Oživené hroby

X.

Uplynula nějaká doba a Bianchi se stával den ode dne vždy zádumčivější. Naproti tomu ale zase Asti nabýval jasnější mysli a stal se hovořivější. Bianchi měl v sobě mimo lásku také zlost. Mrzelo jej, že profós, když bývali na procházce, nepřecházel na druhou stranu a neotevřel vrata, a pak se zlobil i proto, že společníci jeho, jako by se byli umluvili, nikdy více zmínky nečinili o paní Lóře, jako by jí tam bylo ani nebývalo. Jestliže sám začal, tu ihned ten neb onen obrátil hovor na jiný předmět a nedošlo k tomu, čeho si Bianchi přál. Byl by nejraději jen o ní mluvil a o ní slyšel. Když se takto nestalo, tedy si předevzal, že bude též mlčeti, ale že učiní rozhodný krok jiný, aniž by se soudruhům svěřil. Psal celé hodiny olůvkem na malé papírky. Co dopoledne napsal, to odpoledne vždy roztrhal, spálil a psal znovu. Druzí měli za to, že kuje básně, a nechali ho. On ale si sestavoval dopis, jejž poslati chtěl paní Lóře. Dva dukáty měl pro profósa již uchystané.

Jednoho rána přišel profós, a jaksi milostně se usmívaje, pravil:

„Dnes bude míti pan Bianchi velikou radost! Co mi dáte, mladý pane, když vám doručím hezounké psaníčko?“ Bianchi vyskočil jako šídlem bodnut. Právě byl zase o novém stylizování zamyšleného milostného lístku přemýšlel a nemínil jináče, nežli že paní Lóra mu sama psala. Zapředl se po celou tu dobu v podivný kruh myšlének.

Nevěřil tomu, že by si ho ona byla nevšimnula. Byl v sobě přesvědčen, že láska jeho magnetickým proudem přeběhla na druhou stranu k ní.

„Psaníčko? Od ní?“ zvolal, zahoře v tvářích a celý se třesa.

„Ano, od ní, od vaší paní matinky z Itálie. Setník je dnes sám přinesl a pravil, že prý ta paní náramně hezky píše a nic o politice. Poslala vám také peníze.“

Ostatní vězňové, jižto překvapení a výbuchu mladíkovu lépe rozuměli nežli profós, pohlédli na sebe a usmívali se. Bianchi vzal list,a posadiv se k oknu četl. Profós zase odešel. Doktor vařil snídaní a mžhoural zpovzdálí na Bianchiho. Ostatní se všelijak zaměstnávali, ale Forti, pobíhaje síní, mluvil sám k sobě:

„Nic o politice! Ti hlupáci! Jako by tomu rozuměli! O čem by italianská matka psala svému zavřenému synovi nežli o Itálii, o panujícím tam ruchu a o brzkém povstání? Což by jej jiného zajímalo? Viď Bianchi, že tomu tak jest? Však umíme čítat mezi řádky a poznáme i nejzkroucenější jména. Nepíše ti o nějakém Nácim nebo Mácim? To je Mazzini! Neuvádí tam strýčka Josefa? To je náš generál Garibaldi. Och, však ona to tam as vymalovala, aby tomu ti darebové na komandu nerozuměli!“

Bianchi se usmíval a pravil:

„Milý otče Forti, nevidím zde nic takového.“

„Tedy neumíš čísti, dej sem, já to hned rozluštím.“

Bianchi mu podal list. Tvářnost jeho nabyla mezitím nového, jasnějšího výrazu.

„Čtu vám z očí,“ pravil doktor, „že to psaní obsahuje toliko příjemné věci. Já zase strachy se třesu; že mne dojde psaní od mé ženy. Bude plné lamentací a dotazů, kde a kterak by sehnala peníze.“

Forti se postavil k oknu a četl. Vrtě hlavou pravil po chvíli:

„J…