Povídky

Smysl života

Hloubavost Ferdáčkova se projevovala již v časném mládí, a to obzvláště v dobách, kdy byl nemocen. A Ferdáček churavěl často. Jeho matka, paní Hvízdálková, vdova po úředníku, brala slušnou penzi od státu a úroky z věna, které s ní její nebožtík muž dostal.

Paní Hvízdálková nedělala to jako jiné matky, které synkovi, stěžuje-li si na nějakou bolest, podvážou šátkem koleno a pak řeknou: „A už se kliď, kluku!“ Jemnocitná matinka, když Ferdáček začal naříkat, uložila ho hned do postýlky, rozetřela mu do koflíčka žloutek s cukrkandlem a poslala pro doktora.

Hvízdálkovic rodinný lékař byl starý pán se skly v zlatých obroučkách na nose, s holou hlavou a s krátce přistřiženými šedivými vousisky, které škrábaly jako všichni čerti. Rád si zažertoval zachovávaje při tom důstojnost svého stavu, ale hrůza z něho nešla.

Když vstoupil do pokoje, položil vážně klobouk a hůl na prádelník a čistě si svá zamlžená skla, naslouchal naříkání paní Hvízdálkové na chatrné zdraví Ferdáčkovo. Usmál se, potěšil a pak přistoupil k loži nemocného, pohladil kluka po hlavě a pravil: „Tak vyplázl jazyk!“

Potom si dal přinést kávovou lžičku, strčil ji synáčkovi do krku a kázal mu: „Řekl: á!“ Ferdáčka lžička poněkud dusila, vyrazil ze sebe skřek, který se spíše podobal hlásce b, doktor položil lžičku na noční stolek, ujistil matku, že není nijakého nebezpečí a napsal recept. Pro jistotu a pro uklidnění starostlivé matinky Ferdáčka ještě proklepal napřed i na zádech a lechtal hocha po těle strništěm svých vousů a dráždil jeho čich kořennou vůní, kterou šaty a celá vážná osoba starého dobrodince lidstva byly napuštěny.

Léků jeho se Ferdáček nebál. Hnědá medicína byla sice hořká, a kluk se šklebil jako opička, když polkl povinný svůj doušek, ale náhradou za tyto útrapy jej matinka pěkně politovala. Červená medicína však i chutnala dobře, tak trochu po malinové šťávě, a synáček byl by s radostí místo tří lžiček denně bral deset.

Paní Hvízdálková byla pouze křehká lidská bytost a nemohla tudíž ani mít povahu docela andělskou. A tak se stalo, že jí tu a tam přešla trpělivost a že svému synkovi v prchlivosti své našlehala na obzvláště citlivé místo. Když však uviděla svého Ferdáčka vzdychajícího v postýlce, slibovala si svatě, že se ho příště již netkne, když se tentokráte pozdraví, a nosila mu k jeho loži různé mlsy, zejména šlehanou smetanou nadívané trubičky, jejichž Ferdáček obzvláštním byl ctitelem.

Z ohledu na svou nemoc stavěl se ovšem Ferdáček necitelným vůči svodům nabízených sladkostí. Nesměl si zadat, a ačkoli se mu sliny sbíhaly v ústech, převaloval se unaveně na posteli a čekal, až matka odejde. Pak teprve opatrně počal prstíkem vyškrabovat šlehanou smetanu z trubičky a při tom se již projevoval jeho sklon k hloubání a mudrování. Říkal si: „Proč mi to matka nepřinese raději, když mi nic neschází? To by mi lépe chutnalo a nemusil bych se také za to stydět.“

Přese všechny jeho nemoci a churavosti paní Hvízdálková Ferdáčka přece jen dochovala. Vyro…