„Chm!“ řekl štábní rotmistr Jágr rozkročený v holínkách a s rukama za zády. „Tohle má být zrytý záhon? Fm! Znova! Fm! Fm!“
Pobledlá Soňa (hned po návratu převlečena do Jakubových nejšpinavějších montérek z garáže, musela umýt všechny podlahy, schody a záchody v celém domě, za celou noc spala sotva dvě hodiny v zamčené kůlně na dvorku) si zpoceným hřbetem dlaně přejela čelo zbrocené potem a hezky se na štábního rotmistra usmála:
„Ale zrytý záhon se už podruhé rýt nedá, pane Jágře. Mohu jej ale uhrabat a –“
„Pro tebe vždycky pan štábní rotmistr, rozumíš! Chm!“
„Ano, pane štábní rotmistře.“
„Opakuj rozkaz!“
„Rozkaz, pane štábní rotmistře! Poslušně hlásím: znovu zrýt zrytý záhon, pane štábní rotmistře!“
„Tak se to patří – ha!“
„Tati, copak nevidíš, že se ti ta holka směje do očí!“ křikla máti Jágrová hněvivě a s odporem.
Nedělní odpoledne se hezky vydařilo. Společnost v hale bílé vily vypila dvě konve kávy se šlehačkou, snědla tác ořechových koláčků a dva mixéry vanilkové zmrzliny, nakonec láhev domácího višňového vína – Soňa si mohla nohy uběhat (však on ji ten smích přejde!), aby všecky řádně obsloužila.
„Jsem ráda, že jsme se zas sešli,“ řekla Kamila Ortová.
„Ha! Vždyť jsme přece sousedi – ha!“ volal otec Jágr rozjařeně.
„A přijď zas brzy, Kamilko,“ zvala máti Jágrová a poručila: „Soňo, skoč a zabal s sebou slečně Kamilce lahvičku našeho višňového!“
„Přijdu ráda,“ řekla Kamila a vstala k odchodu.
„Počkej, půjdu s tebou –“ řekl Jakub rychle a doprovodil Kamilu až k její stříbrošedé zahradní brance, kde je dohonila udýchaná Soňa se zabalenou lahví domácího višňového vína a hned zas utíkala zpátky k láteřícímu štábnímu rotmistrovi.
„Nechceš jít dál?“ usmála se Kamila na Jakuba.
„Musím ještě pracovat.“
„Přijď kdykoliv, třeba po večeři a až budeš se vším hotov… Vždycky tě ráda uvidím.“
„Dík a na shledanou. A už se na mě nezlob…“
„Nikdy jsem se na tebe nezlobila. Chci, abys věděl, že tě mám pořád ráda –“ řekla Kamila a vzpřímená vešla do žluté vily Ortů.
Jakub se zamyšleně vracel domů. Kamilin trvající zájem o mne je úžasný – co vlastně víme o ženách? – a vzrušující… jak ona nesmírně po mně touží… pozvala mě k sobě po večeři –
Krev se mu vrazila do spánků, Jakub vyběhl po schodech do svého pokoje a na tvrdém, modrém koberci vykonal pro uklidnění mysli čtyřicet tvrdých kliků a čtyřicet hlubokých vdechů… Tento počet se však ukázal nedostatečným.
Otevřeným oknem v teplé záři indiánského léta, za líbezným chvěním prozářených korun jabloní a višní svítí žlutá vila Ortových, kde po mně touží a na noc zve družka šťastného dětství v našem zdejším zeleném údolí, Kamila, má chlapecká láska – odevždy mi LÁSKA, ŽENA, SEX a MANŽELSTVÍ znamenalo totéž co KAMILA… Teď by stačilo jen sejít ze schodů a křiknout: „Jdu za Kamilou!“ a tati i máti budou šťastni a Zlatunka se bude radovat a s Ortovými klidně, bez psychoanalýzy, únosů a zoufalství budou naše spojené rodiny navždy jako v pohádce… Stačí projít zahradou a zazvonit u sousedn…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.