Přítelkyně z domu smutku

Eva Kantůrková
(Hodnocení: 1)

49 

Elektronická kniha: Eva Kantůrková – Přítelkyně z domu smutku (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: kanturkova04 Kategorie: Štítky: ,

Popis

Eva Kantůrková: Přítelkyně z domu smutku

Anotace

Eva Kantůrková – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

1 recenze Přítelkyně z domu smutku

  1. Petra Trpalová

    V téhle knize je věrně vylíčené ponuré a neosobní prostředí ruzyňské věznice, ve které se odehrává řada osudů vězenkyň. Ať už jde o drzou cikánku Majku, svéráznou Helgu, nebo poněkud labilní Helenku, všechno to jsou silné lidské příběhy. Svým způsobem je tahle kniha osobní zpovědí Evy Kantůrkové, která si coby politická vězeňkyně v osmdesátých letech také užila své.

Přidat recenzi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

DŮM SMUTKU

Jsou to čtyři křídla budov zahnědlé barvy na okraji Prahy. Dvě spojovací křídla, nižší a kratší, obsahují kanceláře, skladiště, šatny, lékařskou ordinaci, knihovnu a taky takzvanou kulturní místnost, obrovský sál vyhlížející jako opuštěná hospoda, ostatně stále prázdný; dvě delší křídla, ležící rovnoběžně a uzavírající spolu s křídly kratšími dva dvory, vycházkový a zauhlovací, obsahují cely. Dělba to je i zvenčí názorná, delší a vyšší křídla architektonicky člení jen řady zamřížovaných oken.

Delší křídla jsou nadél přepůlena chodbami, z nichž se na obě strany vchází do místnosti pro osm, dvanáct, čtyři, šest, ale taky jen dva vězně. Všechny cely jsou však přeplněné, kde mají být dva, jsou tři, kde čtyři, je jich šest, a přeplněnost je z chodby obhlédnutelná dveřními kukátky; u větších cel jsou kukátka dvě, jedno ještě přidělané ve stěně. Výseč stěny se dovnitř rozšiřuje v obzírací trychtýř, a ten je umístěný tak, aby obhlédl i turecký záchod, ničím nezastřený.

Jak se vězeň, kterého vedou z pátého patra od výslechu anebo na procházku na dvůr, noří hloub a hloub do budovy, omamuje ho pach stále hustší. V prvních dvou měsících mě předvaděč vodil pachem budov čtyřikrát denně, na výslech, z výslechu, na výslech, z výslechu, otevíral a zavíral spoustu katrů a pokaždé mi dal v mříži přednost, nikoli z kavalírství, ale protože je takový předpis; nikdy neřekl „prosím“, když mě pouštěl před sebe, ale já vždycky řekla „děkuji“, když mě nechal projít; a jednou jsem poznamenala, pod vlivem humanitní iluze: „Dýcháme oba stejný vzduch.“ Ta iluze dostala potom přímý zásah: zas mě vezli k výslechu a do výtahu přistoupil propocený řimbuch, brada ocelová a vlasy krátce přistřižené, bylo léto, vedra, v celách na jižní stranu se ženy v nevyvětratelném smradu dusily a omdlévaly srdečními nevolnostmi, a vyšetřovatel, jedoucí do vězení za prací, udělal vtip, když mě uviděl: „To se tak někdo má, sedět si v chládku.“

A ochota nést osud statečně mě jednou opustila taky v souvislosti se smradem; to bylo zas v lednu, šly jsme husím pochodem dolů hlavním schodištěm na dvůr na vycházku, ruce zabaleny do přikrývek, které na mraze přehodíme přes chatrný oděv, na nohou papírové pantofle, které jsme si do sněhu vycpávaly vatou, a okýnko schodištní šachty bylo rozbité a já uviděla půlkou vteřiny ven do mrazivé zářivosti a současně proti mně zdola vanul ten pach; co tu dělám, napadlo mě, proboha, jak jsem se tu octla! Pach vězení lpí ve vlasech, v šatech, v kůži, v matracích, v přikrývkách, v podlahách, ve stěnách, v kovu postelí i v očích žalářníků; obsahuje kouř z cigaret, nevyvětratelný, neboť okna jsou malá a mají nejen mříž, mají taky hustou kovovou síť, která téměř nepropouští vzduch, v pachu je obsažena nemytost těl a jejich nemoci, smrad záchodů a špatného jídla, smrad vzduchu do mrtě vydýchaného. Přivyknout nedostatku kyslíku je první úkol vězňova těla; po uvyknutí zbude vězni půlka sil, a tu z něj hodlá vysát vyšetřovatel.

Vězení je mnohoobsáhlá pr…