Bílá velryba

Herman Melville
(Hodnocení: 3)

89 

Elektronická kniha: Herman Melville – Bílá velryba (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: melville01 Kategorie:

Popis

Herman Melville: Bílá velryba

Anotace

Herman Melville – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Název originálu
Překlad

,

Formát

ePub, MOBI, PDF

3 recenze Bílá velryba

  1. Olíina Krčmářová

    Tuhle výbornou klasiku jsem chtěla mít ve své knihovně, ale měli ji už jen v antikvariátech, tak jsem dala přednost e-knize. Je to dost obsáhlý román, ale svou čtivostí vás chytne a nepustí. Film jsem viděla dřív, ale musím uznat, že kniha je v tomto případě o něco lepší. Aspoň podle mě.

  2. Filip Bohemský

    Tuhle knížku jsem přečetl v podstatě jedním dechem. Krásný příběh. A kdo má rád moře a námořnické prostředí, užije si jeho čtení ještě víc.

  3. P. Wohlrábová

    Kniha mi padla do oka na základě anotace, ale podle dalších recenzí jsem se spíš psychicky připravovala na to, že knihu možná ani nedočtu. Ale ona se mi kupodivu dost líbila. Některé pasáže by asi šly zkrátit, ale zase lidi, kteří mají rádi moře a věci okolo to budou vidět jinak. Takže ve výsledku nelituju rozhodnutí si tenhle dneska už klasický příběh přečíst.

Přidat recenzi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

X.
DŮVĚRNÝ PŘÍTEL

Z kaple jsem se vrátil do hostince „U velryby“ a našel jsem tam Kvíkvega samotného. Odešel z kaple krátce před požehnáním. Seděl na lavici u ohně, nohy měl opřeny o krb a jednou rukou si držel u obličeje toho malého černého bůžka; upřeně se mu díval do tváře a zavírákem mu jemně přiřezával nos, brumlaje si přitom po pohansku.

Vyrušil jsem ho, takže bůžka odložil; po chvíli šel ke stolu, vzal si tam velkou knihu, položil si ji na klín a začal počítat stránky, rozvážně a opatrně. U každé padesáté stránky – jak se mi zdálo – se na okamžik zastavil, rozhlédl se nepřítomným pohledem a táhle, klokotavě hvízdl úžasem. Potom se zas pustil do další padesátky; podle všeho začínal vždy od jednotky, jako by nedovedl počítat dál než do padesáti, a teprve když napočítal mnoho padesátek, byl ohromen tím množstvím stránek.

Seděl jsem a pozoroval jsem ho s velkým zájmem. I když to byl divoch s obličejem odporně zhyzděným, přece – aspoň podle mého vkusu – bylo v jeho výrazu něco docela příjemného. Duši nelze ukrýt.

Měl jsem dojem, že zpod jeho příšerného tetování všude prosvítá prostá, poctivá mysl a že z jeho velkých, hlubokých očí, černých a ohnivě smělých, vyzařuje odvaha, která by se odvážila měřit s tisíci ďábly. Vedle toho všeho měl tento pohan jistou vznešenost v chování, kterou ani jeho neohrabanost nemohla úplně porušit. Podobal se člověku, který se nikdy před nikým nehrbil a nikdy nezůstal nikomu nic dlužen. Ovlivnila-li to i ta okolnost, že měl hlavu oholenou, takže čelo vystupovalo volnějším a zřetelnějším klenutím a vypadalo takto mohutněji, než kdyby měl vlasy, to si netroufám rozhodovat, avšak z hlediska frenologického byla jeho hlava zcela jistě znamenitá. Třeba to bude znít směšně, ale připomínala hlavu Washingtonovu, jak ji vídáme u známých bust prvního prezidenta. Měla týž táhlý, rovnoměrně stoupavý a svažující se oblouk; začínal už nad obočím, jež také hodně vynikalo – jako dvě dlouhá předhoří, na vrcholku hustě zalesněná. Kvíkveg byl Jiří Washington v kanibalském vydání.

Zatímco jsem ho takto podrobně pozoroval, předstíraje tak trochu, že se zatím dívám z okna na bouři, Kvíkveg si vůbec nevšímal, že jsem tady, a neobdařil mě jediným pohledem; byl zřejmě zcela zabrán do počítání listů v té úžasné knize. Když jsem si vzpomněl, jak jsme minulé noci kamarádsky spali vedle sebe, a zejména jak jsem se ráno probudil v objetí jeho láskyplné paže, zdála se mi tato jeho nevšímavost velmi podivná. Ale divoši jsou zvláštní stvoření; zpočátku si s nimi nevíte rady, zastrašují vás; jejich klidná, zdrženlivá prostota připomíná sokratovskou moudrost. Všiml jsem si také, že se Kvíkveg v hostinci vůbec nepřátelil s jinými námořníky – nebo jen velmi málo. Nikoho sám neoslovil, jako by nechtěl zvětšovat okruh svých známých. To všechno mě zaráželo jako nápadná zvláštnost, ale když jsem si to promyslil, jevilo se v tom cosi téměř vznešeného. Tady je člověk, vzdálený přes dvacet tisíc mil od svého domova za mysem Hornem – kolem něhož vede jediná cesta, kudy se tam může vrátit; octl se mezi lidmi, kteří mu jsou stejně cizí, jako kdyby se dostal na planetu Jupiter, a přece je tu docela jako doma, zachovává naprostý klid, je nejraděj i sám a ničím se nedá vyrušit. Byly v tom nepochybně rysy ušlechtilé filozofie, i když on jakživ neslyšel, že něco takového vůbec existuje. Abychom byli pravými filozofy, snad si my smrtelníci nesmíme být vědomi, že tak žijeme či o něco takového usilujeme. Jakmile slyším, že se ten či onen člověk vydává za filozofa, hned usuzuji, že má – jako stařena, které už dosloužil žaludek – jistě „zažívací poruchu“.

Seděl jsem v této nálevně, nyní opuštěné, oheň hořel mírně, jak tomu bývá, když po prvním velkém vzplanutí zahřál vzduch a potom už jen slabě sálá, aby bylo nač se dívat. Večerní stíny a přeludy se shlukovaly za okny a dívaly se dovnitř na nás dva mlčící a osamělé; venku se velkolepě vzdouval příboj vichřice; tehdy jsem si začal uvědomovat zvláštní pocity. Jako by ve mně něco tálo. Moje rozštěpené srdce a poblázněná ruka již nebyly obráceny proti vlčímu světu, tento uklidňující divoch jej vykoupil. Seděl tu a právě jeho lhostejnost prozrazovala povahu, v níž se neskrývá žádné civilizované pokrytectví ani líbezný klam. Byl to divoch a nebylo nijak příjemné se na něho dívat, a přece jsem cítil, jak jsem k němu tajemně přitahován. Právě to, co by bylo většinu jiných odpuzovalo, mne přitahovalo jako magnet. Pokusím …