Dracula

kapitola 7/

VÝSTŘIŽEK Z „DAILYGRAPHU“ Z 8. SRPNA

(Vlepený do deníku Miny Murrayové)

Od našeho dopisovatele ve Whitby

Zažili jsme jednu z největších a nejprudších bouří, jaké tu kdy byly zaznamenány, a její průvodní jevy byly podivné a nevídané. Panovalo dusno, ale nebylo nijak větší, než je v srpnu obvyklé. V sobotu večer bylo neobvykle krásně a většina letních hostů se vypravila do Mulgrave Woods, k zálivu Robina Hooda, do Rig Millu, Runswicku, Staithesu a do dalších míst kolem Whitby. Parníky Emma a Scarborough pluly na výlety podél pobřeží a do Whitby i z Whitby proudily početné zástupy výletníků. Počasí bylo neobvykle krásné až do pozdního odpoledne; v té době si několik místních občanů, kteří často navštěvují hřbitov na Východním útesu a z této vyhlídky pozorují rozlehlou mořskou pláň, rozprostírající se k severu a východu, všimlo tmavých beránků, které se nečekaně objevily vysoko na nebi na severovýchodě. To už vál od jihozápadu mírný vítr, označovaný v meteorologickém názvosloví „Číslo 2: slabý vánek“. Službu konající pobřežní strážce to ihned hlásil a starý rybář, který z Východního útesu už déle než půl století sleduje povětrnostní úkazy, s jistotou tvrdil, že se blíží silná bouře. Západ slunce, mizejícího uprostřed záplavy bohatě zbarvených mraků, byl tak krásný a velkolepý, že přilákal na cestu, vedoucí podél útesů k starému hřbitovu, početný zástup, aby se tou nádherou pokochal. Ještě než se slunce přehouplo přes černou hradbu Kettlenessu, rýsující se ostře na západním nebi, doprovázela jeho sestup myriáda mraků nejrůznějších barev — ohnivá, purpurová, růžová, zelená, fialová a zlatá všech odstínů. Bylo mezi nimi i několik nevelkých, ale úplně černých mráčků nejrůznějších tvarů, ostře se odrážejících jako obrovské siluety. Malíři jistě nezanedbali příležitost a některé z kreseb „Preludia k velké bouři“ budou v příštím květnu určitě zdobit stěny Královského institutu a Královské akademie. Nejeden kapitán se v té chvíli určitě rozhodl, že jeho „kocábka“ zůstane v přístavu, než bouřka přejde. K večeru vítr zcela ustal a o půlnoci panoval mrtvý klid, dusné vedro a ono obvyklé napětí ve vzduchu, které spolu s blížící se bouří ovlivňuje každého citlivého člověka. Na moři bylo jen velmi málo světel, protože se i pobřežní parníky, které obvykle plují velmi blízko břehu, raději držely dál na moři, a bylo vidět jen několik rybářských člunů. Jediným větším plavidlem byl cizí škuner s plně rozvinutými plachtami, plující zřejmě na západ. Než se loď ztratila z dohledu, vyvolávala ztřeštěnost či neschopnost jejích důstojníků nejrůznější komentáře a došlo i k pokusům varovat ji, aby vzhledem k hrozícímu nebezpečí svinula plachty. Dokud se nesetmělo, bylo vidět, jak se škuner s nepatrně se třepotajícími plachtami lehce pohupuje na mírně vzdutém moři —

„Tak nehybně jako namalovaná loď na namalovaném oceánu.“

Krátce před desátou byla nehybnost vzduchu tak tíživá a ticho tak hluboké, že bylo zřetelně slyšet bečení ovcí ve vnitrozemí a štěkot psů v městě; jediným rušivým tónem ve velké harmonii ztichlé přírody byla kapela na molu, vyhrávající veselou francouzskou písničku. Krátce po půlnoci dolehl na břeh z moře záhadný zvuk a vysoko ve vzduchu se rozlehl podivný, slabý, temný hukot. V této chvíli bez varování bouře propukla. S rychlostí, která se tehdy zdála téměř neuvěřitelná a ani později ji vůbec nebylo lze pochopit, změnil se naráz vzhled celé přírody. Vlny se vzdouvaly divočeji a divočeji, jedna se převalovala přes druhou a v několika málo minutách se dosud hladké moře podobalo burácejícímu a vše pohlcujícímu netvoru. Zpěněné vlny zuřivě dorážely na plochý písčitý břeh a šplhaly se vzhůru po srázných útesech; další se převalily přes mola a svou pěnou skropily světla majáků, tyčících se na koncích obou mol ve whitbyském přístavu. Vítr burácel jako hrom a vanul tak prudce, že i silní muži se stěží udrželi na nohou a ze všech sil se přidržovali železného zábradlí. Bylo nutno vyklidit mola od zvědavců, jinak by si totiž tato noc vyžádala mnohem vyšší počet obětí. Obtíže a nebezpečí, způsobená bouří, znásobila i hustá mlha, valící se od moře na pevninu — bílé, vlhké, jako duchové se ženoucí chuchvalce, tak mokré, lepkavé a sychravé, že si i člověk s malou představivostí mohl namlouvat, že se duchové mořských utopenců dotýkají svých živých bratří sliznatýma rukama smrti. Nejeden z nás se roztřásl, když se přes něj přehnal cár mořské mlhy. Občas se mlha zvedla a objevilo se móře, ozářené blesky, které se nyní míhaly jeden po druhém, následovány tak dunivým hromobitím, jako by prudký nástup bouřky roztřásl celou oblohu nad námi. Byla to místy velkolepá, neobyčejně úchvatná podívaná — moře, vzdouvající se závratně vzhůru, chrlilo s každou vlnou do výše obrovské chumáče bílé pěny, a bouře je uchvacovala a rozmetávala do vzduchu. Občas se objevil rybářský člun s roztrženou plachtou, spěchající v divoké rychlosti ukrýt se před vichrem, a někdy bylo vidět bílá křídla racka zmítaného bouří. Na vrcholku Východního útesu byl umístěn nový reflektor, jehož nebylo dosud nikdy použito. Policisté, kteří ho měli na starosti, ho uvedli v činnost a ve chvílích, kdy mlha nevnikala na pevninu, jím pročesávali hladinu moře. Jednou či dvakrát opravdu posloužil, a to ve chvíli, kdy rybářská loď, přes jejíž palubu se již hnala voda, vplula prudce do přístavu a vedena paprsky se mohla zachránit před roztříštěním o molo. Jakmile některý člun dosáhl bezpečí přístavu, vznesl se ze zástupu shromážděného na nábřeží výkřik radosti, který jako by na zlomek vteřiny zadržel bouři, jenže vzápětí ho její nápor smetl do dáli. Netrvalo dlouho a reflektor zachytil v jisté vzdálenosti škuner s napjatými plachtami; zřejmě to bylo totéž plavidlo, které bylo spatřeno již dřív. Mezitím se vítr obrátil k východu a divákům na útesu ztuhla krev v žilách při představě hrozného nebezpečí, v němž se teď škuner octl; mezi lodí a přístavem se totiž táhl dlouhý řetěz nízkých skalisek, kde čas od času ztroskotala mnohá dobr…