Tam dole

XIV

Uchoval si z onoho výjevu mocnou vzpouru těla, jež ovládá duši a zpěčuje se rozkolům, o něž by bylo lze se pokusiti. Nechápalo rozhodně, že by bylo možno žíti bez jeho přítomnosti, zabývati se v dálce nevyslyšenými sliby, jimž se mohlo pouze mlčky podvoliti. Snad po prvé při vzpomínce na ty hanebnosti pochopil nyní pusté pojetí slova: cudnost — a vychutnával jeho dávný a lahodný smysl.

Jako muž, který předešlého dne příliš mnoho pil, myslí příštího dne na abstinenci v silných lihovinách, myslil dnes na čisté vášně, vzdálené lůžka.

Přemítal o tom, když vešel des Hermies.

Hovořili o tělesných aktech. Podiviv se náhle malátnosti a trpkosti Durtalově, zvolal des Hermies:

— Oddávali jsme se, milý příteli, včera vydatným výstřednostem?

Durtal potřásl s nejrozhodnější neupřímností hlavou.

— Pak jsi, pokračoval des Hermies, povznesený nad jiné lidi. Milovati čistě a bez naděje bylo by něčím dokonalým, kdyby nebylo nutno počítati s bouřemi svého mozku! Cudnost bez náboženského určení nemá smyslu, nepolevují-li žádosti, ale to se pak stává tělesnou otázkou, kterou empirikové více méně špatně řeší; celkem zde nad zemi směřuje vše k aktu, který zavrhuješ. Srdce, jež se považuje za vznešenou část člověka, má týž tvar jako pohlavní úd, který je takřka jeho nízkou částí; je to velmi symbolické, neboť každá pravá láska končí ústrojím, které se mu podobá. Snaží-li se lidská obraznost uvésti v život umělé bytosti, je nucena podávati pohyby zvířat, která se rozplemeňují. Pohleď na stroje, na pohyb pístů ve válcích; jsou to v Juliích z litiny Romeové z oceli; lidské výrazy se neliší nikterak od pohybu našich strojů. To je zákon, jemuž musí člověk pochlebovati, není-li ani impotentním, ani svatým; nuže, ty nejsi, myslím nikým z nich; toužíš-li však z nepochopitelných důvodů žíti s ženou pohlavně neschopnou, užij receptu starého okultisty XVI. století, Neapolana Piperna; ten tvrdí, že každý, kdo pojí sporýše, nemůže po sedm dní přiblížiti se k ženě; kup si toho hrnec, okus toho a uvidíme.

Durtal se dal do smíchu. — Byl by tu snad jeden prostředek: nikdy nesouložiti se ženou, již milujeme, a abychom měli pokoj, navštěvovati, nelze-li jinak, ženy, jichž nemilujeme. Takto bychom se bez pochyby v jisté míře vyhnuli možným hnusům.

— Ne; přes to bychom si namlouvali, že bychom zakoušeli se ženou, do níž jsme zblázněni, tělesných rozkoší, naprosto odlišných od oněch, jichž užíváme s jinými ženami, a to by ještě špatně skončilo! A pak nemají ženy, jimž bychom nebyli docela lhostejnými, dosti laskavého a diskrétního ducha, aby se podivovaly moudrosti toho egoismu, neboť je to konec konců sobectví! — Ale pověz přece, což, aby sis obul boty; bude hned šest hodin a hovězina matky Carhaixové nemůže čekati. —

Byla už vytažena z hrnce a položena na mísu na lože zelenin, když přibyli. Carhaix, zabořen do křesla, četl ve svém brevíři^[20].

— Co je nového, otázal se, zavřev knihu.

— Ale nic, politika vás nezajímá a americké reklamy generála Boulangera vás unavují, myslím, stejně jako nás; z druhé strany jsou novinářské historky ještě nejasnější anebo bezvýznamnější než obyčejně; — dej pozor, popálíš se, pokračoval des Hermies, obrátiv se k Durtaloví, který se chystal pojísti lžíci polévky.

— Tato dřeňová a znalecky zlahodněná polévka je vskutku tekoucí pecí! Ale co se novinek týká, jak pak můžete říci, že není naléhavých? A což ten proces podivuhodného abbého Boudea, který se bude projednávati před porotou aveyronskou! Když se byl pokusil otráviti svého faráře obětním vínem a spáchal všechny ostatní zločiny, jako potraty, znásilnění, útoky na cudnost, padělání, těžké krádeže a vyděračství, skončil tím, že se obrátil k praotci duší v očistci a pověsil na hřebík ciborium, kalich, všechno nářadí kultu. Ten se mi zdá podařeným!

Carhaix zdvihl oči k nebi.

— Nebude-li odsouzen, bude to o jednoho kněze pro Paříž více, pravil des Hermies.

— Proč?

— Proč? Ale poněvadž všechny duchovní, kteří se dopustili na venkově nějakého poklesku anebo kteří měli vážné spory se sídelním biskupem, posílají sem, kde jsou méně na očích, skoro ztraceni v množství; náležejí ke sdružení těch kněží, kteří slují „kaplani“.

— Co je to? tázal se Durtal.

— To jsou kněží, přidělení k farnosti. Víš, že mimo faráře anebo jeho zástupce vikáře, nižší kněžstvo, jsou v každém kostele výpomocní anebo náhradní kněží, to jsou oni. Konají hrubou práci, slouží ranní mše, kdy všichni lidé spí anebo pozdní mše, kdy všichni lidé zažívají. Vstávají také v noci, aby přinesli svátosti chudým, bdí u mrtvol zbožných bohatých lidí, snášejí při pohřbech průvan v kostelních předsíních, sluneční žár na hřbitovech anebo přívaly sněhu anebo deště před hroby. Vykonávají nejtěžší práce, za pět nebo deset franků zastupují ještě lépe placené kolegy, jež nudí jejich služba; jsou to většinou lidé, již upadli v nemilost, přidělují je, aby se jich zbavili, k některému kostelu a dohlížejí na ně tak dlouho, až se jim odejme jejich celebret anebo až se jím zakáže vykonávati svůj úřad. Musím ti také říci, že venkovské fary odevzdávají městu kněží, kteří pro tu neb onu příčinu upadli v nemilost.

— Dobrá; ale co pak činí vikáři a ostatní skuteční kněží, svalují-li takto svou práci na záda jiných?

— Obstarávají elegantní a lehkou práci, která nevyžaduje ani lásky k bližnímu, ani námahy! Zpovídají ovečky v náběrách, připravují ke katechismu čisté uličníky, káží, hrají hlavní úlohy při obřadech, jež bývají vypravovány s divadelní nádherou, aby byli věřící utvrzováni ve víře! V Paříži se dělí kněžstvo kromě kaplanů v tyto druhy: na neobmezené kněží vyšších kruhů; ti bývají přidělováni ke kostelu svaté Magdalény a svatého Rocha, ke kostelům, jež mají bohaté zákaznictvo; ti bývají zhýčkáváni, jedí v městě, tráví svůj život v salonech, ošetřují pouze duše, klečící v krajkoví; a druzí, kteří jsou většinou dobří úředníci, ale nemají ani vzdělání, ani jmění, aby mohli pomáhati darmošlapům v jejich slabostech žijí více v ústraní a navštěvují pouze drobné měšťany; utěšují se n…