Převážně neškodná

Kapitola 20

Vyskočit si na půldruhatunové Úplně normální zvíře, které migruje vaším světem hrozivou rychlostí bezmála čtyřiceti kilometrů v hodině, není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. V každém případě to není tak jednoduché, jak se to jeví, když pozorujete zdejší lovce. Arthur počítal s tím, že možná zjistí, že to je pořádná fuška. Ani trochu však nepočítal s tím, jaká fuška to je, než se člověk vůbec dostane k té fušce, se kterou počítal. To, co si myslel, že bude hračka, se ukázalo jako prakticky nemožné.

   Nebyli v stavu přilákat pozornost ani jediného zvířete. Úplně normální zvířata měla skloněné hlavy, povysunutá ramena, zadníma nohama drtila zem na kaši a byla tak zaujatá duněním vlastních kopyt, že by je vyrušilo akorát tak něco geologického, a ne pouze překvapivého.

   Dunění a dusot byly tak intenzivní, že to Arthur s Fordem nakonec nevydrželi. Dvě hodiny tam poskakovali a vymýšleli se středně velkým kytičkovaným ručníkem čím dál větší ztřeštěnosti, ale nepodařilo se jim přimět ani jedno z těch obrovských zvířat, která se kolem nich s duněním valila, ani k tomu, aby pohlédla směrem k nim.

   Byli od té horizontální laviny zpocených těl necelý metr. Přiblížit se ještě víc by znamenalo riskovat okamžitou smrt, chrono-logickou nebo nechrono-logickou. Arthur kdysi viděl, co zbylo z Úplně normálního zvířete, které nešikovně zasáhl mladý a nezkušený místní lovec, když se řítilo ve stádu.

   Jeden chybný krok a bylo by to. Žádná domluvená schůzka se smrtí na Stavromule Beta, ať se Stavromula Beta nachází kdekoli, by ho, ani nikoho jiného, nezachránila před tímto hrůzným, ničivým dusotem kopyt.

   Nakonec se Arthur s Fordem odpotáceli zpátky. Posadili se, vyčerpaní a poražení, a začali si navzájem kritizovat své ručníkové taktiky.

   "Musíš s ním víc švihnout," vyčítal mu Ford. "Potřebuješ zdokonalit protažení švihu z lokte, když si tě ty mrchy mají všimnout."

   "Protažení švihu?" protestoval Arthur. "Ty zase potřebuješ ohebnější zápěstí."

   "Ty potřebuješ rozmáchlejší gesto," kontroval Ford.

   "Ty potřebuješ větší ručník."

   "Ty potřebuješ," ozval se cizí hlas, "pikku."

   "Ty co?"

   Hlas přicházel zezadu. Otočili se a za nimi stál v ranním slunci Děda Melhuba.

   "Když chcete přilákat pozornost Úplně normální zvěře, potřebujete pikku," vysvětloval a blížil se k nim. "Podívejte."

   Sáhl pod režnou sutanu, nebo co to měl na sobě, a vytáhl malou pikku. Neklidně seděla Melhubovi na ruce a oči měla upřené na Bobví co, co se míhalo asi sto pět centimetrů před ní.

   Ford zaujal ihned pohotovostní postoj, to znamená, že se jakoby přikrčil, tak jak to dělával vždycky, když nevěděl, co se kolem děje, nebo jak by měl zareagovat. Pomalu kolem sebe máchal rukama a doufal, že vypadá zlověstně.

   "Kdo to je?" procedil mezi zuby.

   "To je jen Děda Melhuba," šeptl Arthur. "A být tebou, tak bych se nevysiloval těmi pohybovými kreacemi. Je zrovna takový žvanil jako ty. Mohlo by to dopadnout tak, že budete kolem sebe tancovat celý den."

   "Ten pták," dál cedil Ford mezi zuby. "Co ten pták?"

   "Prostě pták!" netrpělivě ho odbýval Arthur. "Jako každý jiný. Snáší vajíčka a dělá akak na věci, které ty nevidíš. Nebo ritrit nebo tak nějak."

   "Viděls ho, jak ty vajíčka snáší?" zeptal se Ford pochybovačně.

   "Jistěže viděl. A stovky jsem jich snědl. Jsou z nich dobré palačinky. Tajemství spočívá v tom, že vezmeš kostečky studeného másla a našleháš je..."

   "Já nestojím o žádný zazarkovaný recept," usměrňoval ho Ford. "Jenom chci mít jistotu, že to je skutečně pták a ne nějaká mnohorozměrná robopříšera."

   Pomalu se narovnával a oprašoval se. Z ptáka přitom nespouštěl oči.

   "Je psáno," obrátil se Děda Melhuba na Arthura, "že Bob si vezme zpět k sobě požehnání v podobě seslaného Sendvičáře?"

   Ford se z toho málem zase skrčil.

   "To nic," zamumlal Arthur. "Tak on mluví pořád." A nahlas řekl: "Ó, ctihodný Melhubo. Ano. Obávám se, že budu muset odejít. Ale mladý Voula, můj učeň, bude dobrým Sendvičářem místo mě. Má talent, procítěný vztah k sendvičům a dovednosti, které dosud získal, ač zatím pouze základní, časem vyzrají a... myslím, že se vypracuje to jsem vám chtěl říct."

   Děda Melhuba ho s vážnou tváří pozorně sledoval. Jeho staré šedé oči smutně těkaly. Obě paže měl ve vzduchu, na jedné pořád poskakovala pikka, ve druhé držel hůl.

   "Ó, Sendvičáři od Boba!" prohlásil. Odmlčel se, svraštil čelo, povzdychl a přivřel oči ve zbobném rozjímání. "Život," znovu promluvil, "bude bez tebe nesrovnatelně méně tajuplný."

   I Arthura to sdělení ohromilo.

   "Víte, že si myslím, že je to ta nejkrásnější věc, jakou mi kdo řekl?"

   "Můžeme, prosím vás, pokračovat?" vybídl je Ford.

   Něco se už dělo. Přítomnost pikky na konci Melhubovy natažené paže vyvolávala ve valícím se stádu záchvěvy zájmu. Tu a tam se některá hlava na vteřinku pohnula směrem k nim. Arthur si začal vybavovat dřívější hony na Úplně normální zvěř. Vzpomněl si, že kromě lovců-matadorů, kteří mávali svými pláštíky, stáli pokaždé za nimi další, kteří drželi pikky. Vysvětloval si to vždycky tak, že stejně jako on prostě jen přihlížejí.

   Děda Melhuba teď postoupil dopředu, blíž k běžícímu stádu. Některá zvířata se ze zájmu ohlížela po ptákovi.

   Melhubovi se natažené ruce třásly.

   Jen pikka zůstávala k dění kolem sebe lhostejná. Ve své povýšenosti se soustředila na několik anonymních molekul na blíže neurčeném místě ve vzduchu.

   "Teď!" vykřikl konečně Děda Melhuba. "teď, můžete začít s ručníkem."

   Arthur postupoval vpřed s ručníkem a snažil se napodobovat pohyby matadorů i jejich pyšný krok. Ta chůze mu moc nešla. Ale věděl už, co má dělat a že to dělá dobře. Několikrát se cvičně ohnal a mávl ručníkem, aby byl na ten okamžik připravený, a pak se zahleděl.

   V dálce si vyhlédl jedno zvíře. Se sklopenou hlavou se hnalo k němu, úplně na kraji stáda. Děda Melhuba vystrčil pikku, zvíře zvedlo hlavu a lehce jí pohodilo, a když ji začalo zase sklánět dolů, rozvlnil…