Majorka Barbora

PRVNÍ DĚJSTVÍ

Leden, po večeři v knihovně lady Libromily Podkopové na náměstíčku Wilton Crescent. Uprostřed pokoje stojí velká a pohodlná rovná pohovka potažená černou koží. Kdyby na ní někdo seděl (teď je pohovka prázdná), měl by napravo od sebe psací stůl lady Libromily, u něhož LADY LIBROMILY zrovna sedí a píše; nalevo za sebou menší psací stolek; za sebou pak, vedle LADY LIBROMILY, dveře a přímo nalevo od sebe okno a pod ním ve výklenku sedátko. U okna stojí lenoška.

LADY LIBROMILE je kolem padesáti; strojí se elegantně, ale o své oblečení se zvlášť nestará, získala dobré vychování, ale nedává to na sobě znát, mluví vybraně, ale přitom je až hrůza neomalená a neohlíží se na druhého, je vlídná, a přitom nadmíru nedůtklivá, nepřístupná a prchlivá; celkem je to typická panovačná matróna z nejvyšší vrstvy; když byla ještě mladá, hodně ji peskovali, až se pak i z ní stala hubatá matka a nakonec se s nemalou dávkou praktičnosti a znalosti světa zařídila sama pro sebe; trpí kuriózními domáckými i třídními předsudky; na vesmír se dívá jako na nějaký panský dům na Wilton Crescentu, ale ten svůj koutek ve vesmíru spravuje jak náleží a co do svazků, které má v knihovně, obrazů, které jí visí na stěně, not, které má svázány v deskách, novinových článků, které čte, je naprosto osvícená a liberální.

Vejde její syn ŠTĚPÁN. Není mu ještě pětadvacet, je to škrobeně korektní mladík, který sám sebe bere velmi vážně, ale před matkou má dosud nábožnou úctu, ne snad proto, že by byl slaboch, spíše z chlapeckého zvyku a jinošské ostýchavosti.

ŠTĚPÁN: Copak se děje?

LADY LIBROMILA: Hned to bude, Štěpáne.

ŠTĚPÁN přistoupí poslušně k pohovce a posadí se. Vezme do ruky Speakra.

Nepouštěj se do čtení, Štěpáne. Dávej dobrý pozor.

ŠTĚPÁN: Já jen, abych tady tak nečekal –

LADY LIBROMILA: Jen se, Štěpáne, nevymlouvej.

ŠTĚPÁN položí Speakra.

Tak! (Dopíše, vstane a přistoupí k pohovce.) Snad to netrvalo moc dlouho?

ŠTĚPÁN: Kdepak, máti.

LADY LIBROMILA: Podej mi polštář!

ŠTĚPÁN přinese ze židle u psacího stolu polštář a upraví jí ho tak, aby si mohla sednout na pohovku.

Posaď se.

ŠTĚPÁN přisedne a nervózně si mne kravatu.

Nehraj si, Štěpáne, s tou kravatou, máš ji rovně.

ŠTĚPÁN: Prosím za prominutí. (Místo kravaty si pohrává s řetízkem.)

LADY LIBROMILA: Tak co, Štěpáne, dáváš pozor?

ŠTĚPÁN: Jako vždycky, mami.

LADY LIBROMILA: Jaképak jako vždycky? Žádám tě, abys dával pozor víc než jindy. Budu s tebou, Štěpáne, mluvit velmi vážně. Přestaň s tím řetízkem.

ŠTĚPÁN (rázem pustí řetízek): Zlobíš se, máti? Já nerad.

LADY LIBROMILA (užasle): Hloupé řeči. (Lítostivě.) Ty můj chlapče, jakpak bych se na tebe mohla zlobit?

ŠTĚPÁN: Tak co je, máti? Ty mě znervózňuješ.

LADY LIBROMILA (spustí na něho rázně): Dovol mi, Štěpáne, otázku: jestlipak si už jednou uvědomíš, že jsi dospělý muž a já pouhá žena?

ŠTĚPÁN (užasle): Pouhá –

LADY LIBROMILA: Prosím tě, neopakuj nic po mně, je to protivný zvyk. Nauč se už, Štěpáne, stavět se k životu vážně. Já to břímě rod…