Bílá velryba

CXXXV.
STÍHÁNÍ — TŘETÍ DEN

Příjemné a svěží jitro třetího dne se rozbřesklo a osamělou noční hlídku na vrcholu předního stožáru opět vystřídaly skupiny denních pozorovatelů, kteří obsadili každý stožár a snad každé ráhno.

„Vidíš ji?“ volal Achab. Ale velrybu nebylo možno spatřit.

„Přesto jsme v její neklamné stopě. Jen sledovat tu stopu, nic jiného. Kormidelníku, pořád tím směrem, který máš a který jsi měl. Jaký je to zase krásný den! Ani kdyby to byl svět nově stvořený a připravený za letní sídlo pro anděly a tímhle jitrem se jim otvíral poprvé, ani tehdy by se nad takovým světem nemohl rozbřesknout den krásnější! Tady je námět k přemýšlení, kdyby Achab měl čas přemýšlet, ale Achab nikdy nemyslí, on jenom cítí, cítí, cítí. Cítit je až dost svízelné pro smrtelníka! Myšlení je troufalost. Jen Bůh má to právo a výsadu. Myšlení je nebo by mělo být sám chlad a klid; ale naše nebohá srdce příliš buší a nešťastné mozky se příliš rozčilují, aby mohly myslit chladně a klidně. A přece jsem si někdy myslil, že můj mozek je velmi chladný – mrazivě chladný, takže mi stará lebka praská jako sklenice, jejíž obsah zledovatěl a trhá ji. A přesto mi rostou vlasy; v této chvíli rostou a jen teplo je živí; ale ne, jsou jako ta obyčejná tráva, která poroste všude, na nánosech země v rozsedlinách grónského ledu nebo na lávě z Vesuvu. Jak do nich divoký vítr duje! Šlehá jimi okolo mne, jako cáry roztrhaných plachet bičují zmítanou loď, na které visí. Je to zkažený vítr: předtím nepochybně provanul vězeňské kobky a chodby, sály nemocnic a vyvětral je, a teď přijde sem a vane si nevinně jako jehňátko. Na něj! – Je nakažen. Kdybych byl větrem, nefoukal bych už na takový zkažený, bídný svět. Zalezl bych někam do jeskyně a skryl se tam. A přece – je takový vítr vznešený a hrdinný! Vítr! Kdo ho kdy přemohl? V každém zápase dá poslední a nejprudší ránu. Vyraz prudce proti němu, a jen jím prolétneš. Ha! zbabělý vítr, když úderem zasahuje pouhé bezbranné muže, ale sám nevyčká ani jediné rány. I Achab je statečnější – šlechetnější. Kdyby jen vítr měl tělo! Ale všechno, co pozemšťana nejvíc popuzuje a hrubě uráží, to všechno je bez těla, ovšem bez těla je to jen jakožto předmět, ne jako činitel. V tom je velmi pozoruhodný rozdíl, ano, nadmíru zchytralý a zlomyslný! A přece říkám znovu a teď na to přísahám, že vítr je cosi neobyčejně slavného a půvabného. Aspoň tyto teplé pasátní větry, které za jasné oblohy vanou jedním směrem, silně, vytrvale, mohutně, a přece mírně. Neuchýlí se od své dráhy, i kdyby se spodní vzdušné proudy mořské sebevíc obracely a měnily směr a kdyby nejmocnější Mississippi pevninského vzduchu proudily a kroužily, nevědouce, kam jít nakonec. U věčných pólů! Právě tyto pasátní větry, které tak zpříma pohánějí mou loď, ty pasátní větry nebo něco jim podobného – něco stejně neměnného, mocného a silného – pohání ustavičně kýl mé duše. Ale k věci! Hlídky nahoře! Co vidíte?“

„Nic, pane.“

„Nic! A je hnedle poledne! Dublon žebrá o majitele! Podívejte se na slunce! Ano, ano, bude to tak. Předjel jsem ji. Jakže, předhonil? Ano, ona teď stíhá mne, ne já ji – to je zlé. Také mě to mohlo napadnout! Já hlupák! Vleče za sebou provazce a harpuny. Ano, ano, předjel jsem ji dnes v noci. Haló, haló! Pojďte dolů, všichni kromě pravidelných hlídek. K zvratným lanům!“

Dosud měla Pequod vítr skoro v zádech; teď však byla nařízena směrem opačným a musela plout namáhavě proti větru, když se prodírala zpěněnými vlnami vlastní bílé stopy.

„Pluje nyní proti větru do otevřené tlamy,“ hučel si Starbuck, ovinuje kolem zábradlí hlavní zvratné lano, které právě napjal. „Bůh nás opatruj, ale cítím už vlhko v kostech a tělo mi od nich nasakuje vlhkostí zevnitř. Obávám se, že jsem neposlušen Boha, poslouchám-li jeho!“

„Pomozte mi nahoru!“ zvolal Achab, přistoupiv ke konopnému koši. „Brzy ji potkáme.“

„Ano, ano, pane,“ řekl Starbuck a hned splnil Achabův rozkaz. Ještě jednou se Achab vznášel vysoko nahoře.

Uplynula celá hodina, roztepaná ve věky. Čas sám tehdy zatajoval dech v horečném napětí. Ale konečně Achab opět hlásil vodotrysk asi tři čárky na návětrné straně a okamžitě se ozvaly tři výkřiky ze tří vrcholků stožárů, jako by je vydaly tři plamenné jazyky.

„Setkávám se s tebou, Moby Dicku, čelem proti čelu, již potřetí! Vy tam na palubě! – Ráhna ostřeji na koso, postavte ji přímo proti větru! Je ještě příliš daleko, abychom spustili čluny, pane Starbucku! Plachty plihnou! Vezmi kladivo a dohlédni na toho kormidelníka! Tak, tak; pluje rychle a já musím sestoupit. Ale ještě jednou se tady nahoře důkladně rozhlédnu po moři. Je k tomu čas. Starý, starý pohled, a přece tak nějaký mladý; ano, a nezměnil se ani v nejmenším od té doby, co jsem jej viděl prvně v dětství, z písečných kopců v Nantucketu. Tentýž – tentýž! – tentýž pro Noema jako pro mne. Na straně závětrné mírně prší – taková příjemná cesta na závětrnou stranu! Ta jistě vede někam – k něčemu jinému, než je obyčejná země, k něčemu lahodnějšímu, než jsou palmy. Závětrná strana! Tam směřuje bílá velryba. Podívejme se teď na stranu návětrnou. Směr lepší, i když drsnější. Ale už sbohem, sbohem, starý stěžni! Co je tohle – zeleň? Ano, droboučký mech v těchto křivých prasklinách. Achabova hlava nemá žádné takové zelené skvrny. V tom je rozdíl mezi stářím člověka a věci. Už ano, starý stěžni, stárneme oba společně, ačkoli máme zdravé trupy, viď, má lodi? Ano, chybí mi jen noha, nic víc. Na mou duši, tohle mrtvé dřevo se má rozhodně lépe nežli mé živé maso. Nemohu se s ním srovnávat. Znal jsem lodi postavené z mrtvých kmenů a ty přežily lidi, stvořené z nejživotnější látky životných otců. Ale co to řekl? Že půjde ustavičně přede mnou jako můj lodivod? A že se ještě jednou ukáže? Ale kde? Budu vidět na dně moře, sestoupím-li po těch nekonečných schodech? A celou noc jsem plul od něho, ať už se potopil kdekoli. Ano, ano, jako mnohokrát říkal jsi, Parsi, strašnou pravdu, pokud šlo o tebe samého. Ale u Achaba ses minul cíle. Sbohem, stožáre – dávej dobrý …