Restaurant na konci vesmíru

Kapitola 20

Restaurant existoval dál, jen všechno ostatní ustalo. Časová relastatika ho udržovala a chránila v nicotě, jež nebyla jen pouhým vakuem. Bylo to prostě nic - i vakuum musí v něčem existovat.

   Dóm chráněný silovým polem opět zneprůhledněl. Večírek skončil, hosté odcházeli. Zarquon zmizel spolu s vesmírem. Časové turbíny se chystaly přetáhnout restaurant zpět přes okraj času, aby byl připraven, až přijdou hosté na oběd. Max Quordlepleen se ve své malé šatně se zataženými záclonami snažil sehnat časofonem svého agenta.

   Na parkovišti stála zavřená a tichá černá loď.

   Od restaurantu přijížděl zesnulý pan Cikorka Desiato, postrkovaný tělesným strážcem po pohyblivé lávce.

   Sestoupili jednou z průhledných rour. Když dorazili k limuzíně, dveře vzduchotěsné komory se otevřely a loď automaticky vtáhla kolečkovou židli dovnitř. Tělesný strážce nastoupil za ní, připojil svého šéfa na systém udržující smrtelné funkce a vsoukal se do malé pilotní kabiny. Tam nastartoval dálkovým ovládáním autopilota černé lodi, spočívající po boku limuzíny. Zafodu Bíblbroxovi se značně ulevilo - už přes deset minut se pokoušel loď uvést do pohybu.

   Černá raketa hladce vyklouzla z kóje, obrátila se a hbitě a tiše sjela po hlavní cestě. Na jejím konci prudce zrychlila, vřítila se do časové odpalovací komory a vyrazila na dlouhou cestu zpět do vzdálené minulosti.

   Jídelní lístek restaurantu na konci vesmíru cituje samozřejmě se souhlasem vydavatelů úryvek ze Stopařova průvodce po Galaxii:

   Historie všech významnějších galaktických civilizací obvykle prochází třemi stadii: přežití, zkoumání a tříbení, jinak známé jako fáze JAK, PROč a KDE.

   První fáze je například charakterizována otázkou "JAK si obstarat jídlo?", druhá "PROč vlastně jíme?", kdežto třetí "KDE poobědváme?".

   Jídelní lístek jde ovšem ještě dál a tvrdí, že Restaurant na konci vesmíru je příjemnou a kultivovanou odpovědí na poslední otázku.

   Nedodává však, že ačkoliv velkým civilizacím trvá tisíce let, než projdou fázemi JAK, PROč a KDE, malé sociální skupiny ve stresových podmínkách mohou projít tímto vývojem velmi rychle.

   "Jak jsme na tom?" zeptal se Arthur.

   "Bledě," odpověděl Ford.

   "Kam máme namířeno?" pípla Trillian.

   "Nevím," přiznal Zafod.

   "Proč?" naléhal Arthur.

   "Drž klapačku," navrhli mu Zafod s Fordem.

   "V podstatě tedy chcete říct," ignoroval Arthur jejich návrh, "že to nemáte v rukou."

   Loď se otřásala a pohupovala, až se všem dělalo špatně - to se Ford a Zafod pokoušeli vyrvat řízení autopilotovi. Motory řvaly a kňučely jako unavené děti v samoobsluze.

   "To praštěné vybarvení mě mate," stěžoval si Zafod. Jeho milostná pletka s černou lodí trvala skoro celé první tři minuty letu. "Vždycky když chceš zmáčknout některé z těch divných černých tlačítek s černým nápisem na černém pozadí, rozsvítí se černé světýlko, abys měl kontrolu, co jsi udělal. Co to má být? Snad nějaký galaktický hyperpohřebák?"

   Stěny houpající se kabiny byly rovněž černé, strop černý, sedadla - jen zpola dohotovená, neboť jediná významná cesta, již měla loď podniknout, se měla konat bez posádky - také černá, stejně jako šroubky, kterými byla ukotvena. I tenká podlahová krytina měla barvu noci, a když nadzdvihli cíp, objevili pod ní černou pěnovou hmotu.

   "Možná ji navrhoval někdo, jehož oči reagovaly na jiné vlnové délky," spekulovala Trillian.

   "Nebo neměl moc velkou fantazii," zabručel Arthur.

   "Možná že byl hodně depresívní," přisadil si Marvin.

   Ve skutečnosti - to se však nikdy neměli dozvědět - zvolili návrháři černou, aby vzdali čest truchlivému, politováníhodnému a z daní odečtitelnému stavu majitele lodi.

   Loď sebou trhla, až cestujícím nadskočil žaludek.

   "Pomalu," nabádal Arthur samozvané piloty. "Dostávám z toho kosmickou nemoc."

   "časovou nemoc," upřesnil Ford. "řítíme se časem nazpátek."

   "To ti teda pěkně děkuju," zasténal Arthur. "Teď se mi teprve udělá doopravdy špatně."

   "Jen si posluž," ušklíbl se Zafod. "Trocha barvy by tomuhle interiéru neuškodila."

   "Tohle že má být vytříbená konverzace po obědě?" odsekl Arthur.

   Zafod nechal řízení Fordovi a přiřítil se k Arthurovi.

   "Koukni, pozemšťane," obořil se na něho, "ty se starej o svou práci, jasný? Otázku k Definitivní odpovědi, jasný?"

   "Cože, tenhle nesmysl?" durdil se Arthur. "To jsme snad už dávno pustili z hlavy."

   "Já ne, chlapečku. Víš, co říkaly myši - v jistých kruzích má cenu ohromného balíku. A všechno je to v tý tvojí hlavě, nebo co to máš."

   "Nojo, ale..."

   "Žádný ale! Přemýšlej o tom. Smysl života! Když budeme mít v rukou tohle, můžeme vydírat všechny psychiatry Galaxie - a to by hodilo pěknej balík. Já dlužím svýmu hotovej zlatej důl."

   Arthur zhluboka nabral dech, ale bez valného nadšení.

   "Dejme tomu, ale kde začít? Jak to mám vědět? Tvrdili, že Konečná odpověď je čtyřicet dva. Jak mám vědět, jak zní otázka? Může to být cokoliv. Třeba kolik je šestkrát sedm?"

   Zafod si ho chvíli přísně měřil. Pak mu oči zaplály vzrušením.

   "čtyřicet dva!" zajásal.

   Arthur si otřel dlaní zpocené čelo.

   "Jistě," řekl trpělivě. "Tohle vím."

   Zafod udělal zklamané obličeje.

   "Chtěl…