Tam dole

XVIII

Druhého dne na to, kdy Gilles vychrlil tak zuřivé kletby na soud, objevil se opět před svými soudci.

Předstoupil se sklopenou hlavou, se spoutanýma rukama. Vrhl se často z výstřednosti do výstřednosti; několik hodin postačilo, aby přivedlo k rozumu ďáblem posedlého, který prohlásil, že uznává pravomoc úřadů a prosil za prominutí svých urážek.

Ujistili ho, že pro lásku našeho Spasitele zapomněli na jeho urážky, a na jeho prosbu odvolali biskup a inkvizitor exkomunikaci, jíž ho stihli předchozího dne. Toto a jiná zasedání byla zabrána příchodem Prélatiho a jeho spoluviníků; na to prohlásil fiskál, odvolávaje se na církevní text, který prohlašuje, že se nemůže spokojiti přiznáním, je-li „dubia, vaga, generalis, illativa, jocosa“, že musí Gilles podstoupiti otázku církevní, totiž mučení, aby dosvědčil pravdivost svých doznání.

Maršál prosil biskupa, aby počkal až do příštího dne a žádal, aby směl se vyzpovídati napřed ze všeho soudcům, jež soud ustanovil, přísahaje, že pak bude veřejně a před soudním dvorem opakovati svá doznání.

Jean de Malestroit vyhověl této žádosti a biskup de Saint Brieuc a Petr de l’Hospital, kancléř bretonský, byli ustanoveni, aby vyslýchali Gillesa v jeho kobce; když dokončil doznání svých výstředností a vražd, nařídili, aby přivedli Prélatiho.

Když ho Gilles spatřil, dal se do pláče, a když se po výslechu chystali odvésti Itala do žaláře, objal ho a pravil: „S bohem, Františku, milý příteli, neuvidíme se už nikdy na tomto světě. Modlím se k Bohu, aby vám dal trpělivost a poznání, a buďte jist, že se snad shledáme ve velké radosti ráje, budete-li trpěliv a budete-li doufati v Boha. Modlete se k Bohu za mne a já se budu modliti za vás.“

A byl ponechán o samotě, aby uvažoval o svých zločinech, které měl následujícího dne veřejně vyznati v soudní síni.

Byl to onen den, slavnostní den procesu. Dvorana, kde zasedal soudní dvůr, byla nabita, a zástup zatlačený na schody, se vinul až do dvorů, plnil sousední uličky a uzavíral silnice. Z krajů, vzdálených dvacet mil, přišli venkované, aby spatřili proslulého netvora, jehož pouhé jméno způsobovalo před jeho zajetím, že byla zavírána vrata za chvějících se večerních hodin, kdy ženy docela tiše plakaly.

Soudní dvůr se jal scházeti v plném počtu. Všichni přísedící, kteří se obyčejně vystřídávali za dlouhotrvajících řízení, byli přítomni.

Masivní, temná dvorana, podepřená mohutnými římskými sloupy, se do polovice obnovovala, úžila se zlomeným obloukem, a tyčila se až do výše katedrály oblouky své klenby, které se opět spojovaly v jeden hrot, jako hrany opatských miter. Byla osvětlena mdlým, denním světlem, jež propouštěly úzké hlatě^[23] svými olověnými sítěmi. Blankyt stropu tanul v temnu, a hvězdy, jež na něm byly namalovány, leskly se v té výši jako hlavičky ocelových hřebů; v temnu oblouků se ztrácel hermelín vévodských znaků ve štítech, podobajících se velkým bílým, černě tečkovaným kostkám.

A náhle zazněly polnice, sál se rozjasnil, biskupové vstoupili. Blesky vycházely z jejich zlatých biskupských miter, kolem krku měli plamenný náhrdelník s límcem svých rouch, zdobených zlatým třepením a posázených karbunkuly. Blížili se mlčícím průvodem, obtížení svými tuhými pláštíky, které jim spadaly z ramenou, rozšiřujíce se ve zlaté zvony, rozeklané vpředu, a drželi v rukou biskupskou berlu, z níž viselo manipulum, jakýsi zelený závoj.

Zapláli při každém kroku jako žhavé, rozdmýchávané uhlí, ozařovali i dvoranu, odrážejíce bledé slunce deštivého října, které se opět zaněcovalo v jejich klenotech a čerpalo z nich nové plameny, jež vysílalo, rozptylujíc je na druhý konec sálu, až k mlčícímu lidu.

Zasažení třpytem zlatých lemování a kamenů, zdály se úbory ostatních soudců ještě méně v souhlasu s nimi a tmavějšími; černé oděvy přísedících a duchovního soudce, bílý a černý šat Jan Blouyna, hedvábné taláry, červené vlněné pláště, šarlatové, kožešinami lemované klobouky světských soudců, připadaly mdlými a hrubými.

Biskupové usedli v první řadě a obklopili bez hnutí Jana de Malestroit, který na vyšším křesle ovládal dvoranu.

Provázen zbrojnoši, vstoupil Gilles do síně.

Jeho tvář byla strhána, vyzáblá, zestárlá za jedinou noc o dvacet let. Jeho oči žehly pod spečenými víčky, jeho tváře se třásly.

Na daný rozkaz počal vyznávati své zločiny.

Nezvučným, slzami tlumeným hlasem, vyprávěl o svých únosech dětí, o svých hnusných taktikách, o svých pekelných náklonnostech, o svých nezřízených vraždách, o svých nesmiřitelných násilnostech; posedlý viděním svých obětí, popsal jejich zdržované anebo urychlované smrtelné zápasy, jejich výkřiky a jejich chropoty; přiznal se, že se válel v elastických vlažnostech vnitřností; doznal, že vyrval srdce z rozšířených, otevřených ran jako zralé plody.

A zrakem náměsíčníka pohlížel na své prsty, jimiž potřásal, jako by chtěl z nich dáti stéci krůpějím krve.

Ohromení posluchači zachovávali pochmurné mlčení, jímž proniklo náhle několik krátkých výkřiků, a spěšně odnesli několik žen, jež omdlely, zešílevše hrůzou.

Zdálo se, že nic neslyší, nic nevidí; pokračoval dále v hrůzném odříkávání svých zločinů.

Na to se jeho hlas stal chraptivým. Dospěl k hrobovým výlevům, k trýznění těch dítek, jež laskal, aby jim v polibku podřízl hrdlo.

Uváděl podrobnosti, vypočetl je všechny. Bylo to tak strašlivé, tak ukrutné, že biskupové zbledli pod svými zlatými mitrami; ti kněží, kalení plameny zpovědí; ti soudcové, kteří za dob démonomanií a vražd, vyslechli nejstrašlivější doznání, ti prelátové, již neužasli už nad žádným zločinem, nad žádnou mrzkostí smyslů, nad žádnou hnojůvkou duše, se pokřižovali, a Jean de Malestroit povstal a zastřel ze studu tvář Kristovu.

Pak sklonili všichni čelo a mlčky naslouchali maršálovi, který se zděšenou tváří, zalitou potem, patřil na obraz Ukřižovaného, jehož neviditelná hlava nadzdvihovala roušku svou korunou, ježící se trny.

Gilles dokončil své vypravování; ale tu nastal v něm obrat; až potud stál zpříma, mluvě jako v mlze a vypravuje sám sobě docela hlasi…