Mimořádná událost

Sen o matce

Hobo si teď ve stavu tělesné beztíže připomíná, jak té noci nemohl usnout. Baron na nafukovacím lehátku pod stolem už dávno pravidelně oddechoval, ale on nemohl přestat přemýšlet o matce. Snažil se ji pochopit.

Stále se mu vracel stejný obraz: vychází ze školních vrat, dívá se přes ulici, a tam na druhé straně, mezi stromy, vidí tu ženu. Ano, několikrát si jí přece všiml! Elegantní, vysoká, cizokrajně oblečená. Jak mohl už tenkrát tušit, že je něco spojuje? Byla jako jakýsi přelud, který se čas od času zjevuje. Ostatní studenti si jí nevšímali, jen on vytušil, že ten přelud patří k němu.

Teď už ví, že tam skutečně byla.

Celá léta jsem před tím přeludem prchal, pomyslel si. A sám jsem se stal přeludem.

Ráno, ještě před rozedněním, pozorně zkoumal v šerosvitu uvnitř Samsáry Baronovu tvář. Možná v ní hned nepoznal vlastní rysy, protože se už bůhvíkolik let pořádně nepodíval do zrcadla. Holil se jen občas, a to rychle a s odporem, protože neměl tu tvář v zrcadle rád.

Baron vypadal, i navzdory únavě vepsané v jeho tváři, aristokraticky. Stejně jako ten první den, kdy ho Hobo uviděl škvírou ve dveřích. Měl úzkou tvář, vysoké čelo, hnědé vlasy ostříhané podle poslední módy v dobrém kadeřnictví. I ve spánku z něj vyzařovala jakási nervózní, inteligentní energie.

Každý jsme odrazem svých zkušeností, pomyslel si Hobo. Takže i jeho tvář nejspíš odrážela to, co zažil: dlouhá léta bez domova, samotu, rezignaci na vnější svět.

Vzápětí ho ale napadla zvláštní myšlenka. Měl by se dát do pořádku! Ano, než se jeho bratr probudí, měl by se umýt, oholit, zastřihnout si vlasy, vzít si čisté oblečení.

Potichu vstal, aby Barona neprobudil, vyšel před Samsáru a zbavil se postupně veškerého šatstva, jež naházel na hromadu. Nahý, s mýdlem a holicím strojkem v jedné ruce, s malým zrcátkem a ručníkem v druhé, se vydal přes mýtinu k prameni potoka. Myl se, stříhal i holil tak pečlivě, jako už dlouhá léta ne. Když byl s celým obřadem u konce, dlouho se drhl ručníkem, jako by ze sebe chtěl setřít veškeré zbytky špíny.

Po návratu opatrně vytáhl z plechové skříňky čisté spodní prádlo, košili a kalhoty. Oblékl se, také téměř obřadně. Pořádně se učesal. Pak se tiše posadil venku na lavičku.

Nevěděl úplně přesně, proč tohle všechno podstoupil, spíše jen tušil, že Baronovo vyprávění odplavilo nějaký nános v jeho duši. Něco, co ho léta dusilo a bránilo mu brát pozemskou existenci vážně. Ne, nemyslel si, že by měl začít úplně od začátku, to už asi nebylo možné, ale měl najednou potřebu se čertvě nadechnout.

A chtěl také, aby v něm Baron neviděl zpustlého bezdomovce, jehož tvář se utápí ve špinavých vousech, ale člověka s totožností. I když po pravdě řečeno ještě stále nevěděl, jak tu svoji totožnost definovat. Příběh o jeho…