Oživené hroby

VII.

Nastal jiný čas. Dnové valně se prodlužovali, tuhé mrazy přestaly, sníh se vytrácel, předtuchy jara se objevovaly venku v přírodě i v nitru myslí lidských. Ale boj zimy s jarem byl urputný a trvalý. Nebe bylo neustále potaženo mraky, husté mlhy se rozkládaly po zemi, slunce po týdny se ani neukázalo. Ve vězení bylo po celé dny jako ve sklepě, mnohem hůř než za časů největších mrazů, kde aspoň nebe bývalo jasné, kde aspoň sluneční kterás zář se do nitra žaláře vedrala, kde bílý sníh se leskl a procházející se po něm vrány někdy zakrákaly. – Vězňům bylo velmi smutno. V žaláři se rozkládalo nezdravé vlhko, ze stěn jen teklo, a čím více se topilo, tím citlivější byly výpary zdí.

Společná zábava jaksi uvázla, každý si ukrácel chvíli, jak mu právě napadlo, nanejvíc čtením. Jediný Bianchi se jevil jaksi živější a jasnější. Vyžádal si od Fortiho něco papíru a neustále psal.

„Kýho ďasa to pořáde čmáráš?“ tázal se ho jednou Forti. „Napadla mi myšlénka. Pravá to zelená pastvina pro tak hladové jehně, jako jest má duše.“

„Tak nám to pověz.“

„Kdybych věděl, že se mi nevysmějete. Jsem jen pouhý začátečník ve spisování a beru své myšlénky z citu, neboť z vědomostí a zkušeností svých bych jich věru málo vyčerpal.“

„To se mi líbí,“ pravil Schauberk. „Jest to aspoň přímé vyznání literární neschopnosti. Jsem žádostiv zvěděti, co mladý pán z té studničky vyčerpal. Pokud vím, nechová cit v sobě ani jediné pravé myšlénky, nýbrž jen hojně nejasných dojmů. Proto básníci jsou tak mlhaví a chmatají ve tmách, kde nejvíc paprsky obsypáni býti se domýšlí. Avšak já vám rozumím, co jste vlastně chtěl říci, ale nejsa filozof, řekl jste něco jiného. Nahlédněte jen do Kanta a ten vám vysvětlí, že cit jest pouhá osobní schopnost přijímání dojmů příjemných neb nepříjemných, ale beze všeho obsahu myšlénkového, beze všeho poznání předmětu, který takovýto dojem na nás činí.“

„Aj, jděte mi s vašimi německými filozofy!“ zvolal Forti. „Ti by celý svět vehnali do metafyzického labyrintu, z něhož není žádného východu, leda do věčného prázdna.“

„Také pravda!“ odvece Schauberk. „Proto s nimi celkem nemám, ale kde se o jasné naznačení jakéhos pojmu jedná, tam se jich přece jen tážeme o radu.“

„Nechte pojmů a dojmů,“ pravil Hon se smíchem, „a slyšte, co Bianchi cítil nebo z citu svého jinak vyvojil. Copak ti tedy napadlo?“

„Je to alegorická povídka, jež by se ovšem táhnouti mohla do nekonečnosti a již bych nazval: Putování bohyně Svobody po zemi.“

„Vždyť jsem si hned myslil, že to bude něco takového!“ zvolal doktor. „Je to krásná bohyně, ta Svoboda, a to její putování po zemi je ještě hezčí. Nepředstavujete si ji v průvodu všelikých parlamentárních a novinářských křiklounů a velké jakés armády s tureckou muzikou v čele? Bez těch to nejde, pane Bianchi. Pumy a granáty musejí také při tom býti, pak hejno policajtů a na konci velká šibenice.“

„To vše tam má místa, ale ne v průvodu jejím, nýbrž jejích odpůrců.“

„Tak tak! A ona je má poraziti jen tak holýma rukama a krásný…