Don Juan

Smrt Dona Juana

Sledovaly jste věrně jeho kroky,
štěstí i strasti hříšných jeho dní,
doprovázejte ještě, moje sloky,
hrdinu mého k cestě poslední!

Se zrakem zaníceným nevyspáním
a jaksi cizí sobě samému
kráčel don Juan pustým tichem ranním
z rodného svého města. Srdce mu
prázdnota drtila, měl pusto v hlavě
a kupředu se vlekl namáhavě,
znavené tělo podpíraje holí,
až do tmy noční, jež ho v širém poli
překvapila. Tu mezi chladné hrudy
ke spánku složil vysílené údy.

Když ranní paprsky ho probudily,
zvedl se a v své cestě v témže směru
dál pokračoval, stále ku severu
obracel krok svůj k neznámému cíli,
šel z jitra do večera mnohé týdny
a měsíce, mdlý, bez citu a bídný.

Po stezkách, silnicích a srázech chodil,
na skály stoupal, potoky se brodil,
v nížinách tvář mu zžíhal slunce úpal,
na horách po umrzlém sněhu dupal.

Hubené tváře vous mu zakryl tmavý,
vlas dlouhý v nepořádku vlál kol hlavy,
a zrak, jenž kdysi plný žáru býval,
pod těžkým víčkem v svět se mrtvě díval.

Přečasto po vsích obcházíval chaty,
doprošuje se v hladu almužny,
psi strážní v cáry trhali mu šaty,
a mnohdy slyšel výkřik výhružný;
zhynula duše, odumřela pýcha,
sám nepochopoval, že dosud dýchá;
a stanul v úžasu, když kdysi z rána
versailleská před ním zjevila se brána.

Jak zloděj s hlavou sklopenou se plíže,
vešel don Juan branou do Paříže.
Celnici starou minul nejdříve
a potom v předměstském se brodil blátu,
za sebou nechávaje v divém chvatu
skladiští starých zdivo šedivé.
Hubené nohy jako hladní chrti
ho nesly vpřed až do Latinské čtvrti.

Paříž má onu velkou výhodu
před velkoměsty jiných národů,
že má tam bída též svou svobodu,
že není zakleta v svůj temný kout,
že na slunci se může protáhnout.

V blízkosti vysokého učení,
z jehožto živných prsů nadšení
jinoši sají vzácné mléko vědy,
don Juan sešlý, zničený a bledý
si sedl v hlavní rušné ulici
na dřevěnou a nízkou lavici,
a tupý zrak se bez lásky a hněvu
strnule nořil v průvod známých zjevů.

Elektriky a automobily,
kočáry, vozy sem tam jezdily.
A všude plno lidstva. Na chodníku
dav pestrý povalečů, pracovníků
se strkal. Před plnými kavárnami
studenti bavili se s grizetami.
Nádheru zřel jsi i šat ošumělý,
pokoru plazivou i pohled smělý;
sešly se tady všechny světa díly,
Rusové, Němci, Britové tu byli,
Japonci žlutí tváře usměvavé
a Afričani pleti různě tmavé.

Bloudící oko v tomto lidstva klubku
pojednou zavadilo o osůbku,
jež spěla krokem pružným jako k tanci
a vynikala jemnou elegancí.

Vzpomínka temná v Juanově hlavě
vyvstala mlhavě a namáhavě
na postavu tu, na té tváře rysy,
a zdálo se mu, že to znával kdysi.
Zda nebyla to ona dívka malá,
jež Juana kdys věrně milovala
a místo mytí líce utírala
si navlhčeným cípem ručníku
a při rozchodu mnoho povyku
a trapných výstupů mu způsobila,
a dokonce mu smrtí pohrozila?

„Riketo!“ zvolal. Dáma po hlase
se ohlédla a zastavila se,
a rychlý záblesk udivených zraků
spočinul na ubohém lidském vraku.
Ve t…