po vykonané ranní službě odešel a zanechal své svěřence v nemalém napnutí. Zvláště Bianchi byl velmi oživen. „Dáma z Uher? Jak se jmenuje? Co as zavinila?“

Tyto i jiné podobné otázky se valnou chvíli ozývaly po síni. Konečně Schauberk, jenž potud docela netečně se choval, zkrajuje si vojenský tabák, pravil:

„Jste hrozně zvědaví, pánové, ale tuším, že to as bude nějaká ošklivá babizna neb stará panna, jež z nedostatku jiných klepů neb milostných pletek se vrhla na politiku.“

„Já ale soudím, že se mýlíte, pane doktore,“ jal se Forti s významnou a při něm neobyčejnou chladností mluviti. „U nás v Itálii se nejkrásnější a nejvzdělanější dámy nevylučují z účastenství v zájmech vlasteneckých.“

„Možná,“ odvece doktor. „U nás ve Vídni bylo v pověstném říjnu také mnoho účastnic, ale byly to podivné bassermannky. Kdo je jednou viděl, aťsi jednotlivé nebo v celých tlupách, nasytil se tím podíváním nadlouho.“

„Kdybyste znal uherské dámy,“ prohodil Hon, „mluvil byste s větší úctou o ženských, jež v politice berou podílu. O polských dámách konečně ví celý svět, že jsou v tom ohledu znamenité.“

„Ano ano, věřím všecko, ale nemluvím nežli o těch, které znám,“ odvece doktor. „Nemluvil bych o nich, jaké byly v říjnu, kdybych je byl neviděl také po něm. Jakož dříve študenty – tak potom, když tito prohráli, velebily vítěze vojáky. Znám to, pánové, a mluvím ze zkušenosti. Jiné jest konání z pevného, zakořenilého přesvědčení; a zase jiné z okamžitého nakvašení. Zimnice neb horečka není znamením zdraví, a kde se ženské chopí fantas, tam utíká rozum kvapem.“

„Účastnil jste se také ve vídeňském povstání?“ tázal se Hon.

„Já? No tohle by mi bylo ještě scházelo! Měl jsem doma starou rezovitou pušku a též takovou husarskou šavli, jíž jsem štípával drobné dříví na podpalování. Ani už nevím, kterak jsem k té zbrani přišel. Náležel jsem také k akademické legii, ale jenom jednou jsem byl v Aule a měl jsem toho dost. V řadě jsem nestál nikdy a na execírku jsem také nechodil. Věděl jsem napřed, jaký to vezme konec. Člověk, jenž měl všech pět pohromadě, mohl si to na prstech vypočítat. Jsem také Němec, ale ne z hloupých. Michl mi nesedí v týle. Byla to mela, pánové, ale vyhnul jsem se jí šťastně. Měl jsem rozum a ten se nedá voditi na provázku.“

„Krásný to rozum! Copak jste vlastně dělal, když jiní bojovali?“ prohodil Forti uštěpačně.

„Co jsem dělal? Inu všelicos; ale nic pitomého. Víte, co dělal Goethe za dob francouzských válek a největšího hnutí v Německu? Študoval prý čínský jazyk, a já zase študoval Goetheho spisy. Je to pravý lék, když člověka svět mrzí. Živobytí bylo špatné, výdělky bídné. Vycházel…