Dcerka

Kapitola třetí

Slyš, dcerko, a viz, a přichyl ucho své, že potřebí tobě jest, abys poznala nynějšího života bídu. A věz, že bída jest nedostatek dobré věci; a tak jest bída v duši i v těle: v duši bývá bída, když milosti Boží nemá, a tak když Boha právě nezná. Protož hřích smrtelný duši jest největší bída, ač toho lidé bídní neznamenají. Pak nedostatek těla jest práce, žízeň, lačnost, horko, studenost neb zima, nahota, opilství a jiné bolesti, jež se drží člověka až do smrti; totiž je-li zdráv a nemá statků, chudoba ho trápí; je-li bohat, statky ho mučí; je-li nemocen, tož bolest hubí; je-li pánem, musí sloužiti sluhům, aby dal každému potřebu, a tak statků dobývá s prací, drží je s bázní, aby neztratil, a konečně pustí je lakomý s bolestí. Pakli je chudý, slouží-li, tož bídy dosti: tu musí se snažiti, aby pánu neb paní vyhověl; a nelze vždy vyhověti, ani dobré obrátě ve zlé, ani se nevyspí, ani právě neodpočine. I kdo by mohl vymluviti, neřku vypsati všecky psoty, co jich může člověk v světě míti! Je-li mlád, nutí ho žádost tělesná k smilství, k pýše, k rozkoši; nemá-li toho, toť jest utrápený; pakli má, toť všecek jest poražený; a tak pravé jest Písmo, jež dí: „Člověk, narozen jsa z ženy, krátký jsa čásek živ, plní se mnohými psotami.“^[4] Pakli přijde k věku starému, ihned srdce jeho bude tesklivé, hlava se jemu třese, truchlivá jest duše, dech smrdí, tvář se vráská, velikost se krčí, blikají a tekou oči, z nosu teče, ústa sliní, zuby vypadávají, rtové hnijí, vlasy lezou, uši hluchnou, hlas chraptí, srdce mdlí, chroptění v prsou a hudci v hrdle, a co jiných po těle nedostatků! A v duši kterak starý neduží, shledám, že takto: starý, v zlosti zastaralý, nebrzo se polepší, jako křivé dřevo staré nebrzo kdo napraví; starý brzo se popudí a těžce a nebrzo se ukojí, brzo zlému uvěří a nebrzo od toho ustoupí; starý, lakomý a skoupý, smutný a žalobný, brzký k mluvení, a zpozdilý k slyšení a hotový k hněvu; má-li peníze, těch tají; maje požívati, bojí se; nerad dává, rád béře, když dají; chválí lidi staré, umrlé, hyzdí živé; touží po čase minulém, chlubí se dávnými skutky, vzdychá po nich, zatřásá hlavou, sklesna zuby pořehtává, že nemůže hřešiti; již se mu srdce třese, plíce jedva vzduch k dýchání přijímají, plece se nad hlavu pozdvihují, hřbet se krčí, tělo se třese, již na paty kálí, a smrt u dveří stojí; avšak kmet, neb baba pokřikne: Hý! a Jan-li mi nedá skočiti přes zahrádku, ó, touho veliká! Aj, nezkrotí člověka tak psota rozličná, aniž mladý žertuj se starým: neb což jsme, on byl, a budeme snad někdy, co on jest. A znamenejme ještě, co touhy jest v světě; péče nutí, pilnost práce rmoutí, strach smrti hrozí, bolest vysiluje a bude-li kdy světské veselíčko, tehdy ihned aneb po malém času mnohým pomine zarmoucením; neb dí Šalamoun, jenž v království svém všechny libosti zkusil: „Smích s bolestí bude smíšen, a konec radosti drží se lkání.“ A tak Pán Bůh způsobil, že nemůže nižádné veselí světské bý…