Povídky

Výhody nešťastné lásky

Hejtman Julián Vobora vešel do svého mládeneckého bytu se svou třínedělní dovolenou v kapse. V prostranném a pohodlně, ale beze všech ohledů na vkus zařízeném pokoji utíral vojenský sluha, Rusín, prach. Hejtman pověsil šavli a procházel se pomalu po úzkém koberci. Náhle se zastavil a otázal se: „Tak kam pojedeme tentokrát, Vasile?“

„Do Itálie, pane hejtmane.“

„Ale mlč! Dost mě tam naokrádali loni.“ A hejtman pokračoval ve své procházce, sem a tam, vpřed a zpět. Rozhovor s Vasilem byl proň pouze jakýmsi druhem samomluvy. Rusín byl u něho již na druhý rok a věděl o jeho výletu na jih. Ne, tam již nepojede. A velikých měst má již také po krk se všemi jejich muzei, výstavami a znamenitostmi. Člověk stárne, zpohodlní a ztrácí zájem o všecko.

Zažádal ovšem, jak je to nutno, o dovolenou pro určité místo, totiž ke své sestře. Ale pouze proto, poněvadž bydlela na vsi, kde odpadaly pro něho všechny přihlašovací formality. Neměl v úmyslu tam jeti.

Na výpravu do hor a lesů neb k moři nebylo také pomýšlení. Bylo po manévrech a podzim se hlásil studenými a nevlídnými dny. Hejtman Vobora, ovšem jako všichni lidé jeho stavu byl toho náhledu, že by bylo neodpustitelným hříchem státu byť jen jediný den z osmi neděl, na které měl právo, darovati.

Vzal do rukou armádní kalendář, chtěje se přesvědčiti, pokud jsou ještě bývalí jeho přátelé z garnison, kde kdysi dlel, na svých někdejších místech. Listoval bezmyšlenkovitě a zastavil se u písmenka Š, a usmál se své roztržitosti, když si ji uvědomil.

„Mrtví nejsou vedeni v záznamech aktivních gážistů!“ pravil sám k sobě.

Usedl na pohovku a zamhouřil oči. A jeho fantazie ztělesnila mu energickou tvář starého druha, Šablovského Jindřicha, nadporučíka. A zároveň se vynořila v jeho vzpomínkách známá dívčí hlava s hnědými zraky a kaštanovými vlasy.

Proč jen ta holka na Šablovském tak visela? Proč se ho držela jako klíště? Nepopustila, zatáhla ho dolů, hluboko dolů…

Je to divné, uvažoval hejtman. Měl jsem přece také všelijaké poměry, ale ani rozluky, které jsem zažil, neměly katastrofálního vzhledu. Zde vězí kaz v charakteru. Šablovský své děvče ze žárlivosti bil, z počátku. Z toho asi soudila, že to s ní velice vážně myslí. Taky se v ní snad zahnízdila myšlenka, že takové brutální projevy patří k opravdovému milování. Potom se karta obrátila. Ona to byla, která počala dělat svému milenci scény. Jaké to byly bohopusté, existenci ničící skandály! A na konec přišlo tragické rozuzlení v rudé, kouřící se krvi…

Miloval jsem taky, kdysi jako blázen, uvažoval Vobora dále, hle jak nudně to skončilo! A všecko, co následovalo potom, bylo ještě prostší… Lásky jsem obyčejně měnil se svými stanicemi… A žádnou z žen, které jsem poznal, to nepřekvapovalo. Každá věděla předem, že po ni přijde jiná na řadu, jak osud určí, snad to bude blondýnka, snad bruneta, možná že tlustá, možná že štíhlá, veliká či malá, co tomu nudnému chlapovi přijde pod ruku. Ovšem že jsem žádnou ze svých zbožňovaných nenapravova…