Dekameron

PŘÍBĚH DESÁTÝ

Velebníček Gianni se na naléhání kmotra Pietra pokusí začarovat jeho ženu v kobylu; když dojde k přidělávání ohonu, kmotr Pietro řekne, že ohon nechce, a tím celé kouzlo pokazí.

Na povídku, kterou vyprávěla královna, paní trochu reptaly a mladíci se jí smáli; a když nastalo ticho, Dioneo začal vyprávět.

Uprostřed mnoha bílých holubic se jeví, líbezné paní, černý havran daleko krásnější než bělostná labuť a méně moudrý člověk uprostřed moudrých lidí pak často nejenom zvýší lesk a půvab jejich zralého ducha, ale přispívá i k zábavě a obveselení.

A protože vy jste všechny arcirozvážné a umírněné a já jsem - jak si připadám - spíše potřeštěný než ne, dávám tímto svým nedostatkem vaší ctnosti tím většího lesku, a musím vám proto být milejší, než kdybych vaši ctnost dokázal zastiňovat; z toho také plyne, že já musím mít daleko větší volnost k tomu, abych se vám mohl ukázat, jaký jsem, a že vy musíte přijímat mé vyprávění trpělivěji, než by toho bylo třeba, kdybych byl moudřejší.

Povím vám tedy jeden nepříliš dlouhý příběh, z něhož pochopíte, jak pečlivě je třeba dodržovat pokyny dané lidmi konajícími něco pomocí kouzel a jak může sebemenší prohřešek proti těmto pokynům porušit vše, čeho čarodějník už dosáhl.

Před nějakým rokem žil v Barlettě kněz, jenž slul velebný pán Gianni di Bardo, a ten, aby uhájil živobytí - protože fara byla chudá -, začal s kobylou vozit odtud a odjinud různé druhy zboží na trhy do Puglie a zde je prodával a kupoval. A co tak jezdil, spřátelil se úzce s jedním člověkem, jemuž bylo jméno Pietro z Tresanti a který provozoval totéž řemeslo s jedním svým oslem, a velebný pán mu - na znamení náklonnosti a přátelství - a jak už je v Puglii zvykem - neříkal jinak než kmotře Petře.

Zavedl jej na svou faru, vždy, když Pietro přijel do Barletty, a tady ho nechal noclehem a uctil ho pokaždé, jak mohl.

Kmotr Pietro zase vodil k sobě velebného pána, kdykoli se objevil v Tresanti, a tady ho za pocty, jichž se mu dostalo v Barlettě, uctíval, jak mohl, ačkoli byl převelice chudý a měl v Tresanti malý domek, jenž sotva stačil jemu, jeho mladé a hezké manželce a jeho oslu. Co se však týče noclehu, měl kmotr Pietro pouze jedno malé lůžko, na němž spával se svou hezkou manželkou, a nemohl poctít velebného pána, jak by byl chtěl; a tu si tedy velebný pán musel lehnout vždy na trochu slámy v malé stáji, vedle své kobyly a vedle Pietrova osla.

Paní věděla, jakou poctu prokazuje kněz jejímu manželovi v Barlettě, a když kněz přijel, chtěla jít častokrát spát ke své sousedce, která se jmenovala Zita Carapresa di Giudice Leo, aby kněz mohl spát v lůžku s manželem; častokráte to také knězi řekla, ale ten to nechtěl připustit a jednou jí řekl:

"Kmotro Gemmato, nedělejte si se mnou starosti; mně je tam dobře, protože když se mi zlíbí, udělám si z kobyly pěkné děvče, pobudu s ní, a když chci, udělám z ní zase kobylu. Proto od ní nepůjdu."

Mladá paní se tomu podivila, ale uvěřila tomu a pověděla o tom i manželovi s podotknutím:

"Když jste takoví přátelé, jak říkáš, proč se nenaučíš tomu kouzlu, abys mohl ze mne udělat kobylu? To bys pak mohl jezdit s oslem a s kobylou a vydělávali bychom dvojnásobně. Nu a až bychom se vrátili domů, mohl by sis ze mne udělat ženu, jak jsem."

Kmotr Pietro nejídal právě mnoho vtipné kaše, uvěřil tomu a souhlasil s manželčinou radou. I jal se, jak dovedl nejlépe prosit velebníčka, aby ho té věci naučil.

Velebníček Gianni vynaložil velké úsilí, aby ho vyvedl z této pošetilosti, a když se mu to nepovedlo, pravil:

"Nuže, když si to tedy přejete, až zítra jako obvykle před rozedněním vstaneme, ukážu vám, jak se to dělá. ale jak sám uvidíš, nejtěžší na celé věci je přilepení ohonu."

Kmotr Pietro a kmotra Gemmata sotva mohli dospat - tak toužebně čekali na onu událost -, a sotva bylo před rozedněním, vstali a zavolali velebného pána Gianniho. Ten tedy vstal, v košili přišel do světnice kmotra Pietra a řekl:

"Neznám na světě člověka, kvůli němuž bych tohle udělal, ale pro vás to udělám, když tomu chcete. Musíte však dělat opravdu všechno, co vám řeknu, chcete-li, aby se to stalo skutkem."

Manželé pravili, že budou dělat, co jim řekne, načež velebný pán vzal jedno světlo, dal ho do ruky kmotru Pietrovi a řekl mu:

"Dívej se dobře, jak to budu dělat, a dobře si pamatuj, co budu říkat; jestli však chceš, aby to dobře dopadlo, střež se promluvit jediné slůvko, ať vidíš či slyšíš cokoli. To by vše pokazilo. A pros Boha, aby ohon dobře držel."

Kmotr Pietro vzal světlo a slíbil, že vše dobře vykoná. Nato velebný pán Gianni kázal, aby se kmotra Gemmata svlékla do naha, postavila se na všechny čtyři a stála po způsobu kobyl; rovněž poručil, aby ani nehlesla, ať se děje cokoli, a dotýkaje se rukama její tváře a hlavy, jal se hovořit:

"Toto budiž hezká kobylí hlava." Pak se dotkl vlasů a řekl: "Toto budiž hezká koňská hříva." Pak se dotkl jejích paží a řekl: "A toto buďtež pěkné kobylí nohy a kopyta." Pak se dotkl jejích ňader, jež shledal pevnými a oblými, a zatímco se probral a zdvihl ten, jenž nebyl volán - pravil: "A toto budiž krásná kobylí hruď." Takto si počínal, když se dotkl zad, břicha, zadku, stehen a nohou.

Když už pak nakonec nezbývalo nic než přidělat ohon,…