Pozitronový muž

DVĚ

Na samém počátku - a počátek jeho existence v čase téměř o dvě století předcházel dni návštěvy v chirurgově pracovně - Andrewa samozřejmě nikdo nemohl považovat za nic jiného než za robota, kterým ve skutečnosti byl.

V té vzdálené době, kdy poprvé opustil montážní linku v závodě Národní americké společnosti pro výrobu robotů, vyhlížel stejně jako každý robot, který kdy existoval, byl elegantně vytvarovaný a dokonale funkční: lesklá neživá věc, pozitronický mozek uložený v uměle vytvořené schránce z kovu a plastů, která měla víceméně tvar lidského těla.

Jeho dlouhé, štíhlé končetiny, jemně vypracované mechanické nástroje, byly vyrobeny z titanových slitin pokrytých ocelí a vybaveny silikonovými kloubními pouzdry, která zabraňovala tření kovu o kov. Připojení končetin byla z nejkvalitnějšího pružného polyetylénu. Fotoelektrické buňky očí zářily tmavorudým svitem. Tvář - a nazývat tuto část těla tváří bylo více než shovívavé, protože obličej byl načrtnut jen nejběžnějšími tahy - zůstávala nehybná, neschopná jakékoli změny výrazu. Holé, bezpohlavní tělo bezesporu nebylo ničím jiným než uměle vytvořeným mechanismem. Jediný pohled stačil, aby bylo jasné, že toto je stroj, o nic víc lidský, o nic víc živý než kapesní kalkulátor nebo automobil.

Ale to bylo v úplně jiné době, dávno, velice dávno.

Bylo to v dobách, kdy roboti na Zemi ještě stále patřili mezi neobvyklé jevy - téměř na samém úsvitu věku robotiky, sotva jednu generaci vzdáleném od doby, kdy první geniální robotikové, mezi které patřili Alfred Lanning a Peter Bogert, společně s legendární robopsycholožkou Susan Calvinovou, odvedli práci historického významu: formulovali a zdokonalili principy, které poskytly nezbytná východiska pro vznik prvních pozitronických robotů.

Cílem těchto průkopníků moderní vědy a techniky bylo vytvořit roboty schopné převzít na svá bedra mnohé úmorné povinnosti, které bylo lidstvo nuceno nést po tak dlouhou dobu. A právě tento princip se stal součástí problému, kterému musela robotika čelit v oněch časech úsvitu věd o umělém životě, na sklonku 20. a počátkem 21. století: valná většina lidí nebyla ochotná vzdát se obtížných břemen každodenních povinností a přenést je na mechanické pomocníky. Díky této neochotě byly téměř v každé zemi - svět byl tenkrát ještě roztříštěn v množství izolovaných národů - schváleny přísné zákony, zakazující na Zemi využívám robotů jako pracovních sil.

V roce 2007 už byli roboti zakázáni naprosto na celé planetě, s výjimkou použití pro vědecký výzkum v přísně kontrolovaných podmínkách. Ano, bylo možné posílat roboty do vesmíru, aby tam pracovali v průmyslových závodech a výzkumných stanicích mimo Zemi, kterých neustále přibývalo: jen je nechte, ať si poradí se záhadami mrazivého Ganymedu a spalujícího Merkuru, ať se vyrovnají s nepříznivými podmínkami na klopotné cestě po povrchu Měsíce, oni ať podstupují děsivé riziko prvních pokusů o skok, které lidstvu nakonec přinesly hyperprostorovou cestu ke hvězdám.

Ale svobodné a všeobecně rozšířené využívání robotů na Zemi - roboti zastávající podstatnou část pracovních míst, která by jinak připadla skutečným, rodilým pozemšťanům z masa a kostí - ne, díky! Ne! Žádné roboty tu nechceme!

Nakonec se i tento přístup samozřejmě začal měnit. A nejdramatičtější změny se započaly zhruba právě v té době, kdy v hlavním závodě Národní americké společnosti pro výrobu robotů procházel montážním procesem robot, který měl jednou nosit jméno Andrew Martin.

Jedním z faktorů, který v té době přispěl k postupné likvidaci antirobotických předsudků na Zemi, byla prostě a jednoduše otázka vztahů s veřejností. Národní americká společnost pro výrobu robotů nebyla na výši pouze v otázkách vědeckého přístupu; byla také organizací, která ví pár věcí o tom, jak je důležité udržovat ziskovost. Našla si tedy cestičky, sotva patrné, nenápadné a účinné, jak kousek po kousku bořit frankeinsteinovský mýtus robota, vizi uměle stvořeného člověka jako hrůzostrašného kráčejícího Golema.

Roboti jsou zde pro vaše pohodlí, hlásala Národní americká ústy zástupců oddělení pro styk s veřejností. Roboti jsou zde, aby nám pomáhali. Roboti nejsou naši nepřátelé. Roboti jsou naprosto bezpeční, nad jakoukoli možnou pochybnost bezpeční.

A vzhledem k tomu, že tohle všechno byla v podstatě pravda, lidé se začali smiřovat s přítomností robotů ve svém okolí. Většinou tak činili zdráhavě a s nevolí. Mnozí lidé - snad dokonce většina - se stále nevyrovnali se samotnou představou výroby robotů; byli však schopni rozpoznat, že robotů je skutečně zapotřebí, a dokázali přinejmenším tolerovat jejich přítomnost, pokud se na využívání uměle stvořené pracovní síly dál budou vztahovat přísná omezení.

Robotů bylo zapotřebí, ať už se to lidem líbilo nebo ne, protože počet obyvatel na Zemi začal v této době nenápadně klesat. Po dlouhém období strachu a úzkosti, nazývaném dvacáté století, se vlády nad světem ujímala doba relativního poklidu a harmonie, a dokonce rozumu a logiky - doba alespoň do jisté míry racionální. Země se změnila v tišší, klidnější, šťastnější planetu. Žilo na ní daleko méně lidí, ne proto, že by umírali v hrozných válkách a hynuli při morových epidemiích, ale prostě proto, že rodiny teď bývaly menší a rodiče dávali přednost kvalitě před kvantitou. Část pozemské populace také odčerpávala migrace do nově osídlených světů - lidé se stěhovali do široce rozvětvené sítě podpovrchových základen na Měsíci, směřovali do kolonií vybudovaných v pásu asteroidů a na Jupiterových a Saturnových měsících, osidlovali uměle vytvořené světy na oběžných drahách kolem Země a Marsu.

Možnost, že člověk kvůli robotům přijde o práci, už tedy nevyvolávala takové pozdvižení. Strach z nezaměstnanosti se na Zemi změnil v problém nedostatku pracovních sil. Roboti, na které se dřív pohlíželo s takovou nejistotou, obavami, a dokonce nenávistí, se náhle stali nepostradatelným prostředkem k zachování bohatství světa, který disponoval všemi hmotnými výhodami, neměl však dostatek obyvatel, kt…