Průsečík

III

Smyčka se stahuje. Tehdy, už je to více než pětadvacet let, jsem po autonehodě přišel o část paměti. Kus mojí paměti se vymazal a v tom vymazaném, krátkém úseku mého života leží jakási odpověď, kterou potřebuji znát nejenom já, ale o kterou se začala znovu zajímat i policie.

Lépe řečeno poručík Vaněk, takový mladý cílevědomý typ, který „případ“, jak tomu říkal, začal znovu studovat. Doktorand na Policejní akademii, obor kriminalistika.

Ne, nechce mě prý usvědčit z nějakého zločinu, nic nevyšetřuje, jen zkoumá. I kdybych Karle tenkrát něco provedl, třeba i to nejhorší, je to koneckonců už promlčené. Píše ale disertační práci na téma nevyřešených případů. Zmizení Karly ho zajímá. I proto, že se po všech těch letech neozvala. Případová studie, takříkajíc.

Když za mnou poprvé přišel, choval se velmi přátelsky. Z ničeho mne prý nepodezřívá, nemám se bát, že by mne chtěl po těch letech usvědčit a pošpinit tak moji pověst úspěšného regionálního politika, který byl dokonce svou stranou několikrát zmíněn jako možný kandidát na ministra. Jde mu jen o rozuzlení té záhady. Není přece běžné, že někdo může tak úplně beze stopy zmizet jako Karla. Studuje takových případů víc, chce je porovnat, zjistit, v čem jsou si nevyřešené případy podobné.

Souhlasil jsem. I mně vrtalo Karlino zmizení hlavou. I když už uplynulo pětadvacet let, trápím se, řekl jsem mu. Pokud by nakonec na něco přišel, vlastně by se mi dost ulevilo. Dlouho jsem byl přesvědčený, že se mnou byla v tom autě na cestě do Mnichova, že jsme byli oba oběťmi autonehody, při níž jsem málem zemřel. A po níž Karla zmizela.

Jenže stále častěji se ptám sám sebe, zda tam Karla opravdu byla. Se mnou, v tom autě. Co když můj mozek během těch několika týdnů, které jsem strávil v kómatu, stvořil kus umělé reality, jakousi vycpávku, která měla zastřít něco jiného, co bych chtěl zapomenout?

Poručík Vaněk přitakával. Při svých studiích kriminalistiky na tak vysoké úrovni prý musí znát i leccos z medicíny, psychologie a podobně. A ano, lidský mozek může v kómatu skutečně dělat zvláštní věci. Lidé, kteří se z kómatu probrali, jsou občas přesvědčeni, že sny, které se jim zdály, byly součástí reality. Zaměňují sny za realitu, a naopak.

Myslel jsem, že být v kómatu je jako spát v narkóze. A po ní si člověk obvykle nic nepamatuje. Je to jen taková černá díra. Poručík mne ale ujistil, že existují různé výpovědi, a že ani s tím totálním bezvědomím v narkóze to není úplně jednoznačné.

Takhle nějak začaly naše schůzky. Mohl jsem samozřejmě odmítnout se s ním vůbec bavit, koneckonců případ byl už dávno uzavřen. Ale byla to pro mě terapie. Tolik let jsem v sobě ty nezodpovězené otázky nosil. Lidé zažijí za čtvrtstoletí spoustu věcí, i já jich spoustu zažil, i několik dalších vztahů, ale nad tím vším se po celou tu dobu vznášely mučivé otázky týkající se Karly.

Neuplynul ani jeden den z těch více než devíti tisíc od jejího zmizení, abych si nepromítal v hlavě nějakou vzpomínku týkající se Karly a&n…