Závěť

François Villon

46 

Elektronická kniha: François Villon – Závěť (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: villon05 Kategorie:

Popis

E-kniha François Villon: Závěť

Anotace

O autorovi

François Villon

[1.4.1431-1463] Francouzský lyrický básník, tvůrce sociální „villonské balady“. Vedl nevázaný bohémský život (dvakrát se štěstím a dopomocí vlivných přátel unikl trestu smrti), byl v podstatě předchůdcem prokletých básníků.Ačkoli studoval svobodná umění na univerzitě v Paříži, pohyboval se neustále na scestí rváče, zloděje, tuláka i dobrodruha podsvětí. Byl členem kriminální organizace ‚Brotherhood Of TheCoquille‘ a dokonce i své básně psal zlodějskou hantýrkou....

François Villon: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

Název originálu
Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Závěť“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nářek někdejší sličné zbrojmistrové

Slyším, jak babka naříká,
jež slula „sličná zbrojmistrová“,
a nad ztraceným mládím lká:
„Ha, starobo,“ zní její slova,
„ty z pokolení Jidášova,
cos na mne dolehla tak brzy?
Já chtěla bych být holka znova.
Zabila bych se, svět mne mrzí.

Vždyť moc já měla nad písaři
od Pánaboha samého
a nad knězi a nad kramáři.
Nebylo tenkrát mužského,
abych nemohla každého
si kolem prstu omotat,
jen vybylo-li na něho,
co ani pes by nechtěl brát.

Co pánů jsem já hloupá husa
ze samé lásky oslyšela,
to pro jednoho miliusa,
anžto tak ráda jsem ho měla!
Ať s jinými jsem vyváděla,
ten surovec mé srdce měl.
Ach, co jsem pro něj vytrpěla,
a on jen prachy na mně chtěl!

A já tím víc ho měla ráda,
čím víc mne, sprosťák, tlouk a bil:
mlátil mne přes hlavu a záda,
ale jak ‚líbat!‘ poručil,
hnedlinko si mne ochočil
a na chvilku ten pobuda —
to jsem to chytla! — něžný byl.
Co z toho? Hřích a ostuda.

Umřel, už je to třicet let,
já stará rachota tu zbyla;
a když se takhle dívám zpět,
čím teďka jsem a čím jsem byla,
tak jsem se tuze proměnila!
Když se tak vidím celá nahá,
jsem kost a kůže, mrcha shnilá,
až je mi mdlo: smrt na mne sahá.

Kde je to čelo běloučké,
vyduté obočí, blond vlasy,
kde ohnivé ty oči mé,
kterými, když jsem zmanula si,
já každičkého nabrkla si?
Kde důlek v bradě, pěkná ouška,
nosánek vyzývavé krásy,
kde tvář…