Tam dole

XIX

Projížděli, zmítaní ve voze, ulici de Vaugivard. Paní Chautelouvová se schoulila do kouta a mlčela. Durtal na ní pohlédl, když, přejíždějíce mimo pouliční svítilnu, světelný záblesk přeběhl přes její závoj. Zdálo se mu, že je rozčílena a nervózní pod svým mlčelivým zevnějškem. Vzal ji za ruku, jíž nestáhla zpět, ale cítil, že je ledově chladná pod její rukavičkou a její plavé vlasy mu připadaly dnes večer odbojné a méně hebké než obyčejně a suché. Blížíme se, drahá přítelkyně? — Ale odvětila mu úzkostlivým a tichým hlasem. — Ne, nemluvte. — A velmi se nudě při tomto mlčelivém skoro nepřátelském tête-à-tête, počal opět sledovati cestu okny vozu.

Ulice se táhla do nekonečna, byla už pusta a byla tak špatně dlážděna, že osy vozu zaskřípaly při každém kroku; byla sotva osvětlena plynovými plameny, které víc a více řídly, tou měrou, jak se blížili ku hradbám. Jaký podivný kousek, pomyslil si, znepokojen jsa chladným, zádumčivým vzezřením té ženy.

Konečně zabočil vůz náhle do tmavé uličky, zahnul za roh a zastavil se.

Hyacinta sestoupila z vozu; čekaje na drobné, které mu kočí měl vrátiti, prohlédl si Durtal jedním pohledem okolí; byl v jakési slepé uličce. Nízké a nuzné domy lemovaly silnici o kostrbaté dlažbě a bez chodníků; obrátiv se, když kočí odjel, shledal, že stojí před dlouhou a vysokou zdí, nad níž šumělo ve stínu listoví stromů. Dvířka, opatřená okénkem, se prohlubovala do tlouštky zasmušilé zdi, která byla natřena bílými sádrovými pruhy, jež ucpávaly její skuliny a uzavíraly její trhliny. Náhle zablesklo světlo z kteréhosi výstupku, a upozorněn byv bezpochyby rachocením vozu, naklonil se jakýsi muž, opásaný černou zástěrou obchodníků vínem, z krámu a vyplivl na práh.

— Zde je to, pravila paní Chautelouvová.

Zazvonila, okénko se otevřelo; nadzdvihla závoj, paprsek svítilny zasáhl její tvář; dvířka bez hluku zmizela, octli se v zahradě.

— Dobrý den, milostivá paní.

— Dobrý den, Marie.

— Je to v kapli?

— Ano, přeje si milostivá paní, abych ji vedla?

— Ne, děkuji.

Žena se svítilnou prohlížela si pátravě Durtala; spatřil pod kapucí šedé zkadeřené vlasy a sešlý a starý obličej; ale nemohl si jí déle prohlížeti, ježto vešla do zahradního domku, v němž bydlila, stojícího u zdi.

Šel za Hyacintou, která prošla temnou alejí, vonící zimostrázem, až ke schodišti jakési budovy. Byla jako doma, otevřela dveře, nechala zaznívati podpatky na dlaždicích.

— Dejte pozor, pravila, prošedši předsíní, jsou tu tři schody.

Vkročili na dvůr, stanuli před starým domem, a ona zazvonila. Objevil se jakýsi človíček, ustoupil stranou a otázal se jí upejpavým a zpěvavým hlasem, jak se jí daří. Přešla mimo, pozdravivší ho, a Durtal uzřel zvířecí obličej, lepkavé oči, tváře nalíčené líčidlem, nabarvené rty, i pomyslil si, že upadl v brloh sodomitů.

— Nepřipravila jste mne, že se octnu v takové společnosti, pravil Hyacintě, kterou dostihl u zatáčky chodby, osvětlené svítilnou.

— Myslil jste, že se tu setkáte se světci? A pokrčila rameny a otevřela dveře. Octli se v kapli s nízkým stropem, spočívajícím na trámech, natřených dehtem, s okny, skrytými pod velikými záclonami, se sešlými a špinavými zdmi. Durtal ucouvl hned při prvních krocích. Z otvorů ruských kamen vanuly smršti, hnusný zápach vlhkosti, plísně, nových kamen, zhoršený ostrým zápachem žíraviny, pryskyřice a spáleného listí, sevřel mu hrdlo a tísnil mu tváře.

Tápal temnem dopředu a prohlížel si tu kapli, již sotva osvětlovaly oltářní lampy ve svých závěsech z pozlacené spěži a růžového skla. Hyacinta mu dala znamení, aby usedl, a sama přistoupila ke skupině osob, které zaujaly místo na pohovce, stojící ve stínu v koutě. Jsa poněkud nemile dotčen, že ho nechala stranou, zpozoroval Durtal, že mezi těmi přítomnými je velmi málo mužů a mnoho žen; ale marně se namáhal, aby rozpoznal jejich rysy. Tu a tam přece zazářily-li lampy jasněji, uzřel junonský^[24] typ tělnaté brunety, pak oholenou smutnou tvář muže. Pozoroval je a seznal, že ty ženy nehovoří spolu živě; jejich hovor se zdál bázlivým a vážným, neboť nebylo slyšeti smíchu anebo hlasitého hlasu, nýbrž jen zmatený pokradmý šepot bez jakéhokoli gesta.

Sapristi! pomyslil si, zdá se, že Satan neskýtá štěstí svým věřícím.

Ministrant, oděný červeným rouchem šel do pozadí kaple a rozžal řadu svěc. Tu se objevil obyčejný oltář, kostelní oltář s tabernakulem, nad nímž se týčila postava výsměšného, hanebného Krista. Nadzvihli mu hlavu, prodloužilí krk, a vrásky, namalované na tváři, proměnily jeho bolestnou tvář v obličej, zohyzděný sprostým smíchem. Byl nahý, a místo roušky, jíž byla opásána jeho bedra, se tyčil ztopořený pyj z chomáče chloupků. Před tabernakulem stál kalich pokrytý pallou; ministrant uhladil rukama oltářní přikrývku, kolébal se v kyčlích, vystoupil na špičku jedné nohy, jako by chtěl vzlétnouti a hrál cherubíny pod záminkou dosíci černých svěc, jejichž ostrý a smolný zápach se nyní mísil s dusivým morovým puchem kaple.

Durtal poznal pod červeným pláštěm „Ježíška“, který střežil dveře, když vešel, a pochopil, jaká úloha byla vyhrazena tomu muži, jehož hanebná mrzkost nahrazovala onu dětskou cudnost, jíž vyžaduje církev.

Na to se ukázal jiný, ještě ohyzdnější ministrant. Vyzáblý, o tváři, vyhloubené kašlem, napravené karminem a mastnou vrstvou běloby, kulhal lehce, pozpěvuje si polohlasně. Přistoupil k třínožkám, jež stály po boku oltáře, rozhrabal žhavé uhlí, doutnající v popelu, a hodil na ně hrst pryskyřice a listí.

Durtal se počal nuditi, když tu přistoupila Hyacinta opět k němu; omluvila se, že ho nechala tak dlouho samotného, vyzvala ho, aby změnil své místo a odvedla ho stranou za všechny řady lavic.

— Jsme přece ve skutečné kapli? tázal se.

— Ano, dům, kostel, zahrada, jíž jsme prošli, jsou zbytky starého, nyní zrušeného kláštera uršulinek. Tato kaple byla dlouho komorou na píci; dům náležel povozníkovi, který jej prodal této paní, — a ukázala na silnou brunetu, kterou před tím Durtal byl zahlédl.

— Je ta paní vdaná?

— Ne, je to bývalá řeholnice, která …