Sbohem a dík za všechny ryby

Kapitola 18

Letní den v Islingtonu, plný truchlivého kvílení strojů na restaurování starožitností.

   Fenchurch samozřejmě neměla odpoledne čas, a tak se Athur s pohledem blaženě zamženým potuloval a nahlížel do všech obchodů, které jsou v Islingtonu velmi praktické, jak jistě potvrdí každý, kdo pravidelně shání staré nástroje na opracování dřeva, helmy z búrské války, mlýnské kameny, kancelářský nábytek nebo ryby.

   Slunce se opíralo do střešních zahrádek. Pražilo na architekty a instalatéry. Pražilo na advokáty i zloděje. Pražilo na krámky s pizzou. A obzvlášť pražilo na agenty s nemovitostmi.

   Pražilo i do Arthura, když vcházel do obchodu se starožitným nábytkem.

   "Tohle je moc zajímavý dům," vykládal majitel obchodu vesele. "Má sklep, odkud vede tajná chodba do blízké hospody. Byla zřejmě vybudována pro Prince Regenta, aby v případě potřeby mohl uniknout.

   "Myslíte pro případ, že by ho někdo přistihl, jak kupuje nábytek z loupané borovice," poznamenal Arthur.

   "Ne, proto ne," bránil se obchodník.

   "Musíte mi prominout," omlouval se Arthur, "jsem strašně šťastný."

   "Chápu."

   Zamženě bloumal dál a najednou zjistil, že je před kancelářemi hnutí Greenpeace. Vzpoměl si na obsah přihrádky, kterou nadepsal "K vyřízení - spěchá!" a kterou od té doby ani neotevřel. S veselým úsměvem vpochodoval dovnitř a oznámil, že přináší příspěvek, aby mohli být delfíni puštěni na svobodu.

   "To je náramná švanda," řekli mu, "běžte pryč."

   Takovou reakci přece jen nečekal, takže to zkusil znova. Tentokrát se vysloveně rozzuřili, a tak jim jen nechal nějaké peníze a šel zase ven na slunce.

   Krátce po šesté se vrátil k Fenchurchinu domu v postranní uličce, v ruce láhev šampaňského.

   "Podrž to," vyzvala ho, vsunula mu do ruky tlusté lano a zmizela ve velkých dveřích z bílého dřeva, na nichž se na černé železné zástrčce houpal mohutný visací zámek.

   Dům byl přestavěný ze stáje a stál za zchátralou budovou Královské zemědělské koleje v Islingtonu v uličce zabydlené jinak lehkým průmyslem. Kromě velkých stájových dveří měl dům také normální vstupní dveře s elegantně natřenými dřevěnými výplněmi a klepátkem v podobě delfína. Jediné, co na nich bylo divné, byl práh, vysoký skoro tři metry, protože dveře byly umístěny ve vyšším ze dvou podlaží a patrně byly kdysi užívány ke skládání sena pro hladové koně.

   Z cihlové zdi nade dveřmi vyčuhovala stařičká kladka, a přes ni bylo provlečeno lano, jehož konec teď Arthur držel. Na druhém konci lana viselo violoncello.

   Dveře ve výšce se otevřely.

   "Fajn," ozvala se Fenchurch, "zatáhni za provaz a pak cello srovnej a pošli mi je."

   Arthur zatáhl za provaz, pak čelo ustálil.

   "Ale teď nemůžu tahat za provaz, to bych musel cello pustit."

   Fenchurch se nahnula dolů.

   "Držím ho," křikla. "Můžeš tahat."

   Nástroj s lehkým pohupováním doputoval na úroveň dveří a Fenchurch ho vmanévrovala dovnitř.

   "A teď pojď nahoru," zavolala.

   Arthur zvedl tašku s nákupem a vešel stájovými dveřmi. Chvěl se vzrušením.

   Místnost v přízemí, kterou už předtím krátce zahlédl, byla jen zhruba zařízená a plná krámů. Stál tam mohutný starý litinový mandl, v koutě bylo složeno překvapivé množství kuchyňských dřezů. Arthur se nejprve lekl, když tu uviděl stát i kočárek, ale hned zjistil, že je hodně starý a zcela bezproblémově plný knížek.

   Stará betónová podlaha byla nádherně popraskaná. V takovém rozpoložení se Arthur nacházel, když vykročil vzhůru po rozvrzaných dřevěných schodech v rohu na druhém konci místnosti. Dokonce i popraskaná betónová podlaha mu připadala téměř nesnesitelně smyslná.

   "Kamarád architekt mi pořád říká, že by s tímhle prostorem dokázal udělat divy," vykládala Fenchurch konverzačně, zatímco se Arthur nořil z otvoru v podlaze.

   "Vždycky přijde, stojí v úžasu a brblá cosi o prostoru a objektech a událostech a úžasných kvalitách světla, načež řekne, že potřebuje tužku a na pár týdnů zmizí. Takže se tu žádné úžasné věci zatím neodehrály."

   Horní místnost však byla i tak úžasná, jak si Arthur všiml, když se rozhlédl. Střídmě vymalovaná a zařízená hlavně polštáři a kromě jiného i stereo aparaturou s reproduktory, jaké by udělaly dojem i na hochy, co postavili Stonehenge.

   Byly tu bledé květiny a zajímavé obrazy.

   V půdním prostoru byla vybudovaná jakási galerie ukrývající postel a také koupelnu, v níž, jak mu vysvětlila Fenchurch, by se dala houpat kočka. "Ale," dodala, "jen kdyby to byla hodně trpělivá kočka a nevadilo jí, že se párkrát pořádně praští do hlavy. Tak. To by bylo."

   "Ano."

   Chvíli se na sebe dívali.

   Z chvíle se stala delší chvíle, a najednou to byla hodně dlouhá chvíle, tak dlouhá, že se dalo těžko říct, odkud všechen ten čas pochází.

   Pro Arthura, který dokázal upadnout do rozpaků, když byl dostatečně dlouho ponechán o samotě s žíhanou voděnkou, to byl okamžik plynulého zjevení. Náhle si připadal jako zvíře narozené v zoo a chované v těsné kleci, které se jednoho rána probudí a zjistí že dvířka jeho klece tiše zejí dokořán a do dálky, až ke vzdálen…