Tam dole

V

Vejděte rychle a zahřejte se; ach, pánové, rozhněváme se přece na konec, pravila paní Carhaixová, vidouc, že Durtal vytahuje z kapsy zabalené láhve a des Hermies klade na stůl balíčky, ovázané motouzem; ale vy si skutečně děláte příliš velké výdaje.

— Ale když nás to baví, paní Carhaixová; kde je váš muž?

— Je nahoře; od rána neustal řáditi!

— Ovšem, je dnes strašná zima, pravil Durtal, a za takového počasí není asi ve věži příjemno!

— Ó! To mu nevadí, je znepokojen pro zvony! — Ale odložte si přece.

Svlékli svrchníky a přistoupili ke kamnům.

— Není zde velmi teplo! počala opět; aby ten byt rozmrzl, bylo by nutno nepřetržitě dnem a nocí topiti.

— Kupte přenosná kamna.

— To nejde, zadusili bychom se zde!

— Nebylo by to nikterak pohodlné, pravil des Hermies, neboť není tu komínů. Je pravda, že by nastavíce roury, které by bylo lze vésti jako tuto rouru, způsobující tah v komíně a vedoucí až k oknu… ale, co se týká toho přístroje, uvaž Durtale, kterak ta ohyzdná plechová jelita jsou obrazem prospěchářské doby, v níž žijeme.

Jenom považ, že se úplně projevil v tomto vynálezu inženýr, kterého uráží každý předmět, jenž nemá příšerného anebo sprostého vzhledu. Praví nám: chcete míti teplo, budete míti teplo — ale nic víc; není třeba, aby při tom bylo něco příjemného na pohled. Čím více dříví, jež praská a zpívá v ohni, tím příjemnější a mírnější teplo! Užitečno bez představy těch krásných plamenných čepelů, které šlehají v plápolu suchých polen!

— Ale což není kamen, v nichž je viděli oheň? tázala se paní Carhaixová.

— Ano, a to ještě horší! Oheň uvězněný za slídovou tabulí je ještě truchlivější! Ó, těch praskajících otepí na venkově, těch révových snítek, jež voní a zlatí pokoje! Moderní život tu zavedl řád. Ten přepych nejchudšího venkovana je nemožný v Paříži pro lidi, kteří nemají bohatých příjmů!

Zvoník vešel do pokoje; svým zježeným vousem, na němž se zachvívaly bílé kapičky, svým vlněným šálem, svým kožichem z ovčí kůže, svými palečnicemi, podšitými kožešinou, svými přezůvkami, se podobal Samojedovi, který sestoupil z pólu.

— Nepodám vám ruky, pravil, neboť jsem všecek zamaštěn tukem a olejem. Dnes je hezké počasí! Považte, že od rána čistím zvony… a stále ještě nejsem prost obavy!

— Pročpak?

— Jak to proč? Vždyť víte dobře, že se mrazem kov stahuje a že může puknouti anebo se roztříštiti. Byly tuhé zimy, za nichž jich mnoho vzalo za své, neboť zvony trpí tou nepohodou tak jako my!

— Máš teplou vodu, drahoušku? tázal se mimochodem, aby se umyl v druhém pokoji.

— Dovolíte, abychom vám pomohli prostříti, navrhl des Hermies.

Ale Carhaixova žena odmítla.

— Ne, ne, posaďte se, oběd je připraven.

— A jak libě voní, zvolal Durtal, vdechuje vůni masa, kořeněnou ždibcem celeru, k níž se družily vůně jiných zelenin.

— Ke stolu! zvolal Carhaix, který vešel, umytý, v krátké kazajce.

Usedli; v rozpálených kamnech praskalo; Durtal pocítil náhlé zkonejšení zimomřivé duše, téměř omdlévající v lázni prchavých vlažností; u manželů Carhaixových míval pocit, že je tak daleko mimo Paříž, tak daleko mimo své století!

Ten příbytek byl velmi chudý, ale byl tak útulný, tak měkkounký, tak lahodný! Až po ten venkovský povlak, ty čisté sklenice, až po ten talíř čerstvého, lehce soleného másla, až po ten džbán moštu, jež přispívaly k důvěrnému kouzlu toho stolu, ozářeného poněkud opotřebovanou lampou, která střela na hrubý ubrus své stříbrné jasy.

Příště, až sem půjdeme, musím koupiti v některém anglickém obchodě hrnec jemné nakyslé oranžové marmelády, pravil si Durtal, neboť jedl ve shodě s des Hermiesem u zvoníka pouze pod tou podmínkou, že mohli z části přispívati k pokrmům.

Carhaix dával připraviti kus hovězího masa a jednoduchý salát a poskytoval moštu. Aby mu nezpůsobili výdajů, přinášeli s sebou víno, kávu, vodku, zákusky, a zařídili to tak, že cena věcí, které kupovali, se vyrovnávala výdajům za polévku a hovězí maso, které by jistě vždy stačilo na několik dní, kdyby Carhaixovi jedli samotni.

— Nyní je hotova, pravila žena, naplňujíc každému talíř polévkou mahagonové barvy, mórované na povrchu hnědočervenými vlnkami a topasovými oky.

Byla silná a mastná, kořeněná, ale přece chutná, jsouc kořeněna vařenými kousky slepičího masa.

Všichni nyní mlčeli, sklonění nad talířem, tvář majíce oživenu parou, stoupající z vonné polévky.

— Byl to okamžik, kdy bylo lze opakovati otřepané fráze, drahé Flaubertovi: Nejí se tak dobře v hostinci, pravil Durtal.

— Neočerňujme naprosto hostinců, pravil des Hermies. Lidé, kteří dovedou pozorovati, shledávají v nich velmi zvláštní potěšení. Poslyšte, bylo to před dvěma dny; vracel jsem se od návštěvy u nemocného, zapadnu do jednoho z těch hostinců, kde za tři franky dostanete polévku, dvojí maso na výběr, salát a zákusky.

Ta restaurace, do níž přijdu skoro každý měsíc jednou, má stále tytéž hosty, lidi velmi povznešeného a nepřátelského vzezření, důstojníky ve výslužbě, členy sněmovny, byrokraty.

Pojídaje rozvážně omáčku, v níž plovaly přípečky, tvrdé jako podešev, prohlížel jsem si ty denní hosty, kteří seděli kolem mne, a shledával jsem, že se neobyčejně změnili od mé poslední návštěvy. Zhubeněli anebo ztloustli; měli fialové kruhy pod očima a byli vpadlí, anebo měli růžové slzní měšce s hnědým nádechem; tlustí lidé zežloutli, hubení zezeleněli.

Mnohem jistěji nežli zapomenuté jedy Exiliho, otravovaly hnusné smíšeniny toho hostince ponenáhlu své hosty.

Zajímalo mne to, jak si můžete mysliti; podjal jsem se sám toxikologickému šetření a objevil jsem, studuje sebe při jídle, hrozné přísady, které zatajovaly chuť dezinfikovaných jedů jako mrchy směsmi uhelného prachu a třísla, masa pokrytá rosoly, natřená omáčkami stokové barvy, vína obarvená fušinami, parfumovaná furfurolami, zhušťovaná melasami a sádrami!

Umínil jsem si, že přijdu každý měsíc, abych pozoroval hynutí všech těch lidí…

— Ó! zvolala paní Carhaixová.

— A pak mi můžeš říci, zvolal Durtal, — že nejsi ďábelský!

— Počkejte, Carhaixe, dospěl nyní tam, kam míří; chce, aniž n…