Mimořádná událost

Anděla

Jednoho dne se ve Vile zbláznil mladík, kterému jsme kvůli velkým uším přezdívali Micky Mouse. Co bylo příčinou jeho vyšinutí, nevím, ale celou noc nepříčetně křičel, a když jsme se pokoušeli ho uklidnit, začal vyhrožovat, že Vilu zapálí. Ilja nakonec usoudil, že musíme zavolat záchranku.

Dorazila asi za půl hodiny. Micky Mouse dostal utišující injekci, zklidnil se, ale zdravotníci se i přesto rozhodli, že bude nejlepší odvézt ho na psychiatrickou kliniku. Navrhli, aby Micky Mouse někdo doprovodil. Nikomu ve Vile se do toho moc nechtělo, bylo časně ráno. Ilja nakonec usoudil, že bych se toho úkolu měl zhostit já. Důvody nevysvětlil, možná si jen všiml, že počínání zdravotníků pozoruji s větším zájmem než ostatní.

Nesnažil jsem se ho přesvědčovat, že takové rozhodnutí postrádá smysl, vždyť Micky Mouse vůbec neznám. Kdyby po mně v nemocnici chtěli nějaké podrobnosti o jeho minulosti nebo rodině, nemohl bych jim nijak posloužit. Moje motivy vlastně byly tak trochu dětinské: chtěl jsem se projet sanitkou a mít ještě chvíli příležitost pozorovat zdravotníky, jejichž profesionalitou jsem byl ohromen. Snad mi dokonce na chvíli hlavou bleskla myšlenka, že taková práce by se mi líbila.

Dnes si myslím, že to rozhodnutí, zdánlivě založené na infantilním nutkání, byl osud.

Když totiž Micky Mouse odvedli do útrob psychiatrické léčebny, najednou se přede mnou objevila dívka. Ve tváři měla trochu pobavený, zároveň plachý úsměv. Dlouhé plavé vlasy rámovaly bledý obličej, připomněla mi Markétu Lazarovou z filmu, který jsem viděl ještě jako středoškolák. Jistě ten film znáš také.

Stejně jako tebe překvapila jakási nepatřičnost světla v nádražní hale těsně před oznámením mimořádné události, pamatuji si já na vytržení, s nímž jsem sledoval, jak pomalu kráčí přímo ke mně. I v tom mém vytržení hrála roli určitá nepatřičnost, protože hned tam, na tom místě a v tom okamžiku, jsem věděl, že jsem svědkem čehosi, co se podobalo zázraku.

Do nejmenších detailů si dodnes pamatuji vůni i barvu listí v parku, který obklopoval kliniku, světlo, které se dralo skrze koruny stromů, syrovost vzduchu časně ráno na počátku září. Naprosto věrně si vybavuji pocit, který se mnou zůstal už navždy. Pocit, že jsem tam na tom místě, a zároveň tam nejsem. Jako by směrem od té dívky přicházela energie, která mě vyzdvihovala nad tento svět. Bylo to poprvé, kdy jsem se opravdu dotkl věčnosti.

Šla přímo ke mně, a jak se přibližovala, což vše trvalo jen pár vteřin, najednou jsem si ostře uvědomoval, že ona není jen nějaký další objekt mezi jinými objekty, člověk mezi stromy, budovami a postavami zdravotníků v pozadí. Že nějakým šestým smyslem vnímám především tu energii, jež z ní proudí.

Svět byl najednou celý i ve mně, nikoli já ve světě. Bylo to poprvé, co mě napadlo, že beze mě by žádný svět nemohl existovat, ale zároveň jsem věděl, že svět není jenom moje iluze, protože její přítomnost byla příliš intenzivní, příliš nepopiratelná. Přesto ten závan solipsismu, jemuž jsem byl na chvíli vystaven, způsobil, že to naše první setkání, pokud si ho někdo třetí povšiml, proběhlo sice v parku před blázincem, ale ve skutečnosti jakoby mimo fyzický svět…

Byla to mimořádná událost, Barone. I proto jsem naprosto přesně věděl, o čem mluvíš, když jsi mi vyprávěl o mimořádné události, která stála na počátku tvé cesty na Samsáru. Takové věci se stávají jen občas. A i ta moje mimořádná událost odstartovala cosi, nad čím jsem už neměl žádnou kontrolu.

Důležité bylo světlo, stejně jako v tvém případě na nádraží. Bylo všude, prostupovalo ten park neochvějnou silou. A kdyby to neznělo jako nesmysl, řekl bych skoro, že i ona vystoupila z toho světla. Protože já tu dívku neviděl vycházet z kliniky. Viděl jsem světlo, které najednou zaplavilo park. Micky Mouse zmizel uvnitř budovy, a najednou tu byla ona.

Až když byla jen pár kroků ode mě, všiml jsem si, že se jí na rameni pohupuje kabela, z níž vyčuhovaly kusy oblečení. Snad proto jsem usoudil, že i ona možná právě někoho doprovodila na psychiatrii. Vzápětí mě napadlo, že je sama třeba pacientkou. Nebo až dosud byla. Můj pohled znovu sklouzl k její kabele. Asi mi četla myšlenky.

„Právě mě propustili,“ řekla bez pozdravu. „Čekáš na mě?“

Chtěl jsem odpovědět, co je to za nesmysl, jak bych mohl na ni čekat, když ji vůbec neznám, ale najednou mi v tom moři světla došlo něco ohromujícího: čekám zde přece na ni! Celý svůj dosavadní život jsem na ni čekal. Bylo to naprosto zřejmé.

Jak jí ale něco takového říct? Do slov se to nedalo převést, to bych sám vypadal jako někdo, kdo právě utekl z té budovy přede mnou.

Stáli jsme proti sobě chvíli beze slov.

Nakonec jsem se, docela nesmyslně, zeptal: „Jak dlouho jsi tady byla?“

V očích se jí mihl záblesk pobavení.

„Záleží, jak se to bere. Podle úředních záznamů několik týdnů. Jenže já cestuji mezi světy.“

Aha, blesklo mi hlavou. Takže je to jasné. Skutečně ji asi propustili, jenže zřejmě nestačili dokončit léčbu. Anebo usoudili, že pro ni už víc udělat nemohou. Prostě bych lhal, Barone, kdybych tvrdil, že jsem ji v tom okamžiku – vzhledem k tomu, co pronesla – považoval za normální.

Ale ani její slova, která jsem v tom okamžiku považoval za znak zřejmé vyšinutosti, nic nezměnila na pocitu, že jsem se s ní měl setkat a že je to setkání naprosto osudové. Uvědomoval jsem si, že ačkoliv přede mnou stojí nedoléčená pacientka, kterou z nějakého důvodu nechali odejít, jsem k ní, ať chci nebo ne, přitahován zvláštní silou. Asi to souviselo s vytržením, které jsem před několika okamžiky zakusil, když se ke mně blížila, jisté je, že jsem se neotočil a neodešel, což by asi na mém místě udělala většina lidí.

„Kam vlastně jdeš?“

Pokrčila rameny.

„Máš příbuzné, nebo vlastní byt?“

V tváři se jí zase objevil ten trochu pobavený, zároveň zvláštním způsobem plachý úsměv.

„Jsem bezdomovec, jak se tomu teď říká.“

Vše, co s ní souviselo, se vymykalo logice. Zjevila se, jako by se v ní zhmotnilo to světlo. Pak mi sdělila, že cestuje mezi světy. Nakonec, …