Majorka Barbora

DRUHÉ DĚJSTVÍ

Na dvoře westhamského útulku Armády spásy je zrána v lednu zimavo. Stavení, bývalé obchodní skladiště, je čerstvě nalíčeno. Lomenicí trčí doprostřed dvora, dole jsou jedny dveře; do patra nad nimi vedou druhé, bez žebříku i bez pavlače; nad nimi je upevněna kladka na vytahování pytlů. Kdo jde do dvora od průčelí s lomenicí, má nalevo od sebe vrata do ulice, za nimiž stojí kamenné napajedlo pro koně, a otevřenou kůlničku, kde je před nepohodou schován stůl. U stolu jsou přistaveny lavice; sedí na nich MUŽ a ŽENA, oba notně sešlí; právě pojídají chleba – tlustý krajíc s margarinem a nazlátlým sirupem – a ředěné mléko.

MUŽ, nezaměstnaný dělník, je mladý a čiperný, je to mluvka, pozér, dost chytrý na to, aby dokázal leccos, jen ne nic poctivého a lidem prospěšného. ŽENA je všední hromádka bídy a zchátralosti. Vypadá na šedesát, podle všeho je jí pětačtyřicet. Být to boháči s rukama v rukavicích a v rukávnících, zachumlaní do kožichů a zimníků, choulili by se celí prokřehlí; je totiž třeskutý, štiplavý lednový den; už ta začouzená skladiště a kalná obloha, vystupující za nalíčenými zdmi dvora, by takovému bohatému darmošlapovi stačila, aby se rovnou rozjel k Středozemnímu moři. Ty dva netrápí touha po Středozemním moři ani po ničem nedosažitelném; v zimě ještě víc než v létě mívají chtěj nechtěj víc šatů v zastavárně než na sobě; a tak je mráz tolik nekruší, spíše je vybičovává k čilosti, která teď po jídle má až bujarý ráz. MUŽ si zavdá ze džbánku, vstane a chodí po dvoře s rukama v kapsách, jen chvílemi poskakuje tanečním krokem.

ŽENA: Tak co, už je vám po tom jídle líp, vašnosti?

MUŽ: Nápad! Tomudle říkáte jídlo? Vám to snad stačí, ale co je to pro mě: sem vzdělanej dělník.

ŽENA: Dělník? A jakej?

MUŽ: Natěrač.

ŽENA (pochybovačně): To zrovna.

MUŽ: Zrovna. Já vím, to si říká každej pobuda, kerej nic neumí. Jenže já sem vyučenej natěrač jaksepatří: mramoruju, apretuju, dyž mám na co máknout, vydělám tejdně třeba osmatřicet šilinků.

ŽENA: A proč teda nemakáte?

MUŽ: Proč? Já vám to povím. Za první sem vzdělanej člověk – brrr! sakramentská zima (párkrát si tanečně poskočí) – až moc vzdělanej na ten stupínek v životě, kam mě milostivě pustili kapitalisti; a lidi, kerý jim viděj do žaludku, ty voni nemají rádi. Za druhý, vzdělanej člověk se musí taky povyrazit; dyž na to mám, piju jako duha. Za třetí, sem třídně uvědomělej a dělám jenom tolik, aby zbylo kus práce pro soudruhy. Za štvrtý, mám dost filipa a vím, co je podle zákona dovolený a co né; a co si dovolej kapitalisti, to si já dovolím taky: co se dá, to šlohnu. V pořádný společnosti by ze mě byl střízlivej, pilnej a poctivej člověk; takle vyju s vlkama. A co z toho mám. Dyž je málo práce – a teď je práce na huntě – a šéfové začnou lidi vyhazovat, já sem dycky první na ráně.

ŽENA: Jak se menujete?

MUŽ: Price. Bronterre O’Brien Price. Vobyčejně mi říkají Baron Price.

ŽENA: Baron, to se říká tesařům, a vy ste přece natěrač.

PRICE: Jenže já sem jinej baron, fajnovější…