Don Juan

Další putování Dona Juana

Don Juan člověk nebyl, který pudy
svými by se byl řídil ve všem všudy,
naopak, o všech věcech uvažovat
měl ve zvyku, a tož když odcestovat
se rozhodl, a právě do Bruselu,
nebylo to tak zcela bez účelu.

Měl totiž přítele tam ze studií,
či spíše z nočních toulek po Paříži,
jež často víc než vážná práce sblíží.
Úředník v ministerstvu kolonií
byl otec toho muže mladého.
Don Juan rozpomněl se na jeho
pozvání, věděl, vítaným že hostem
synovi bude i starému pánu,
o kterém doufal, že mu bude mostem
k uskutečnění životního plánu.

Však nám den každý věru dává lekce,
že nelze obejít se bez protekce.
Don Juan velmi moudře po stránce
té postaral se. Jeho ochránce
snadno svým vlivem a svou známostí ho
do kurzu dostal koloniálního.

Studiu černošských tam dialektů
se rek náš oddal, probral nauku
o vhodném dobývání kaučuku
a vše, co bylo školním ve prospektu.
A po skončení přípravné té práce
byl ihned přijat do administrace
Konga. I rozloučil se s mnoha díky
s hostitelem svým a jel do Afriky.

Velice mnoho rozmanitosti
nacházel v osadní své činnosti.
Rozsáhlý okres ovládal co správce,
při pracích dozorcem byl, učitelem
i vojákem – a to byl s duší tělem! –
V pustinách kočkovité honil dravce
a spokojen byl. V duchu si vždy znovu
myšlenku opakoval Caesarovu:
„Líp je zde černochům být prvním svatým,
než v Evropě kdes kdoví kolikátým!“

Zajímaly jej domorodé kmeny,
jak mužové jich, tak i jejich ženy,
jež v tichých nocích do bílého stanu
návštěvou přicházely k Evropanu.
Non disputandum est de gustibus!
Než don Juan spíš evropský měl vkus.

Uprostřed vegetace tropické
dvě léta na půdě žil africké.
Za ten čas zimnice též bahenní
zmírnila trochu jeho nadšení.
Pak na půl roku na zotavenou
jel do Evropy na dovolenou.

Zroseným zrakem plným zvláštní něhy
pohlížel z lodi na skalnaté břehy.
A dumal: Vrátím se či nevrátím?
Spíš ne! Než nerozhod’ se prozatím.

Ve zvědavosti výbojného mužství,
jež v milostná ho hnala dobrodružství,
pro niž svůj osud větrům náhody
svěřoval, která vždycky kroky jeho
do kraje dálného a neznámého
a mezi cizí vedla národy,
v podstatě třeba hledat příčinu,
že rovnou rozejel se k Berlínu,
jak vstoupil na evropskou pevninu.
Nic na světě ho zvláště nepoutalo,
co poznal jednou, napříště se zdálo
mu věcí lhostejnou a bezcennou,
již odhodil jak knihu přečtenou.

Se zájmem pochopitelným se taky
k národu upíraly jeho zraky,
jenž metodou svou železa a krve
v Evropě na místo se povznes’ prvé,
jemuž čin vzpourou je a hloubkou nudnost
a láska ku svobodě duše zrůdnost,
který hrd na úspěchy vlastních zbraní
zří na ostatní v pyšném pohrdání,
jenž říši založil, kde nad občany
věhlasně vládne strážník obávaný.

Don Juanovi kromě toho bylo
severní slunce již co změna milo.
Ulice čisté, rušné, řady domů
moderních, velkých, vše se líbilo mu,
i uniformy groteskního střihu
se značně zamlouvaly synu jihu.

Večer šel na koncert či divadlo
navštívil, jak mu zrovna n…