Přítelkyně z domu smutku

LIBUŠKA

Vyprávění o Majce se však neobejde bez vyprávění o Libušce. Jak jsem vyrozuměla, Libušku měla Majka za původce své vězeňské zkázy; než přišla Líba k Majce na celu, byla Majka slušná dívka, tedy vězeňsky slušná dívka: nelezla na okno, nemluvila do záchodu, nekoňovala a nerozkřikovala se na referenty. Byla u referentek oblíbená, ale potom je zklamala, s Libuškou přišla na chuť vězeňským prohřeškům, až ztratila všechna práva vězeňsky slušných dívek, tedy právo na balíček z domova a právo na nákup ve vězeňské kantýně za vlastní peníze. Ta cela byla nekázní vykřičená, když mě do ní přivedli, dívky mi vyprávěly, že paní, co s nimi byla přede mnou, na ně ustavičně žalovala a nakonec dosáhla svého přeložení. Mstivá referentka – dívky jí přezdívaly Brejlička, protože v kukátku, k němuž se blížila velmi tiše a do něhož se dívala častěji než ostatní referentky, se vždy zaleskly její brýle – dokonce vrátila už došlý Majčin balíček zpátky domů. Tak se Majka stala odvislá od eráru a závislá na mužích, na telefonu, na okně, na motácích, čímž se octla v bludném kruhu. Zkáze však podlehla ochotně, protože vězeňská slušnost a vězeňská nuda mají k sobě neskonale blízko. Ve vazbě není celý den co dělat, knihy jsou rozsalátované a takové, že budí spíš výsměch než chuť je číst, jedinou povolenou hrou je „člověče, nezlob se“, a to už musí být vězeň velký blb, aby vydržel u figurek celý den, povídat si není už co a široko daleko se nic neděje, na výslech vezmou tyto dívky jednou a pak je drží ve vazbě, dokud prokurátor nesepíše žalobu a neodbude se soud, to trvá dva, tři i čtyři měsíce; spravedlnost trestá mnohdy nespravedlivě, ale zato jí to trvá hodně dlouho. Tak se musí vězeň zabavit, jak se dá. A taky potřebuje lidský dotek.

Na téže cele, kde byl Piérre, měla Libuška Toníčka, spíš ale kamaráda než milence, erotické řeči s ním vedla spíš dobíravé než dráždivé. Byl to zloděj několikrát trestaný, muž v nejlepším věku, snad ženatý, ale rozhodně byl otcem dětí, psal o nich v motácích. Byl, na rozdíl od Piérra, člověk rozvážlivý, často Libušce domlouval a krotil ji; měl k ní vztah jako k mladší sestře. To bylo dost zvláštní, protože on, a ne Piérre, se dostával do konfliktů s dozorci, jednou byl několik dní svázán v „medvědu“. Toníček si dal při posledním věznění vytetovat přes celou hruď a břicho barevně mexického orla, dost jsem nepochopila, čím mu byl symbolem, spíš ale síly než svobody; z lásky ho Libušce často překresloval. Měl-li na prsou a na břiše to, co nakreslil na papír, byla to krása hodně smyslná. Toník s Piérrem vymýšleli a kreslili dívkám i křížovky, ceněni jimi za tak vysokou inteligenci, Libuška ale ztěží složila větu holou, natož aby uměla zaklesávat slova do sebe. Dopisy jí předpisovala Majka, Libuška je opisovala s jazykem vyplazeným a písmem dětským. Radši mluvila po telefonu, její hlas se nad otvorem nesl mnohokrát za den: „Toníčku, telefon!“ Měla osobitý slang, plný živelného vtipu.

Za dobu, kterou jsem byla v Ruzyni, stačila Libu…