DENISA
Konečně! Na cele je Denisa. Drobná, jemná, hezounká panenka s dlouhými vlásky, žena neohrožená, vyzývající život k ustavičným soubojům; v té chvíli zdrcená. Přemáhala zdrcenost silou vůle, vděčná, že když se mi nepodařilo pro ni získat koupelnu, aspoň ji na reterátě polévám teplou vodou z kbelíku. Umyla si dlouhé vlasy a rozhlédla se: jeden šedivý kovový stůl, tři šedivé kovové židličky bez opěradel, tři kovové šedivé postele, šedivé přikrývky a skřínky na zdi, žluté linoleum, zeleně vymalováno, na stropě nalepeny kusy taveného sýra, svědkové čísi vzpoury proti jídelníčku, za vysokým oknem mříž a oplechované dveře bez kliky, zato s kukátkem. Tak to je konec. A poznala už dost, znala i bezútěšnost psychiatrických léčeben i plenty kolem umírajících v nemocnici, ale horší štace než je tato neexistuje. Zdrcenost z ní nevykoukla ani cípečkem, čím hůř jí bylo, tím byla veselejší, rozvernější. Smutek zaplašovala hravostí, odsouvala ho ze zorného pole; před vánoci, v nejhorším vězeňském čase, udělala z chleba stromeček, ozdobila ho staniolem ze snědených čokolád a dávaly jsme si pod něj dárky, a vymyslela i hru s chlebovými penízky, které jsme usušily na topení: strefovaly jsme se jimi do mističek plovoucích v umyvadle, a kdo bude mít víc zásahů, ten půjde dřív domů. Měla zásahů nejméně, tak obratem změnila pravidlo; legrace musí být. Pro chvilky libého ticha, kdy bych mohla jen číst, chvilky pro ni tak náročné, které mi uštědřovala hodně skoupě, jsem ji naučila hrát žolíky; mě hra nudila, hrála ji sama se sebou; celé hodiny si vykládala na přikrývce postupky a tercky a já se jen občas musela zvednout od knihy a jít se obdivovat, jak vyhrává. Měla úžasné štěstí v kostkách, ty jsme taky udělaly z chlebové střídy, házela jemnými, táhlými vrhy a lehce tvořila figury; měla však štěstí i v lásce, kostky hrávali s Jaroslavem, její láskou životní. Brzy jsem poznala, že je těžké nemít ji rád; a že je zatraceně náročné milovat ji. Když ona měla ráda a dostala strach, že by jí cit mohlo ohrozit zklamání, byla útočná.
„Evo, máte mě ráda?“ Tak se mě snad nikdo cizí ještě nezeptal.
Moje bláhová maminka, která už dávno nežije, se mě několikrát v pocitu ohrožení samotou, kterou si sama způsobovala, optala: „A Evíku, máš mě ráda?“ Denisa to řekla žertovným tónem, musela otázku zlehčit, byla hrdá, ale optat se taky musela, nesnesla o druhém nijakou pochybnost.
Odpověděla jsem taky v lehčím tónu, ostatně co má na takovou otázku člověk říkat, buď se nějak chová, anebo se tak nechová. „Ale to víte, že nemám.“
„Evo!“ varovala mě, „neserte mě! Já jsem pak strašně zlá.“
Zdroj lásky v ní byl nevyčerpatelný, láska byla způsob její existence. Láska pobloudilá, bláhová, láska ryze ženská, ale taky láska přátelská, dceřiná, mateřská a sesterská. A jako tvor žijící láskou a bažící po ní, odevzdávala se danému okamžiku vší svou silou a zdravou vůlí. Láska je, když JE! Z toho si odvozovala, že co je, JE! A co JE, je jediné platné. A následky? Ach, jak daleko máme v přítomné chvíli do následků! A přesto, ačkoli tak plná lásky, sčítala než je, ty zlomyslné následky. Ve vězení se jí pak láska rovnou proměňovala v trýzeň ztrát, vězení bylo tím nejhorším následkem lásky. O ženách, které žijí spontánně, tím okamžikem, který právě je, se říká, že jsou potvory; jim se skutečně vměstná do života víc citů, víc lásek, víc toho, co zrovna JE, než lidem odpovědným, oněm nemotorům, majícím přítomnost jen za průsečík mezi minulým a budoucím, anebo oněm chladným mozkům, kteří mají život i city v něm spočítané. Denisu bych nejen zaváhala, odmítla bych ji nazvat potvorou. Denisa byla pro každou tu právě probíhající chvíli, pro každý ten další cit žena vždy znovu čistá. Odevzdávala se pokaždé zplna, bez výhrad, bez postranních úmyslů, „jen tak“, pro tu krásu prožitku. Taky se o těchto lidech říká, že žijí, jako když hrom bije; Denise bil hrom kolikrát do roka a jeho hřmění se v následcích překrývala.
Těsně předtím, než mi vlídný osud poslal Denisu do cesty, nám …
