Stopařův průvodce po galaxii

Kapitola 22

Stál zády k Arthurovi a pozoroval, jak poslední odlesky světla mizí v temnotách za obzorem. Byl vysoký, na sobě prosté, šedé roucho. Když se otočil, ukazoval pohublou, distingovanou tvář, ustaranou, ale nikoli nelaskavou. Tvář bankéře, jemuž byste s radostí svěřili své konto. Zatím se však neotočil, dokonce ani nereagoval na Arthurovo překvapené kviknutí.

   Konečně zmizely i poslední sluneční paprsky. Muž se otočil. Jeho tvář byla stále odkudsi osvětlená, a když Arthur zapátral po zdroji světla, spatřil o několik kroků dál malé plavidlo - nejspíš vznášedlo, jak odhadl. Kolem něj se rozlévala kaluž bledého svitu.

   Muž pohlédl na Arthura. Smutně, zdálo se.

   "Vybrali jste si k návštěvě naší mrtvé planety studenou noc," řekl.

   "Kdo... kdo jste?" vyblekotal Arthur.

   Muž odvrátil oči. Zdálo se, že po jeho tváři opět přeběhl výraz smutku.

   "Jméno není důležité," řekl.

   O něčem přemýšlel. Aspoň to tak vypadalo. Domníval se zřejmě, že konverzace se nesmí uspěchat. Arthura to uvádělo do rozpaků.

   "Já... ehm... vy jste mě ale vylekal...," začal nešikovně. Muž na něj pohlédl a mírně zdvihl obočí.

   "Hmm?" otázal se.

   "Že jste mě vylekal."

   "Neznepokojujte se. Neublížím vám."

   Arthur se na něj zamračil. "Ale stříleli jste na nás! Ty rakety přece..."

   Muž zíral do hlubin kráteru. Slabá záře z Marvinových očí vrhala sotva patrné rudé stíny na ohromnou vorvaní mršinu.

   Muž se ironicky pousmál.

   "Automatický systém," vysvětloval s mírným povzdechem. "Archaické počítače v útrobách planety odtikávají temná tisíciletí... čas doléhá na jejich zaprášené databanky... Zřejmě jim občas přeskočí, a tak vystřelí, jen aby porušily tu zoufalou monotónnost."

   Vážně pohlédl na Arthura a dodal: "Jsem totiž velký přívrženec vědy."

   "Aha... ehm... fakt?" koktal Arthur. Mužovo podivné, ač laskavé chování ho vyvádělo z míry.

   "Jistě," potvrdil muž a klidně zmlkl.

   "Aha... ehm...," zajíkal se Arthur. Připadal si jako člověk páchající cizoložství, náhle překvapený příchodem milčina manžela, který se však jenom převlékne kalhoty, prohodí několik nezávazných poznámek o počasí a zase odejde.

   "Vypadáte nesvůj," vyjádřil muž zdvořilou účast.

   "Ehm, ani ne... totiž vlastně ano. My jsme jaksi nečekali, že tu vůbec někoho najdeme. Domnívali jsme se, že jste všichni mrtví, nebo co..."

   "Mrtví?" podivil se muž. "Probůh, jen to ne! Jenom jsme spali."

   "Spali?" opakoval Arthur nevěřícně.

   "Ano, po dobu hospodářské krize." Kmeta zjevně nezajímalo, jestli pozemšťan rozumí jedinému slovu z toho všeho, a tak ho Arthur musel znovu pobídnout k řeči:

   "Ehm... hospodářská krize?"

   "Před pěti milióny let se galaktická ekonomika zhroutila, a vzhledem k tomu, že planety stavěné na zakázku jsou něco jako luxusní zboží, tak..."

   Odmlčel se a pohlédl na Arthura.

   "Víte o tom, že stavíme planety?" zeptal se vážně.

   "Ehm... ano," koktal Arthur, "domníval jsem se jaksi..."

   "Fascinující práce," pokračoval stařec a do výrazu se mu vkradla nostalgie. "Nejradši jsem dělal pobřeží. Jak já si užil, když jsem dělával fjordy..., ale k věci," snažil se znovu navázat nit. "Přišla hospodářská krize, a tak jsme si řekli, že nám ušetří spoustu nepříjemností, když ji jednoduše prospíme, a naprogramovali jsme počítače, aby nás oživily, až bude po krizi."

   Kmet potlačil slabé zívnutí a pokračoval:

   "Počítače jsme napojili na ukazatele cen na galaktické burze, aby nás oživily, až všichni přebudují ekonomiku natolik, aby si naše poměrně drahé služby mohli dovolit."

   Arthur, stálý čtenář burzovních zpráv v Guardianu, byl do hloubi duše otřesen.

   "To bylo od vás ale hodně ošklivé, nemyslíte?"

   "Vážně?" podivil se muž mírumilovně. "Nedivte se, jsem trochu…