Povídky

Kalokagathia

Maxánek nebyl jistě krasavec. Hlavu měl poněkud šišatou a na ní husté jako smola černé vlasy; a ta hlava byla zasazena nějak hluboko mezi ramena, tak že se její nositel zdál přihrblým. Tato malá vada měla také za následek, že jedináček pana Aškenesa chodil po špičkách, jako nemocné kuře.

Již podle znění jeho rodového jména jste uhodli, že Maxánek náležel k synům vyvoleného národa. Bylo to na něm taky dokonale znát, a když se někdy odvážil z městských ulic dolů k řece do dělnického předměstí, vytýkali mu otrhaní kluci, které neznal a nikdy před tím ani nespatřil, jeho kmenovou či náboženskou příslušnost a házeli po něm koňské kobližky.

Toto vzezření synovo bylo panu Aškenesovi jedinou zárukou, že jeho syn je krev z jeho krve. Neboť musíme doznati, že byl pan Aškenes žárlivým. Kdysi překvapil svou manželku ve vlastním svém bytě s důstojníkem. Nedělali celkem nic zlého, seděli pouze vedle sebe na pohovce a drželi se za ruce. Ale podezíravý manžel nedal si svou utkvělou myšlenku vymluviti.

Paní Aškenesová byla tělnatá dáma v nejlepších letech s cihlově červeným obličejem a velká přítelkyně umění. Chodila do divadla a na koncerty, kdy jen k tomu měla příležitost, a o králi českých houslistů nepromluvila jinak než s povzdechem: „Ach, tenhle Kubelík!“ Taky svého muže brávala s sebou, a i ten postupem doby naučil se říkati: „Ach, tenhle Kubelík!“ Ale když po uměleckém požitku přišel pozdě večer domů a vzpomněl si, že panu Haluzovi, neprotokolovanému obchodníku v Počaplech, se na jeho objednávku vůbec neodpovědělo, a že učedník sám zavíral skladiště a při této příležitosti jistě aspoň kus podšívky, když nic jiného, strčil si pod kabát, tu se probouzel v Aškenesovi zase obyčejný pozemšťan. A svlékaje černý kabát a bílou naškrobenou košili místo díků za poskytnutý požitek proklínal ve svém srdci všecky umělce a umělkyně. Ještě když ubíral se na lože, v náhlé nenávisti proti virtuosům bručel si do vousů: „Aby sis zlomil obě nohy, až si půjdeš kupovat kalafunu!“

Jedináček manželů Aškenesových chodil do gymnasia. Příroda sice ani co se týče darů duševních nebyla vůči němu příliš štědrou, ale za to mu dala do vínku spokojenost, kteroužto pěknou vlastnost bylo lze vyčíst ze stálého úsměvu v tváři Maxánkově. „Proč se tak chytrácky usmíváte, Aškenesi,“ tázal se často, potřásaje hlavou, šedivý profesor češtinář. Ale brzy sám pohledem na svého žáka přicházíval do dobré nálady a počal před tváří třídy provětrávati zásobu svých vtipů. „Víte-li, Aškenesi, jaký je rozdíl mezi Herkulanem a vaší domácí úlohou? Tož abyste věděl: Oboje se musí teprve vykopat z tisícileté špíny.“

Třídním profesorem Maxe Aškenesa byl PhDr. Josef Kuřátko, přírodopisec, což bylo Maxovým štěstím, můžeme-li při relativnosti všech věcí lidských nazvati tak onen případ, když někdo zavčas nepropadne a neztratí rok, jak říkávají úzkostlivé osoby. Pan doktor byl srdce velice měkkého a nebyl by za živý svět sám někomu napsal na vysvědčení nedostatečnou. Teprve když některý pa…