Povídky

Sport a zdraví

Jsem dnes v hrozně měkké náladě.

Hned ráno, když jsem vstal z postele, podíval jsem se na nástěnný kalendář a přečetl jsem si na dnešek připadající heslo: „Nezoufej a pracuj!“ Zároveň jsem se přesvědčil, který den a kolikátého je; a tu jsem seznal, že slavíme opět smutné výročí dojemného skonu věhlasného pěstitele sportu a nezapomenutelného přítele našeho, Otakara Kuželky.

Svým objevem byl jsem tak rozrušen, že jsem si šel opět lehnout a oddal jsem se zbožným vzpomínkám na drahého člověka, který, ač byl lety mladší než já, přece byl jaksi mým vychovatelem a jenž mě získal pro sport aspoň v duševním smyslu, když bohužel jeho ušlechtilé snaze ve světě hmotných skutečností postavily se v cestu nepředvídané překážky.

Výchova k sportu byla ovšem za mých chlapeckých a jinošských let úplně zanedbávána. Turistika našeho prostředí spočívala jedině v tom, že naši otcové a matky vyšli si v neděli odpoledne se svým potomstvem do výletního místa asi tři čtvrtě hodiny vzdáleného, kdež jsme my děti sbíraly jahody po lese nebo jsme si hrály na zástavy a na slepou bábu, zatímco matky pojídaly bábovku a otcové posilovali se na zpáteční cestu šestikrejcarovým pivem, které nadýmalo jako mladý jetel.

Na střední škole nebyl u nás vůbec tělocvik, ani ne jako nepovinný předmět. Jak to bylo možné, nemohu s určitosti říci. Ale pokud vím, bylo příčinou tohoto zahanbujícího stavu nařízení místodržitele, tehdejšího hraběte a nynějšího knížete Thuna, které zakazovalo cvičení žactva v sokolovnách. Tím v ústavech, kde nebylo zvláštních tělocvičen, tělesná výchova mládeže docela odpadla.

Křivdil bych si, kdybych neuvedl na tomto místě svou poctivou snahu někdejší, nesoucí se k nápravě nedostatků školní výchovy. Měl jsem nejlepší úmysly soukromě tužit paže a chtěl jsem si již koupit činky.

Vzal jsem na potaz lékařský věhlas starého ranhojiče, který navštěvoval naši rodinu. Znamenitý muž ten zúčastnil se jako mladý člověk roku 1866 války proti Prusku, tam mu nastřelili lebku, a od těch dob žil skromně v našem městě z pense asi třiceti zlatých, kterou mu stát až do pozdního věku vypláceti musil.

„Nač potřebuješ svaly?“ namítl mi zkušený stařec. „Chceš být kovářem nebo se chceš prát v dupárnách?“ A tak moje dobrá předsevzetí padla do vody. Dnes toho lituji. Nebýt námitky starého ranhojiče, byl bych se mohl dnes oddat politické činnosti.

Mezi tělocvikem a sportem jest ovšem strašný rozdíl. Kdežto tělocvik je jaksi sám sobě účelem, tíhne sport k vyšším metám, totiž k dělání rekordů. Tělocvik jest, abych tak řekl, pouze předsíní sportu, a to docela temnou a nevzhlednou.

S Otokarem Kuželkou seznámil jsem se při sportovní příležitosti a hned na poprvé spatřil jsem pozdějšího svého druha a vůdce v celé jeho velikosti. Bylo to o plaveckých závodech. Kuželka obeplul třikrát rybník za dvě hodiny 18 minut a 33 a půl vteřiny, načež zmodral a zůstal na nábřeží bez ducha ležet. Bydlil jsem tehdy s medikem, který měl již na třicet semestrů, a tak jsem ledaco …