Maigret na dovolené

(5)

Schylovalo se už skoro k poledni, když si Maigret všiml, že nebe je šedé a že zrána pravděpodobně i trochu sprchlo. Do té chvíle mu šeď lidí i věcí, zvyšující pocit šedi v jeho vlastním nitru, nedovolila rozhlédnout se po obzoru a zjistit, že poprvé od jeho příjezdu do Sables je moře zeleně kalné a tu a tam je zvrásněno skoro černými skvrnami.

Na komisařství nebylo zřejmě mužstvo z noční služby vystřídáno, páchlo to tam potem, únavou a vzrušením. Jako náhodou se dole pod schody srazil se strážníkem, kterého kolem půlnoci napadlo, že by něco mohly vědět učitelky. Jak staré byly jeho vlastní dcerky? Když Maigreta poznal, zachvěl se. Sako uniformy měl rozepnuté, vlasy rozcuchané. Spal na lavici. A tu se před ním objeví muž, který pár hodin předtím zuřivě sháněl adresu právě téhle holčičky. Nedávalo to smysl. Nic toho rána nedávalo smysl. Myslel si snad ten strážník, že Maigret je vrah?

Komisař šel pomalu do schodů. Dýmka měla divnou chuť. Umyl a oholil se v několika minutách a před hotelem vstoupil do auta, které pro něj Mansuy poslal, aby získali čas. Proč Maigret požádal řidiče, aby to vzal přes promenádu?

Asi se chtěl zdálky podívat na doktorův dům. Stál samozřejmě na svém místě. Celé první patro se zdálo tiché, žaluzie byly stažené, ale zaměstnanci pohřebního ústavu už věšeli na domovní dveře černé závěsy. Projížděli také kolem kostela, protože tudy vedla jejich cesta, a viděli, jak z ranní mše vycházejí jen samé staré babky s vysokými naškrobenými krajkovými čepci. V kanceláři inspektorů vládla horečná aktivita. Telefonovalo se na několika aparátech. Ve všech očích bylo možné číst týž úžas. Rty stažené do úšklebku nevyjadřovaly jen vyjevenost lidí, které někdo vytrhl ze spánku, ale i znechucení a němý hněv.

Většina mužů nebyla oholena. Zřejmě tu ještě nebyli dlouho. Možná že cestou našli otevřené bistro a vypili si tam rychle kávu.

Otevřely se zadní dveře. Mansuy čekal na zvuk komisařových kroků a očekával ho ve dveřích kanceláře, tak proměněný, že z toho Maigret upadl trochu do rozpaků. Kdopak ví? Možná že jeho společník měl podobné pocity. Ani komisař Mansuy se toho rána neoholil. Jeho probudili prvního. Jako první šel na místo činu. Tváře měl zarostlé hustým rusým porostem, tmavším než vlasy, což bylo neobvyklé.

Ve světle modrých očích už neměl výraz ostychu, ale opravdového neklidu. Maigret se blížil, vstoupil. Dveře se za ním zavřely. A zorničky drobného komisaře se na něj upíraly s němou otázkou.

Maigret byl příliš zaujat vlastními myšlenkami, než aby se zneklidňoval reakcí druhých lidí. Jak by Mansuy mohl nebýt vyděšen tváří v tvář robustnímu Maigretovi, který se včera večer, kdy vůbec ještě o tu dívenku nešlo, po ní tak tvrdošíjně sháněl a detailně ji popsal sotva pár hodin předtím, než byla ve své posteli uškrcena?

„Předpokládám, že se tam chcete podívat?“ vymáčkl ze sebe přiškrceným hlasem. V Sables neměl tak často příležitost k podobné podívané, deprimovalo ho to. Poznalo se to podle toho, jak řekl to tam.

„Spoj…