Eseje

Cante jondo, pradávný andaluský zpěv

Dnes večer jste se shromáždili v sále Uměleckého střediska, abyste vyslechli má skromná, ale upřímná slova, a chtěl bych, aby byla jasná a pronikavá a přesvědčila vás o podivuhodné umělecké pravdivosti, která se skrývá v pradávném andaluském zpěvu, nazývaném cante jondo.

Skupina intelektuálů a nadšených přátel, která převzala záštitu nad myšlenkou soutěže, nedělá nic jiného, než že bije na poplach. Vážení, hudební duše lidu je ve velice vážném nebezpečí! Uměleckému pokladu celé jedné etnické skupiny hrozí zapomnění! Dá se říci, že z podivuhodného stromu andaluské lyriky spadne každý den jeden list, že staří lidé si odnášejí do hrobu neocenitelné poklady minulých generací a že lidové prostředí celého Španělska kalí sprostý a stupidní příval kupletů.

To, co zamýšlíme uskutečnit, je důstojné a vlastenecké dílo. Je to dílo záchrany, dílo vroucné a láskyplné.

O cante jondu jste všichni slyšeli a určitě máte o něm více či méně přesnou představu… Ale je téměř jisté, že ve vás, kdo nejste zasvěceni do jeho historické a umělecké závažnosti, vyvolává představu amorálnosti, výčepů, opilství, kavárenské produkce, směšných vzlyků a škytání, prostě té takzvané španělskosti. Takové představě je však třeba právě kvůli Andalusii, kvůli našemu tisíciletému duchu a velice osobitému srdci zabránit.

Nelze dopustit, aby nejúchvatnější a nejniternější písně naší tajemné duše byly kárány jako hospodské a špinavé. Nelze dopustit, aby šňůra, kterou jsme spojeni s neproniknutelným Orientem, byla přivázána ke krku opilecké kytary. Nelze připustit, aby ta nejjiskřivější část našich zpěvů byla potřísněna ponurým vínem profesionálních frajerů a pasáků.

Nadešel čas, aby se, vedeny pudem sebezáchovy, spojily hlasy španělských hudebníků, básníků a zpěváků a průzračnou krásu a sugestivnost těchto zpěvů náležitě objasnily a vyzvedly.

Přiřazovat vlasteneckou a uměleckou myšlenku této soutěže k žalostnému obrazu zpěváka s ukazovátkem a karikaturními zpěvánkami o hřbitovech znamená naprosté nepochopení a naprostou neznalost toho, o co nám jde. Každý rozumný člověk si při četbě oznámení o tomto festivalu, pokud o věci nic neví, položí otázku, co vlastně cante jondo je.

Než půjdeme dál, je třeba zvláště rozlišit cante jondo a flamenco; provést zásadní rozlišení, pokud jde o starobylost, strukturu a ducha těchto písní.

Název cante jondo se dává skupině andaluských písní, jejichž ryzím a dokonalým prototypem je cikánská siguiriya, z níž se odvozují další písně, dosud uchovávané v lidu, jako je polo, martinete, carcelera a soleá. Písničky jako malagueña, granadina, rondeña, petenera atd. lze považovat za pouhý derivát dříve jmenovaných, a jak svou stavbou, tak rytmem se od nich liší. Tvoří skupinu zvanou flamenco.

Velký mistr Manuel de Falla, opravdová chlouba Španělska a duše celé této soutěže, má za to, že caña a playera, dnes téměř zcela vymizelé, mají ve svém původním stylu téměř stejnou kompozici jako siguiriya a její blíženc…