Povídky

Konkurenti

Laciná visací lampa na petrolej osvětlovala stůl, a její porcelánové stínítko zahalovalo ostatní předměty skromné jizby v stěží proniknutelný stín. Bylo po večeři. Na zpola odhrnutém ubruse ležely klíče od krámu. Sami Pinkus, dobrý čtyřicátník, prohlížel si zadní stránky v kalendáři, kde byly zaznamenány výroční trhy; jeho žena Ida počítala tržbu.

„Je to hloupé,“ pravil mrzutě Sami, ,,ve čtvrtek jsou taky Hostivice.“

„Pojedeš tam?“ ptala se ho manželka.

„Michlov nemohu pustit,“ odpověděl muž, „tam mám bezpečný obchod, říkal mi malý Hora, že tam přijede, všichni naši kramáři tam budou. Ale nechat v Hostivicích samotného toho darebáka Zélika, to taky nejde.“

Nehezká služka s upracovanýma rukama přišla si pro nádobí a pro ubrus. S ní vytratily se z jizby obě Pinkusovy dcerky, sedly si v kuchyni na bedničku od uhlí a bavily se se služkou, která myla nádobí. Nejstarší potomek manželů Pinkusových, středoškolský student, rozložil si na poklizeném stole svoje knížky a sešity a drbaje se v kučeravé hlavě a kousaje do držátka psal úlohu.

Po chvilce ticha pravila paní Ida: „Snad Zélik taky nepojede do Hostivic.“

„To je jedno,“ odtušil manžel, „tak tam pošle Fišera.“ Tím byl míněn starší příručí konkurenčního závodu.

„Jela bych tam,“ řekla nevrle paní Pinkusová, „ale kdo tady zůstane v krámě?“

„Tvůj otec! Jednou za uherský měsíc, to ho nezabije. Tvůj bratr stačí ten den sám na ty kůže. Zélika nemůžeme samotného nechat. Sebere nám naše kramáře, odradí nám kupce…“

Sami a Zélik byli poněkud příbuzní. Oba dva se jmenovali Pinkusové a jejich vzájemná nenávist měla i rodový původ; kterýsi zámožný děd nebo praděd oblíbil si kdysi Zélika více než všechny ostatní členy rodiny. Kromě toho měli také oba znesváření Pinkusové stejné obchody a pouze přes několik domů od sebe vzdálené.

Zélik Pinkus byl pomalu šedesátník, děti měl všechny zaopatřené, pohodlnější život a lepší síly ve svém podniku. Jeho žena byla velice známa mezi venkovským lidem, jmenovala se Kačenka, a podle ní říkal lid i celému obchodu „u Kačenky“ a dokonce přešel název Kačenka i na Zélika Pinkuse.

Také do krámu Sami Pinkusa zabloudily někdy panímámy, které se ptaly: „Jsme tady dobře u Kačenky?“ Sami přitakal a ukazuje na svou manželku, křičel: „Vidíte ji, tamhle ji máte, Káču.“ Jindy, když měl málo nebo nic co dělat, postavil se Sami téměř před obchod Zélikův a přemlouval venkovany prohlížející si konkurentův výklad: „Něco na šaty byste chtěli? Nebo košile? Pojďte se mnou, mám veliký výběr. Ke Kačence chcete? Já jsem taky Kačenka.“

Tuto nekalou soutěž nesl starý Zélik velice nemile, a často, když se střetl na ulici s policejním radou Potápkou, takto řezbářským mistrem, stěžoval si mu rozhořčeně do chování svého jmenovce: „Pane rado, co mám dělat s tím člověkem? Mám ho žalovat? Mám ho dát zavřít? Prosím vás, co si mám počít s tím uličníkem, jak se mám zbavit toho blázna?“

Když se oba Pinkusové sešli někde v cizím místě na jarmarku, neminul den nikdy bez potyček. Sami tře…