Dekameron

PŘÍBĚH DEVÁTÝ

Federigo degli Alberighi miluje a není milován. Při svém rytířském dvoření přijde na mizinu a nezbude mu nic než jediný sokol, jejž předloží k jídlu své paní, která ho přišla do jeho domu navštívit. Když se to paní doví, změní své myšlení, vezme si Federiga za manžela a ten tímto sňatkem zbohatne.

Když Filomena domluvila, seznala královna, že kromě Dionea, jenž měl svou výsadu, není už řada na nikom, a proto s veselou tváří pravila:

Je nyní na mně, abych vyprávěla, nejmilejší paní, a proto vám ráda povím příběh, jenž se zčásti podobá předcházejícímu. Během něho uvidíte, co vše zmůže v ušlechtilých srdcích váš půvab, ale naučíte se z něho též neponechávat jen na Štěstěně, aby vše řídila, nýbrž stanete se tam, kde se to hodí, dárkyněmi své přízně samy, neboť často se stává, že Štěstěna rozdává spíše nerozvážně než s rozmyslem.

Vězte tedy, že v našem městě žil a snad doposud žije jistý Coppo di Borghese Domenichi, muž požívající mezi našimi měštěníny velké úcty a vážnosti, vynikající mravy a ctnostmi daleko více než urozeností krve a zasluhující si věčné paměti. Ve stáří se často povyrážel tím, že svým sousedům a jiným lidem vyprávěl dávné příběhy, což uměl tak dobře, tak náležitě, s takovou pamětí a tak vyšperkovaným jazykem, že se mu v tom nikdo jiný nevyrovnal.

Vyprávěje o všelijakých pěkných věcech, hovoříval i o jednom florentském mladíku z rodu messera Filippa Alberighiho, jenž slul Federigo a v zacházení se zbraní a v dvorných způsobech převyšoval všechny toskánské panoše. Jak se však u většiny šlechticů často stává, zamiloval se i tento Federigo do jedné urozené paní, jež slula monna Giovanna a byla pokládána v té době za jednu z nejkrásnějších a neroztomilejších paní ve Florencii. Chtěje dobýt její lásky, lámal dřevce, zápolil na turnajích, pořádal hostiny, rozdával a utrácel nemírně své jmění, ale ona paní, stejně počestná jako krásná, o nic z toho, co pro ni Federigo dělal, nedbala, ba nestarala se ani o toho, kdo všechny ty věci podnikal kvůli ní.

Jak tak Federigo utrácel víc, než si mohl dovolit, a nic nevydělávat, jeho bohatství se rozplynulo vniveč, což se lehce stává. Federigo zchudl a nezbylo mu nic než malý venkovský stateček, z jehož výnosu nuzně žil, a krom toho jeden z nejlepších sokolů na světě. Ačkoli miloval paní ještě víc než předtím, shledal jednoho dne, že už nemůže žít v městě tak, jak by si přál, a vypravil se proto na své malé venkovské sídlo do Campi. Zde čihařil, pokud mohl, nežádal od nikoho nic a trpělivě snášel svou chudobu.

Zatímco tedy žil Federigo takto v krajní nouzi, přihodilo se jednoho dne, že se manžel monny Giovanny roznemohl a vida, že je jeho životu už nakrátku, udělal poslední pořízení. Jsa nesmírně bohat, ustanovil v něm za dědice svého syna, jenž už byl dosti vyspělý, a monnu Giovannu, ježto ji velice miloval - pro případ, že by se stalo a jeho syn zemřel bez zákonitého dědice.

Ovdověla monna Giovanna, jak bývá zvykem našich paní, se v létě odebrala se svým synkem na venkov na jedno své sídlo, jež leželo nedaleko Federigova statečku, a tak se stalo, že se chlapec začal přátelit s Federigem a mít jako on zálibu v ptácích a v psech. Mnohokrát viděl též létat Federigova sokola, jenž se mu nesmírně líbil, a proto tuze zatoužil mít ho; neosměloval se však o něho požádat, vida, jak je sokol Federigovi drahý.

Zatímco se věci měly takto, stalo se, že chlapec ochořel, což matku převelice zkormoutilo, ježto neměla jiné děti a chlapce milovala, jak jen někdo může mít někoho rád. Prodlévajíc po celý den u něho, neustále ho utěšovala a co chvíli se ho vyptávala, zda po něčem netouží, prosíc ho přitom, aby jen jí to řekl, že se určitě postará, aby to dostal - bude-li to možné opatřit.

Když hoch slyšel tento návrh poněkolikáté, pravil:

"Matko má, kdybyste dosáhla, abych měl Federigova sokola, myslím, že by mě to brzy uzdravilo."

Paní po těchto slovech poněkud zaváhala a jala se přemítat, co má dělat.

Uvědomovala si, že Federigo ji dlouho miloval a že mu ona nikdy nevěnovala ani jediný pohled. Řekla si proto:

"Jak mám k němu poslat či jít ho sama požádat o sokola, když je to - jak slyším - ten nejlepší sokol, jaký kdy létal, a když kromě toho opatřuje Federigovi potravu? Mohla bych být tak nesvědomitá a chtít odejmout i tohle onomu urozenému muži, jemuž nezůstalo žádné jiné potěšení?"

Ačkoli byla naprosto jista, že by sokola dostala, kdyby o něho požádala, zaplétala se do takovýchto myšlenek, a nevědouc, co by synovi odpověděla, mlčela.

Posléze však v ní zvítězila láska k synovi a paní se rozhodla, že synkovi vyhoví, ať se stane cokoli, ale že k Federigovi nepošle, nýbrž že k němu půjde a sokola přinese sama. Odpověděla proto chlapci:

"Synku můj, upokoj se a hleď, ať jsi brzy zdráv; slibuji ti, že první věc, kterou zítra ráno udělám, bude to, že půjdu pro onoho sokola a přinesu ti ho."

Chlapec se nad tím zaradoval a ještě téhož dne se zdálo, že se jeho stav zlepšil.

Hned druhého rána vzala s sebou jeho matka ještě jednu paní jako společnici a šla, jakoby procházkou, do Federigova domku a dala si Federiga zavolat. Ježto v těchto dnech nebyla vhodná doba k čihaření, zdržoval se Federigo ve své zahradě a dával tam provádět různé práce. Když uslyšel, že se na něho ptá u vrat monna Giovanna, nesmírně užasl a radostně k ní pospíšil.

Jedva monna Giovanna spatřila, že se Federigo blíží, vyšla mu s ženskou líbezností v ústrety a na jeho uctivý pozdrav odpověděla:

"Hodně zdraví, Federigo." Načež pokračovala: "Přišla jsem ti nahradit škody, které ti kvůli mně vznikly, když jsi mě miloval víc, než ti bylo potřeba. Onou náhradou pak je to, že s tebou zamýšlím dnešního dne společně s touto svou družkou přátelsky poobědvat."

Federigo jí na to pokorně odvětil:

"Paní, nepamatuji se na žádnou škodu, která by mi byla vznikla kvůli vám, pamatuji se jen na dobré, neboť jestliže jsem kdy za něco stál, bylo to z lásky k vám a pro hodnost vaši. A proto věřte, že vaše velkomyslná návštěva je mi mnohem dražší, než by mi bylo to, kdybych…