Dekameron

PŘÍBĚH OSMÝ

Dva muži se přátelsky stýkají a jeden z nich obcuje s manželkou svého druha. Ten druhý to zpozoruje a s pomocí své nevěrné manželky dosáhne toho, že jeho přítel je zavřen do truhlice. Zatímco je pak jeho přítel uvnitř, obcuje na truhlici s jeho manželkou.

S uspokojením a se zármutkem poslouchaly paní Eleniny příhody; a ačkoli považovaly scholára za přísného a tvrdošíjně neústupného, ba ukrutného muže, přece jen je přešly s nevelkou soustrastí, neboť soudily, že se jí dílem přihodily po právu. Když však Pampinea domluvila, uložila královna Fiammettě, aby pokračovala; a ta ráda uposlechla a pravila:

Roztomilé paní, ježto se mi zdá, že vás poněkud zarazila, přísnost uraženého scholára, domnívám se, že bude na místě, když ukonejším vaše roztrpčené mysli něčím zábavnějším. Zamýšlím vám proto vyprávět příběh o jednom mladém muži, jenž přijal s velmi klidnou myslí potupu a pomstil ji dosti umírněným způsobem. Vyrozumíte z něho, že každý, kdo se hodlá pomstít za nějakou křivdu, má se spokojit s tím, že se mstí podle rčení "Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá", a že přitom nemá překračovat meze přiměřené pomsty.

Vězte tedy, že v Sieně - jak jsem slyšela - žili dva velmi zámožní mladí muži, pocházející z dobrých měšťanských rodin. Jeden z nich se jmenoval Spinelloccio Tanena a druhý Zeppa di Mino, a ježto v Cammollii jejich domy sousedily a mladí muži bývali stále pohromadě, zdálo se podle jejich chování, že se mají rádi jako dva bratři, ba ještě víc.

Každý z nich měl za manželku velmi krásnou paní a tu se přihodilo, že se Spinelloccio - ježto pobýval často v Zeppově domě, ať byl Zeppa doma či ne - spřátelil s jeho manželkou do té míry, že s ní počal i tělesně obcovat, v čemž pak hezky dlouho pokračoval, aniž si toho kdo všiml.

Trvalo to tedy už dlouho, když tu jednoho dne přišel Spinelloccio zavolat Zeppu, jenž sice doma byl, ale paní o tom nevěděla. Odpověděla proto, že Zeppa není doma, Spinelloccio šel hned nahoru, a když našel paní v síni samotnou, objal ji, počal ji líbat a ona jeho.

Zeppa to spatřil, ale ani nepípl a držel se v úkrytu, aby poznal, kam až hra dospěje; zakrátko pak viděl, jak se jeho žena se Spinellocciem objímají a jdou do komnaty, kde se zavřeli, což Zeppu tuze rozezlilo. Ježto však věděl, že povykem či něčím jiným se jeho pohana nezmenší, ba spíše se ještě zvětší, jal se přemýšlet, jak by se mohl za toto pomstít, a to tak, aby se o tom nikdo z okolí nedověděl a aby zase jeho mysl byla tím uspokojena. Dlouho přemýšlel a tu se mu zdálo, že konečně připadl na způsob, jak to provést. Zůstal ve svém úkrytu tak dlouho, pokud Spinelloccio meškal u paní, a když Spinelloccio odešel, vstoupil do světnice, kde zastihl paní, jak si ještě urovnává na hlavě závoje, jež jí Spinelloccio při tom žertování shodil s hlavy.

"Copak to tu děláš, paní?" pravil.

Paní mu na to odpověděla:

"Copak nevidíš?"

"Vidím, vidím," pravil Zeppa, "jenže jsem viděl také ještě něco jiného, po čem jsem zrovna netoužil."

Po těchto slovech si Zeppa pořádně promluvil se svou paní a ta se mu konečně po dlouhém okolkování s nemírným strachem přiznala - ježto ji nenapadlo nic vhodného, jak svůj poměr se Spinellocciem zapřít - a začala ho plačky prosit o odpuštění.

Zeppa jí na to odpověděl:

"Pohleď, paní, tys jednala zle, a chceš-li, abych ti to odpustil, snaž se vykonat dobře to, co ti nyní uložím. Jde o tohle: chci, abys řekla Spinellocciovi, aby si zítra ráno kolem deváté našel nějakou příčinu a přišel k tobě. Až zde bude, já se vrátím, a jakmile mě uslyšíš, nakážeš mu, aby se ukryl do této truhlice, do níž ho pak zavřeš. Až vykonáš tohle, povím ti, co máš dělat dál. Ničeho se však při svém počínání neboj, neboť ti slibuji, že mu nijak neublížím."

Paní mu řekla, že mu vyhoví, a skutečně tak učinila.

Den nato byli Zeppa se Spinellocciem zase pohromadě, a když táhlo na devátou, pravil Spinelloccio Zeppovi - neboť slíbil paní, že se k ní v tuto hodinu dostaví:

"Mám dnes poobědvat s jedním svým přítelem a nechci, aby na mě dlouho čekal, buď proto sbohem."

"Vždyť je přece do oběda ještě spousta času," pravil Zeppa.

"Nevadí," řekl mu Spinelloccio, "musím si s ním ještě o něčem promluvit, a tak je třeba, abych k němu přišel dřív."

Spinelloccio tedy opustil Zeppu, vypravil se s malou zacházkou do domu Zeppovy paní, ta se s ním odebrala do světnice, ale sotvaže se tak stalo, už tu byl Zeppa. Jak ho paní uslyšela, předstírala, že dostala veliký strach, přiměla Spinelloccia, aby si vlezl do truhlice - jak jí to manžel přikázal -, zavřela ho v ní a vyšla ze světnice.

Zeppa přišel k ní nahoru a pravil:

"Už je čas k jídlu, paní?"

"Ano, za chvilku," odvětila mu jeho manželka.

Tu pravil Zeppa:

"Spinelloccio šel dnes obědvat s jedním svým známým a nechal manželku doma samotnou. Jdi k oknu, zavolej na ni a řekni jí, ať přijde s námi poobědvat."

Paní, trnoucí strachem, byla z té příčiny velmi poslušná a ihned vykonala to, co jí manžel uložil.

Spinellocciova manželka - když slyšela, že manžel nebude obědvat doma, vyhověla naléhavým prosbám manželky Zeppovy a hned přišla. Sotvaže vešla do domu, Zeppa ji velmi lichotivě uvítal, vzal ji přátelsky za ruku, přikázal potichu své manželce, aby šla do kuchyně, a odvedl Spinellocciovu manželku do světnice, kterou ihned zavřel, jakmile byli uvnitř.

Paní vidouc, že zavírá světnici zevnitř, pravila:

"Běda, Zeppo, co tohle znamená? Kvůli tomuhle jste mě volal? Takovouhle lásku chováte ke Spinellocciovi? Tohle je to oddané přátelství, jež k němu máte?"

Zeppa se přiblížil k truhlici, v níž byl zavřen její manžel, a pevně třímaje Spinellocciovu paní, odpověděl:

"Věz, paní, že jde o tvou pomstu, a vyslechni jen, co ti chci povědět. Měl jsem a mám rád Spinelloccia jako bratra, jenže včera jsem zjistil, že důvěra, kterou k němu chovám, došla k takovým koncům - aniž jsem o tom měl tušení -, že se choval k mé paní jako já nyní k tobě. Ježto ho mám rád, chci, aby má msta na něm byla stejná, jako byla urážka. On měl mou paní, já chci mít tebe. Nechceš-li, jistě se mi naskytne příležitost, kdy ho zde dostihnu, a protože neponechám tuto urážku bez trestu, zahraji mu tak, že na to on i ty do nejdelší smrti nezapomenete."

Paní vyslechla tato slova, uvěřila jim, a protože jí Zeppa ještě chvíli domlouval, pravila posléze:

"Milý Zeppo, když už se má svézt tvá pomsta na mne, nemám nic proti tomu. Musíš však zařídit to, co máme spolu provést, takovým způsobem, abych mohla žít nadále s tvou ženou v přátelství, neboť i já - bez ohledu na to, co mi udělala - nechci se s ní rozkmotřit."

Zeppa jí na to odpověděl:

"Zcela určitě to udělám a krom toho ti daruji tak vzácný a tak krásný šperk, jaký jsi ještě nedostala."

Po těchto slovech objal paní, počal ji líbat, pak paní položil na truhlici, v níž byl zavřen její manžel, a zde on s paní a paní s ním se potěšovali, jak jim bylo libo.

Spinelloccio, zavřený v truhlici, slyšel vše, co řekl Zeppa a co mu odpověděla jeho manželka, a když pak uslyšel trevisanský tanec, který mu provozovali oba nad hlavou hezkou chvíli, kormoutil se tak, že mu bylo, jako by z toho měl umřít. Třebaže byl zavřen v truhlici, byl by určitě tuze vylál své ženě, kdyby nebyl měl strach ze Zeppy. Pak si však uvědomil, že on sám s touto pohanou začal, že Zeppa má důvod k tomu co učinil, a že se k němu zachoval celkem lidsky a jako přítel, a proto si v duchu řekl, že zůstane nadále Zeppovým přítelem, bude-li Zeppa chtít.

Když Zeppa pobyl s paní podle své libosti, slezl z truhlice, a když ho paní požádala o slíbený klenot, otevřel dveře světnice a přivolal svou manželku. Ta přišla s úsměvem a prohodila pouze:

"Jsme si kvit, paní."

"Otevři tuto truhlu!" řekl jí poté Zeppa, a když to Spinellocciova paní udělala, ukázal jí Zeppa jejího manžela, ležícího v truhle.

Trvalo by dlouho, kdybych vám měla vyprávět, kdo z nich se více styděl - zda Spinelloccio, když viděl Zeppu a uvědomoval si, že Zeppa ví o jeho provinění, či zda Spinellocciova paní, když uviděla svého manžela a uvědomila si, že slyšel a cítil vše, co mu ona prováděla nad hlavou.

"Hle klenot, který je tvůj," pravil Zeppa Spinellocciově manželce.

Když Spinelloccio vylezl z truhlice, bez dlouhých řečí pravil:

"Zeppo, jsme vyrovnáni, a proto bude dobře, abychom zůstali přáteli, jakými jsme byli předtím - jak jsi před chvílí říkal mé paní. A protože už mezi námi není nic, co by nám nebylo společné kromě manželek, nechť jsou společné nám oběma i ty."

Zeppa souhlasil, a tak všichni čtyři poobědvali jako ti nejlepší přátelé pod sluncem.

Od této chvíle měla každá z nich dva manžely a každý z nich měl dvě manželky, a nikdy kvůli tomu mezi nimi nepovstal žádný spor či nějaká rozepře.