Čas žít, čas umírat

„Vlak jede v šest hodin," řekl. „Vyřídil jsem všechny své věci. Musím teď jít. Nechoď se mnou na nádraží. Chci odejít odtud a chci si tě vzít s sebou — jak tu žiješ, ne tlačnici a rozpaky na nádraží. Posledně mě doprovázela moje matka. Nemohl jsem tomu zabránit. Bylo to hrozné pro ni i pro mne. Trvalo dlouho, než jsem se z toho dostal, a i později jsem se vždycky rozpomínal právě na to — na plačící, unavenou, zpocenou ženu na nástupišti, ne na svoji matku, jaká byla skutečně. Chápeš to?"

„Ano."

„Dobrá. Uděláme to tedy tak. Ty mne aspoň taky neuvidíš, až už nebudu nic víc než pouhé číslo a erární majetek, naložený věcmi jako soumar. Chci od tebe odejít, tak jak tu jsme. A teď si vezmi tyhle peníze; zbyly mi. Venku je nepotřebuji."

„Nepotřebuji peníze. Vydělám si pro sebe dost."

„Nemohu je venku utratit. Vezmi si je a kup si za ně šaty. Nesmyslné, nepotřebné, krásné šaty k té malé zlaté čapce, co máš."

„Budu ti za ně posílat balíčky."

„Neposílej mi nic. Máme venku víc jídla než vy tady. Ale kup si šaty. Přiučil jsem se něčemu, když sis kupovala klobouk. Slib mi, že si koupíš šaty. Úplně nepotřebné, ne praktické. Nebo je to na ně málo?"

„Je to dost. Stačí t…