Tam dole

Joris Karl Huysmans

69 

Elektronická kniha: Joris Karl Huysmans – Tam dole (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: huysmans01 Kategorie:

Popis

Joris Karl Huysmans: Tam dole

Anotace

Joris Karl Huysmans – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Název originálu

La-bas

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Tam dole“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

IV

Pokračuje tvá práce, Durtale?

— Ano, dokončil jsem první část života Gillesa de Rais; zaznamenal jsem co možno nejchvatněji jeho hrdinské činy a jeho ctnosti.

— To není zajímavé, pravil des Hermies.

— Zajisté, ježto jméno Gillesovo žije už čtyři století pouze pro ohromné neřesti, jež symbolizuje, — nyní přistupuji ke zločinům. Je velmi nesnadno vysvětliti, kterak ten muž, který byl udatným vojevůdcem a dobrým křesťanem, stal se náhle bezbožným a sadistickým, krutým a zbabělým.

— Jisto je, že není, jak soudím, tak náhlého duševního přerodu!

— Proto zajisté jímá životopisce údivem to duchové kouzlo, ta přeměna duše, vyvolaná jako v divadle šlehnutím proutku; byly dojista infiltrace neřestí, jejichž stopy se ztratily, ponenáhlá mizení neviditelných hříchů, jež nejsou známy kronikářům. Podáme-li přehled pramenů, které se nám uchovaly, shledáme úhrnem toto:

Gilles de Rais, o jehož dětství nic nevíme, narodil se kolem roku 1404 na hranicích Bretagne a Anjou, na zámku v Machecoulu. Jeho otec zemřel koncem října 1415; jeho matka se skoro ihned po jeho smrti provdala opět za nějakého pána d’Estouville a zřekla se ho a jeho bratra Réné de Rais; jeho poručníkem stal se jeho děd Jan de Craon, pán de Champtocé a de la Suze, „starý muž, pocházející ze starobylé rodiny a velkého stáří“, praví texty. Dobrosrdečný a roztržitý stařec se nestaral ani o něho ani o jeho výchovu, a zbavil se ho, oženiv ho 30. listopadu 1420 s Kateřinou de Thouars.

Pět let na to se zjištuje jeho pobyt u dvora Dauphinova; současníci mluví o něm jako silném a statném muži okouzlující krásy, vzácné elegance. Zprávy, zmiňující se o tom, jaké postavení zaujímal u toho dvora, jsou neúplné, ale lze je snadno doplniti, představíme-li si příchod Gillesa, který byl nejbohatším baronem Francie, k chudému králi.

V té době je Karel VII. skutečně v úzkých; nedostává se mu peněz, nemá vlivu a jeho autority nikdo nedbá, sotva že ho města, ležící po obou březích Loiry poslouchají; Francie, vysílená proléváním krve, zpustošená už několik let před tím morem, je v hrozném stavu. Je vysáta až do krve, vydrancována až do kořene Anglií, která jako báječná sépie Kraken se vynoří z moře a vymrští nad úžinu, nad Bretagni, Normandii, část Pikardie, Île de France, celý sever, střed země až k Orleánsu, své choboty, jejichž baňky zanechají, zdvihnuvše se, pouze zpustošená města, mrtvé krajiny.

Marně požaduje Karel pomoci, ukládá dávky, vynucuje daně. Popleněná města, zpustlé kraje, v nichž mají vlci doupata, nemohou přispěti králi, jehož zákonitost je dokonce pochybná. Škemrá, žebraje kolkolem, marně o peníze. U svého malého dvoru v Chinonu je opředen sítí pletich, které se časem rozuzlí vraždami. Unaveni jsouce pronásledováním sotva jsouce chráněni Loirou, utěšují se Karel a jeho stoupenci na konec výstředním hýřením nad blížící se pohromou; za své královské moci, udržující se ode dne ke dni, jelikož loupežné vpády a půjčky umožní skvělé hostiny a bujné obžerství, zapomíná těch ustavičných volání stráží a těch poplachů a vysmívá se zítřkům, vyprazdňuje poháry a hýře s holkami. Co se dalo ostatně očekávati od otupělého a už vyžilého krále — pocházejícího z nestoudné matky a šíleného otce?

— Ó! Vše, co můžeš říci o Karlu VII. nevyrovná se podobizně Foucquetově visící v Louvru, stanul jsem často před tou hanebnou tlamou o sviňském rypáku, o očích venkovského vyděrače, o žalostných a pokryteckých rtech kostelního zpěváka. Zdá se, jako by byl chtěl Foucquet zobraziti špatného kněze, který má rýmu a plačtivou opičku! — Pochopíme, že z tohoto vychrtlého a vyschlého, méně chlípného typu, znalečtěji ukrutného, svéhlavějšího a zbabělejšího vzejde typ jeho syna a nástupce, krále Ludvíka XI. Jest ostatně mužem, který dal zavražditi Jana Neohroženého a vydal na smrt Johannu d’Arc; to stačí, aby byl odsouzen!

— Ano, nuže, Gilles des Rais, který najal na své útraty vojenské oddíly, byl jistě přijat u toho dvora s otevřenou náručí. Není pochyby, že pořádal na svůj náklad turnaje a hostiny, že ho dvořané obezřele obírali o peníze, že půjčil králi úžasné částky. Ale přes úspěchy, jichž dosáhl, zdá se, neupadl jako Karel VII v sobectví, starající se pouze o oplzlosti; nalézáme ho opět skoro současně v Anjou a v le Mainu, jehož hájí proti Angličanům. Byl tam, jak dosvědčují kroniky „dobrým a odvážným vůdcem“, což nezabránilo, že byv poražen početně silnějším nepřítelem, musil prchnouti. Anglické armády se spojily, zaplavily zemi, postupovaly stále dále, zmocnily se středu země. Král pomýšlel uchýliti se na jih, opustiti Francii; tu se objevila Johanna d’Arc.

Gilles se na to vrátí ke Karlovi, jenž svěří Pannu jeho ochraně. Následuje ji všude, ochraňuje ji v bitvách, ba i pod hradbami pařížskými, jest jí na blízku v Remeši, v den pomazání, kde pro jeho zásluhy, praví Monstrelet, ho král jmenuje pětadvacetiletého maršálem Francie.

— Věru, vpadl mu des Hermies do řeči, v té době rychle postupovali; podle toho byli snad méně tupí a zabednění nežli vyšnoření neschopní lidé naší doby!

— Ó, nelze to srovnávati. Titul maršála Francie neznamenal tehdy tolik, co později za vlády Františka I., obzvláště ne tolik, co od doby císaře Napoleona.

Jak se choval Gilles de Rais k Johanně d’Arc? O tom se nedostává spolehlivých zpráv. Vallet de Viriville ho viní bez jakéhokoli důkazu ze zrady. Abbé Bossard tvrdí zase, že jí byl oddán a že o ni upřímně pečoval, a podporuje své mínění pravděpodobnými důvody.

Jisto jest, že byl člověkem, jehož duše byla prosycena mystickými myšlenkami — jeho celý život to dokazuje. — Žil po boku té zvláštní bytosti, která byla zpola dívkou a zpola jinochem, jejíž dobrodružství se zdají svědčiti o tom, že je možné i v událostech zde na zemi božské zakročení.

Vidí, kterak ta zázračná venkovanka si podmaní dvůr tuláků a banditů, dodá mysli králi, který je zbabělý a chce prchnouti. Je přítomen té neuvěřitelné epizodě panny, vedoucí na pastvu jako poslušné ovečky La Hiry a Xaintrailly, Beaumanoiry a Chabanny, Dunoisy a Gaucourty, všechna ta s…