Nářek někdejší sličné zbrojmistrové
Slyším, jak babka naříká,
jež slula „sličná zbrojmistrová“,
a nad ztraceným mládím lká:
„Ha, starobo,“ zní její slova,
„ty z pokolení Jidášova,
cos na mne dolehla tak brzy?
Já chtěla bych být holka znova.
Zabila bych se, svět mne mrzí.
Vždyť moc já měla nad písaři
od Pánaboha samého
a nad knězi a nad kramáři.
Nebylo tenkrát mužského,
abych nemohla každého
si kolem prstu omotat,
jen vybylo-li na něho,
co ani pes by nechtěl brát.
Co pánů jsem já hloupá husa
ze samé lásky oslyšela,
to pro jednoho miliusa,
anžto tak ráda jsem ho měla!
Ať s jinými jsem vyváděla,
ten surovec mé srdce měl.
Ach, co jsem pro něj vytrpěla,
a on jen prachy na mně chtěl!
A já tím víc ho měla ráda,
čím víc mne, sprosťák, tlouk a bil:
mlátil mne přes hlavu a záda,
ale jak ‚líbat!‘ poručil,
hnedlinko si mne ochočil
a na chvilku ten pobuda —
to jsem to chytla! — něžný byl.
Co z toho? Hřích a ostuda.
Umřel, už je to třicet let,
já stará rachota tu zbyla;
a když se takhle dívám zpět,
čím teďka jsem a čím jsem byla,
tak jsem se tuze proměnila!
Když se tak vidím celá nahá,
jsem kost a kůže, mrcha shnilá,
až je mi mdlo: smrt na mne sahá.
Kde je to čelo běloučké,
vyduté obočí, blond vlasy,
kde ohnivé ty oči mé,
kterými, když jsem zmanula si,
já každičkého nabrkla si?
Kde důlek v bradě, pěkná ouška,
nosánek vyzývavé krásy,
kde tvář…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.