Médeia

CHŮVA (stojí před Médeiným domem):

Kéž neprolétla, plujíc v dálnou Kolchidu,
loď Argó nikdy jícnem temných Symplégad,
kéž neskácel se nikdy v lesích pélijských
smrk pod sekyrou, aniž vesly ozbrojil
kdy ruce reků, kteří rouna zlatého
šli dobýt Peliovi! Pak by Médeia,
má paní, nepřiplula do zdí Iólku
jsouc vzňata divou láskou k Iásonovi ,
a nemusela svésti Peliových dcer,
by usmrtily otce, ani v Korintě
teď bydlit s chotěm, s dětmi. Pravda, má ji rád
lid této země, do které se utekla
a ona s Iásonem věrně nesla vše
– a to je přece jistě blaho největší,
když jedna mysl pojí ženu s manželem –;
však teď je konec lásky, vše je samý boj!
      Své děti i mou paní zradil Iásón
a pojav za manželku dceru Kreonta,
jenž vládne zemi, na loži spí královském;
a zneuctěná Médeia, ta ubohá,
se dovolává přísah, volá pravici,
jež slíbila jí věrnost, bohy za svědky
si bere vděku, jímž jí splácí Iásón.
A bolu odevzdána leží o hladu
a rozplývá se v slzách po celý ten čas,
co manželovo provinění poznala;
a nehne okem, nepozvedá od země
své tváře; jako skála, jako příboj vln
je hluchá k domlouvání věrných přátel svých!
Jen někdy pootočí šíji bělostnou
a nad svým otcem úpí sama u sebe
i nad domovem, vlastí, které zradila,
když prchla s mužem, jenž jí nyní pohrdá.
      Tak z vlastní bídy, chudák, trpce poznala,
co je to býti psancem vlasti zbaveným.
Ne radost, odpor cítí, zří-li děti své,
a já se bojím, že snad něco zamýšlí.
Má chmurnou mysl, nedovede snášet zlé.
Já znám ji, proto strach mám, aby do domu
snad tajně nevešla, kde lože prostřeno,
a ostrý meč si nevrazila do útrob,
neb aby nezabila vládce, královnu
a nestihl ji osud ještě bědnější.
Je věru hrozná: kdo se s ní dá do boje,
ten nedobude snadno palmu vítěznou! –
Však hle, tu přicházejí děti z rejdiště!
Ty jistě málo dbají útrap matčiných:
vždyť mladá mysl nemiluje zármutek.

VYCHOVATEL (vejde s dvěma chlapci):

Ty stará služebnice v domě paní mé,
co tady stojíš o samotě u dveří
a sama sobě na los trpký žaluješ?
Což tě snad nechce Médeia mít u sebe?

CHŮVA (zatímco děti se stranou zabaví):

Iásonových dětí starý pěstoune,
všech řádných sluhů bolestně se dotýká
přec osud pánů, které stíhá neštěstí;
a moje bolest vzrostla tak, že pojala
mě touha vyjít před dům a los Médeiin
zde nebesům a zemi nahlas žalovat.

VYCHOVATEL:

Což neustává dosud lkáti, nebohá?

CHŮVA:

Tys dobrý! Toť vší trýzně teprv začátek!

VYCHOVATEL:

Ta pošetilá! – ačli smím tak pány zvát.
Vždyť neví dosud o útrapách nových nic!

CHŮVA:

Co to, ach, starče? Pověz mi to upřímně!

VYCHOVATEL (odmítavě):

I nic! Už to mě mrzí, co jsem prozradil.

CHŮVA:

Ach, při tvé bradě, neskrývej to družce své!
Chci o všem pomlčeti, musí-li to být.

VYCHOVATEL (důvěrně):

Já přišel k peirénskému zřídlu svatému,
kde nad kostkami staří lidé sedají,
a tam jsem čísi zprávu tajně vyslechl,
že vládce naší země Kreón zamýšlí
prý tyhle děti z Korinta pryč vypudit
i s matkou. Ovšem, je-li ta zvěst prav…