Oživené hroby

XII.

Týdny ucházely, ale nový komendant se posud neobjevil v pevnosti. Již i profós nad tím vrtěl hlavou a nemohl vysvětliti, co to znamená.

„Výklad toho jest jasný jako den!“ pravil jednou Forti. „Bezpochyby nepřijde dříve až – buďto s amnestií v ruce, anebo až nás zde už nebude, aby nás ani neviděl.“

Nikdo mu neodporoval. Byla se vůbec v myšlénkách vězňů stala jakási změna. Čím více se přibližoval den, v kterýs se propuštění trestanců politických očekávalo, tím více se napínaly mysli těchto, a vzdor všem dříve projeveným pochybnostem poddávali se téměř všickni nadějím, že nastane prospěšný obrat v osudu jejich.

Doufali, ale nepřiznali se k tomu a nemluvili o tom. Ale každá narážka v novinách, každé prohozené slovo profósovo je vzbudilo k doufání. Též z druhé strany často přicházely utěšující zvěsti a jmenovitě Város téměř týdně posílal lístek, jenž skoro výhradně všeliké důvody obsahoval, pro které za jisté se mělo, že všeobecná amnestie přijde, an všeobecný hlas o tom obíhal mezi obyvatelstvem veškerých zemí říšských. Tak se živily a vyrůstaly naděje i oněch, kteří jim dříve nedávali k sobě přistoupiti.

„Pánové,“ pravil jednou doktor, „pozoruji už od některých časů, že si hrajeme na schovanou, totiž jeden před druhým ukrývá myšlénku, jež nás všechny naplňuje. Chcete už jít domů, a já též, a velhali jsme se všickni v logiku, jež před zdravým rozumem by as sotva obstála. Nuže, setrvejme při ní. Udržuje nás aspoň v jakémsi příjemném rozechvění, kteréhož bychom jinak nikdy byli nepoznali. Očekávejme vše dobré, ba i to nejlepší, ale buďme přitom i na zlé připraveni. Doufám, že se nikdo z nás nezblázní, jestli nás naděje oklamou a jestli amnestie nepřijde.“

„Dobře máte, pane doktore,“ jal se Hon mluviti. „Buďme i na zlé připraveni. K tomu zvláště napomínám tebe, bratře Asti. Pozoruji už po delší čas, že jsi jaksi zimničně rozechvěn, že počítáš dny do toho osudného sňatku a že vřeleji a pevněji doufáš, nežli dovoleno jest. Vzmuž se. Vzdoruj osudu a překonej ho svou trpělivostí.“

„Byť by to i tenkráte selhalo,“ zvolal Forti, „tož přece ta bída už tak dlouho trvati nemůže, jako posud trvala. Protož, drahý synu, milý Asti, pamatuj na Itálii, jež tvých sil ještě potřebovati bude!“

„Ano, otče! Celé mé srdce, má krev i můj život náleží vlasti! Jenom jediné jistoty kdybych se dopídil, co se stalo s mou ženou!“

„Milý příteli,“ pravil Hon, podav mu ruku, „člověku v našem postavení nezbývá nežli rezignace a důvěra. Je-li Beata hodná, tak očekává tvého navrácení se kdes o samotě; není-li hodná, tak není také hodna tvého vzpomínání. Buď však ubezpečen, že se o to postarám, aby se ti aspoň v měsíci neb dvou – zůstaneme-li totiž ve vězení – dostalo zprávy o ní. Víš, že mám jednatele v pevnosti, a ten to vypátrá.“

Asti mu stiskl ruku. Byl patrně pohnut a slib Honův mu byl pravou útěchou.

„Víte, pánové, co vlastně od té slibované a vytrubované amnestie očekávám?“ pravil pak doktor. „Myslím, že vláda, jestli vůbec něco učiní, tak nejprv – mimo pány…