Muž, který okradl Maigreta

KAPITOLA PÁTÁ

Teď přišla ta těžká chvíle. Skoro při každém vyšetřování míval Maigret tohle období váhání, delší či kratší, kdy, jak hodně potichu říkali jeho spolupracovníci, vypadal, jako když přežvykuje vzduch. Během první etapy, to jest když se najednou ocitl v novém prostředí a měl před sebou lidi, o nichž nic nevěděl, bylo by se dalo říct,že bezděčně do sebe vdechuje život,který ho obklopuje, že ho nasává jako houba.

Tak to udělal včera večer 17 starého lisu, aniž si toho byl vědom, jeho paměť zaznamenávala sebemenší detaily atmosféry, pohyby a proměnlivé výrazy v obličeji všech přítomných, Kdyby se necítil unavený, byl by pak zašel do Nula klubu, kam chodili někteří členové té malé party.

Teď do sebe nasál množství dojmů, celou spoustu obrazů, pronesených vět, slov více méně důležitých, zachycených pohledů, ale nevěděl ještě, co s tím udělá. Jeho spolupracovníci věděli, že je lépe se ho neptat a nevrhat na něj tázavé pohledy, protože pak byl hned nevrlý.

Jak očekával, měl na psacím stole lístek se vzkazem, aby zavolal soudce Camuse.

„Haló..Tady Maigret.!“

Málokdy pracoval s tímhle soudcem. Neřadil ho k těm, kdo zbytečně sekýrují, ani k těm, kdo moudře ponechávají polici čas, aby dělala své řemeslo.

„Jestliže jsem vás požádal, abyste mé zavolal, pak proto, že mi telefonoval prokurátor. Chce naléhavě vědět, jak daleko je vyšetřování.“

Komisař málem zabručel:

„Nijak.“

Což byla pravda. Zločin není matematická úloha. Uvádí v podezření lidské bytosti, o nichž den předtím nikdo nevěděl a které byly pouhými chodci mezi mnoha jinými. A teď najednou každý jejich pohyb, každé jejich slovo nabývá význam a jejich život se zkoumá pod lupou.

„Vyšetřování pokračuje,“ zabručel radši místo toho. „Je možné, že za hodinu za dvě budeme mít v ruce vražednou zbraň. Potápěči ji hledají na dně Seiny.“

„Co jste udělali s manželem?“

„Je tady, ve skleníku.“

Hned se opravil, protože tomuhle výrazu mohli rozumět jen inspektoři z jeho oddělení. Když nevěděli, co udělat se svědkem, když měli podezřelého, kterého ještě neusvědčili a chtěli ho přitom mít po ruce, dávali ho do skleníku.

Zavedli ho do zasklené čekárny, odkud bylo vidět do dlouhé chodby, a řekli mu: „Počkejte tu na mě chvilku.“

Věčně tu byli lidé, kteří čekali, nervózní ženy, některé z nich plakaly a kapesníčkem si otíraly oči, pasáci snažící se udržet si sebevědomé chování a někdy poctivci, kteří trpělivě hleděli na světlezeleně vymalované zdi a v duchu se ptali, jestli se na ně nezapomnělo. Hodina nebo dvě ve skleníku často stačily udělat lidi hovornější. Svědkové pevně rozhodnutí nic neříct se stávali povolnější.

Stávalo se, že se na ně zapomnělo víc než půl dne a oni pak hleděli upřeně na dveře, napolo vstávali pokaždé, když se hlížil soudní zřízenec, protože doufali, že jsou konečně na řadě. Když viděli inspektory v poledne odcházet, dodávali si odvahy a šli se Josefa zeptat:

„Jste si jistý, že komisař o mně ví?“

„Je stále na poradě.“

Protože ho nic lepšího nenapadlo, dal Maigr…