Oživené hroby

XI.

Bylo překrásné odpoledne nedělní. Bianchi stál u okénka, maje ruce sepjaté, hlavu ku straně skloněnou, celý ponořen v půvaby jara. A přece se jich jen tak málo rozkládalo před zrakoma jeho, tak málo, že by tu částku modrých, červených a bílých lučních květin, jež na druhém břehu očima zasáhl, snadno byl spočítati mohl. Nebyly to však ty květiny, ni ten kousek země šťavnatou travou pokryté, ni hrčící pod oknem říčka, ni to jasné modro na klenutí nebeském, jež mladíka obzvláště naladilo, nýbrž zvuky hudby, jež se zpovzdálí k němu nesly.

Nablízku pevnosti a právě ku straně kasemat, v nichž vězňové se chovali, nacházela se veřejná zahrada, kdež nedělního času se obyvatelstvo bavívalo. Vojenská kapela přednášela vybrané kusy operní i jiné. Náhodou za posavadních neděl jarních nebyla povětrnost zahradním zábavám přízniva, až teprv tohoto dne, kdež ovšem počasí jako za náhradu bylo nadmíru vábivé. Lidé ho zajisté užívali. Šumělo to a hučelo zdaleka jako roje včel, a pak zase ty zvučné, plné melodie, jež lehký jarní větřík přímo ku vězením zanášel, toť pozvuk bezprostředního života, upomínka na ztracený ráj svobody! Bianchi byl jako u vytržení. Ač toho rozvoje přírodního jen málo viděl a těch zvuků jenom zlomené částky zaslechl, dolíčil si přece ostatní svou obrazivostí, a všeliké ty úryvky půvabů naň činily přece dojem celistvý a uchvacující. Povznesl se duchem do jiných krajin a poměrů. Procházel se po břehu Addy a mluvil s Rafaelou. Soudruhové jeho byli jaksi stěsněných myslí a bavili se každý pro sebe. Takž obyčejně bývalo při lepším počasí, a čím půvabněji a živěji bylo venku, tím tišší, tím zádumčivější byli vězňové. Není zábavy, jež by nahradila nedostatek volnosti, v chvílích, kde celá příroda zve k požívání svých vnadů.

Jediný doktor byl živější a patrně jej mrzelo, že ostatní mlčí. Vstana od stolku, popocházel komnatou a mžoural brzo po tom, brzo po onom, zkoumaje, zdali by kterýs se s ním nerozhovořil. Ale nevšímali si ho. Zabručel pak polohlasitě:

„Od dneška za rok půjdu do Práteru a porovnávati budu, jak hezky je venku a jak ošklivo bylo tady. Bože, jaký je tam dnes asi život! Jakého vína se tam vypije a co uzenek sní. Teď bych tam chtěl seděti za stolkem, láhev retzru a celé smažené kuře před sebou!“

Netrefil svým monologem do pravého. Nikdo mu neodpovídal. Přistoupil tedy k Bianchimu a pravil:

„Jste dojista milovník hudby? Přál bych vám, abyste jí užíval více zblízka. Z dálky to podivně bzučí. Ale je to přece lepší nežli ono zatrolené bubnování a vytrubování, jež člověku nablízku kasáren a zvláště zde v pevnosti ztrpčuje všecky snídaně i večeře. Tohle bubnování zvláště vynašel čert ku trýznění lidí. Znáte báchorku o vynalezení bubnů?“

Bianchi, z příjemného snění vytržen a nevěda ani, co Schauberk žvástá, odpověděl roztržitě:

„Neznám, pane, neznám.“

Domýšlel se, že doktora tím zapudí; ale mýlil se, a uvedl jej tím teprv do proudu.

„Tu musíte poznati. Je to charakteristické, zvláště pro naši dobu, kde vojančina a bubnov…