Nadace a říše

ČÁST II - MEZEK

11. ŽENICH A NEVĚSTA

MEZEK O 'Mezkovi' toho víme méně než o kterékoli jiné postavě, která se stejně významně zapsala do dějin Galaxie. Jeho skutečné jméno neznáme, počátky jeho života jsou pouze věcí dohadu. Dokonce i období jeho největší slávy známe především z pohledu jeho protivníků, a to zejména jedné mladé nevěsty...

ENCYCLOPEDIA GAI.ACTICA

Když Bayta poprvé spatřila Haven, bylo to všechno, jenom ne velkolepá podívaná. Ukázal jí ho manžel - nevýraznou hvězdu ztracenou v prázdnotě okraje Galaxie. Bylo to za posledními řídkými hvězdokupami, v místech s probleskující září rozptýlených světelných bodů. A dokonce i mezi nimi vypadal skromně a nenápadně.

Toran si jasně uvědomoval, že Červený trpaslík není nijak působivou předehrou jejich manželského života a rozpačitě stáhl rty. "Já vím, Bay, není to právě rovnocenná výměna. Myslím Nadace za tohle."

"Torane, je to přímo hrůza. Vůbec jsem si tě neměla brát." A když se na okamžik, než se zase ovládl, zatvářil dotčeně, řekla svým typickým 'vemlouvavým' tónem: "No tak, hlupáčku. Co kdybys takhle spustil dolní ret a upřel na mě ten svůj vyjukaný pohled, jaký umíš jen ty - přesně jako když se mi chystáš položit hlavu na rameno a přitom dostaneš ránu od vlasů nabitých statickou elektřinou. Ty jsi určitě doufal, že budu žvatlat nějaké nesmysly. Čekal jsi, že řeknu: 'S tebou, Torane, budu šťastná úplně všude!' nebo 'Miláčku, samotné mezihvězdné hlubiny pro mě budou domovem, jen když tě budu mít po svém boku!' Jen to přiznej."

Ukázala na něj prstem a ucukla těsně předtím, než se do něj stačil zakousnout.

Řekl: "Když se vzdám a připustím, že máš pravdu, uděláš něco k obědu?"

Spokojeně přikývla. Usmál se a jen se na ni díval.

V porovnání s jinými nebyla vyloženě krásná - to přiznával - i když nikdo si neodpustil opětovný pohled. Vlasy měla tmavé a lesklé, třebaže rovné, ústa trochu široká, ale její pravidelné husté obočí oddělovalo hladké bílé čelo od laskavého pohledu mahagonových očí, které se pořád smály.

Pod důkladně vybudovaným a pevně hájeným zevnějškem vyjadřujícím praktický, reálný a střízlivý postoj k životu, se skrývala právě ta nevelká dávka něhy, která se neprojevovala tehdy, když se po ní člověk pídil, ale které se dalo dosáhnout, stačilo vědět jak na to, přitom nedat najevo, že ji hledá.

Toran vcelku zbytečně upravil řízení a rozhodl se, že si dá pohov.

Než bude nutné přejít k manuálnímu ovládání, zbývá jeden mezihvězdný skok a potom několik milimikroparseků 'přímého letu'.

Naklonil se dozadu, aby se podíval do skladiště, kde Bayta prováděla kouzla s patřičnými nádobkami.

V postoji, který k Baytě zaujímal, byla jistá dávka domýšlivosti - pocit zadostiučinění vyjadřující vítězství člověka, který tři roky balancoval na pokraji komplexu méněcennosti.

Byl přece jenom venkovan - a kdyby jenom venkovan, byl také synem odrodilého kupce. A ona byla ze samotné Nadace - a kdyby jenom to, řada jejích předků sahala až k Mallowovi. Když si to tak všechno uvědomil, pocítil v nitru mírné rozechvění. Bylo dost špatné, že se s ní vrací na Haven, který je světem skal a jeskynních měst.

Ještě horší však bylo, že bude vystavena tradičnímu nepřátelství Kupce vůči Nadaci - kočovníka vůči obyvateli města.

A přece... Po večeři je čeká poslední skok!

Haven je vítal divokou karmínovou září a druhá planeta byla narudle svítící skvrnou s nejasným okrajem tvořeným atmosférou a polokoulí skrytou v temnotě. Bayta se sklonila nad velkou obrazovkou s nitkovým křížem tvořeným sítí čar, v jejichž přesném středu ležel Haven II.

Pronesla vážným hlasem: "Škoda, že jsem se dřív nesetkala s tvým otcem. Co když mu nebudu sympatická..."

"V tom případě," řekl věcně Toran, "bys byla první pěkné děvče, které by v něm probouzelo takové pocity. Než přišel o ruku a přestal se toulat po Galaxii, tak... No, když se ho zeptáš, tak ti o tom bude vyprávět, až tě z toho budou brnět uši. Já měl vždycky za chvíli dojem, že si to přikrášluje, protože se nikdy nestalo, že by jeden příběh vykládal dvakrát stejně..."

To už se na ně řítil Haven II. Pod nimi těžkopádně kroužilo moře obklopené pevninou, břidlicově šedé v tom hrozivém šeru, které se tu a tam ztrácelo z dohledu mezi chomáči mračen. Podél pobřeží vystupovaly rozeklané vrcholky hor.

Jak se k tomu moři přibližovali, začínalo být zvlněné, a když se těsně na konci stáčelo za obzor, na kratičký okamžik se jim naskytl pohled na ledová pole těsně sledující průběh pobřeží.

Za prudkého zpomalování Toran zabručel: "Máš pořádně zapnutý oblek?"

Pod houbovitou pěnou přiléhavého oděvu s vnitřním vyhříváním, který Baytu celou obepínal, vypadala její buclatá tvář kulatá a ruměná.

Loď se skřípotem sestoupila na volné prostranství těsně před místem, kde se plošina začínala zvedat.

Nejistě vylezli ven do neproniknutelné noční tmy, jaká panuje ve vnějších částech Galaxie a Bayta zalapala po dechu, jak jí najednou projel chlad a kolem naprázdno kroužil slabý vítr. Toran ji popadl za loket a postrčil ji, takže se po hladké, udusané ploše nemotorně rozeběhla směrem, kde v dálce jiskřilo umělé osvětlení.

V půli cesty se setkali s přicházející hlídkou, která je po šeptem provedené výměně slov odvedla dál. Vítr a chlad zmizely, když se otevřela a zase za nimi zavřela skalní brána. Ve vyhřátých vnitřních prostorách, které nástěnné osvětlení naplňovalo bílým jasem, vládl nepochopitelně čilý ruch. Lidé vzhlíželi od svých přepážek a Toran ukazoval doklady.

Když do nich v rychlosti nahlédli, dali jim znamení, že mohou pokračovat a Toran své ženě pošeptal: "Táta určitě zařídil předběžné formality. Normálně se tu člověk zdrží tak pět hodin."

Vyrazili do volného prostoru a Bayta znenadání řekla: "Ach, můj..."

Jeskynní město bylo zalito denním světlem - bílým denním světlem mladého slunce. Žádné slunce tam ale samozřejmě nebylo. To, co mělo být oblohou, se ztrácelo v záři vše prostupujícího jasu, která nevycházela z jediného zdroje. Teplý vzduch měl náležitou hustotu a byl prosycen vůní zeleně.

Bayta řekla: "Ale T…