Tam dole

XXII

Jste spokojeni? otázala se matka Carhaixová. Pro změnu jsem přistavila včera hrnec a podržela jsem maso, takže dnes večer dostanete nudlovou polévku, salát ze studeného masa s uzenými slanečky a celerem, dobrou bramborovou kaši se sýrem a dezert. A pak okusíte čerstvého moštu, který jsme právě dostali.

— Ó! Ó! zvolali des Hermies a Durtal, kteří čekajíce na jídlo, ochutnali sklenku životního elixíru. Víte, paní Carhaixová, že nás vaše kuchyně navádí k hříchu labužnictví; půjde-li to tak dále, stanou se z nás jedlíci a břichopásci.

— Chcete žertovati! — Ale jak je to přece mrzuté, že Ludvík nepřichází.

— Někdo vystupuje po schodech, zvolal Durtal, který slyšel vrzati boty na kamenných schodech věže.

— Ne, to není on, pravila, otevřevši dveře. Je to krok pana Gévingeya.

A vskutku, vešel astrolog oděný svým modrým pláštěm, hlavu maje pokrytu svým měkkým kloboukem, pozdravil jako na divadle, přitiskl ke klenotům svých hrubých pracek prsty přítomných a otázal se, kde je zvoník.

— Jest u tesaře. Dubové nosiče, na nichž visí velké zvony, rozštěpily se, takže se Ludvík bojí, aby se neprolomily.

— Kýho ďasa.

— Víte, jak dopadly volby? tázal se Gévingey a vytáhl svou dýmku a foukl do ní.

— Ne, v této čtvrti bude výsledek hlasování oznámen až večer, k desáté hodině. O hlasech ostatně nelze pochybovati, neboť Paříž ztrácí hlavu; generál Boutanger bude míti lehkou práci, toť jisto.

— Kterési středověké přísloví tvrdí, že když kvetou boby, objevují se blázni. Ale vždyť nejsme v té době.

Carhaix vešel, omluvil se, že se opozdil, a zatím co jeho žena přinesla polévku, obul si své přezůvky a odpověděl svým přátelům na jejich otázky.

— Ano, vlhkost prohlodala železné obruče a prohnilo dřevo. Trámy se prohýbají; je na čase, aby tesař zakročil; slíbil mi ostatně, že přijde docela určitě zítra se svými lidmi. Ať je tomu jakkoli, jsem rád, že jsem doma. V ulicích se vše točí kolem mne, blbnu, potácím se jako opilý; cítím se ve své kůži opravdu jen ve své zvonici anebo v tomto pokoji. — Podej mi to prosím, ženo, a nabral si celerového salátu, slanečků a hověziny, aby jej smíchal.

— Jak to voní! zvolal Durtal, vdechuje ostrou vůni slanečků. Jaké myšlenky ten parfém vzbuzuje! Vyvolává ve mně představu krbu, v němž praskají jalovcové snítky, v přízemí, jehož vrata hledí na velký přístav! Zdá se mi, jako by bylo kolo z dehtu a ze solných chaluh kolem těch zakouřených zlat a těch suchých rzí. Je to výtečné, pokračoval, okusiv toho salátu.

— Přinesu vám ještě. Jen co je pravda, pane Durtale, není těžko vás pohostiti, pravila žena Carhaixova.

— Bohužel! pravil zvoník, usmívaje se. Tělesně lze ho snadno uspokojiti, ale duševně! Vzpomenu-li si na ty bezútěšné aforismy předchozího večera! Modlíme se nicméně, aby ho Bůh osvítil. Poslyš, pravil náhle své ženě, budeme vzývati svatého Nolaska a svatého Theodula, kteří bývají vždy zobrazováni se zvony. Náležejí poněkud k našemu oboru, svolí dozajista, aby byli přímluvčími lidí, kteří uctívají je a jejich emblémy.

— Bylo by potřebí hrdých zázraků, aby bylo lze Durtala přesvědčiti, pravil des Hermies.

— Zvony je přece vykonaly, pronesl astrolog. Vzpomínám si, že jsem, nevím už kde, četl, že andělé zvonili umíráčkem ve chvíli, kdy umíral svatý Isidor v Madridu.

— A jest ještě mnoho jiných! zvolal zvoník; zvony vyzváněly samy od sebe, když svatý Sigisbert zpíval De Profundis nad mrtvolou mučedníka Placida; a když tělo svatého Ennemonda, biskupa lyonského, bylo hozeno od jeho vrahů do člunu bez veslařů a bez plachet, zazněly rovněž, aniž jich kdo uvedl do pohybu, když míjela loď, unášená proudem Saony.

— Víte, nač myslím? pravil des Hermies, pohlédnuv na Carhaixa. Myslím si, že byste měl vypracovati objemnou sbírku legend anebo sepsati učený foliový svazek o heraldice.

— K čemu to?

— Ale poněvadž jste bohudík tak dalek své doby, tak vroucně milujete věci, jež ignoruje anebo jimiž opovrhuje, že by vás to ještě více povzneslo! Vy jste, milý příteli, člověkem, kterého nikdy nepochopí generace, jež přijdou. Zvoniti, zbožňuje zvony a věnovati se zastaralým zaměstnáním feudálního umění anebo mnišským pracím o životech svatých, to by bylo něco dokonalého, tak mimo Paříž, tak úplně tam dole, tak daleko v dávných dobách!

— Žel! pravil Carhaix, jsem pouze ubohý člověk a nevím nic, ale ten typ, o němž sníte, existuje. Ve Švýcarsku, myslím, pracuje kterýsi zvoník už léta na heraldickém spise. Zůstává zvěděti na příklad, pokračoval se smíchem, zdali jedno z těch zaměstnání neškodí druhému.

— A myslíte tedy, že povolání astrologa neupadlo ještě více, nebývá ještě více zlehčováno? pravil Gévingey s trpkostí.

— Nuže, jak vám chutná náš mošt, otázala se zvoníkova žena. Je trochu trpký, není-li pravda?

— Ne, má uličnickou chuť, ale lze vypíti dobrý doušek, odpověděl Durtal.

— Ženo, dej na stůl bramborovou kaši, nečekajíc na mne. Zdržel jsem vás svými pochůzkami a hodina Anděla Páně je blízka. Nestarejte se o mne, jezte, já vás dohoním, až sejdu dolů.

A mezi tím, co její muž rozžíhal svou svítilnu a vyšel z pokoje, přinesla žena na míse jakýsi koláč, pokrytý pestrou karamelovou kůrou, polévanou zlatým cukrem.

— Ó! Ó! zvolal Gévingey, ale to není bramborová kaše.

— Je — jenomže byla opečena v peci; — ochutnejte; dala jsem do ní všeho, čeho je potřebí, je asi dobrá.

Byla opravdu chutná a dávali najevo hlučně svou spokojenost; pak se odmlčeli; ježto nebylo možno, aby si rozuměli. Tohoto večera zněl zvon silněji a jasněji. Durtal se snažil rozložiti ten zvuk, jímž se pokoj zdál kymáceti. Bylo v něm jakoby jakýsi příliv a odliv zvuků; napřed strašlivý náraz srdce na zvonovinu pláště, pak jakési drcení tonů, které se jemně roztlučené rozprašovaly, zaokrouhlujíce se; konečně zpětný náraz srdce, jehož nový úder připojil do bronzového hmoždíře jiné zvukové vlny, které drtil a odrážel rozptýlené věží.

Pak ustalo zvonění; brzy se to podobalo pouze vrčení ohromného kolovratu; několik krůpějí skanulo při pádu ještě pomaleji, a Carhaix opět vešel.

— Jaká podivná doba…