Don Juan

Návrat Dona Juana

Vzbouřené vlny stříkaly svou pěnu
přes vysokou a vzdorovitou stěnu
korábu, který v překotném svém běhu
se divě řítil k evropskému břehu.

Don Juan na palubě přešlapoval,
tesknotou nebyl trápen obzvláště,
těšil se z větru, jenž se obořoval
mu celou prudkostí svou do pláště,
zřel do vln, kouřil, nejed’ bez chutě
a za noci spal klidně v kajutě.

A tento sen se na oceánu
rozbouřeném zdál donu Juanu:

Sám sebe viděl, kterak do ložnice
vstupuje svého pěstouna a strýce.

Zřel tytéž věci, jako v mladém věku,
a to ho skoro trochu dojalo.
Vše tady na svém místě zůstalo,
nezvyklým byl tu pouze zápach léků,
jež kolem stály v četných lahvičkách.
Při synovcově vstupu ihned velká
a tlustá jakás ošetřovatelka
z pokoje vzdálila se po špičkách.

Na rozestlaném loži zabořena
v podušky bílé tiše ležela
postava vychrtlá a zubožená
starého strýce. Hlava zbělela
a tváře rozrušila choroba,
že sotva zbývala tu podoba.
Dlaň žlutá spočívala na břiše.
Jak supí zobák nos čněl do výše.

Ale kde byla teta–krasavice,
kdys drahá srdci synovce i strýce,
jež mámením své vrtošivé lásky
pokrevní obou rozrušila svazky?
Marně bys příchod její očekával.
Každičký předmět svědectví tu dával
jisté a smutné o nepřítomnosti
vládkyně domu zvědavému hosti.

Při zvuku kroků se tvář strnulá
zjasnila, těžká víčka zvednula
se zvolna, ruka, jejíž tvrdost znával,
teď mírně Juanovi kynula.
A stařec pravil: „Já tě očekával.“

Příchozí sed’ si k loži nemocného
a slova, která srdce potěší,
v hlaholu mírném plynula z úst jeho:
„Za sebou máš teď již to nejtěžší
a brzy zdráv zas budeš, díky bohu,
lepší se to, jak pozorovat mohu,
vypadáš dnes již zcela vesele
a za týden as vstaneš z postele.“

Don Diego zved’ k stropu vlhké zraky
a vzdych’ si: „Toť má naděje je taky!
Bohužel stáří též je nemocí,
proti níž není žádné pomoci.
A sám jsem. Smutně opuštěný vleče
ke hrobu dny své bez přátelské péče.

Ba, byl jsem trochu divné povahy.
Poměr se mezi námi neblahý
vytvořil. Bez rozumné úvahy
tys jednal mlád jsa. V tom byl původ sporu.
A srdce zavřela se na závoru.

Nuž, vidíš, teď by bylo radno již
nad minulostí udělati kříž.
I ty jsi sám. Mdle noha tvá se šine
po půdě studené a nehostinné.
Tvůj domov, kde sis hrál co malé robě,
kde v jinocha jsi rostl, zve tě k sobě.
Pojď, vtáhni klidně pod útulnou střechu
pro klid své duše a mně pro útěchu.
Mír srdcí bude tady sídlit s námi,
a oknem za bílými záclonami
budem se spolu dívat v nepohodu –
poslední pozůstalí svého rodu.“

Umlkl stařec. Žlutá ruka zvadlá
studeně na dlaň synovce se kladla.
Ten zachvěl se a odtáh’ ruku svoji
a vstal. Pak sem tam, chodě po pokoji,
hovořil takto:

„Milý, drahý strýče,
stejně jak vy i já bych myslil skorem,
že nebyli jsme bližním skvělým vzorem.
Divoké vášně, nezkrocené chtíče
zuřily v našich duších nestálých.
Po cestách svých jsme dobro nesili
a pomník jsme si nepostavili
ve vděčných srdcích lidí uznalých.
Co na tom? Ať si kdo chce co chce …