Oživené hroby

VI.

Nedůvěra k Schauberkovi se ponenáhlu vytrácela. Uznaliť zajisté všickni dosti brzo, že je člověk docela neškodný a že jim nijakž překážeti nebude v tom, na čem jim nejvíce záleželo. Dále s tím byli bezpečni, že jak se večer najedl a si ulehl, tak spal a chrápal až do bílého rána. Mohli si tedy vypravovati a čísti, co chtěli. Vědouce, že tím tvrději spí, čím lépe byl večeřel, krmili jej zvláště na noc, jak jen mohli.

Aby však též ve dne nebyli všeho prázdni, co si přáli, počali si před ním stýskati na nedostatek hezkých kněh. „Ale pánové,“ pravil doktor, „jací jste děti! Což tu není profósa? Vám je hej! Máte v kanceláři peníze a ty jsou živé klíče ke všemu. Ať profós vám připočítá na stravě a za to přináší knihy. Ten mi docela podle toho vypadá, že rád bere. Ve Vídni byl můj žalářník pravý lidožrout, a za dobré slovo a peníze si přece dal říci.“

„Zkusil byste to s ním?“ tázal se Forti tak nevinně, jako by byl úplným nováčkem v podobných záležitostech.

„Proč ne? Ale přidati k tomu nemohu nic, a musíte, co se peněz týká, všecko na svůj vrub vzíti.“

„Toť se ví,“ pravil Hon, „tedy jen s ním promluvte.“ Hned při nejbližší vycházce srozuměl se Hon s profósem stran té věci. Pak se též Schauberk k tomuto přitočil a věc byla odbyta. Čtly se nyní knížky ze zápůjčné knihovny, na nejvíc romány.

Schauberk se objevil i zde co zvláštní čtenář. Za hodinu byl i s nejtučnější knihou hotov. Pak se posadil ke komínu a vařil obyčejně brambory, což mu bylo nejmilejším zaměstnáním, při čemž buď sám s sebou, buď s jiným hovořil.

„Kterak možná, že tak rychle čtete?“ tázal se ho jednou Hon. „Zdalipak víte, co v knize stojí?“

„Ač ne všecko čtu, přece všecko vím, co kniha podstatného obsahuje. Co je román? Historie nějaké lásky s překážkami. Látka je lež a provedení také. Ve mně to všecko budí jen smích. Jenom as pět listů čtu, abych věděl, kdo se tu chce ženiti, ostatní jen okem přelétnu. Tu a tam se potkám s hezkým popisem aneb s dobrým nápadem. Ten mi neujde. Mám zvláštní čich pro taková místa. Na ostatní beztoho zapomene i ten, kdo to slabikoval, a nezapomene-li, tedy jest tím hůře, neboť ujdou mu ty nejlepší myšlénky a jen hloupější část si pamatoval.“

Během času se ale Honovi přece zastesklo po knihách v sklípku chovaných a ostatním po vyprávkách večerních. Historka Astiho je naladila, bažili po pokračování. Nedůvěra proti Schauberkovi byla už téměř docela zmizela, Bianchi tedy jednoho večera navrhl, aby se ve vypravování pokračovalo.

Schauberk tomu byl velmi povděčen. Ulehl si na lože a pravil, že ho to nesmírně pobaví. Asti tedy počal vypravovati. Ale sotva uplynulo několik minut, byl doktor již chrápáním svým osvědčil svou pozornost.

„Pravil jsem vám,“ počal Asti, „že mě Carlo vybídnul k účastnění se v jakéms tajném spolku takzvaných křižáků. Již druhý den nato se u mne v pozdní noci dostavil.

‚Pojď se mnou,‘ pravil a vedl mě stranními uličkami až za městečko. Tu u jedné zahradní zdi se zastavil a zahvízdal. Dva mužové vystoupili ze stínu. Od…