Eseje

Španělské ukolébavky

Dámy a pánové!

Není mým úmyslem při této přednášce něco definovat, jak tomu bylo v mých minulých vystoupeních, nýbrž něco zvýraznit. Nehodlám něco vykreslovat, nýbrž nadhodit pár myšlenek. Přesněji řečeno dát vám pár podnětů. Osvítit jakoby odleskem velikého oblaku každý kout a přítomným dámám věnovat pár kapesních zrcátek.

Chci sestoupit dolů k řece na břeh s rákosím. Pod žluté tašky střech. Za poslední domy vesnických ulic, kde tygři požírají děti. Jsem v této chvíli dalek básníka sledujícího čas na hodinkách, dalek básníka zápasícího se sochou, se snem, s pitevní anatomií. Utekl jsem všem svým přátelům za chlapcem, který jí nezralé ovoce a pozoruje mravence okusující ptáka přejetého automobilem.

Potkáte mě na návsích těch nejryzejších vesnic. V tuláckém povětří a v rozvlněném světle nápěvů, jež Rodrigo Caro nazval „ctihodnými matkami všech zpěvů“. Všude, kde se otvírá něžné růžové ouško chlapce nebo bílé ouško dívenky, která se strachem čeká, až v něm jehla propíchne dírku pro náušnici.

Při všech svých toulkách po Španělsku, již poněkud znavený katedrálami, mrtvými kameny a oduševnělými krajinami, jsem hledal živé a trvanlivé prvky živoucí chvějivé přítomnosti, kde nezamrzá čas. A v nekonečné spoustě těch prvků jsem sledoval stopu dvou z nich: stopu písní a sladkostí. Kdežto taková katedrála je pevně ukotvena ve své době, a tím vtiskuje trvalý výraz včerejška krajině v neustálém pohybu, taková píseň náhle vyskočí z toho včerejška do přítomné chvíle, živá a pulzující jako žába, zabudovaná do panoramatu jako čerstvě vysazený keř, a vnáší přitom do přítomnosti díky závanu své melodie živé světlo chvil z dávných časů.

Všichni cestovatelé jsou na nesprávné cestě. Chcete-li například poznat granadskou Alhambru, je předtím, než projdete jejími nádvořími a sály, mnohem užitečnější a poučnější ochutnat lahodný marcipán ze Zafry nebo dorty s mandlemi a medem od jeptišek, jež co do chuti a vůně podržují původní temperaturu paláce z doby, kdy ještě naplno žil, a upomínají na dávné světlo a podstatné rysy prostředí královského dvora.

Do melodie, stejně jako do cukroví a sladkostí vůbec, se vtěluje citovost dějin, jež z nich trvale vyzařují, ovšemže bez dat a událostí. Láska a vánek naší země se projevují v popěvcích a písních nebo v mandlové pochoutce zvané turrón a zprostředkují nám tak, na rozdíl od kamenů, zvonů, lidí s postavením a titulem, ba i na rozdíl od jazyka, živoucí život mrtvých dob.

Melodie vyjadřuje zeměpisný ráz a historický vývoj kraje mnohem lépe než slova a ostře vyznačuje přesně určené prvky obrysu, který smazal čas. Samozřejmě že taková romance není dokonalá, pokud nemá vlastní melodii, která ji obdaří krví a pulzem a přísným či erotickým ovzduším, v němž se pohybují jednající osoby.

Latentní melodie, strukturovaná od svých nervových center až po větvičky žil, v nichž tepe krev, dodává dějinné teplo textům, jež mohou být někdy prázdné, a jindy jejich hodnota tkví v pouhé evokaci.

Než půjdu dál, mu…