Canterburské povídky

Zde končí část pátá a začíná se část šestá

Z Bologne došel průvod hraběcí.
Hned byla o tom rozšířena zpráva,
tak aby všichni mohli myslet si,
že je v něm ta, jež za Waltra se vdává;
taková pompa byla to a sláva,
že lidé tak hned sotva uhlídají
takový průvod v lombardském tom kraji.

Markrabě, jenž tím sledoval svůj cíl,
dal poslati, než hosté dorazili,
pro Griseldu, již v hanbě zapudil;
a ona přišla, výraz mírný, milý,
zášť pýchy v srdci nemajíc ni chvíli,
tak jak jí kázal, a pak kleknuvši,
ho pozdravila s oddaností vší.

„Griseldo,“ pravil, „chci, aby ta panna,
s níž budu sdílet lože své a trůn,
s veškerou slávou byla přivítána,
tak královsky, jak schopen je můj dům;
a posloužit též třeba šlechticům,
usadit všechny podle jejich stavu
a pečovat jim stále o zábavu.

Nemám však pro to vhodnou služebnici,
k úpravě komnat podle svého přání.
Zařiďte tedy, to jsem vám chtěl říci,
přípravy všechny jako domu paní;
z dřívějška k tomu máte vychování,
a třeba máte zvetešelý šat,
svou povinnost teď hleďte vykonat!“

„Nejenom, pane,“ řekla, „že jsem ráda,
že smím to splnit; toužím posloužiti
a vyplnit, co vaše vůle žádá,
vždy bez únavy po celé své žití.
V mé hrudi totiž nepřestane bíti
srdce, v němž nikdy radosti ni žaly
nemohou změnit lásky cit k vám stálý.“

A dům se jala dávat do pořádku,
stlát postele, vše chystat pro tabuli
a všechno chtěla zastat do dne sňatku;
prosila služky, aby Bohu kvůli
metly a drhly, aby sebou hnuly,
a sama ze všech první neustále
zdobila všechno v komnatách i v sále.

Ten hrabě přijel takhle jednou k ránu
a přivezl těch krásných dětí dvé;
a ke družině vyšňořených pánů
dav seběhl se v zvědavosti své
a nereptali k tomu, poprvé;
ba, říkali, že Walter není blázen,
že s touhle ženou spíše bude blažen.

Vždyť tahle byla, jak soudili všichni,
krásnější nežli Griselda a mladší,
a mohl též mít děti krásnější s ní,
a říkali, že v ní i v bratru zračí
se vyšší rod, a hned ji měli radši;
a náhle všichni schvalovali hned,
jak markrabě si uváženě ved.

„Větrný dave, nestálý, pln falši,
svou vrtkavostí předčíš korouhvičku,
stále jen toužíš po novosti další,
měníš se jako fáze při měsíčku,
tvé slovo možno brát jen jako hříčku;
jsi nevěrný a klamný je tvůj soud,
jen blázen může na tě spolehnout!“

Tak hovořili v městě vážní lidé,
když sem tam dav se valil zevlující,
těše se z toho nového, co přijde,
že nyní mají novou panovnici.
Ale už o tom nechci více říci
a ke Griseldě chci se obrátit,
oslavit její horlivost a cit.

Griselda zatím s veškerou svou pílí
se zaměstnala hodokvasem páně;
šat její prostý pranic nevadil jí,
ač vypadal už sešle, rozedraně,
leč radostně se odebrala k bráně,
aby tam spolu s ostatními venku
mezi svou prací zřela markraběnku.

Tak mile hostům vycházela vstříc,
všem po zásluze, obeznalá všude,
že nikdo by jí vytknout nemoh nic;
ba, divili se, kdo to asi bude,
když viděli ji ve výstroji chudé,
ač při tom znala ve všem dvorské mravy,
že shledali v ní všichni klenot pravý.

A neustále pannu tu i chlapce
laskala slovy uznání a chvály,
že sotvakdo by předčil ji v té lásce;
tak mluvil cit, jenž přemoh všechny žaly.
A nakonec, když páni usedali
a chtěli jíst, pán volal hospodyni,
Griseldu, právě zaměstnanou v síni.

„Griseldo,“ děl, jako by říkal vtip,
„jak se vám líbí ta má krásná paní?“
„Je krásná,“ řekla, „věřte mi, že líp
jste si už, pane, nemoh vybrat ani.
Ať Bůh jí ráčí dát své požehnání!
A doufám, že vám oběma dá v štěstí
až do tmavého hrobu život vésti.

Jen jednu prosbu mám a varování:
Ji nezraňujte, nikdy nemučte ji,
jak jiným dřív jste činil bez ustání.
Vždyť jistě bylo vychování její
vedeno vždy co možná nejněžněji,
a myslím, sotva odolná že bude
k těm protivenstvím jako děvče chudé.“

Když Walter zřel, jak mírně, trpělivě
a beze stopy záští před ním stála,
ač on tak často ublížil jí křivě,
jak byla věrná, pevná jako skála
a bez poskvrny pokorná a stálá,
ten krutý markrabě byl přemožen
soucitem k této nejlepší z všech žen.

„Má Griseldo,“ jen vykřik, „dost už, dost!
Pryč se stíny, nebuďte ustrašená!
Dobrota vaše, vaše laskavost
teď prošla zkouškou, jaké kdy jen žena
v nouzi i v slávě byla podrobena.
Má drahá ženo, teď už znám váš cit!“
A v objetí ji spěchal políbit.

Z úžasu závrať jala ji tak děsná,
že nevnímala slova v jeho hlase,
bylo jí, jak by procitala ze sna,
až z ustrnutí potom probrala se.
„Griseldo,“ pravil, „při nebeské spáse,
vy jste má žena, vy a žádná jiná,
za svědka beru v nebi Hospodina!

Ta panna, již jste měla za nevěstu,
je vaše dcera; hoch pak na mém trůně,
jak vždy jsem přál si, bude vládnout městu;
i jeho věrně nosila jste v lůně.
V Bologni tajně rostli ke koruně,
a teď jsou zpět, už nebudete směti
rmoutit se pro své utracené děti.

A jestli někdo jinak soudil mn…