Bílá velryba

CXXIII.
MUŠKETA

Kormidelník, řídící Pequodu držadlem z velrybí čelisti, byl jeho křečovitými pohyby za nejprudších nárazů tajfunu mnohokrát vržen na palubu, ačkoli bylo zajištěno výpomocnými lany – ale ta byla málo napjatá – poněvadž držadlo potřebovalo trochu volnosti k pohybu.

Za bouře tak prudké jako tato, kdy se loď ve vichřici zmítá jako pouhý korkový míček, nebývá zjevem nijak neobvyklým, že se jehly v kompasech občas točí kolem dokola. Tak tomu bylo i na Pequodě: při každém nárazu mohl kormidelník pozorovat, s jakou závratnou rychlostí se jehly otáčejí na mapách. Je to podívaná, při které se sotva kdo ubrání jakémusi neobvyklému rozčilení.

Několik hodin po půlnoci se tajfun natolik uklidnil, že po velké námaze Starbuckově a Stubbově – jeden pracoval na přídi a druhý na zádi – byly roztrhané zbytky kosatky a plachet z předního a hlavního stožáru odříznuty od ráhen a vířivě se nesly ke straně návětrné jako peří albatrosa, které často odletuje do větru, když se pták zmítaný bouří udržuje ve vzduchu.

Námořníci připevnili a skasali tři nové náhradní plachty a dále nazad upevnili počasovou vratiplachtu, takže loď brzo brázdila vlny zase poněkud jistěji. Kormidelníkovi byl znovu určen kurz – tentokrát na východojihovýchod – kterým měl vést loď, bude-li to možné. Dokud bouře zuřila, kormidloval totiž jen souhlasně s jejími poryvy. Když nyní dostával loď co možná do správného směru, dívaje se přitom stále na kompas, vida! dobré znamení! Vítr přicházel odzadu. Ano, nepříznivý vítr se měnil v příznivý!

Okamžitě byly plachty napjaty za zpěvu veselé písně Hola, příznivý vítr nám vane! Vesele do toho, braši! Posádka zpívala radostí, že tak slibná událost brzy usvědčila ze lži zlověstná znamení předchozí.

Starbuck splnil stále platný rozkaz svého velitele – aby mu totiž okamžitě ohlásil, a to v kteroukoli ze čtyřiadvaceti hodin, každou důležitou změnu na palubě – a sotva nařídil plachty proti větru – i když to činil s odporem a zachmuřeně – hned potom mechanicky sešel dolů, aby o tom podal zprávu kapitánu Achabovi.

Nežli zaťukal na kapitánovu kajutu, bezděky před ní na okamžik stanul. Visutá lampa, houpající se dlouhými výkyvy sem a tam, hořela jasně a vrhala výrazné stíny na přiražené starcovy dveře, jež byly tenké a místo hořejších výplní měly zasazeny žaluzie. Osamělá kabina pod palubou vzbuzovala dojem, že v ní vládne jakési bzučivé ticho, i když je kolem dokola přehlušuje řev živlů. Nabité muškety svítily na polici, opřeny o přední pažení. Starbuck byl počestný, přímý člověk, ale v okamžiku, kdy spatřil muškety, záhadně se mu vynořila ze srdce zlá myšlenka, jenže byla tak smíšena s průvodními úmysly neutrálními a dobrými, že si v té chvíli sotva uvědomil, jak je špatná.

„Byl by mě jednou zastřelil,“ řekl si pro sebe, „ano, tamhle je právě ta mušketa, kterou na mne namířil; ta s tou ozdobnou pažbou. Sáhnu na ni – zvednu ji. Tak. Kupodivu, že já, který jsem vymrštil tolik smrtících kopí, teď se tak chvěji. Nabita? Musím se podívat. Ano, ano, a prach je v pánvičce. To není dobré. Neměl bych jej vysypat? – Počkejme. Vyléčím se z toho. Budu směle držet pušku v ruce a přemýšlet. Přicházím mu oznámit příznivý vítr. Ale jak příznivý? Příznivý pro smrt a zkázu – to znamená příznivý pro Moby Dicka. Příznivý vítr, který je příznivý jen pro tu prokletou rybu. – Právě tuto hlaveň na mne namířil! – právě tu; tuhle – tady ji držím. Byl by mě zabil právě tou věcí, kterou teď mám v ruce. Ano, a byl by klidně pobil celou posádku. Což neříká, že nestrhne ráhna v žádné bouři? – Což neroztříštil svůj …