Povídky

Závěť strýce Jindřicha

V Cirkvenici, 19. března 1900.

Milý synovče!

Nevím, jak tyto řádky, jež Ti posílá Tvůj starý strýc, na Tebe působiti budou. Mládež je vysměvačná a mrav starých Sparťanů, který přikazoval jinochům, aby ctili úctyhodné šediny, nenachází dnes mnoho vyznavačů. Což na tom! Mládí má vždycky pravdu. Abych nezapomněl: Pamatuješ se na můj modrý oblek? Nechal jsem ho předloni u Vás, podívej se po něm, snad bude v košíku na půdě. Pro všechny případy ho dej vyžehlit, a kdyby nebylo na něm něco v pořádku, ať to krejčí spraví. Řekni matce, aby mi k tomu přibalila nějaké prádlo, dvě nebo tři košile, a poslala sem za mnou. Nic k jídlu ať k tomu však nepřidává, mohlo by se to při tak daleké cestě zkazit. Kdyby si však nedala říci, tak jí vyřiď, že jí pěkně děkuju. Je tady už čarokrásně. Ach, požehnaný jihu! Ještě je trochu chladno a větrno, ale všechno už se zelená. A slunce rozdává svoje zlaté úsměvy jako blázen. Ale co je to všecko platno, když je člověk starý a churavý! Jsem stále nemocen a nevím, dožiju-li se léta. Proto Ti zároveň sděluju, že Tě ustanovuju svým univerzálním dědicem. Na ty šaty a košile nezapomeň! Zdraví Tě

Tvůj Tě milující

strýc Jindřich.

Celý tento přípis byl stěsnán do úzké plochy korespondenčního lístku. Jinak náš drahý strýc svoje vzkazy vůbec neposílal. Nedělal si z toho nic zajít si do nejlepšího lázeňského hostince a poručit si francouzskou husičku, kuřátko nebo holoubátko. Ale spropitné, desetihaléřové známky, koupě čistého límce, to byly vesměs marnosti světské, které z hloubi duše nenáviděl.

Z pohnutých dob svého obchodování a jezdění po výročních trzích a poutích zachránil si malé jmění. Několik měsíců v roce trávil u svých četných příbuzných, a když se loučil, nevtiskl služce ani korunu do ruky. Taky dětem nic nikdy nepřivezl kromě své vzácné osoby. Tím si zašetřil tolik každého roku, že mohl v zimě jeti na jih a v létě potulovat se po nějaký čas v blízkosti lázeňských měst v Čechách.

Zamlada býval prý ženat, ale manželské jeho štěstí netrvalo dlouho, došlo k rozvodu jeho vinou. Ženu jeho jsem neznal a strýce Jindřicha vůbec bych si nedovedl představiti méně nedbalého, než jak jsem ho vídával: Hnědý opálený obličej, silně prošedivělé vlasy a vousy a na vysoké nahnuté postavě s přiměřeným bříškem šaty vždy pomačkané, roztřepené kalhoty, a na nohou zablácené boty.

U starších příbuzných byl pro svoji nepořádnost neoblíben, ale mladí mu odpouštěli i jeho skoupost. Strýc hovořil s námi o všech časových otázkách, nedbaje našeho věku, a vplétal do své řeči plno latinských citátů.

On hlavně byl původcem, že v rodině značně se rozšířila grafomanie, nemoc to, která se projevuje zbytečným popisováním čistého papíru. Strýc Jindřich sám často doprovázel své životní příhody úvahami v řeči vázané i nevázané, a to ke škodě svých obchodních podniků, z nichž ani jediný toto stálé soužití s ladnými bohyněmi umění na dlouho nevydržel.

Ale teprve když se uchýlil do soukromí, počal se strýc starati o jakýsi po…