Bílá velryba

LXII.
VRH HARPUNOU

Malé vysvětlení o události líčené v minulé kapitole.

Podle neměnného velrybářského zvyku odráží člun od lodi, dočasně kormidlován velitelem neboli velrybobijcem; harpunář neboli chytač velryby vesluje nejpřednějším veslem zvaným veslo harpunářovo. K zaražení prvního železa do velryby je třeba silné a rázné paže, vždyť často při tak zvaném dlouhém vrhu nutno vrhnout těžký nástroj až do vzdálenosti dvaceti nebo třiceti stop. Ať je honba jakkoli dlouhá a vyčerpávající, čeká se od harpunáře, že při veslování vynaloží všechnu svou sílu. Opravdu, očekává se od něho, že bude pro ostatní příkladem nadlidské výkonnosti, a to nejen neuvěřitelnými záběry při veslování, ale také opětovnými hlasitými a pronikavými výkřiky. A co znamená křičet z plna hrdla, když všechny ostatní svaly jsou napjaty a ve střehu – to vědí jen ti, kdo to jednou zkusili. Já například nedovedu z plna hrdla křičet a přitom s vypětím sil pracovat. Při takové námaze a za stálého křiku uslyší pojednou vysílený harpunář, obrácený k velrybě zády, rozčilený výkřik: „Vstaň a dej jí to!“ Tehdy musí pustit a zajistit své veslo, obrátit se napolo, vzít harpunu z vidlice a pokusit se posledním zbytkem síly ji vrhnout někam do velryby. Není proto divu, vezmeme-li velrybářské loďstvo jako celek, že z padesáti dobrých příležitostí k vrhu bývá sotva pět úspěšných. Není divu, že se na tolik smolařských harpunářů tak zuřivě nadává a že pozbývají svého postavení. Není divu, že některým z nich v člunu opravdu prasknou krevní cé…