Canterburské povídky

Povídka sluhy kanovníkova

Když tento svatý příběh skončen byl
a my ujeli nějakých pět mil,
u Boughtonu na lukách se začal hnát
za námi člověk, černočerný šat
halil mu bílou komži navespod.
Najatý jeho grošák cedil pot
a tak se svítil, že to byl až strach;
měl na tři míle ostruh v slabinách.
I jeho sluhy kůň se stejně štval
a tak se potil, že až klopýtal.
Náprsník pěna kryla mu — a jaká! —
až zkropenatěl od ní jako straka.
Dvojitá brašna od sedla mu padla,
to byla, zdá se, všechna zavazadla.
Nalehko, letně, vyjel si ten pán.
Já v duchu dumal, jsa tím upoután,
co je to zač; až potom jsem si všim,
že nosí kuklu s pláštěm přišitým;
a nakonec ten dojem ve mně vznik,
že nějaký to bude kanovník.
Na stužce klobouk spad mu do zátylí,
vždyť nejel krokem ani klusem; pílil
za námi hurtem, zbrklý byl to cval.
List lopuchový do kukly si dal,
to před potem a před horkem prý chrání.
Potil se ale, až byl k popukání!
Jak kdybys destiloval řebříček
a jitrocel, tak pot mu s čela tek.
A muž ten zvolal, když se dostal blíž:
„Bůh, panstvo veselé, vás ochraniž!
Bodal jsem koně, hnal se o překot
jen kvůli vám, a je-li vám to vhod,
rád bych se, páni, poveselil s vámi!“

I jeho sluha pravil s úklonami:
„Když, vzácní páni, vyjeli jste zrána
z té hospody, já upozornil pána
a mistra svého, a on v okamžení
zatoužil po vás, má rád pobavení
a taškařici nikdy nezkazí.“

„Ať Bůh tě za to, brachu, provází,“
děl hostinský náš, „neboť, jak se zdá,
tvůj pán si vtipem s nikým nezadá
a šprýmař, sázím, z očí hledí mu.
Může dát cestou něco k lepšímu,
čím společnost by pomoh rozesmát?“

„Kdo, pane? Pán můj? Nechci vám tu lhát,
pokud jde jen o legraci a šprým,
to zná ažaž; ten, kdo by žil však s ním
tak jako já a poznal ho tak líp,
žas by, kam sahá jeho um a vtip
v každičké věci, kterou jednou zkusí!
Ten, pánové, vám umí tropit kusy,
co z vás by, myslím, sotva někdo sved,
kdyby ho pán můj k tomu nepřived.
Jak nic se zdá, však tvrdím — v zájmu všech
by bylo blíž ho znát, všem na prospěch —
a vsadím všechno pozemské své jmění,
že známost s ním by nikdo nevyměnil
za pytel zlata, neboť, jak jsem řek,
je to až div, jaký má úsudek;
co zmůže on, to nikdo nezmůže.“

„Hm, copak je to tedy za muže?“
děl hostinský náš. „Je snad učenec?“

„Co, učenec? V tom vězí větší věc!“
ten sluha řek. „Když libo, vážení,
hned naznačím vám jeho umění.
Můj pán by uměl, tolik řeknu vám
(však vše, co umí, nevím ani sám,
a poznal jsem trik jeho ledakterý!),
kraj, kterým jedem, až ke Canterbury,
obrátit naráz celý naruby,
odhalit jeho vnitřní útroby
a stříbrem je či zlatem vydláždit!“

„Pozdrav tě!“ ztratil hostinský náš klid,
když vyslech tohle, všecek překvapen.
„Tady mi někde něco neklape!
Je-li tvůj pán tak velký vědátor,
má-li být ctěn a sloužit jako vzor,
proč nedbá o sebe, proč je tak sešlý?
Plášť, který stojí za zlámanou grešli,
a pro něho? Ať přijdu o zdraví,
jestli to není hadr děravý!
Proč záplatu si lípá na záplatu,
jestli má možnost nakoupit si šatů,
když umí to, cos nám tu vyprávěl?
To, milý brachu, to bych vědět chtěl!“

„Proč?“ sluha řek. „Co mě se ptát je platné?
Ten, pánbůhví, už nikdy nezbohatne!
(Nerad bych ale něco odvolával,
pst! proto před ním, udělal by kravál!)
Má rozumu až moc, to myslím já,
a všeho moc, jak víme, škodívá,
a jak dí učenci, se mění v hřích.
A v tom je pán můj hlupák, řekl bych.
Člověk, co mívá příliš velký um,
je někdy sváděn k špatným záměrům,
a můj pán taky, až mě jímá zlost.
Pánbůh to naprav, už jsem řekl dost!“

„Nic naplat, brachu,“ hostinský náš řek,
„je-li tvůj pán ten vtipu výlupek,
který ti stál za tolik orací,
pověz nám, co má vlastně na práci?
A řekni nám, kde má ten pán tvůj byt?“

„Na kraji města,“ sluha hned se chyt,
„v těch doupatech a slepých uličkách,
kam stáh se lapka kdejaký a vrah,
co ukrývá své temné živobytí
a na světlo a před lidi se štítí;
a tak i my, když pravdu říct už mám.“

„A,“ hostinský děl, „když už se tě ptám,
proč ve tváři tak špatnou barvu máš?“

„Při svatém Petru! Sper to satanáš!“
vykřik ten sluha, „foukám celý den
do výhně, ta je příčinou všech změn!
Zrcadlo? Pane, nemám chvilku na to,
učím se těžce rozmnožovat zlato.
Mísíme, třeme, oči u plamene,
nadarmo ale vpřed nás touha žene,
nevyjde nikdy naše zbožné přání.
Leč v mnoha lidech vzbuzujeme zdání
a půjčujem si zlato; libru snad
či dvě, či tucet, co kdo může dát,
a necháme je myslet, my že hravě
tu jednu libru proměníme na dvě!
Je to jen lež, leč máme naději,
že naše zkoušky jednou uspějí.
Však věda před námi tak rychle kvačí,
že naše námaha jí nepostačí,
že vždycky se nám někde vytrácí,
a nakonec z nás budou žebráci.“

Zatímco sluha s takovou si ved,
ten kanovník se přitočil a hned
pln podezření našpičatil uši.
Jak říká Cato: provinilec tuší
v každičkém slově, ať jde o cokoli,
že se to týká toho, co ho bolí.
A tak ho tedy hnalo podezření
blíž k sluhovi a k jeho klábosení.
A když ho zaslech, hnedka ztropil hluk:
„Tak dost už toho! Dál už ani muk!
A jestli ne, tak zpřerážím ti kosti!
Špiníš mě tady v téhle společnosti
a odhaluješ to, co měl bys krýt!“

„Tak?“ udělal náš hostinský. „Jen klid!
Nic nedbej na hrozby a mluv jen dál!“

A sluha na to: „Nač bych se ho bál?“

A kanovník, když viděl, co se děje,
že sluha vyzradí ty jeho reje,
pryč rychle ujel, pro hanbu a vztek.

„Teď povím všechno,“ na to sluha řek,
„teď zažijete pěkný žert a špás.
Když už je pryč, tak ať ho vezme ďas!
Ať by mi strkal měďáky či zlato,
já jsem s ním skončil, páni, slovo na to!
To on mě přived do té šlamastyky;
ať pojde v hanbě za ty svoje triky!
To není pro mě, tahle chytristika,
to dobře vím, ať kdo chce co chce říká.
A přece, přes tu dřinu, strast a žal
a pot a smůlu jsem se nesebral
a nemoh jsem se vymotat z těch chyb.
Teď aby Pánbůh osvítil můj vtip
a já vám uměl všechno povědět!
Leč aspoň kousek vypovím vám teď;
když pán je pryč, já s jeho uměním
nic nechci tajit, povím vám, co vím.“

Začíná se část p…