Oživené hroby

V.

Po některé dny byl Schauberk jediným téměř předmětem, s nímž se vězňové zaměstnávali. Hon sděliv svou nedůvěru ostatním, přiměl je k opatrnosti. Cítili nechuť k Vídeňákovi vůbec a k vídeňskému nářečí, v němžto vždy se vyjadřoval, obzvláště. Dále se způsoby a návyky jeho značovaly jakýmsi příliš nápadným cynismem, který nemá místa ve společnosti lidí vzdělaných. Sprostota jen sprosťákům jest sympatická. Konečně se náhledy jeho o přemnohých věcech a zájmech životných jevily tak zvrácené a pošetilé, že vzbudily všeobecný odpor. Tu ale k hájení jich používal ostré a důsledné dialektiky a uváděl citáty namnoze překvapující, takže o rozsáhlých vědomostech jeho nemohlo býti pochybnosti. Když se ale přece poddati musil důvodům vážnějším, kýval hbitě hlavou, a hlasitě se směje, říkával: „Věděl jsem to, ale chtěl jsem věděti, kterak vy to pojímáte.“

Hon pak příležitostně pravil k soudruhům svým: „Zkoumá nás v jednom, zkoumati může i v druhém, tedy buďme prozřetelni!“

Všickni souhlasili. Nedůvěra jest velmi nakažlivá. Sotvaže ji projeví jeden – tu již i druhý a třetí ji v sobě pocítí, aniž by dříve mu byla napadla a aniž by jakých jiných důvodů pro ni měl mimo jediný, že ten nebo onen ji vzbudil. A jednou vzbuzena, jako had neviditelně pod trávou se plíží kolem člověka v podezření uvedeného a zasazuje mu rány někdy nezhojitelné.

Doktor, zajisté ani netuše, v jakém, světle u soudruhů stojí, jako by si byl od někoho vypůjčil heslo „Své dělej, nic nedbej“, kráčel svou cestou, totiž jedl a pil, co se do něho vešlo, nadával celému světu, hádal se často, náramně mnoho spal a přehrozně ve spaní chrápal. K soudruhům se ale choval dosti kolegiálně a neurazil nikoho. Taktéž oni se k němu vlídně chovali, ale – nečtli před ním, nevypravovali si o minulosti, nemluvili o politice, nezmínili se o srozumění svém s profósem a neotevřeli svůj sklípek.

Hned po první den snědl Schauberk celý bochník komisárku, jenž udělen byl na dva dni, a ráno nato při polívce spustil náramnou lamentací.

„Je to hrozné! Polívka jako voda a chleba do ní nemám. Zapomněl jsem si ho objednat. Ta menáže v poledne také nikam nestačí. Nežli mine měsíc, jsem ve špitále a zajdu hladomorem.“

Bianchi mu nabídl svůj chléb. Doktor se ho chopil jako vlk.

„Děkuji tisíckráte. Kterak jsem tomu povděčen, že máte zásoby. Byl bych tu prázdnou snídani odstonal.“

Skrájel pak celý chléb do polívky, počal hltat a mlaskat, že bylo na to podívání. Mezi jídlem pak mluvil:

„Štěstí pro mne, že jsem se dostal do společnosti lidí moudrých, již paměťlivi jsou potřeb vezdejších. Tuším, že budeme šťastně žíti pospolu. Dostatek jídla a nápoje jest zvláště ve vězení věc nejdůležitější. Hojné zásoby jsou zde zákonem. Což kdyby nás ti hulvaté chtěli vyhladovět? Kdo za ty chlapy ručí? Já ne, co živ ne. Staly se už horší věci na světě. Jak teprv to možná zde, kde světa jsme vzdáleni. Kdyby jim napadlo nás umořiti hladem, nezamňoukne po nás ani kočka. Rozhlásejí pak v novinách, že v kasematech vypukl tyfus, aneb …