Krvavá svatba

DRUHÉ DĚJSTVÍ

PRVNÍ OBRAZ

Předsíň v domě NEVĚSTY. Vzadu velké domovní dveře. Ještě je noc. Přichází NEVĚSTA v nažehlené bílé spodničce, plné krajek a vyšívaných vzorů, a v bílém živůtku bez rukávů. Stejně oblečena je SLUŽKA.

SLUŽKA: Dočešu tě tady.

NEVĚSTA: V tom vedru se nedá uvnitř dýchat.

SLUŽKA: V tomhle kraji se neochladí ani k ránu.

NEVĚSTA si sedne na stoličku a dívá se do ručního zrcadélka. SLUŽKA ji češe.

NEVĚSTA: Moje matka byla ze vsi, kde rostla spousta stromů. Z bohatého kraje.

SLUŽKA: Proto bývala tak veselá!

NEVĚSTA: Ale tady uschla.

SLUŽKA: Osud.

NEVĚSTA: Jako usycháme všechny. Ty stěny žhnou. Au! Netahej tak.

SLUŽKA: Chci ti upravit tu vlnu. Abys ji měla do čela. (NEVĚSTA se podívá do zrcadla.) Jsi krásná! Ach! (S obdivem ji políbí.)

NEVĚSTA (vážně): Česej.

SLUŽKA (ji češe): Takové štěstí máš, obejmeš muže, budeš ho líbat, ucítíš jeho tíhu!

NEVĚSTA: Přestaň.

SLUŽKA: A nejlíp ti bude, až se probudíš a ucítíš ho vedle sebe a on ti pohladí rameno dechem jako slavičím pírkem.

NEVĚSTA: Ty nepřestaneš?

SLUŽKA: Ale děvenko! Co je to svatba? Svatba je tohle a nic jiného. Je to snad cukroví? Jsou to kytice? Ne. Je to bělostná postel a muž a žena.

NEVĚSTA: O tom se nesmí mluvit.

SLUŽKA: To je něco jiného. Ale je to moc krásné.

NEVĚSTA: Nebo moc hořké.

SLUŽKA: Ty pomerančové květy od ženicha ti dám odsud sem, a věnec ti na vlasech jen zazáří. (Zkouší jí snítku pomerančových květů.)

NEVĚSTA (hledí do zrcadla): Sundej to. (Vezme snítku a dívá se na ni. Hlava jí zdrceně klesne.)

SLUŽKA: Copak?

NEVĚSTA: Nech mě.

SLUŽKA: Tohle není žádný smuteční den. (Povzbudivě.) Dej mi ty květy. (NEVĚSTA snítku zahodí.) Děvče! Chceš být nešťastná – že svůj věnec na zem házíš? Zvedni hlavu! Ty se nechceš vdávat? Tak to pověz. Ještě můžeš odřeknout. (Zvedne se.)

NEVĚSTA: To přejde! Jen mě u srdce zamrazilo. Koho nezamrazí?

SLUŽKA: Máš svého ženicha ráda.

NEVĚSTA: Mám ho ráda.

SLUŽKA: Máš, máš, já to vím.

NEVĚSTA: Ale je to tak velký krok.

SLUŽKA: Musíš ho udělat.

NEVĚSTA: Už jsem dala slovo.

SLUŽKA: Nasadím ti věnec.

NEVĚSTA (se posadí): Pospěš. Jistě už jedou.

SLUŽKA: Dřív než za dvě hodiny tu nebudou.

NEVĚSTA: Jak daleko je do kostela?

SLUŽKA: Pět mil podle vody, ale po cestě dvakrát tolik.

NEVĚSTA vstane a SLUŽKA si ji nadšeně prohlíží.

Probuď se, nevěsto,
dnes budeš mít svatbu.
Všechny řeky světa nesou
věnec na tvou hlavu!

NEVĚSTA (se usměje): Pojďme.

SLUŽKA (ji nadšeně políbí a tančí kolem):

Ať tě probudí
vavřín rozkvetlý
zeleným proutkem.
Ať tě probudí
svými větvemi
a silným kmenem.

Rány na dveře.

NEVĚSTA: Otevři! To jsou jistě první hosté. (Zajde do domu.)

SLUŽKA (překvapeně otvírá): To jsi ty?

LEONARDO: Já. Dobré jitro.

SLUŽKA: První ze všech!

LEONARDO: Copak mě nepozvali?

SLUŽKA: Pozvali.

LEONARDO: Tak jsem tady.

SLUŽKA: A tvoje žena?

LEONARDO: Já přijel na koni. Žena jede po cestě.

SLUŽKA: Někoho jsi potkal?

LEONARDO: Všechny jsem předjel.

SLUŽKA: Takovou jízdou si zabiješ koně.