Dekameron

PŘÍBĚH DEVÁTÝ

Gillette z Narbonnu vyléčí francouzského krále z píštěle. Žádá za to Bertranda z Roussillonu za manžela, ten se s ní ožení proti své vůli, a ježto jí opovrhuje, odejde do Florencie. Tam si namlouvá jedno děvče. Gillette vsak léhá s ním místo ní a má s ním dva syny. Bertrand si ji potom zamiluje a žije s ní jako s manželkou.

Když byl Laurettin příběh u konce, byla řada vyprávět už jen na královně, jež nechtěla porušit Dioneovu výsadu, a proto nečekala ani, až ji ostatní k tomu vybídnou, a sama se velmi roztomile rozpovídala.

Kdo by mohl ještě vyprávět nějaký příběh, který by se líbil, když jsme právě slyšeli příběh Laurettin. Bylo nepochybně velké štěstí, že nevyprávěla první, neboť příběhy, jež by byly přišly po jejím, byly by se pramálo líbily, což se stane - jak se obávám - těm příběhům, které se tu ještě dnes budou vyprávět. Ale ať už je jakkoli, budu vám povídat to, co mě právě napadlo v souvislosti s předepsaným námětem.

Ve francouzském království žil šlechtic, jemuž bylo jméno Isnard, hrabě z Roussillonu; byl chatrného zdraví, a proto měl neustále u sebe lékaře, který slul mistr Gérard z Narbonnu. Řečený hrabě měl jediného malého synka, zvaného Bertrand, jenž byl překrásný a líbezný; společně s ním bylo vychováváno několik jiných dětí jeho věku a mezi nimi byla i dcerka jmenovaného lékaře, jíž bylo jméno Gillette a která zahořela k tomuto Bertrandovi nezměrnou láskou a daleko horoucněji, než příslušelo jejímu útlému věku.

Hrabě před smrtí poručil syna do rukou králových, takže se Bertrand musel odebrat do Paříže, což děvče ukrutně zarmoutilo, a když jí pak zanedlouho rovněž zamřel otec, byla by se ráda vydala do Paříže, aby spatřila Bertranda - kdyby byla mohla k tomu najít nějaký počestný důvod; protože však byla velmi hlídána, neboť byla jedináček a velmi bohatá, neviděla k provedení svého úmyslu žádnou poctivou cestu.

Léty dospěla do věku, kdy se už měla vdávat, ale protože nemohla zapomenout na Bertranda, odmítala mnohé nápadníky, za něž ji příbuzní chtěli provdat, a nikdy nedala najevo pravý důvod, proč to dělá.

Právě v době, kdy hořela více než jindy láskou k Bertrandovi, ježto slyšela, že vyrostl v překrásného mladého muže, došla jí zvěst o tom, že francouzskému králi po jistém výrůstku, který měl na prsou a který byl špatně léčen, zůstala pištěl, jež mu byla převelice na obtíž a tuze ho bolela. Zvěděla také, že se doposud nepodařilo nalézt lékaře, který by krále z této choroby vyléčil, a ačkoli prý se o to pokoušeli už četní lékaři, všichni nemoc spíše zhoršili, takže král ztratil veškerou naději a nechce prý už od nikoho přijmout radu ani pomoc.

Děvče se z této zprávy velmi zaradovalo, neboť soudilo, že tím získalo nejenom převelice oprávněný důvod k cestě do Paříže, ale že sejí podaří - má-li král onu chorobu, jak se ona domnívá - získat Bertranda za manžela. Ježto se kdysi od svého otce ledačemus přiučila, udělala z jistých bylin prášek účinný při chorobách, mezi něž patřila podle jejího mínění choroba králova, vsedla na koně a odcestovala do Paříže. První, co udělala, bylo však to, že se snažila spatřit Bertranda, a teprve potom předstoupila před tvář královu a požádala ho, aby jí prokázal tu milost a ukázal ji onen bolák.

Když král spatřil před sebou tak sličné a líbezné děvče, nedokázal jí to odříci, ukázal svou chorobu a Gillette, sotvaže ji spatřila, ihned nabyla jistoty, že bude moci tuto nemoc vyléčit.

"Monseigneure," pravila, "bude-li vám libo, doufám, že vás s pomocí boží zbavím této nemoci a do osmi dnů vás uzdravím bez jakýchkoli bolestí nebo obtíží."

Král se v duchu nad jejími slovy ušklíbl a řekl si:

"Copak by mohla nějaká mladá žena znát to, co neznali a nedovedli největší lékaři na světě?"

Poděkoval jí proto za dobrou vůli a řekl jí, že si umínil, že už nikdy na žádnou lékařskou radu nic nedá.

Dívka mu pravila:

"Monseigneure, vy pohrdáte mým uměním proto, že jsem mladá a že jsem žena. Mějte však na paměti, že neléčím podle svých vědomostí, ale s pomocí Pánaboha a podle vědomostí mistra Gérarda Narbonnského, který byl mým otcem a proslulým lékařem, pokud žil."

Tu si řekl v duchu král: "Možná že mi ji poslal Bůh; proč bych tedy nezkusil, co umí, když mi tvrdí, že mě vyléčí za krátkou dobu a bez obtíží." Rozhodl se tedy, že to zkusí, a řekl:

"Slečno, přimějete-li nás porušit náš úmysl, jaké odměny se vám má podle vás za to dostat, jestliže nás nevyléčíte?"

"Monseigneure," odpověděla dívka, "dejte mě střežit, a jestliže vás během osmi dnů nevyléčím, dejte mě upálit. Vyléčím-li vás však, jaké odměny se mi za to dostane?"

Král jí na to odpověděl:

"Zdá se mi, že nemáte dosud manžela, proto vás - jestliže se vám to podaří - dobře a vysoko provdáme."

"Monseigneure," odpověděla na to dívka, "je mi opravdu vhod, že mě chcete provdat, chci však takového manžela, o jakého vás požádám, aniž vás ovšem požádám o některého z vašich synů či o někoho z královského rodu."

Král jí bez meškání slíbil, že tak učiní, dívka ho počala léčit, a ještě než vypršela lhůta, vrátila králi zdraví. I pravil král cítící, že je uzdraven:

"Slečno, opravdu si za to zasloužíte manžela," a dívka mu na to odpověděla:

"Pak jsem si tedy, monseigneure, vysloužila Bertranda z Roussillonu, do něhož jsem se zamilovala již ve svém dětství a jejž od té doby na výsost miluji."

Králi se zdálo, že je to příliš veliká odměna, má-li jí dát Bertranda za manžela, ale protože jí to slíbil a nechtěl porušit dané slovo, dal si Bertranda zavolat a řekl mu:

"Bertrande, dospěl jste a je z vás dokonalý rytíř. Chceme proto, abyste se vrátil na své hrabství a abyste si tam odvedl slečnu, kterou jsme vám určili za manželku."

Bertrand na to děl:

"A kdo je ta slečna, monseigneure?"

Král mu na to odpověděl:

"Ona, jež mi svými léky vrátila zdraví."

Ačkoli Gillette Bertrandovi, který ji znal a viděl, připadala velmi krásná, přece jen velmi pohrdlivě řekl - neboť věděl, že dívka není z rodu, který by se vyrovnal jeho urozenosti:

"Vy mi tedy, monseigneure, chcete dát za m…