Průsečík

VI

Jmenuju se Karel Jindrák a rozhodl jsem se tohle sepsat, protože mě už pětadvacet let tíží, co jsem provedl. Nechci si to vzít do hrobu. A nemám moc času, protože doktoři mi našli nádor na slinivce. Asi z toho pití. Vždycky jsem hodně pil.

Žiju ve Stříbře, jsem podnikatel. Ale asi bych měl začít od začátku. Tedy, že jsem se narodil v roce 1969, neměl vůbec šťastné dětství, což nepíšu, abych se obhajoval. Je to prostý fakt. Můj otec byl násilník, opilec, matka mě neměla ráda, protože když mi bylo asi pět, utekla s nějakým Němcem do Německa. Moc jsem si toho o ní nepamatoval, ale otec mi vyprávěl, jak se ke mně nehezky chovala, jak mě odstrkovala. Nestál jsem jí ani za to, aby mi z toho Německa poslala pohled.

Měl jsem už od patnácti oplétačky se zákonem. Často jsem se rval, a jelikož jsem velký a silný, většinou to odnesl ten druhý. Dostal jsem dokonce podmínku, pak se ale znovu popral na jedné diskotéce ve Vranově, a šel na šest měsíců sedět. Kdyby nebylo mého tehdejšího šéfa v autoservisu, kde jsem se učil, asi by to se mnou dopadlo hodně špatně.

On ale tvrdil, že jsem v jádru dobrák, že mi dá šanci. Vzal mě dokonce zpátky, když jsem se vrátil z vězení.

Hrál jsem dobře fotbal, byl bych to i někam dotáhl, ale otec neměl peníze, aby mě podporoval. Všechno propil. A pak se definitivně upil. V roce 1989. Zrovna probíhala ta slavná sametová revoluce, a já musel zařizovat jeho pohřeb. Moc mi po něm nezbylo. Polorozpadlý dům, který jsem postupně opravoval.

S ženami jsem nikdy neměl moc štěstí. Dnes si myslím, že hlavně proto, že jsem jim nikdy nerozuměl. O panictví jsem přišel později než moji kamarádi, až na té zábavě ve Vranově, kde jsem se popral a šel sedět. A pak mě taky ovlivnila ta událost.

Došlo k ní tak, že jsem si v srpnu 1991 pořídil ojetou dodávku a rozhodl se, že si udělám výlet. Byl to všední den uprostřed týdne, docela horko. Vyjel jsem ze Stříbra po ránu, ale radost z toho, že mám nové auto, byla tak silná, že jsem se bez zastavení dostal až do Horšovského Týna. Měl jsem hlad, hledal jsem tedy v okolí nějakou restauraci. Jednu jsem našel v takové malé obci, na jejíž jméno si už nevzpomenu.

Byly tam v té restauraci dvě mladé holky. Jedna z nich zrzka. Pořád si mezi sebou něco šuškaly, zrzka po mně občas koukla, ale neodvážil jsem se je oslovit. Když jsem se najedl a znovu pak sedl do auta, byl jsem plný touhy. Měl jsem před očima tu zrzku a začal si představovat různé věci, které bych s ní mohl dělat. Bylo to nebezpečné takhle snít za volantem, tak jsem po několika kilometrech sjel ze silnice, zaparkoval auto a vydal se na louku. Byly tam dva stromy. Za ten, co byl dál od silnice, jsem se schoval, posadil se do trávy, zavřel oči a představoval si, co bych mohl provádět s tou zrzkou.

Neseděl jsem tam moc dlouho, když se najednou ozval hrozný rachot. Ze silnice se ke mně řítilo auto. Zdálo se, že se roztříští o ten strom vedle, protože směřovalo přímo k němu, ale nějakým zázrakem ho nakonec minulo. Tedy já ho už…