Průsečík

Jiří Pehe

85 Kč

Elektronická kniha: Jiří Pehe – Průsečík (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: pehe02 Kategorie:

Popis

E-kniha Jiří Pehe: Průsečík

Anotace

Zdánlivě banální milostný trojúhelník stárnoucího vysokoškolského učitele a projektanta Tomáše se jedinou událostí mění v hru paralelních světů. Bodem obratu poslední novely Jiřího Pehe Průsečík je autonehoda, k níž dojde během Tomášovy cesty do Mnichova, kam míří se svou milenkou Karlou, která náhle a beze stopy zmizí. Momentem nárazu se osudy postav štěpí a zdánlivě skutečné reality se vrství jedna přes druhou. Průhled z jedné „skutečnosti“ do druhé poskytuje postavám v určitých chvílích znepokojivý sen, který dokáže tušenou alternativní realitu na okamžik palčivě zhmotnit.
Všechny varianty příběhu jsou dokonale promyšlené, přesně vystavěné a propracované, záhadné a nevysvětlitelné zmizení milenky je v nich konfrontováno s pragmatickým a střízlivým přístupem hlavního hrdiny. Na tomto pozadí vyniká křehkost životních jistot a zdánlivé smysluplnosti, které ve svých životech považujeme za samozřejmé. Atmosféru nejednoznačnosti dotváří motiv Sibeliovy hudby, která nese poselství, že „lásce nestačí jeden čas a jeden prostor“ a že „Bohu nestačíme v jedné podobě“.

O autorovi

Jiří Pehe

[26.8.1955] Jiří Pehe je český politolog, spisovatel a ředitel akademického centra New York University v Praze. Je známý svými analýzami politického dění a literární tvorbou. Pehe se narodil roku 1955 v Rokycanech v západních Čechách. Vystudoval právo a filozofii na Univerzitě Karlově v Praze, kde získal titul magistra v roce 1978 a doktorát v roce 1980. V září 1981 emigroval...

Jiří Pehe: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

, , ,

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Průsečík“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

V

 

Nad sklenicí piva v Englischer Garten vyprávím Ulimu o přednášce profesora Browna z Kolumbijské univerzity, který nedávno zavítal do Mnichova. Kvantový fyzik.

Polovině z toho, co profesor vykládal, jsem nerozuměl, a to jsem prosím v rámci svého technického vzdělání musel skládat zkoušky i z teoretické fyziky, přiznám upřímně. Když to shrnu, Brown tvrdil, že může-li být elektron na dvou různých místech ve stejném okamžiku, teoreticky se nedá vyloučit, že existují celé paralelní světy. To není nic nového, už jsem o tom četl a slyšel. Brown ale fantazíroval, že realita se teoreticky může neustále štěpit do paralelních realit, přičemž ty spolu mohou komunikovat. Jako ty dvě části stejného elektronu.

Docela mě to děsí, řeknu Ulimu. Příčí se to mému lineárnímu vidění světa. Připadá mi to jako pomatenost. Podle Browna to sice matematicky sedí, ale co to znamená?

Hned se toho chytne. Paralelní historie se mu líbí.

„Takže si lze představit, že se v každém okamžiku může každý z nás, a spolu s ním i obecně historie světa, vydat na nějakou další dráhu?“

Nejistě přikývnu. V kvantové teorii asi ano. Je to ale jiný svět než ten, který zakoušíme. Ať to prosím zváží. Nedává to přece žádný smysl. Chce snad někdo tvrdit, že se od hlavní linie našeho života neustále odpojují nové? A kdy? Jen občas, nebo pořád? Mám snad věřit tomu, že existují miliony mých alternativních životů, a tedy miliony alternativních historií?

Uli souhlasí. Je to poněkud vyšinuté, míní.

„Stejně nakonec existuješ jen v jednom vydání, že ano? Čímž myslím tebe, jak tady sedíš. Nikam nezmizíš, nevypaříš se, tenhle život dožiješ až do konce jen ty. A i kdyby se tvůj život štěpil do podoby nějakých paralelních existencí, stejně bys o nich nevěděl. Takže je to vlastně jedno. Ve tvojí zkušenosti neexistují.“

K mázu piva se tyhle řeči docela hodí. Dostanu dokonce hlad. Určitě si za chvíli dám weißwurst s preclíkem, oznámím. Ale pak ještě pokračuji v načatém tématu.

„Je to stejné, jako když někteří lidé nacházejí útěchu v tom, že procházíme koloběhem reinkarnací. Co s tím? Pokud si já, Tomáš Hauser, nepamatuji, že jsem už existoval, tak je to pro mě stejné, jako bych v těch ostatních inkarnacích neexistoval. Proč by mě mělo uklidňovat, že jsem byl v nějakém jiném životě psem nebo třeba světcem? Když si to nepamatuji, tak jaký to má pro mě význam?“

„Máš dost špatnou náladu, takovou kousavou,“ míní Uli.

Oponuji. To nemá nic společného s náladou. Jsem prostě racionalista. Žiji svůj život s tím, že se věci dají do jisté míry předvídat, mám rád, když sedím za pomyslným volantem a mám všechno víceméně pod kontrolou.

„Jako tehdy, když jste se s tou tvojí Karlou vybourali?“

Dotkl se bolavého místa.

„Jo, to máš pravdu. Dodnes jsem přesvědčený, že jsem tehdy neudělal žádnou chybu. A stejně auto vyletělo ze silnice. A pak bylo měsíce všechno nějak divné. A nakonec Karla dokonce zmizela.“

Uli raději mlčí. Ví, že mě dohady nad tím, kam mohla zmizet, rozrušují. I teď jsem najednou plný…