2
Když stáli oba dva na zadní plošině lokálky s mokrými nosy a rukama v kapsách a podupávali, řekl mu průvodčí:
„Co máme dneska za den? Pátek? Tak to je trh v Luc. Se vší pravděpodobností budeme v Langrune čekat čtvrt hodiny na spoj z Ouistrehamu.“
Je pravda, že dodal:
„Ledaže by přijel dřív. S ním člověk nikdy neví. S tím je to bud hop, nebo trop.“
Maudet si slíbil, že využije zastávky v Langrune a pokusí se zavolat Lině. Určitě znovu usnula, to je jistá věc! Zdálo se mu, že ji má před očima, s paží složenou pod hlavou. Nezatáhl ráno znovu záclony. Ostré světlo ze dvora, které se odráželo od mokrého zinku ploché střechy, ji jistě ruší ve spánku. Zanedlouho se probudí, automaticky hmátne vedle sebe a najde jen prázdné a teď už vychladlé místo.
Z živých plotů, vysokých jako černý vláček, stékaly kapky a pod oblohou, nabobtnalou vodou, se donedozírna prostírala pole. A Michel si záměrně představoval pokoj, svou ženu, jak vstala, oči má ještě zalepené spánkem a hledá sirku, aby zapálila lihový vařič a ohřála si kulmu. S chutí si vybavoval podrobnosti: bosé nohy na fádním koberci; čtverec načervenalého linolea před mycím stolkem. Snažil se vzpomenout si na barvu tapet a vybavit si náměstí před nádražím, nápisy z velkých bílých písmen: byl to Železniční hotel? Nebo Cestovní hotel?
Jakmile lokálka zastaví, sliboval si, zaběhne do telefonní budky v první kavárně, na kterou narazí. Jenomže už chvíli před příjezdem do Langrune nadechl se vzduchem vodní prach, a nebyl to déšť, byla to vodní tříšť, kterou západní vítr přinášel od moře. Olízl si rty, přesvědčil se, že chutná slaně. S chřípím rozšířeným se snažil rozpoznat pach chaluh.
Vlak zastavil na náměstíčku, kam na sousední kolej přijede ouistrehamská lokálka, na niž čekali. Nejdříve viděl jen obyčejnou vesnici, pak se vyklonil, vystoupil a tu spatřil na konci jedné ulice spoustu písku a oblázků, pustý prostor, který se podobal rumišti. Převládající barvou byla křídová běl. Velcí ptáci ještě výraznější běli se odráželi od tmavého nebe a Maudet pochopil, že je to moře; vrhl se tam a spatřil obrovský vířící válec, který se neúnavně valil z širého moře a majestátně dopadal na pláž.
Michel viděl moře poprvé. Toho rána, kdy se seznámení konalo, bylo moře tak olověně šedé, že se obloha zdála být proti němu jasná. V nepořádku na pláži, kterou by člověk považoval za opuštěnou, objevil několik zpola rozvalených kabin; a když se obrátil, spatřil dva ošklivé hotely, které měly všechny okenice zavřené.
Přece však nepocítil žádné rozčarování.
Přestože se bál směšnosti, cítil teď potřebu jít tak daleko, až se mu pěna první vlny otřela o nohy; musel se sklonit, omočit si obě ruce, sebrat dlouhou lepkavou trávu a sehnout se ještě jednou pro rozbitou mušli, kterou strčil do kapsy.
Pískání ouistrehamské lokálky ho vrátilo do skutečnosti. Utíkal, zjistil, že má ještě čas a pocítil potřebu se napít. Neměl žádné výčitky, když si vzpomněl na Linu a na telefon.
Ostatně jejich hotel se patrně nejmenuje ani Nádražní, ani Železniční, ani Cestovní.
Calvados ho pálil v hrdle. Na zemi stály všude košíky čerstvých mořských ryb a u jednoho stolu seděli muži v rybářských oblecích.
„Ještě jednu, šéfe… honem…“
A od té doby téměř neustále zíral na moře nebo aspoň na duny, podél nichž jeli a jimiž jako by ten černý a houževnatý vláček chtěl někdy projet. Jeho vzrušení rostlo. Chtělo se mu utíkat, jet rychleji. Spěchal, aby se dozvěděl. Měl strach.
Průvodčí mu slíbil, že ho upozorní, až se budou blížit k La Guillerie.
„Normálně se tam nestaví, ale já řeknu strojvůdci.“
Proč se ten průvodčí neukazuje? Jistě se někde zdržel tlacháním v prvním vagónu. A jestli zapomene? Maudet uviděl venkovanky, které čekaly s košíky u trati v širém poli, a vláček jim zastavil. Maudet neví, jak vypadá La Guillerie. Vilu pana Dieudonné by nepoznal.
Nalevo, kam až oko dohlédlo, nebylo vidět za lesknoucí se cestou nic jiného než jakýsi močál, pokrytý chomáči suché, řídké trávy; a napravo pořád duny, poseté občas modravými oblázky.
Konečně vlak zastavil. Hnal se ven. A už se také objevil průvodčí.
„To není ještě pro vás.“
O jeden, dva kilometry dál mu muž konečně ukázal na dům, který se tyčil úplně sám na duně.
„Tohle je La Guillerie?“
Odpověděl mu přikývnutím a Michel, nečekaje, až souprava zastaví, vyskočil na písčitou zem.
Najednou se mu nahrnula do tváře krev. Udělal chybu, že pil. Třikrát nebo čtyřikrát se ve vesnicích vrhl vždy k první kavárničce. V ústech měl pachuť calvadosu. Jestlipak pan Dieudonné z jeho dechu nepozná, že pil? V takovém případě bývaly jeho pohyby příliš trhavé a jeho oči příliš živé, až zlé.
Zůstal bez hnutí stát a díval se na vzdalující se vláček a na podivný dům, jenž se tak málo podobal tomu, co očekával, a bylo těžké nebýt zklamán.
V nekonečné scenérii viděl jenom tuto budovu, stála tu dvacet metrů od silnice jako věc nedokončená a přesto už stará, dokonce kolem ní nebyl ani plot. Budila dojem, že tu nevyrostla, že není součástí krajiny, ale že sem byla omylem přenesena z některého předměstí nebo maloměsta.
Byl to velký dům ze zčernalých cihel, dvoupatrový, na svou šířku příliš vysoký. S těmi dvěma nahými štíty nebyl stvořen k tomu, aby stál takto o samotě, měl se opírat v ulici o další podobné domy. Dodávkové auto, jehož nedoražená kapota ve větru klepala, stálo před zavřenými dveřmi a Maudet se přibližoval obloukem, jako by chtěl opatrně prozkoumat okolí.
Jeho horečka opadla. Ztratil důvěru sám v sebe. Proč sem přišel? Proč se vrhl s tak nesmyslnými nadějemi po stopě jakéhosi pana Dieudonné, o němž nic neví? Ve větru, který mu tiskl mokrý plášť k hubenému tělu, měl pocit prázdnoty a chladu a znovu si připomněl Linu, zabývající se svou toaletou v ubohém pokojíku v Caen.
Aby to skoncoval, vztáhl ruku po šňůře zvonku a ihned si uvědomil, že tu zvonek není. Kdyby tu nestála ta dodávka, mohl by si člověk myslet, že je dům prázdný, že v těchto neskutečných zdech nikdy nikdo nebydlel. Zaklepal. Pak klepal stále silněji, jat panikou, kter…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.