Dekameron

PŘÍBĚH DRUHÝ

Farář z Varlunga obcuje s monnou Belcolorou; dá jí do zástavy svůj plášť a vypůjčí si od ní moždíř, který jí potom posle zpět, a žádá, aby mu vrátila plaší daný do zástavy. Dobrá žena jej vrátí s úštěpkem.

Muži stejně jako paní schvalovali, co provedl Gulfardo lakotně ženě z Melana, když tu královna se obrátila k Pamfilovi a s úsměvem mu přikázala, aby pokračoval; proto Pamfilo začal:

Krásné paní, je na mně, abych vám vyprávěl příběh o těch, kteří se proti nám neustále prohřešují, aniž my jim to můžeme oplatit, to jest o knězích, kteří podnikají proti našim manželkám křížová tažení a soudí, že nezískají odpuštění viny a trestu jinak, než když dostanou některou ženu pro sebe, jako by to byl sultán, jejž z Alexandrie chtějí vést v poutech do Avignonu. Světští chudáčci jim to nemohou vracet, ledaže útočí na jejich matky, sestry, přítelkyně a dcery s takovým zápalem, jako kněží útočí na jejich manželky, a tak se jim mstí. Zamýšlím vám tedy vyprávět příběh o jednom venkovském namlouvání, který není ani tak dlouhý jako směšný ve svém závěru a z něhož plyne naučení, že se kněžím nesmí vždycky všecko věřit.

Ve Varlungu, jak povídám, což je městečko nedaleko odtud, žil jistý statný farář, čilý v obsluze žen - jak každá z vás ví nebo mohla slyšet -, a ten, i když neuměl příliš mnoho číst, přesto posilňoval své farníky, každou neděli pod jilmem mnoha dobrými a svatými říkáníčky; když pak někam odešli, navštěvoval ještě líp než bývalý farář jejich ženy, nosil jim drobnosti koupené na pouti, svěcenou vodu a někdy jim přinášel spolu s požehnáním až do domu oharky svíček.

Tak se přihodilo, že se ze všech oveček, které se faráři líbily, nade všecky zalíbila jedna, jež slula monna Belcolore a byla ženou sedláka, který se jmenoval Bentivegna del Mazzo; byla to opravdu roztomilá a svěží venkovanka, černovlasá a pěkná při těle, a dovedla mlít lépe než ostatní. Mimoto uměla také lépe hrát na cimbál a zpívat Teče vodička do údolíčka a řídit líp než sousedka kolové tance a reje s pěkným a jemným šátečkem v ruce. Pro tyto věci se do ní pan farář zamiloval tak náramně, že byl z toho celý pryč, a každý den se potloukal kolem jejich domu, aby ji spatřil.

Když ji pak v neděli ráno uzřel v kostele, snažil se, aby se při zpěvu Kyrie a Sanctus ukázal jako velký zpěvák, až se zdálo, že to hýká osel; když ji však v kostele nespatřil, odbýval všechno velmi ledabyle. Jinak ovšem si počínal tak, že ani Bentivegna del Mazzo, ani jeho sousedé nic nezpozorovali.

Aby se k ní mohl chovat důvěrněji, čas od času ji obdaroval; někdy jí poslal svazek čerstvého česneku, jenž mu rostl v zahradě, kterou vlastníma rukama vzdělával, a byl nejkrásnější v kraji, jindy jí poslal košíček fazolových lusků nebo svazeček mladé cibule či cibulek. A když se naskytla příhodná chvíle, nejprve se na ni nyvě zadíval a pak jí dělal zamilované předhůzky, lež ona se zarytě tvářila, jako že nic nepozoruje, a byla tak tvrdohlavá, že velebný pán nemohl dojít k cíli.

Jednoho dne o polednách bloumal farář sem tam po kraji a tu potkal Bentivegnu del Mazzo s vrchovatě naloženým oslem; i oslovil ho a otázal se ho, kam se ubírá. Bentivegna mu odvětil:

"Jedu, velebný pane, abych pravdu řekl, do města skrz nějakou tento a vezu tyhle věci panu Benaccorrimu da Ginestreto, aby mi pomohl, oni mě volají k soudu, tedy já nevím proč, prej hned, a že prokurátor, že jsem něco proved."

Farář mu zvesela řekl:

"Dobře činíš, milý synu, jeď s mým požehnáním a brzy se vrať. A kdybys náhodou uviděl Lapuccia nebo Naldina, tak jim nezapomeň říci, aby mi přinesli ty řemínky k cepům."

Bentivegna řekl, že to udělá, jel dál k Florencii a farář si pomyslil, že teď nadešla vhodná chvíle zajít k Belcolore a pokusit se o štěstí. I vykročil, dorázoval až do jejího domu, vešel dovnitř a pravil:

"Dej Bůh štěstí, je tu někdo?"

Belcolore byla zrovna na seníku, a když ho slyšela, řekla:

"Buďte vítán, velebný pane, kde se tu v tom horku berete?"

Farář odvětil:

"Dá-li Bůh, rád bych s tebou chvíli pobyl, protože jsem viděl, že tvůj odejel do města."

Belcolore slezla dolů, sedla si a začala čistit semínka kapusty, která její muž krátce předtím vymlátil.

Farář s ní začal rozmlouvat, řka:

"Nu tak, Belcolore, to mě pořád budeš takhle trápit?"

Belcolore se dala do smíchu a děla:

"A co vám dělám?"

Farář odvětil:

"Ty mi neděláš nic, ale nechceš dovolit, abych já dělal to, co bych rád a co nařídil Bůh."

Belcolore řekla:

"Ale běžte, běžte, copak kněží dělají takové věci?"

Farář odpověděl:

"Právě, a děláme to líp nežli jiní muži. A proč by také ne? Ba řeknu ti, že my odvádíme ještě lepší práci. Víš proč? Protože my meleme za zásob. Na mou duši, nejlíp pro tebe bude, když budeš povolná a necháš mě jednat."

Tu pravila Belcolore:

"Co by z toho mohlo pro mne vzejít dobrého, když jste každý lakotnější než ďábel?"

Farář jí na to odpověděl:

"Já takový nejsem, jen řekni, co si žádáš. Chceš snad pár botek nebo pentli nebo hezkou vlněnou látku - nebo co bys chtěla?"

Belcolore děla:

"To by bylo pěkné, velebníčku, jenže já všechny tyhle věci mám. Ale jestli mě máte rád, prokažte m…