Nadace na hranicích

Kapitola sedmá - FARMÁŘ

23.

Stor Gendibal běžel po venkovské cestě za hranicemi Univerzity.

Nebylo zvykem, aby se lidé z Druhé Nadace odvažovali na území zemědělského světa Trantoru. Nikdo jim v tom samozřejmě nebránil, ale když už se to stalo, netroufali si příliš daleko a zbytečně se tam nezdržovali.

Gendibal byl výjimka a v minulosti přemýšlel, čím to asi je.

Přemýšlet znamenalo zkoumat vlastní mysl, tedy úkon, který byl zejména Mluvčím vřele doporučován. Jejich mysl byla zároveň zbraní i štítem, a proto si ji museli neustále tříbit, aby byla připravena k obraně i útoku.

Gendibal k vlastní spokojenosti usoudil, že jedním z důvodů jeho odlišnosti bude jeho původ z planety chladnější a masivnější, než je u obydlených planet zvykem. Takže když ho jako chlapce přivezli na Trantor (prostřednictvím sítě, nenápadně rozhozené po celé Galaxii agenty Druhé Nadace, kteří hledali nové talenty), ocitl se ve slabším gravitačním poli a v příjemně mírném podnebí. A tak samozřejmě pobýval venku raději než většina ostatních.

Během prvních let na Trantoru si uvědomil vlastní křehkost a malý tělesný vzrůst a měl strach, že když si ještě zvykne na pohodlí světa s příznivými podmínkami, bude z něj vážně padavka. Proto se začal věnovat kondičnímu cvičení, po kterém sice nezesílil, ale získal pružnost a dobrý dech. Součástí jeho režimu byly dlouhé procházky a běh, což mnohým u Stolu Mluvčích nebylo po chuti. Gendibal ale na jejich řeči nedal.

Dělal si všechno po svém, i když z Nadace nepocházel. Všichni ostatní u Stolu představovali druhou nebo třetí generaci, protože členy Druhé Nadace byli už jejich rodiče a prarodiče. A všichni byli také starší než on. Co od nich mohl čekat jiného než výčitky?

Bylo dávným zvykem, že ke Stolu Mluvčích přicházel každý s otevřenou myslí (teoreticky dokonale otevřenou, i když se sotva našel Mluvčí, který by si někde - nakonec ovšem dost neúspěšně - nenechával kousek soukromí) a Gendibal věděl, že mu ti druzí vlastně závidí. Také oni věděli, stejně jako Gendibal, že jeho vlastní obranný postoj se projevuje přehnanou ctižádostí.

Kromě toho (Gendibal se v duchu vrátil k důvodům, které ho vedly k odvážným výpravám do okolí) prožil dětství na celém světě - velkém a širém, s nádhernou a rozmanitou přírodou - a v úrodném údolí toho světa, obklopeném horskými pásmy, která pokládal za nejkrásnější v Galaxii. Když na tom světě zavládla krutá zima, byl na ně úžasně nádherný pohled. Vzpomněl si na svůj bývalý svět a na blaženost dnes už vzdáleného dětství. Často o něm snil. Jak by si vůbec mohl zvyknout na prostor vymezený několika desítkami čtverečních kilometrů dávné architektury?

Při běhu se přezíravě rozhlížel kolem. Trantor byl svět s mírnými a příznivými podmínkami, ale scházely tu povrchové nerovnosti a neoplýval krásou. Přestože to byl zemědělský svět, nebyl úrodnou planetou.

Tou nebyl vlastně nikdy. Snad proto, kromě jiného, se stal administrativním centrem nejprve rozsáhlého svazku planet a potom Galaktické říše. Neexistoval výrazný tlak, který by ho měl změnit v něco jiného. K ničemu jinému se také zvlášť nehodil.

Po Velkém drancování udržovaly Trantor při životě jen jeho nesmírné zásoby kovu. Představoval ohromný zdroj, který zásoboval půl stovky světů levnými slitinami oceli, hliníkem, titanem, mědí, hořčíkem - a tak vracel to, co stačil nahromadit za celá tisíciletí. Své zásoby přitom vyčerpával stokrát rychleji, než je původně akumuloval.

Ještě dnes byly k dispozici ohromné zásoby kovu, ale ty ležely pod zemí a nebylo tak snadné je získat. Damovští farmáři (kteří se nikdy neoznačovali jako "Trantořané", výrazem, přinášejícím podle nich neštěstí, takže si ho příslušníci Druhé Nadace vyhradili pro sebe) se už zdráhali pokračovat v obchodu s kovem. Bezpochyby pověra.

Byla to od nich hloupost. Kov, který zůstal pod zemí, mohl otravovat půdu a ještě snižovat její úrodnost. Na druhé straně tu ale byla nízká hustota osídlení a země je dokázala uživit. A nějaký ten kov se také vždycky prodal.

Gendibal zabloudil pohledem k plochému obzoru. Trantor byl geologicky aktivní jako skoro všechny obydlené planety, ale od posledního významného horotvorného období uplynulo nejméně sto miliónů let. Všechny vrchoviny, které tu existovaly, se postupem času změnily v mírné pahorky. Mnoho z nich bylo vlastně zarovnáno během významného období dějin Trantoru, kdy byl jeho povrch pokrýván kovem.

Dál na jih, docela v nedohlednu, se táhlo pobřeží Hlavního zálivu a za ním Východní oceán, obojí bylo obnoveno po protržení podzemních nádrží.

Na sever bylo vidět věže Galaktické univerzity zakrývající poměrně nízkou, ale rozlehlou Knihovnu (která z větší části zmizela pod zemí) a ještě dál na sever pozůstatky Císařského paláce.

Přímo po stranách cesty byla hospodářství, na kterých se semtam objevilo nějaké stavení. Míjel skupiny dobytka, koz, kuřat - pestrou paletu domácího zvířectva, jaké se našlo na každé trantorské farmě. Žádné z nich si ho ani nevšimlo. Gendibala mimoděk napadlo, že se s těmi zvířaty může setkat kdekoli v Galaxii, na každém z nesmírného množství obydlených světů a že se nenajdou dva světy, na nichž by vypadala úplně stejně. Vzpomněl si, jak vypadaly kozy u nich doma, a na svou vlastní krotkou Lízu, kterou kdysi dojil. Byly mnohem větší a rozhodnější než malé a klidné exempláře. Ty byly na Trantor dovezeny po Velkém drancování s pak tu zdomácněly. Na všech obydlených světech Gaie existovalo takřka nekonečné množství různých plemen každého z těch zvířat a na každém světě se vždycky našel nějaký znalec, který nenechal dopustit na své oblíbené plemeno ať už s ohledem na maso, mléko, vejce, vlnu nebo nějaké jiné produkty.

Jako obvykle se neukázal jediný Damovan. Gendibal měl pocit, že se farmáři vyhýbají pohledům těch, kterým říkali "bědátoři" (což byla v jejich nářečí - snad i záměrně - nesprávná výslovnost slova "vědátoři"). Zase pověra.

Gendibal rychle pohlédl na slunce Trantoru. Stálo dost vysoko na obloze, ale jeho žár nebyl nesnesitelný. V těchto místech, v…