4
Byl to třetí den, či spíše třetí noc, kterou Maudet trávil v La Guillerie. Probudil se náhle, v hrůze, že zaspal. Rukou hmatal na mramorovém nočním stolku po zápalkách, plamínek ozářil ciferník budíku, který pokojně ukazoval tři hodiny deset, a Michel z obavy, aby znovu neusnul, rozsvítil svíčku.
Nebyl zvyklý na to, aby mu u ucha tikal budík, a jeho monotónní tikání ho uspávalo. Svíčka mu vystačí sotva na čtvrt hodiny. Zdálo se mu, že ho to načervenalé světlo, které mu připomínalo ranní zmatky v době dětství, otupovalo ještě více: zhasl a zůstal ležet s otevřenýma očima na zádech, záměrně, protože v této poloze se mu obyčejně nepodařilo usnout.
V posteli bylo teplo, ale začal ho zábst obličej a hlavně nos, vystavený chladu pokoje, vlhkému chladu, který nebyl nehybný, ale přicházel ve vlnách, bůhví odkud, protože okno a dveře byly zavřené. Udělal dobře, že sfoukl tu svíčku? Proč byl pořád ještě přesvědčený, že vidí obdélník úzkého krbu z černého mramoru a na zdech žlutou papírovou tapetu s hnědými květy? Podřimoval. Kdyby naneštěstí skutečně usnul, určitě by se v pět ráno neprobudil, a to byla hodina, kdy se rozhodl vstát.
Dříve by se ani neodvážil vyjít z domu. Tři hodiny ráno, to není doba, kdy si člověk jen tak vyjde na procházku. Co by řekl Ferchauxovi, kdyby ho slyšel, kdyby najednou vyšel ze svého pokoje, zrovna když by Maudet stál na odpočívadle v prvním patře?
„Za hodinu vstanu…“
Když cítil, že na něho jde spaní, vystrčil nohu nejdříve po kotník a potom celou, aby ho zima držela v bdělém stavu. Jeho myšlenky se však přesto podobaly noční můře. Měl pocit, že slyší hlasité oddychování staré Jouette, která spala vedle, ani ne metr od něho, hned za stěnou, a dvacetkrát za noc se ztěžka obracela v posteli, otočila se prudce na levý nebo na pravý bok a pokaždé přitom zaúpěla. Potom nebylo chvíli slyšet nic. Proč mu to připomínalo Lazara v hrobě a pokaždé se ptal, jestli není mrtvá?
Nesměl si za žádnou cenu dovolit znovu usnout. Musel jít za Linou. Den předtím tu byla a Maudet byl jat hlubokým soucitem. Bylo právě pár minut po třetí odpoledne. Vzhledem k nízkým mrakům, které se válely po obloze, bylo zřejmé, že se za chvíli začne stmívat. Na pláži ležela patrně nějaká zdechlina, protože mezi křídově bílé racky se zamíchaly na čáře, oddělující pevninu od moře, desítky krkavců; bílí a černí ptáci se na obloze smíchali, tančili jakýsi divošský tanec, který provázeli křikem, a občas se divoce vrhli na místo, kam Michel z domu nemohl dohlédnout.
Dieudonné byl zabrán do jednoho ze svých nekonečných telefonických hovorů s právním poradcem Aubinem, svým pařížským advokátem, a tak se musel držet u zdi, na níž byl připevněný telefon. Záclona byla poodtažená. Když Michel bezděčně vyhlédl z okna, spatřil zdáli na duně Linu, která se váhavě blížila, rýsovala se na pozadí oblohy anebo částečně mizela, podle nerovnosti terénu.
Nejdříve měl strach, že ji zahlédne šéf, pak byl jat soucitem; zdála se tak strašně osamělá v nekonečnu, mučeném větrem, osamělá, a bázlivá, vyděšená tímto zpustlým pobřežím a také neboť to intuitivně vytušila – oněmi ptáky, kvůli nimž váhala, má-li v cestě pokračovat.
Neměla už nic než městské střevíčky s vysokými podpatky, které se musely bořit do písku, klouzat po oblázcích a zvrtávat se při sebemenším chybném kroku. Její plášť – ten, který jí nechal, ten, který ušel vetešníkům v Archívní čtvrtí – byl nejméně tři roky starý, pocházel z doby, kdy ženy nosily delší sukně, a dodával její postavě nuzný vzhled. Byla jí zima. Určitě měla mokrý nos. Blížila se bázlivě a snažila se tvářit nenuceně jako na procházce. Jako by si v této hodině vyšel na celém lamancheském pobřeží na procházku jeden jediný člověk! Kdyby ji Ferchaux zahlédl, hned by se dovtípil. No a, co by se stalo?
Ušla téměř osm kilometrů, ona, která se tak rychle zadýchávala. Musela se ptát na cestu. A teď obcházela dům, opisovala v uctivé vzdálenosti půlkruh a toužebně se dívala do oken.
Jouette ji zasklenými dveřmi kuchyně určitě viděla. Michelovi se svíralo srdce. A přesto se do jeho pocitu vděčnosti přimísil i bezděčný pocit rozpaků, téměř hněvu. Zahanbovala ho a on se nerad styděl. Takto, když se pokorně potulovala kolem osamělého domu, ruce v kapsách ošklivého a příliš dlouhého pláště, vypadala jako ubohá oběť.
„Víš to jistě, že ji uživíš?“ ptala se ho naléhavě matka, když se ženil.
Protože jeho matka byla jediný člověk, kdo v něho neměl nejmenší důvěru a nevěřil ničemu z toho, co s tak přesvědčivým zápalem tvrdil.
Lhal jí jako všem ostatním, ujišťoval ji, že vydělává dost peněz, aby uživil manželku, a brzy bude vydělávat ještě víc. Lina to ovšem věděla. Tu neklamal. Což nechtěla ona sama?
Což ona sama před dvěma roky nepřecházela pod okny novin, kde dělal v rubrice denních zpráv? A nezařídila to tak, aby ho potkala pokaždé, když se vracela z kursu v Baculově jazykové škole?
Nosívala tehdy plisované sukně ze skotské vlny a svetry z jemného žerzeje, které těsně obepínaly její poprsí, a to vše jí dodávalo výraznost, která ji odlišovala od ostatních mladých dívek. Zřejmě zasvětila své přítelkyně do tajemství svých citů, protože pod jeho okny přecházela vždy zavěšená do jedné z nich.
Ostatně právě prostřednictvím přítelkyně, která byla sestrou jednoho z Michelových kamarádů, byl Michel Lině představen; od té doby se večer co večer scházeli v ulicích, hledali ta nejtemnější zákoutí a nořili se do nejhlubších výklenků vrat, aby se mohli k sobě tisknout, postávali v průvanu prázdných portálů.
Lina byla bohatá. Jejímu otci patřila kavárna Grand Café, celá bílá a zlatá, se zrcadly a lustry, teplými granátově červenými lavicemi, kam chodívali pouze význační občané města. Otce bylo vidět od rána v kavárně, obutého do jemných kozinek, přehrnutý límec oslepující běli, a z něho čněla mrtvičnatá šíje; seděl u jednoho stolu a pak u druhého, a jak den postupoval, byl vždy o něco zarudlejší v tváři, oči měl vypoulenější a jazyk ztěžklý, ale i když mu večer slova těžko plynula ze rtů, nikdy ho nikdo n…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.