Eseje

Granada

(z knihy Imprese a cesty)

I. Letní svítání

Hory v dálce vyvstávají s mírným hadím vlněním. Nekonečně křišťálová průzračnost předvádí vše v mdlé a matné záři. V houštinách stinných míst je noc a město se pomalu a líně zbavuje svých závojů, odhalujíc přitom kopule a starobylé věže ozářené jemně zlaceným světlem.

Domy se vyklánějí z okolní zeleně tvářemi s prázdnýma očima a tráva a vlčí máky a šlahouny půvabně tančí za zvuku slunečního vánku.

Stíny se zvedají a malátně se rozplývají, zatímco v povětří vrzají ptačí okaríny a rákosové flétny.

V dálavách tkví neurčité mlžné tvary a heliotropy topolových alejí a v jitřním chladu lze občas zaslechnout vzdálený bekot v basovém klíči.

Údolím Daura, pomazaným modří a tmavou zelení, poletují sytě černobílí venkovští holubi a usedají na topoly nebo na záhony žlutých květů.

Mohutné zvony dosud spí, jen semtam se bezelstně třepotá některý zvoneček z Albaicínu u nějakého cypřiše.

Rákosí, třtiny a vonné trávy se sklánějí k vodě, aby zlíbaly slunce, až se v ní začne shlížet…

Když se pak slunce objeví, téměř nezáří… A v té chvíli se zvednou a odejdou stíny, město se zbarví bledým purpurem, hory se c…